Erik Axl Sund

Erik Axl Sund

Slabost Victorie Bergmanové 01. Vraní dívka

Temný je náš život. Velké je naše vrozené zklamání díky němuž ve skandinávských lesích vůbec bují tolik pohádek. Hladový oheň ponuře žhne v našem nitru. Z mnohých z nás se stanou uhlíři střežící milíř vlastního srdce. Ochromení sněním se u něho choulíme, přikládáme k němu ucho a nasloucháme, jak s hučením dohořívá.

Z Kopřivy kvetou od Harryho Martinsona

Dům

byl více než sto let starý a bytelné kamenné zdi měl metr silné, což znamenalo, že je pravděpodobně nebude muset nechat izolovat, ale chtěla si tím být naprosto jistá.

Nalevo od obývacího pokoje ležel rohový pokojík, který používala jako pracovnu a pokoj pro hosty zároveň.

Patřil k němu záchod a prostorná šatna.

Místnost byla naprosto dokonalá, měla jediné okno a nad ní se táhla nepoužívaná půda.

Je odzvoněno lhostejnosti a samozřejmosti.

Nic se nesmí ponechat náhodě. Náhoda je nebezpečná, zrádná průvodkyně. Občas laskavá, ale stejně často nevypočitatelná a nepřátelská.

nábytek v jídelně

odsunula k jedné stěně a uprostřed podlahy obývacího pokoje uvolnila velký prostor.

A pak už zbývalo jen čekat.

První polystyrenovou desku přivezli podle domluvy v deset hodin, dovnitř ji vnesli čtyři muži. Třem z nich bylo kolem padesátky, čtvrtému ani ne dvacet. Měl oholenou hlavu a černé tričko, na prsou se dvěma zkříženými švédskými vlajkami a nápisem ZEMĚ MÝCH OTCŮ. Na předloktí si nechal vytetovat pavučiny a na zápěstí nějaké motivy z doby kamenné.

Když znovu osaměla, usadila se na pohovce a uvažovala, co dál. Rozhodla se, že začne s podlahou, protože to bylo jediné, s čím by mohl nastat problém. Stará dvojice manželů, která bydlela pod ní, byla sice téměř hluchá a za celá ta léta od nich nebylo slyšet vůbec nic, ale stejně to je důležitý detail.

Vešla do ložnice.

Chlapec pořád ještě tvrdě spal.

Když se s ním setkala ve vlaku, bylo to tak zvláštní. Jakoby nic ji vzal za ruku, vstal a poslušně s ní odešel, aniž by mu musela cokoli říkat.

Jako by bylo předurčeno, že to bude právě on.

Okamžitá samozřejmost, jako když žena porodí dítě a náhle pochopí, že patří jen a jen jí.

Získala žáka, kterého hledala, i dítě, které sama nikdy nemůže porodit.

Položila mu ruku na čelo, ucítila, že horečka už klesla, a pak mu změřila puls.

Všechno bylo v pořádku.

Odhadla dávku morfia správně.

v pracovně

byl ode zdi ke zdi natažený tlustý bílý koberec, který jí vždy připadal ošklivý a nehygienický, ale zároveň se na něj příjemně našlapovalo. Teď poslouží jejím záměrům ještě jinak.

Ostrým nožem nařezala polystyren a jednotlivé kusy přilepila tlustou vrstvou lepidla na podlahu.

Z pronikavého zápachu se jí za chvíli zatočila hlava a ona musela otevřít okno na ulici. Bylo zasklené trojitým sklem a na vnější straně bylo připevněné ještě speciální odhlučňovací sklo.

Náhoda je moje kamarádka.

Zasmála se.

Úprava podlahy jí zabrala celý den, v pravidelných intervalech se chodila na chlapce dívat.

Když byla celá podlaha pokrytá kusy polystyrenu, slepila všechny spoje stříbrnou izolační páskou.

Následující tři dny vozili do bytu další stavební materiál a ona upravila všechny čtyři stěny. V pátek už jí zbýval jen strop, to jí trvalo trochu déle, protože ho musela nejdřív polepit polystyrenem a pak jednotlivé kusy zapřít prkny, aby ze stropu neodpadly.

Zatímco lepidlo schlo, přitloukla několika hřebíky k zárubni pár starých přikrývek, dveře už předtím vysadila. Na dveře vedoucí do obývacího pokoje přilepila čtyři vrstvy polystyrenu, které vyplnily zhruba půl metru hluboký dveřní otvor.

Vzala staré prostěradlo a pověsila ho přes jediné okno. Okenní výklenek pro jistotu izolovala dvěma vrstvami. Když byla místnost hotová, potáhla ještě podlahu i stěny nepromokavou plachtou.

Práce v sobě obsahovala cosi jako meditativní rozměr, a když se pak posadila a zahleděla se na své dílo, pocítila pýchu.

místnost

byla v následujících týdnech dále zdokonalována. Koupila čtyři malá gumová kolečka, petlici, deset metrů elektrického kabelu, několik metrů dřevěné lišty, jednoduchý stojan na lampu a krabici žárovek. Objednala si také dovoz sady malých a větších činek a jednoduchého rotopedu.

Vyndala z jedné police v obývacím pokoji všechny knihy, položila ji na bok a zespoda přišroubovala do každého rohu jedno kolečko. Zepředu připevnila dřevěnou lištu, která měla kolečka zakrývat, a přisunula polici před dveře do skryté místnosti. Přišroubovala ji ke dveřím a zkusila je otevřít.

Dveře se na kolečkách bezhlučně otevřely, všechno dokonale fungovalo.

Připevnila ještě petlici, dveře zajistila a postavila před ně stojací lampu, která měla jednoduchý uzavírací systém zakrývat.

Potom naskládala zpátky všechny knihy a přinesla z jedné ze dvou postelí v ložnici tenkou matraci.

Večer přenesla spícího chlapce na místo, které se mělo stát jeho novým domovem.

Staré Enskede

Na chlapci nebylo zvláštní, že byl mrtvý, ale spíše to, že tak dlouho žil. Rozsah jeho zranění a jejich povaha vypovídaly o tom, že měl zemřít mnohem dříve než v předběžně stanoveném okamžiku smrti. Něco ho však udržovalo při životě i poté, co by to normální člověk už dávno vzdal.

Když však kriminální komisařka Jeanette Kihlbergová couvala s autem z garáže, nic o tom všem nevěděla. Navíc neměla ani nejmenší tušení, že případ je prvním článkem v řetězu událostí, které rozhodujícím způsobem ovlivní její život.

V kuchyňském okně zahlédla Akeho a zamávala mu, ale zrovna telefonoval a nevšiml si toho. Dopoledne stráví tím, že vypere týdenní příděl zpocených mikin, špinavých ponožek a umolousaného prádla. Vzhledem k tomu, že měl manželku a syna, kteří vášnivě rádi hráli fotbal, patřilo k jeho běžným povinnostem minimálně pětkrát týdně vybičovat starou pračku k maximálnímu výkonu.

Věděla, že než pračka dopere, Ake si zaleze nahoru do malého ateliéru, který si zařídil na půdě, a bude dál pracovat na jedné ze všech těch nedokončených olejomaleb, jimiž se stále zabýval. Byl to romantik, snílek, který měl problém dokončit, co začal. Jeanette se ho už několikrát snažila přesvědčit, aby navázal kontakt s některým z galeristů, kteří o jeho práci projevili zájem. Vždycky to jen odmávl s tím, že na něco takového ještě není úplně připravený. Ne úplně, ale brzy už bude.

A pak se všechno změní.

Ake se dočká úspěchu, peníze se jim jen pohrnou a konečně uskuteční všechno, o čem dosud jen snili. Opraví dům a pojedou, kam se jim zlíbí.

Po téměř dvaceti letech ale začala mít pochybnosti o tom, že k něčemu takovému někdy dojde.

Když zabočila na Nynäsvägen, levé přední kolo děsivě zarachotilo. Přestože byla naprostý technický antitalent, věděla, že se starým audi něco není v pořádku a že ho bude muset zase odvézt do servisu. Ze zkušenosti věděla, že oprava nebude rozhodně zadarmo, i když ten Srb na náměstí Boliden byl šikovný a neúčtoval si moc.

Právě včera vybrala všechny peníze ze spořicího účtu, aby zaplatila poslední z řady splátek na dům. Složenky přicházely se sadistickou přesností jednou za čtvrt roku. Doufala, že jí tentokrát Srb auto spraví s tím, že mu zaplatí později. Několikrát už to tak udělala.

V kapse bundy jí zavibroval mobil a ozvaly se tóny Beethovenovy Deváté symfonie, až Jeanette málem sjela ze silnice na chodník.

„Tady Kihlbergová.“

„Ahoj, Janne, mámě nějakou práci u náměstí Thorildsplan.“

Slyšela hlas kolegy Jense Hurtiga.

„Okamžitě tam máme jet. Kde jsi?“ V telefonu to začalo pískat a ona si ho podržela decimetr od ucha, aby si nepoškodila sluch.

Nesnášela, když jí někdo říkal mužským jménem Janne, a cítila, jak se v ní zvedá zuřivost. Přezdívka vznikla jako žert před třemi lety na podnikovém večírku, ale časem se rozšířila po celém policejním ředitelství na Kungsholmenu.

„Jsem v Arstě a zahýbám na Essingenskou spojku. Co se stalo?“

„V křoví u metra poblíž Pedagogický fakulty našli mrtvýho kluka a Billing chce, abys tam co nejdřív přijela. Byl děsně rozrušenej. Vypadá to, že to bude vražda.“

Jeanette Kihlbergová slyšela, jak rachocení sílí, a přemýšlela, jestli má zajet do odstavného pruhu a zavolat odtahové službě a pak někomu, kdo by ji odvezl.

„Jestli se mi to podělaný auto nerozpadne, tak tam budu tak za pět deset minut. Chci, abys tam přijel taky.“ Auto sebou trhlo, a tak se pro jistotu zařadila do pravého pruhu.

„Jasně. Hned vyrážím, asi tam budu dřív než ty.“

Hurtig ukončil hovor a Jeanette zastrčila telefon zase do kapsy.

Mrtvý kluk v křoví to jí připadalo spíš jako ublížení na zdraví, které se zvrhlo a později bude kvalifikováno jako zabití.

Vražda, napadlo ji, když to ve volantu škublo, to je spíš ženská, kterou doma zavraždil žárlivý manžel poté, co mu řekla, že se s ním chce rozvést.

Aspoň obvykle to tak bývá.

Na druhou stranu je jiná doba a to, co se kdysi učili na policejní akademii, dnes nejenže už není aktuální, ale i vyloženě chybné. Pracovn postupy bylo nutné změnit a práce policistů je dnes v mnoha ohledech složitější než před dvaceti lety.

Jeanette si vzpomněla na svoje začátky, když ještě dělala pochůzkářku a byla ve styku s obyčejnými lidmi. Veřejnost tehdy policii pomáhala a měla k ní důvěru. Zato dnes, pomyslela si, lidé nahlásí trestný čin z jediného důvodu, a to, že to po nich chce pojišťovna. Nikdo nedoufá, že by pachatel mohl být odhalen a potrestán.

Co vlastně čekala, když zběhla z dráhy sociální pracovnice a rozhodla se, že se stane policistkou? Že bude moct něco změnit? Pomáhat lidem? To v každém případě řekla svému otci v den, kdy mu pyšně ukázala dopis, že byla přijata. Ano, tak to bylo. Chtěla mít možnost ovlivnit osud těch, kdo ubližovali, i těch, kterým bylo ublíženo.

Chtěla se stát skutečným člověkem.

A to jí práce u policie umožňovala.

Celé své dětství zbožně naslouchala, když se tatínek a dědeček bavili o práci policie. Ať už to bylo při oslavě slunovratu nebo na Velký pátek, rozhovory u večeře se točily kolem bezohledných bankovních lupičů, sympatických zlodějíčků a prohnaných podvodníků. Příběhy a vzpomínky z temné stránky existence.

Podobně jako v ní vůně pečené vánoční šunky vzbuzovala pocit očekávání, polohlasný hovor mužů v obývacím pokoji pro ni představoval jistotu.

Usmála se při vzpomínce na dědečkovu nedůvěru k novým technickým vymoženostem. Želízka byla v dnešní době v rámci zjednodušení nahrazena plastovými pásky. Jednou dokonce prohlásil, že rozbor DNA je jen pomíjivá móda.

V policejní práci jde hlavně o to, že člověk musí neustále rozlišovat, pomyslela si. Ne zjednodušovat. Práce se musí přizpůsobit měnící se společenské situaci.

Když je člověk policista, musí pomáhat, musí mu na lidech záležet. Ne jen sedět za kouřovými skly v pancéřovaném policejním voze a bezmocně zírat ven.

Thorildsplan

Ivo Andrić byl specialista na právě takováhle podivná, vyhrocená úmrtí. Pocházel z Bosny a během téměř čtyřletého obléhání Sarajeva Srby tam působil jako lékař, což mu poskytlo tak bohaté zkušenosti s mrtvými dětmi, že si občas v duchu přál, aby se soudním lékařem nikdy nestal.

V Sarajevu bylo za čtrnáct let zabito téměř dva tisíce dětí, dvě z nich byly jeho vlastní dcery. Občas uvažoval o tom, jak by jeho život vypadal, kdyby zůstal ve vesničce nedaleko Prozoru. Na takové úvahy však už bylo pozdě. Srbové vypálili jejich statek a zavraždili mu rodiče i tři bratry.

Stockholmská policie ho přivolala brzy ráno, protože nechtěla uzavírat oblast kolem metra na delší dobu, než je nezbytně nutné, a tak musel být se svou prací rychle hotový.

Naklonil se k mrtvému chlapci, bedlivě si ho prohlédl a usoudil, že vypadá jako cizinec. Arab, Palestinec, nebo dokonce Ind či Pákistánec.

Nebylo sebemenších pochyb o tom, že byl krutě mučen, ale zvláštní bylo, že u něj chyběly jinak obvyklé známky toho, že se bránil. Modřiny a podlitiny mu připomínaly spíše zranění boxera. Boxera, který se už nedokázal dál bránit, ale i tak absolvoval dvanáct kol a dostal takový výprask, že se zhroutil v bezvědomí na zem.

Prohlídku místa činu komplikovala také skutečnost, že smrt nenastala na místě, kde chlapce našli, ale někde jinde, mnohem dříve. Tělo bylo v křoví pouhých několik metrů od vchodu do stanice metra Thorildsplan na ostrově Kungsholmen relativně dobře viditelné, a proto bylo zřejmé, že ho někdo brzy objeví.

Letiště

bylo šedé a chladné jako zimní ráno. Přiletěl letadlem společnosti Air China do země, o které donedávna vůbec netušil, že existuje. Věděl, že stejnou cestu před ním podniklo několik set dětí, a podobně jako ony se dokonale naučil nazpaměť příběh, který měl vyprávět policii u pasové kontroly. Nezaváhal ani u jediné slabiky a odříkal historku, kterou musel předtím celé měsíce opakovat pořád dokola, až se mu vryla do paměti.

Pracoval na stavbě jednoho z velkých olympijských stadionů, nosil cihly a maltu. Bydlel u strýčka, chudého zedníka, ale když se strýček těžce zranil a odvezli ho do nemocnice, neměl se o něj kdo starat. Jeho rodiče zemřeli a neměl ani sourozence ani jiné příbuzné, k nimž by se uchýlil.

U výslechu na letištní policii mluvil o tom, že s ním i s jeho strýčkem zacházeli jako s otroky v podmínkách, které se dají srovnat snad jen s apartheidem. Jak pracoval pět měsíců na stavbě, ale nikdy nepočítal s tím, že by se stal plnoprávným obyvatelem města.

Podle prastarého registračního systému hukou byl evidován ve své rodné vesnici daleko od města, a tudíž tam, kde pracoval, neměl téměř žádné právní nároky.

Proto musel odletět do Švédska, kde bydlí jediní jeho žijící příbuzní. Neví sice kde, ale podle strýčka slíbili, že si ho vyzvednou na letišti.

Do své nové vlasti přiletěl jen s oblečením, které měl na sobě, mobilním telefonem a padesáti americkými dolary. V telefonu nebyla uložena žádná čísla ani žádné textové zprávy či obrázky, které by o něm mohly prozradit něco víc.

Ve skutečnosti byl telefon nový a nepoužitý.

Policii však neprozradil, že má v levé botě schované telefonní číslo napsané na papírku. Číslo, na které má zavolat, až se mu podaří dostat se z tábora.

země

do níž přiletěl, se Číně nepodobala ani v nejmenším. Všechno tu bylo čisté a prázdné. Když výslech skončil a on procházel v doprovodu dvou policistů liduprázdnými letištními chodbami, přemýšlel, jestli Evropa takhle vypadá celá.

Muž, který vymyslel jeho příběh, dal mu telefonní číslo a vybavil ho penězi a telefonem, mu vykládal, že se mu v posledních několika letech podařilo úspěšně dostat do Evropy víc než sedmdesát dětí.

Vyprávěl mu, že nejvíc kontaktů má v zemi jménem Belgie, tam se dají vydělat velké peníze. Člověk má za úkol sloužit boháčům, a když je diskrétní a spolehlivý, může přitom zbohatnout. V Belgii je to však zároveň riskantní a člověk by neměl být moc vidět.

Nikdy se nesmí ukázat venku.

Ve Švédsku je to bezpečnější. Většinou se tam dá najít práce v restauraci aje zde větší volnost pohybu. Není to tak dobře placené, ale při troše štěstí se i tady dá vydělat spousta peněz, záleží na tom, po jakých službách je zrovna poptávka.

I ve Švédsku žijí lidé, kteří požadují totéž co lidé v Belgii.

tábor

ležel nedaleko letiště a odvezli ho tam policisté v civilním autě. Zůstal v něm přes noc. Musel sdílet pokoj s černošským chlapcem, který neuměl čínsky ani anglicky.

Matrace, na níž spal, byla čistá, ale páchla zatuchlinou.

Hned druhý den zavolal na číslo z papírku a ženský hlas mu vysvětlil, jak se dostane na nádraží a dál vlakem do Stockholmu. Až tam bude, ať znovu zavolá a dostane další pokyny.

ve vlaku

bylo teplo a příjemně. Vezl ho rychle a téměř neslyšně městem, které bylo celé zasněžené. Ale ať už to bylo náhodou, nebo si to osud přál jinak, na Hlavní nádraží ve Stockholmu nikdy nedorazil.

Po několika stanicích si proti němu sedla krásná světlovlasá žena. Dlouho si ho prohlížela a on pochopil, že ví, že je sám. Nejen sám ve vlaku, ale sám na celém světě.

Na další stanici se světlovlasá žena zvedla a vzala ho za ruku. Ukázala k východu a on se nebránil.

Připadalo mu, že se ho dotkl anděl, a kráčel za ní jako v transu.

Vzali si taxík a projížděli městem. Viděl, že je celé obklopené vodou, a připadalo mu krásné. Nebyl tam tak velký provoz jako doma. Bylo to tu čistší a zřejmě se tu snáze dýchalo.

Uvažoval o osudu a náhodě a na okamžik se podivil, proč tam s ní sedí. Ale když se k němu otočila a usmála se, už na to nemyslel.

Doma v Číně se ho všichni vyptávali, co umí, a mačkali mu paže, aby zjistili, jestli je dost silný. Kladli mu otázky a on předstíral, že jim rozumí.

Nikdy o něm nepochybovali. Proto si ho snad později vybrali.

Ale ona si ho vybrala, aniž by pro ni cokoli udělal, a to se mu dosud nikdy nestalo.

místnost

do níž ho zavedla, byla celá bílá a stála v ní velká, prostorná postel. Uložila ho do ní a dala mu napít něčeho teplého. Chutnalo to skoro jako čaj, který znal z domova, a on usnul ještě dřív, než šálek dopil.

Když se zase probudil, nevěděl, jak dlouho spal, ale uviděl, že je v jiné místnosti. Neměla okna a byla celá pokrytá plastem.

Když vstal a chtěl přejít ke dveřím, všiml si, že podlaha je měkká a poddajná. Stiskl kliku, ale dveře byly zamčené.

Jeho šaty i telefon zmizely.

Lehl si nahý na matraci a znovu usnul.

Tahle místnost se stane jeho novým světem.

Thorildsplan

Jeanette cítila, jak se volant stáčí doprava a jak se auto natáčí napříč přes vozovku. Poslední kilometry se plazila šedesátkou, a když zabočila na ulici Drottningholmsvägen ke stanici metra, tušila, že patnáct let staré auto jí zanedlouho definitivně vypoví službu.

Zaparkovala, vydala se k zátarasu a uviděla Hurtiga. Byl o hlavu vyšší než všichni ostatní, seversky světlovlasý a mohutný, ale ne tlustý.

Jeanette už s ním pracovala skoro čtyři roky a naučila se rozumět řeči jeho těla. Povšimla si, že vypadá ustaraně. Téměř zoufale.

Když ji uviděl, rozzářil se, vyrazil jí v ústrety a nadzvedl pásku zátarasu.

„Takže auto to vydrželo,“ ušklíbl se. „Nechápu, jak s tou šunkou dokážeš jezdit.“

„Já to taky nechápu, a když se přimluvíš, aby mi přidali, tak si pořídím malej kabriolet, mercedes, a budu připlouvat v něm.“

Kdyby si Ake dokázal sehnat pořádnou práci s pořádným platem, mohla bych si koupit normální auto, pomyslela si, když vstoupila za Hurtigem do uzavřené oblasti.

„Jsou tu nějaké otisky pneumatik?“ zeptala se dvou policejních techniček, které seděly na bobku na cestičce.

„Ano, několik různých,“ odpověděla jedna z nich a pohlédla na Jeanette. „Myslím, že pár jich patří popelářským autům, která tu vyprazdňují odpadkové koše. Ale jsou tu i stopy menších kol.“

Od chvíle, kdy Jeanette dorazila na místo činu, převzala velení a byla odpovědná za průběh vyšetřování.

Během večera musí podat hlášení svému nadřízenému, policejnímu prezidentovi Dennisovi Billingovi, který pak bude dále informovat státního zástupce von Kwista. Oba muži pak společně rozhodnou, co se bude dít dál, bez ohledu na její názor. Tak to bylo psáno ve služebním řádu.

Jeanette se otočila k Hurtigovi.

„Tak začni. Kdo ho našel?“

Hurtig pokrčil rameny. „To nevíme.“

„Jak to, že to nevíte?“

„Na centrálu volal nějaký anonym…“ Podíval se na hodinky. „…asi před třemi hodinami. Byl to muž a řekl, že u vchodu do metra leží mrtvý kluk. To je všechno.“

„Ale ten hovor je nahraný?“

„Jasně.“

„A proč trvalo tak dlouho, než jsme se to dozvěděli?“ řekla Jeanette popuzeně.

„Protože na centrále si nejdřív mysleli, že si někdo dělá legraci, ta osoba, co volala, totiž působila dojmem, že je zdrogovaná. Blábolila, a cože to ještě říkali? Že to neznělo věrohodně.“

„A vystopovali, odkud hovor přišel?“

Hurtig obrátil oči v sloup. „Neregistrovaná předplacená SIM karta.“

„Do hajzlu.“

„Ale za chvíli budeme vědět, odkud ten anonym volal.“

„Dobře. Až se vrátíme, tak si tu nahrávku poslechneme.“

Pak Jeanette obešla ostatní policisty a vyptávala se jich, co vědí a jestli si nevšimli něčeho neobvyklého.

„A co svědkové? Viděl nebo slyšel někdo něco?“ Pobízivě se rozhlédla, ale podřízení policisté jen vrtěli hlavami.

„Toho kluka sem někdo musel přivézt,“ pokračovala Jeanette, narůstal v ní pocit rezignace. Věděla, že vyšetřování se zkomplikuje, pokud v několika následujících hodinách nezískají žádná vodítka. „Metrem se sice mrtvola přivézt dá jen stěží, ale stejně chci kopie nahrávek z bezpečnostních kamer.“

Hurtig přistoupil k ní.

„Už jsem pro ně poslal, večer je budeme mít.“

„Výborně. Jelikož sem tělo pravděpodobně přivezli autem, chci seznam všech aut, která v posledních dnech projela mýtnými branami.“

„Jasně,“ přikývl Hurtig, vytáhl mobil a poodešel. „Zařídím to, dostaneme je co nejdřív.“

„Uklidni se. Ještě jsem neskončila. Existuje samozřejmě i možnost, že sem tělo bylo přineseno nebo ho někdo přivezl na vozíku za kolem nebo na něčem podobném. Zeptej se ve škole, jestli mají bezpečnostní kamery.“

Hurtig přikývl a odešel.

Jeanette vzdychla a obrátila se k jedné z techniček, která prohlížela trávu u keřů.

„Něco neobvyklého?“

Žena zavrtěla hlavou. „Zatím ne. Samozřejmě tu jsou stopy, zajistíme ty nejzřetelnější otisky. Ale velké naděje si nedělám.“

Jeanette se pomalu přiblížila ke křoví, kde našli v černém pytli na odpadky tělo. Chlapec byl nahý a ztuhl v poloze vsedě, pažemi si objímal kolena. Ruce měl svázané stříbrnou lepicí páskou. Kůže v obličeji měla žlutohnědou barvu a kožovitou strukturu, která připomínala pergamen.

Ruce měl však téměř černé.

„Nějaké známky sexuálního násilí?“ Obrátila se k Ivu Andrićovi, který seděl na bobku před ní.

„To ještě nejsem schopen říct. Ale vyloučit se to nedá. Nechci dělat předčasné závěry, ale podle mých zkušeností bývá často součástí takového extrémního týrání i sexuální násilí.“

Jeanette přikývla.

Policie se pokusila v rámci svých možností zaclonit místo činu pomocí lešení a plachet, ale terén byl zvlněný, takže se sem dalo zpovzdálí dohlédnout. Před zátarasy se už pohybovalo několik fotografů s teleobjektivy, Jeanette jich bylo téměř líto. Mají puštěné čtyřiadvacet hodin denně policejní vysílání a čekají, až se stane něco úžasného.

Nevšimla si však, že by dorazili novináři. Noviny asi už nemají na to, aby všude posílaly své lidi.

„Ach jo,“ řekl jeden z policistů a zavrtěl nad tím výjevem hlavou. „Jak se ksakru může stát něco takovýho?“ Otázka patřila Ivu Andrićovi.

Tělo bylo v podstatě mumifikované, což Ivo Andrić vyhodnotil tak, že bylo delší dobu uchováváno na naprosto suchém místě, neleželo tudíž během stockholmské zimy plné rozbředlého sněhu někde venku.

„Máš pravdu, Schwarzi,“ řekl a zvedl hlavu. „To se právě snažíme zjistit.“

„No jo, ale vždyť ten kluk je mumifikovanej. Jako nějakej blbej faraon. To se přeci nedá stihnout za přestávku na kafe! Viděl jsem na Discovery, jak zkoumali toho chlápka, co ho našli v Alpách. Mám dojem, že se jmenuje Ötzi.“

Ivo Andrić přikývl na souhlas.

„Nebo toho, jak ho našli někde na jihu v nějakým močálu.“

„To asi myslíš Muže z Bockstenu,“ odpověděl Andrić, Schwarzovo žvanění už ho začínalo unavovat. „Teď mě nech pracovat, abychom se posunuli dál,“ dodal, ale hned zalitoval, že to znělo tak příkře.

„To nebude nic jednoduchýho,“ řekl Schwarz. „Takovejhle trávník je plnej psích hoven a jinýho neřádu. I kdyby něco z toho bordelu patřilo pachateli, jak má člověk poznat, co přesně? A stejný je to i s otiskama bot.“ Ustaraně zavrtěl hlavou a zatvářil se zamyšleně.

Přestože byl Ivo Andrić zkušený a už zažil mnoho krutosti, za celou svou dlouhou a pestrou odbornou kariéru neviděl nic podobného tomu, co měl nyní před sebou.

Chlapec měl na pažích i po celém těle snad sto skvrn tvrdších než tkáň, která je obklopovala, což znamenalo, že byl za svého života vystaven ohromnému počtu ran. Podle vpadlých kloubů se dalo předpokládat, že rány nejen dostával, ale i uštědřoval.

Až dosud bylo všechno jasné.

Na zádech mumifikovaného chlapce se však rovněž nacházel velký počet hlubokých ran, jakoby způsobených bičem.

Ivo Andrić si zkusil v duchu představit, co se stalo. Chlapec bojoval o život, a když už dál nemohl, někdo ho začal bičovat. Věděl, že na předměstích obydlených přistěhovalci se pořádají zakázané psí zápasy. Tady mohlo jít o něco podobného, ale s jedním zásadním rozdílem: o svůj život tu nebojovali psi, ale chlapci.

Nebo aspoň jeden z nich byl chlapec.

Kdo byl jeho protivníkem, o tom se dalo jen spekulovat.

A pak tu byla ještě ta skutečnost, že nezemřel, když podle všeho už dávno zemřít měl. Pitva snad poskytne informace o zbytcích drog nebo chemických látek. Rohypnol, možná Fencyklidin. Ivo Andrić pochopil, že jeho práce může začít až ve chvíli, kdy tělo převezou na patologii v Karolínské nemocnici v Solně.

Rozhodl se, že si mezitím zajde na oběd.

Kolem dvanácté mohli tělo přesunout do šedého plastového pytle a naložit do vozu, který ho převeze do Solny. Práce Jeanette Kihlbergové na tomto místě skončila a ona mohla pokračovat dál na Kungsholmen. Když se vydala k parkovišti, začalo poprchávat.

„Do prdele!“ ulevila si nahlas a Ahlund, jeden z jejích mladších kolegů, se otočil a tázavě na ni pohlédl.

„Mám rozbitý auto. Na cestě sem se mi podělalo a zapomněla jsem na to. Musím zavolat odtahovku.“

„A kde stojí?“ zeptal se kolega.

„Tamhle.“ Ukázala na červené rezavé špinavé audi stojící asi dvacet metrů od nich. „Proč? Ty se snad vyznáš v autech?“

„Je to takovej můj koníček. Není auto, který bych nedokázal spravit. Dej mi klíče, podívám se, co s tím je.“

Předala mu klíčky a postavila se na chodník. Déšť zesílil a ona se roztřásla.

Ahlund nastartoval a vyjel na ulici. Rachocení a pískání ještě zesílilo a ona se rozhodla, že zavolá otci a poprosí ho o malou půjčku. Táta nejdřív odmítne a odůvodní to tím, že už mu toho dluží až moc, ale pak se poradí s maminkou a ta to odsouhlasí.

Nakonec se otec zeptá, jestli už si Ake našel práci, a ona mu vysvětlí, že být nezaměstnaným umělcem není nic jednoduchého. Ale že se to co nevidět změní.

Pokaždé to probíhalo stejně. Musela přilézt ke křížku a vytáhnout Akeho z bryndy.

A přitom by to mohlo být tak jednoduché, pomyslela si. Kdyby se tak dokázal pokořit a najít si načas práci. Když kvůli ničemu jinému, tak proto, aby jí dal najevo, že mu na ní záleží a že chápe, jaké starosti Jeanette má, aby utáhla celou domácnost. Že si všiml, že někdy kvůli nezaplaceným účtům nemůže spát.

Mladý kolega po krátké projížďce vystoupil z auta a vítězně se usmál.

„Disk, kulový čep nebo obojí. Můžu si ho odvézt? Večer se na to podívám. Za pár dní ho dostaneš zpátky, zaplatíš součástky a dáš mi flašku whisky. Souhlas?“

„Jsi úžasnej, Ahlunde. Klidně si ten krám odvez a dělej si s ním, co chceš. Když ho dáš dohromady, dostaneš dvě flašky tvrdýho a přimluvím se za tebe, až tě budou povyšovat.“

Pak se Jeanette Kihlbergová vydala k policejnímu autu.

Kolektivní duch, pomyslela si.

Kronoberský blok

Při první poradě Jeanette rozdělila spolupracovníkům úkoly.

Skupina novopečených policistů už odpoledne obešla nájemníky v okolí a Jeannette si od toho dost slibovala.

Schwarz dostal nevděčný úkol projít seznamy aut, která projela mýtnými branami, bylo jich téměř osm set tisíc, a Ahlund měl prohlédnout záznamy z bezpečnostních kamer, které dostali z Pedagogické fakulty a ze stanic metra.

Monotónnost tohoto druhu vyšetřování se většinou stala údělem začátečníků a Jeanette se po ní nijak nestýskalo.

Ze všeho nejdůležitější bylo zjistit totožnost chlapce. Hurtig dostal za úkol kontaktovat uprchlické tábory v okolí Stockholmu. Sama Jeanette se chystala promluvit si s Ivem Andrićem.

Po schůzi se vrátila do své kanceláře a zavolala domů. Už bylo po šesté a dnes byla na řadě s večeří ona.

„Ahoj! Tak jak ses dneska měl?“ Snažila se mluvit vesele, přestože byla vystresovaná a unavená.

Samozřejmě že u nich v mnoha ohledech vládla rovnoprávnost. Rozdělili si mezi sebou každodenní povinnosti Ake měl na starosti prádlo a ona luxování. Vařilo se podle předem stanoveného rozvrhu a pomáhal i Johan. Přesto přese všechno ale spočívala největší finanční zátěž na ní.

„Před hodinou jsem dopral. Jinak je všechno v pohodě. Johan před chvilkou přišel, říkal, že jsi mu slíbila, že ho dneska večer odvezeš na zápas. Stíháš to?“

„Ne, to nepůjde,“ vzdychla Jeanette. „Cestou do města se mi rozbilo auto. Johan musí jet na kole, zas tak hrozně daleko to není.“ Spočinula pohledem na rodinné fotografii, kterou měla připíchnutou na nástěnce. Johan byl na obrázku hrozně malý a na sebe se raději vůbec nedívala.

„Musím tu ještě pár hodin zůstat a pak pojedu domů metrem, tedy pokud mě někdo nesveze. Budeš muset objednat pizzu. Máš peníze?“

„Jojo,“ vzdychl Ake. „Jinak si nějaké vezmu z plechovky.“

Jeanette se zamyslela. „Dobře. Včera jsem tam dala pětistovku. Tak zatím.“

Ake neodpověděl, a tak zavěsila a opřela se do židle.

Pět minut si odpočine.

Zavřela oči.

Ústav patologie

Mrtvý chlapec ležel na pitevním stole z nerezové oceli a Ivo Andrić viděl, že kromě zhruba stovky drobných zatvrdlin má paže pokryté vpichy injekční stříkačky. Kdyby se otvory nacházely jen v ohybu lokte, dalo by se předpokládat, že chlapec byl přes svoje mládí narkoman. Propíchané měl ale obě paže, navíc náhodně, jako by se bránil. Potvrdil to nález zlomené jehly v chlapcově levé ruce.

Nejpozoruhodnější bylo, že chlapci někdo odstranil genitálie.

Ivo Andrić si povšiml, že byly odříznuty velice ostrým nožem.

Možná skalpelem nebo břitvou.

Po předběžném vyšetření v Ústavu patologie v Solně bylo Ivu Andrićovi zcela jasné, že bude potřebovat pomoc kolegů ze Státní laboratoře soudní chemie.

Tělo bylo pravděpodobně těžce otrávené a on pochopil, že ho čeká dlouhá noc.

Kronoberský blok

Hurtig vstoupil do Jeanettiny kanceláře, nesl nahrávku záhadného ranního telefonátu na pohotovost. Podal jí cédéčko a posadil se.

Jeanette se probrala a rozespale si protírala oči. „Mluvil jsi s těmi lidmi, co toho kluka našli?“

„Jasně. Byli to kolegové, podle hlášení na místo dorazili několik hodin po telefonátu na pohotovost. Na pohotovosti nereagovali okamžitě, protože se domnívali, že se jedná o žert.“

Jeanette vytáhla cédéčko z obalu a strčila ho do počítače.

Rozhovor trval dvacet vteřin.

„Sto dvanáct, co pro vás můžu udělat?“

Zapraskalo to, ale hlas slyšet nebylo.

„Haló! Sto dvanáct, co pro vás můžu udělat?“ Telefonistka se odmlčela a nyní bylo slyšet, jak někdo namáhavě oddechuje.

„Chci vám jen říct, že v křoví na Thorildsplanu leží mrtvej kluk.“

Muž zadrhával a Jeanette usoudila, že je pod vlivem alkoholu nebo drog.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se telefonistka.

„Na tom nezáleží. Chápete, co vám povídám?“

„Ano, pochopila jsem, že jste mi řekl, že na Bolidenplanu leží mrtvý člověk.“

„Říkal jsem na Thorildsplanu.“ Muže to podráždilo. „Mrtvola v záhoně u vchodu do metra na Thorildsplanu.“

Nastalo ticho.

Pak telefonistka váhavě řekla: „Haló?“

Jeanette se zamračila. „Na to, abychom pochopili, že ten člověk volal odněkud nedaleko metra, žádní Einsteini být nemusíme, co?“

„To ne. Ale když…“

„Když co?“ Slyšela se, jak podrážděně mluví, ale dělala si naděje, že rozhovor jí poskytne odpovědi aspoň na některé otázky. Že jí dodá něco, čím bude moct zacpat hubu policejnímu prezidentovi a státnímu zástupci.

„Promiň,“ omluvila se vzápětí, ale Hurtig jen pokrčil rameny.

„Zítra se na to podíváme.“ Vstal a vydal se ke dveřím. „Radši jeď domů za Johanem a Akem.“

Jeanette se vděčně usmála. „Dobrou noc a ahoj zítra.“

Když za sebou Hurtig zavřel dveře, navolila číslo svého nadřízeného, policejního prezidenta Dennise Billinga.

Šéf vyšetřovacího týmu odpověděl po čtvrtém zazvonění.

Jeanette mu vyprávěla o mumifikovaném chlapci, o anonymním telefonátu a o všem ostatním, co se přihodilo odpoledne a večer.

Jinými slovy, nesdělila mu nic důležitého.

„Uvidíme, jestli něco zjistíme při dotazech v okolí, a taky čekám, co zjistí Ivo Andrić. Hurtig si promluví s oddělením násilných činů a tak dále, však to znáš.“

„Nejlepší je, jak jistě víš, vyřešit případ co nejrychleji. Pro tebe i pro mě.“

Přestože šlo o jejího šéfa, dokázala se Jeanette jen s obtížemi vyrovnat s jeho přezíravým postojem vůči ní, který, jak věděla, se odvíjel jen od té prosté skutečnosti, že je žena.

Dennis Billing byl jedním z těch, kteří nechtěli, aby se Jeanette stala kriminální komisařkou. S neoficiální podporou státního zástupce von Kwista se snažil prosadit jinou osobu, samozřejmě že mužského pohlaví.

Navzdory jeho výslovnému nesouhlasu Jeanette povýšili, ale od té doby jí dával neustále najevo, že ji nemá příliš v lásce.

„Samozřejmě že pro to uděláme všechno, co je v našich silách. Ozvu se zítra, až budeme vědět víc.“

Dennis Billing si odkašlal.

„Chtěl jsem s tebou mluvit ještě o něčem jiném.“

„Ano?“

„Vlastně je to důvěrná záležitost, ale v tomhle případě se nemůžeme držet pravidel tak přísně. Musím si od tebe vypůjčit tvůj tým.“

„To ale nejde! To přece musíš pochopit.“

„Na čtyřiadvacet hodin, od zítřejšího večera. Pak ti je zase vrátím. Navzdory vzniklé situaci je to bohužel nevyhnutelné.“

Jeanette si připadala bezmocná a příliš unavená na to, aby začala protestovat.

Dennis Billing pokračoval: „Mikkelsen potřebuje pomoc. Pozítří má provést domovní prohlídku u několika osob podezřelých z přechovávání dětské pornografie, a sám to nezvládne. S Hurtigem, Ahlundem a Schwarzem už jsem mluvil. Zítra budou pracovat jako obvykle a pak se připojí k Mikkelsenovi. Jen abys věděla.“

Jeanette pochopila, že nemá smysl cokoli dalšího říkat.

Že ani nemá, co by k tomu řekla.

Ukončili hovor.

V půl desáté Jeanette vyšla z policejního ředitelství a zamířila k metru. Na náměstí Fridhemsplan se ohlédla k výškové budově, sídlu deníku Dagens Nyheter, a uvědomila si, že osoba, kterou právě teď hledá, by se mohla nacházet někde v blízkosti.

Co to je za člověka, když dokáže někomu udělat to, co viděla?

Na stanici Sockenplan vystoupila, dala se k domovu, a když uviděla žlutý domek, ucítila na čele první kapku deště.

Mýdlový palác

V krvavém sedmnáctém století pojmenovali místo, kde se nyní rozprostírá náměstí Mariatorget, po králi Adolfu Fredrikovi pod podmínkou, že už se na něm nikdy nebude popravovat. Od té doby tu přišlo o život nejméně sto čtyřicet osm osob za okolností, které popravu více či méně připomínaly. V této souvislosti tedy nehrálo žádnou roli, jestli se náměstí říká Mariatorget nebo náměstí Adolfa Fredrika.

Některé z oněch sto čtyřiceti osmi vražd se odehrály ani ne dvacet metrů od domu, kde měla svou soukromou psychoterapeutickou praxi Sofia Zetterlundová v nejhořejším patře staršího domu v Sankt Paulsgatan, hned vedle Mýdlového paláce. Tři byty na patře byly přestavěny na kanceláře a nyní si je pronajímali dva zubaři, jeden plastický chirurg, advokát a ještě jeden psychoterapeut.

Čekárna byla zařízena v nevtíravě moderním stylu. Návrhář interiérů, kterého najali, zakoupil několik velkých obrazů od Adama Diesela-Franka, které byly vyvedené v podobně šedých odstínech jako pohovka a dvě křesla.

V rohu stála bronzová skulptura od německé rodačky Nadyi Ushakové, která představovala velkou vázu s růžemi, z nichž některé už začínaly uvadat. Na jednom stonku byla připevněna malá kovová cedulka s nápisem DIE MYTHEN SIND GREIFBAR.

Při slavnostním zahájení se o významu této věty diskutovalo, ale nikdo nedokázal přijít na věrohodné vysvětlení.

Mýty jsou hmatatelné.

Světlé stěny, drahý koberec a exkluzivní umělecká díla dohromady způsobovaly, že ze všeho čišela diskrétnost a blahobyt.

Po několika přijímacích pohovorech byla coby recepční přijata bývalá lékařská tajemnice Ann-Britt Erikssonová, pro všechny společně. Jejím úkolem bylo objednávání pacientů a jiné administrativní práce.

„Stalo se něco, co bych měla vědět?“ zeptala se Sofia Zetterlundová, když ráno dorazila, jako obvykle přesně v osm hodin.

Ann-Britt vzhlédla od novin, které si rozložila před sebou.

„Ano, volali z Huddinge a chtěli přesunout schůzku s Tyrou Mäkelä na jedenáctou. Řekla jsem jim, že jim zavoláte a potvrdíte to.“

„Zavolám jim hned.“ Sofia vykročila ke své kanceláři. „Ještě něco?“

„Ano,“ odpověděla Ann-Britt. „Před chvílí volal Mikael a říkal, že pravděpodobně nestihne odpolední letadlo, takže dorazí na Arlandu až zítra brzy ráno. Mám vám vzkázat, že by byl rád, kdybyste dnes večer přespala v jeho bytě, abyste se mohli ráno vidět.“

Sofia se zastavila a položila ruku na zárubeň.

„Kdy mám dneska prvního pacienta?“ Rozčilovalo ji, že musí měnit plány. Chtěla Mikaela překvapit a pozvat ho na večeři do Gondoly, ale on teď jako obvykle všechno zkomplikoval.

„V devět, a pak ještě dva odpoledne.“

„A kdo přijde nejdřív?“

„Carolina Glanzová. V novinách píšou, že má moderovat pořad, ve kterém bude cestovat po světě a zpovídat celebrity. Není to divné?“

Ann-Brit potřásla hlavou a zhluboka vzdychla.

Carolina Glanzová se s velkým humbukem prosadila v jednom ze všech těch pořadů, které hledají talenty a jichž jsou televizní programy plné. Sice nijak výjimečně dobře nezpívala, ale podle poroty disponovala všemi parametry potřebnými pro novou hvězdu. V zimě a na jaře objížděla malé noční kluby a vystupovala v nich na playback s písněmi, které nazpívala ne tak půvabná, ale hlasově lépe vybavená dívka. Carolina se neustále objevovala v bulvárních denících a jeden skandál střídal druhý.

Když se média konečně začala zajímat o někoho jiného, Carolina začala pochybovat o sobě samé i o své volbě povolání.

Sofia koučovala pseudocelebrity jen velmi nerada a motivovat se k rozhovorům s nimi ji stálo velké úsilí, přestože to pro ni z finančního hlediska bylo velmi výhodné. Měla pocit, že obětuje svůj čas zbytečnostem, protože věděla, že své schopnosti lépe využije při práci s klienty, kteří pomoc opravdu potřebují.

Chtěla se zabývat skutečnými lidmi.

Posadila se za psací stůl a zavolala do Huddinge. Přesunula termín, a tak jí zbyla na přípravu jen hodina. Ukončila hovor a vyndala si materiály o Tyře Mäkelä.

Zalistovala ve složce. Lékařské dobrozdání, policejní výslech a vyšetření na soudní psychiatrii, ke kterému ji přizvali, aby poskytla doplňující vyjádření. Dohromady toho bylo téměř pět set stran. Složka papírů, která se nejméně zdvojnásobí, než bude případ uzavřen.

Přečetla si zápis výslechu dvakrát, stránku po stránce, a soustředila se na to nejzásadnější.

Na psychický stav Tyry Mäkelä.

Vyšetřovatelé se rozdělili na dva tábory. Psychiatr, který vedl vyšetřování, doporučoval vězení, a podobně i kurátoři a jeden z psychologů. Proti tomu se však postavili druzí dva psychologové, kteří upřednostňovali léčení na psychiatrii.

Sofia dostala za úkol tyto dvě skupiny přesvědčit, aby našly společné řešení a došly ke konečnému závěru, ale věděla, že to nebude jednoduché.

Tyra Mäkelä byla spolu s manželem odsouzena za vraždu jejich jedenáctiletého adoptivního syna. U chlapce byl diagnostikován fragilní x-syndrom, vývojová vada s fyzickými i psychickými obtížemi. Chlapec byl bezbrannou obětí a Sofia při pouhém pomyšlení na tento případ pociťovala hluboký smutek.

Rodina žila izolovaně ve venkovském domě. Vyšetřování jednoznačně vypovídalo o brutalitě, které byl chlapec vystaven. Stopy výkalů v plicích a žaludku, popáleniny od cigaret, týrání hadicí od vysavače.

Mrtvolu našli v lese nedaleko od domu.

Případem se hodně zabývala média, mimo jiné proto, že do zločinu byla zapletena i matka. Veřejnost, v zásadě s jednotným pohledem na věc a vedená několika uřvanými vlivnými politiky a novináři, požadovala nejpřísnější trest, který zákon umožňuje. Tyru Mäkelä měli zavřít do věznice Hinseberg na co nejdelší dobu.

Sofia však věděla, že kdyby se Tyra dostala na soudní psychiatrii, zůstala by tam zavřená ještě déle než ve vězení.

Byla Tyra Mäkelä v období, kdy k týrání chlapce docházelo, psychicky vyrovnaná? V materiálu bylo doloženo, že se jednalo nejméně o tři roky.

Problémy skutečných lidí, pomyslela si Sofia.

Sepsala si v bodech otázky, které chtěla ženě odsouzené za vraždu položit, a ze zamyšlení ji vytrhla až Carolina Glantzová, která vplula do místnosti v rudých kozačkách sahajících až do půli stehen, lakované červené minisukni a černé kožené bundě.

Nemocnice v Huddinge

Sofia dorazila do Huddinge krátce po půl jedenácté a zaparkovala před velkým nemocničním komplexem.

Celá budova byla obložená šedivými a modrými kachlíky a ostře kontrastovala s okolostojícími domy omítnutými v různých pestrých odstínech. Kdesi slyšela, že to za druhé světové války mělo při možném bombardování odvrátit pozornost od nemocnice. Budova nemocnice měla ze vzduchu působit jako jezero a domy kolem ní měly vytvářet iluzi polí a luk.

Stavila se v kafetérii a koupila si kávu, obložený chleba a ranní noviny. Pak se vydala dál, ke vchodu.

Zamkla si cennosti do bezpečnostní skříňky v hale, prošla detektorem kovů a kráčela dál dlouhou chodbou. Nejprve minula oddělení 113 a jako obvykle slyšela, jak se jeho obyvatelé perou a hádají. Byli tam umístěni obtížně zařaditelní pacienti obluzení léky, kteří čekali na převoz do Säteru, Karsuddenu, Skogome nebo nějaké jiné psychiatrické léčebny na venkově.

Pokračovala rovně dál, zabočila doprava na 112, do společné hovorny, kterou psychologové používali. Mrkla na hodiny a zjistila, že je tu o čtvrt hodiny dřív.

Zavřela dveře, posadila se za stůl a začala porovnávat titulní strany novin.

HRŮZNÝ NÁLEZ V CENTRU STOCKHOLMU a MUMIE V KŘOVÍ!

Zakousla se do chleba a usrkávala horkou kávu. Na náměstí Thorildsplan našli mumifikované tělo malého chlapce.

Mrtvé děti, napadlo ji.

Ve článku srovnávali situaci s případem Mäkelä a Sofii se sevřelo srdce.

Když kdosi zaklepal na dveře, měla chleba snězený a kávu vypitou.

„Dále!“ řekla a ve dveřích se objevil mohutný zřízenec.

„Ahoj, Sofie!“

„Nazdar, KG. Všechno v pořádku?“

„Celkem jo, až na to, že před chvilkou byl poplach v kuřárně a že jsme se museli rvát s nějakým šaškem, kterej kolem sebe házel židlema. Pěknej hajzl to byl, měl toho spoustu v krvi i na svědomí.“

„Když jsem šla kolem, slyšela jsem tam rámus.“

„Přivedl jsem ti někoho, s kým si asi chceš promluvit.“ Ukázal přes rameno.

Žargon zřízenců příliš v lásce neměla. I když se jednalo o těžké zločince, neměli zapotřebí, aby se o nich mluvilo urážlivě či pohrdlivě.

„Zaveď ji dovnitř, a pak nás můžeš nechat o samotě.“

Mýdlový palác

Ve dvě hodiny odpoledne byla Sofia Zetterlundová zpátky ve své ordinaci v centru města. Do konce pracovní doby jí zbývali ještě dva pacienti. Tušila, že po návštěvě v Huddinge se na ně dokáže soustředit jen s obtížemi.

Posadila se k psacímu stolu a snažila se zformulovat odůvodnění toho, že pro Tyru Mäkelä se doporučuje léčení v psychiatrické léčebně. Jednání se skupinou vyšetřovatelů, které následovalo po rozhovoru s obžalovanou, mělo za výsledek, že psychiatr do jisté míry přehodnotil svůj postoj k trestu a Sofia doufala, že už brzy dojde ke konečnému rozhodnutí.

Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli Tyře Mäkelä.

Ta žena totiž léčení potřebovala.

Sofia sestavila přehled událostí v Tyřině životě a jejích povahových rysů. Tyra Mäkelä za sebou měla dva pokusy o sebevraždu, už ve čtrnácti se záměrně předávkovala léky, a když jí bylo dvacet, odešla do předčasného důchodu kvůli chronické depresi. Patnáct let strávených se sadistickým Harrim Mäkelä vyústilo v další pokus o sebevraždu a vraždu adoptivního syna.

Sofia byla přesvědčená, že doba strávená s manželem, který byl mimochodem shledán zdravým a schopným pobytu ve vězení, ženino onemocnění ještě umocnila.

Došla k závěru, že Tyra Mäkelä pravděpodobně trpěla v letech před vraždou chlapce opakovanými psychózami. Bylo doloženo, že dvakrát během posledního roku strávila nějakou dobu na psychiatrii, což její tezi podporovalo. V obou případech ji našli, jak se potuluje po vesnici, byla proti své vůli zadržena a po několika dnech zase propuštěna.

Sofia si také povšimla dalších nejasností ohledně Tyřina podílu na týrání a vraždě chlapce. Její inteligenční kvocient byl totiž tak nízký, že byl sám o sobě důvodem, proč nemůže být obviněna z vraždy. Tuto okolnost soud víceméně přešel. Sofia před sebou viděla ženu, která byla trvale pod vlivem alkoholu a která se úplně ztotožňovala s představami svého manžela. Vzhledem k její pasivitě ji bylo možné označit za spoluvinici trestného činu, ale zároveň nebyla vzhledem ke svému psychickému stavu schopna tomuto skutku zabránit.

Rozsudek už prošel nejvyšší instancí a zbývalo jen nastoupit výkon trestu.

Tyra Mäkelä potřebuje léčbu. Její skutek se už nikdy nedá odčinit, ale pobyt ve vězení by nikomu neprospěl.

Rozhodnutí vyšetřovatelů nesmí být ovlivněno brutalitou celého případu.

Sofia odpoledne dokončila své vyjádření k případu Tyry Mäkelä a přijala pacienty objednané na třetí a na čtvrtou. Byl to vyhořelý generální ředitel a stárnoucí herečka, která už nedostávala role, což ji uvrhlo do hluboké deprese.

Když se Sofia v pět hodin chystala odejít domů, u recepce ji zadržela Ann-Britt.

„Nezapomněla jste, že máte jet příští sobotu do Göteborgu? Už mám lístek na vlak a budete bydlet v hotelu Scandic.“

Ann-Brit položila na pult desky.

„Ovšemže ne,“ odpověděla Sofia.

Měla schůzku se zástupci nakladatelství, které chtělo vydat nový překlad knihy bývalého dětského vojáka Ishmaela Beaha Došel jsem daleko. Vzpomínky dětského vojáka. Nakladatelství chtělo, aby jim Sofia, která měla zkušenosti s traumatizovanými dětmi, pomohla s ověřováním faktů.

„A kdy mi to jede?“

„Brzy. Doba odjezdu je na jízdence.“

„05.12?“

Sofia vzdychla a vrátila se do kanceláře hledat zprávu, kterou před sedmi lety napsala pro UNICEF.

Když se posadila za psací stůl a vytáhla dokument, zamyslela se nad tím, jestli je vlastně připravená vystavit vzpomínky z tehdejší doby světlu.

Sedm let, pomyslela si.

Copak už je to opravdu tak dlouho?

Minulost

Plechové město Plaatstaden se táhne dva kilometry od severu k jihu podél svahů mezi silnicí a mořem. Džíp ujíždí rychlostí téměř devadesát kilometrů za hodinu po hrbolaté hliněné cestě a červený prach z lateritových vrstev ji štípe v očích.

Vidí vůbec na tu cestu? myslí si a poočku pohlédne na mladíka, který řídí. Je to jeden ze zhruba padesáti tisíc bývalých dětských vojáků, kteří byli přeplaceni a přešli na stranu vlády.

Vyhlédne oknem na chatrče pod sebou a pevně sevře kliku dveří.

Už je tu skoro dva měsíce. Nejdřív jako dobrovolnice u Human Rights Watch a pak skoro šest týdnů u UNICEF, je pověřena neoficiálním úkolem.

Oficiálním, nebo neoficiálním? Vlastně ani neví.

Všude tu panuje chaos. Silnice byly zničené vojenskými oddíly, které jsou ještě činné, a pokud nejsou zničené, jsou plné zátarasů, které tu rozestavili road workers, asi desetiletí kluci, kteří je bez zaplacení nenechají projet.

Zpráva, kterou má předat, už je hodně opožděná.

Před dvěma týdny se spolu s nigerijským pomocníkem pokusila dostat do tábora, ale vzdali to asi v polovině cesty, protože za pouhé tři kilometry museli téměř dvacetkrát zastavit u zátarasu.

Tentokrát se zdá, že to půjde trochu snáz.

„We’re here, lady!“ řekne mladík za volantem.

Zastaví s džípem u rezavé benzinové pumpy a s úsměvem se k ní otočí.

„Road stops here. Can’t go any further.“

„Dollar?“

„Yes, five dollars fine.“

Když k ní natáhne ruku, zahlédne jizvu po odstraněném tetování. RUF, Revoluční sjednocená fronta. Vzpomíná si, jak slyšela, že při odstraňování tetování se často používá zapálený střelný prach. Jiná, nejméně stejně bolestivá metoda je vyříznutí potetované kůže skleněným střepem. V každém případě mu jizva bude navěky připomínat, kým kdysi býval.

Vrahem.

Dítětem, které mělo moc nad dospělými.

„Ain’t got some petrol among that bags?“ ptá se mladík a ukazuje na její zavazadla.

Ona ví, že lahev benzinu mívá často větší cenu než pár mizerných dolarů.

„No, I’m sorry.“ Podává mu další dvě pomačkané bankovky.

„Good luck, lady, whatever you’re up to!“

Poděkuje mu za svezení, vezme si své věci a vystoupí z džípu. Má velkou krosnu a dvě menší tašky, které si pověsí kolem krku. V tom horku je nedokáže vláčet déle než pár kilometrů.

Pomalu kráčí po červené prašné cestě. Vpravo se z ní otvírá fantastický výhled na pobřeží a rozlehlé bělostné pláže. Kdyby nebylo té hrůzy, která se odehrává dole mezi plechovými přístřešky, bylo by to panorama jako vystřižené z brožury pro turisty.

Osmdesát tisíc mrtvých civilistů, dva miliony uprchlíků a průměrná délka života zhruba pětatřicet let. A přitom by tahle země mohla patřit mezi nejbohatší na světě. Země, kde jsou jedna z největších nalezišť diamantů na celé planetě, ale již plundrují chamtivé sousední země a obchodníci s diamanty ze západní Evropy. Země vrahů, pašeráků, zohavených dětí a znásilněných žen.

Ví, že mívá občas mírný sklon k politické naivitě, ale zároveň chápe, že skutečnými zločinci nejsou zabijáci ani vojáci. Jsou to ti, co se nacházejí na druhém konci výrobního řetězce. Bankovní ředitelé, mafiánští diamantoví králové a ženy, které se nemohou nasytit třpytivých kamenů, ale ani ve snu je nenapadne zamýšlet se nad tím, odkud pocházejí.

Abyste se mohly zdobit šperky, usekávají lidem ruce a podřezávají krky, pomyslí si.

Provizorní tábor v Lakce poblíž Freetownu byl vybudován za pouhých pár dní začátkem června pod dohledem západoafrických mírových sil.

Nad plechovými chatrčemi visí červený smog a ona vstoupí na hlavní trasu, která se hemží uprchlíky a vojáky. O kus dál zahlédne poničený prapor, který patří Červenému kříži, ale jinak tu není nic, podle čeho by poznala, kde sídlí humanitární organizace.

Zastaví se u špinavého bílého nákladního auta, na kterém je modře nastříkáno Cold Water. Zaplatí několika mincemi bezrukému chlapci za igelitový pytlík s vlažnou vodou, který drží mezi zuby.

Vzpomene si na příběhy, které slyšela od dětských vojáků v Port Loko. Když povstalci z RUF přepadali vesnice na venkově a předměstí Freetownu, sjetí kokainem, heroinem nebo opilí, dávali svým obětem na výběr mezi dvěma možnostmi s krátkým nebo s dlouhým rukávem.

S krátkým rukávem znamenalo, že jim usekli paže nad loktem.

Dlouhé rukávy byly, když ruce uťali nad zápěstím.

Ve stínu za nákladním autem sedí v malém kočárku pro panenky chlapec. Jeho trup končí v přikrývce, která leží v dřevěném kočárku spolu s několika prázdnými lahvemi, a ona pochopí, že dítě nemá nohy.

Dívá se na bezrukého a beznohého u nákladního auta.

Jaké utrpení dokáže člověk způsobit jiným lidem, než sám přestane být člověkem a změní se v netvora? uvažuje.

Ozve se zatroubení, trhne sebou, obrátí se a vidí, že asi padesát metrů před ní přijíždí po hlavním tahu vojenský autobus. Na jeho střeše stojí vysoký svalnatý muž a řve do megafonu. Je zabalený do modro-bílo-zelené vlajky Sierry Leone a volá něco v řeči mende. Nerozumí mu, i když jindy touto řečí hovoří téměř plynně.

V davu lidí nastane panika, někdo hodí velkým kamenem a rozbije přední sklo autobusu. Několik vojáků se vykloní ven a začnou bez jakéhokoliv varování střílet do davu.

Slyší kolem sebe hvízdat kulky, vrhne se na zem a rychle zaleze pod nákladní auto, kde se chce schovat. Bezruký chlapec se skrčí vedle ní a ten beznohý leží nehybně na zemi, zasažený několika střelami.

Vojenský autobus jede dál směrem k táboru a na střelbu z něho nyní odpoví oddíl vojáků, kteří se skrývají za jedním z přístřešků na druhé straně silnice. Muž na střeše pozpátku sletí na zem a vlajka, do níž je zabalený, se zbarví krví. Autobus ujíždí stále dál a narazí do jednoho přístřešku, motor zhasne a střelba utichne.

Náhle se rozhostí naprosté ticho.

Vzduch je zbarvený červeným prachem a ona zaslechne z několika stran sténání. Cesta je prázdná, jen pár metrů od autobusu na ní leží mrtvý muž. Zasáhli ho do obličeje a má ustřelenou pravou tvář.

Přestože v táboře Lakka by mělo být mnohem bezpečněji než na většině jiných míst, kde pobývala, poprvé zažila ozbrojené přepadení s oběťmi na životech.

Pokouší se vstát, ale něco jí překáží. Zřejmě si podvrtla nohu, jak se vrhla na zem.

Nějaký postřelený muž kulhá pryč a kolem se jakoby nic prochází pár slepic.

Skrze prach vidí skupinku vojáků, která prohledává autobus. Ozývají se rozkazy a o kus dál někdo vleče pryč muže s vlajkou. Ještě žije, ale nebrání se.

Znovu se pokouší vstát, ale bolest v noze náhle nesnesitelně zesílí a ona pochopí, že ji má pravděpodobně zlomenou.

Do prdele! pomyslí si.

Bezruký chlapec se na ni usměje.

„Think you need help. You wait here so nobody steal water. I still have my legs left so I run for help.“

„How about your friend?“ Pokývne k beznohému, který pořád nehybně leží jen pár metrů od ní.

„Dead. Not my friend. No problem. But you have pain. No good so I run for help, okay?“

Poděkuje chlapci a ten se rozběhne pryč.

Za deset minut se vrátí s dvěma lékaři, kteří se jí představí chatrnou angličtinou. Rychle jí prohlédnou nohu a pak ji společně odnesou do tábora Červeného kříže.

Než opustí bezrukého chlapce, poděkuje mu.

Tváří se docela bezstarostně a lehce ji políbí na tvář.

„No problem, ma’am.“

Kronoberský blok

Den poté kriminální komisařka Jeanette Kihlbergová systematicky pročetla dokumenty, které jí vyhledal policejní asistent Jens Hurtig. Protokol o výslechu, záznam vyšetřování a rozsudky, které se všechny týkaly týrání nebo vražd s prvkem sadistického násilí. Jeanette konstatovala, že až na jednu výjimku byl vždy pachatelem muž.

Výjimka se jmenovala Tyra Mäkelä a nedávno ji společně s manželem odsoudili za vraždu jejich adoptivního syna.

S něčím takovým, co viděla na místě činu na Thorildsplanu, se dodnes nesetkala, a bylo jí jasné, že potřebuje pomoc.

Zvedla sluchátko a zavolala Larsi Mikkelsenovi ze Státní kriminální policie, který měl na starosti násilné a sexuálně motivované trestné činy páchané na dětech. Rozhodla se, že mu vše popíše co nejstručněji. Kdyby se Mikkelsen rozhodl, že jí pomůže, může to dál rozvést.

Takový zatracený svinstvo, říkala si, když čekala, až telefon zvedne.

Vyslýchat a vyšetřovat pedofily. Zhlédnout tisíce hodin nahraných znásilnění a několik milionů fotografií zneužívaných dětí, dá se to vůbec vydržet? Předpokládala, že takového člověka přepadne zoufalství.

Může pak vůbec mít děti?

Po rozhovoru s Mikkelsenem Jeanette Kihlbergová znovu svolala vyšetřovací skupinu a pokusili se na základě dostupných faktů dojít k nějakému závěru. Nebyl to nijak jednoduchý úkol, protože zatím neměli dostatečný počet stop, z nichž by mohli vycházet.

„Rozhovor s pohotovostí pocházel z oblasti kolem sídla Dagens Nyheter,“ Ahlund zvedl nějaký papír. „To mi přišlo před chvilkou a brzy dostaneme přesnější informace.“

Jeanette přikývla. „Jak moc přesné?“

„Technici říkali, že s přesností na zhruba deset metrů. V nejhorším případě…“ Ahlund ztichl.

„A v nejlepším případě?“ ušklíbl se Schwarz. „Chci říct…“

„To nám bude naprosto stačit,“ přerušila ho Jeanette.

Odmlčela se, aby upoutala jejich pozornost, vstala a přešla k bílé tabuli z umělé hmoty, na které bylo připevněno asi deset fotografií mrtvého chlapce.

„Takže co všechno víme?“ Obrátila se na Hurtiga.

„Na trávníku a v záhonu na místě činu jsme zajistili otisky kol kočárku a menšího automobilu. Kola auta pocházejí od úklidového vozu a promluvili jsme si s mužem, který úklid prováděl, takže to můžeme odškrtnout.“

„Je tedy možné, že někdo na přepravu mrtvoly použil kočárek.“

„Ano, je to tak.“

„A nemohl tam toho kluka někdo přinést?“ zeptal se Ahlund.

„I to by klidně šlo, pokud by ta osoba byla dostatečně silná. Ten chlapec nevážil víc než pětačtyřicet kilo.“

V místnosti se rozhostilo ticho a Jeanette předpokládala, že si ostatní stejně jako ona představují, jak někdo nese po ulici tělo mrtvého chlapce zabalené v černém plastovém pytli.

Ticho přerušil Ahlund. „Když jsem viděl, jak byl ten kluk ztýraný, tak jsem si okamžitě vzpomněl na Harriho Mäkelä, a kdybych nevěděl, že je bezpečně pod zámkem v Kumle, tak…“

„Tak co?“ zasmál se Schwarz.

„Tak bych si myslel, že hledáme jeho.“

„Fakt? A ty si myslíš, že nás ostatní to nenapadlo?“

„Přestaňte žvanit!“ Jeanette se zadívala do papírů. „Na Mäkelä zapomeňte. Od Larse Mikkelsena ze státní kriminálky jsem ale dostala tip na jistého Jimmieho Furugarda.“

„Kdo je Furugard?“ zeptal se Hurtig.

„Bývalý voják OSN. Nejdřív byl dva roky v Kosovu a potom rok v Afghánistánu. Skončil před třemi lety, pověst měl všelijakou.“

„A čím je pro nás zajímavý?“ Hurtig otevřel svůj poznámkový blok a nalistoval nepopsanou stránku.

„Jimmie Furugard byl několikrát odsouzen za znásilnění a ublížení na zdraví. Ve většině případů se jeho obětí stali přistěhovalci nebo homosexuálové, ale zdá se, že Furugard má ve zvyku týrat i své přítelkyně. Tři případy znásilnění. Dvakrát odsouzen, jednou osvobozen.“

Hurtig, Schwarz a Ahlund se na sebe podívali a přikývli na souhlas.

Zajímá je to, pomyslela si Jeanette, ale přesvědčit se mi je nepodařilo.

„A proč ten násilník skončil s vojenskou službou u OSN?“ zeptal se Ahlund. Schwarz se na něj zamračil.

„Podle toho, co tu čtu, to bylo kvůli důtce za to, že opakovaně zneužíval prostitutky v Kábulu. Ale nejsou tu podrobnosti.“

„Takže nesedí?“ řekl Schwarz.

„Ne, z Hallu ho pustili loni koncem září.“

„Ale hledáme opravdu násilníka?“ vložil se do hovoru Hurtig. „Jak je vůbec možné, že Mikkelsen jmenoval právě jeho? Vždyť se přece zabývá zločiny páchanými na dětech.“

„Uklidni se,“ usadila ho Jeanette. „Pro naše vyšetřování mohou být relevantní všechny typy sexuálního násilí. Tenhle Jimmie Furugard je zřejmě brutální týpek, který by se neštítil napadnout ani dítě. Nejméně v jednom případě byl podezřelý z týrání a pokusu o znásilnění nezletilého chlapce.“

Hurtig se otočil k Jeanette. „A kde je teď?“

„Podle Mikkelsena zmizel beze stopy. Mejlovala jsem von Kwistovi, abychom po něm vyhlásili pátrání, ale zatím mi neodpověděl. Pravděpodobně chce mít víc informací.“

„Bohužel nemáme na čem stavět, pokud jde o Thorildsplan, a von Kwist moc moudrosti nepobral…“ vzdychl Hurtig.

„Zatím,“ přerušila ho Jeanette, „budeme postupovat jako obvykle ve spolupráci s kriminálními techniky. Pracovat musíme metodicky a nezaujatě. Nějaké otázky?“

Všichni zavrtěli hlavou.

„Dobře. Tak se do toho pustíme.“

Chvíli ještě uvažovala a ťukala přitom propisovačkou do stolu.

Jimmie Furugard, přemýšlela. Pravděpodobně rozštěp osobnosti. Zřejmě se nepovažuje za homosexuála a potlačuje svá nutkání. Vyčítá to sám sobě a cítí vinu.

Něco jí tu nehrálo.

Otevřela jeden z obou večerníků, které si koupila cestou do práce, ale nestihla přečíst. Už si ale všimla, že obojí noviny mají zhruba podobnou titulní stranu, až na texty.

Zavřela oči a zůstala klidně sedět, napočítala do sta a pak zvedla sluchátko a zavolala státnímu zástupci von Kwistovi.

„Dobrý den. Už jste četl můj e-mail?“ řekla.

„Ano, bohužel, a pořád ještě se snažím pochopit způsob vašeho uvažování.“

„Co tím myslíte?“

„Jen to, že mám dojem, že jste naprosto ztratila soudnost!“

Jeanette slyšela, že je rozčilený.

„Nechápu…“

„Jimmie Furugard není člověk, kterého hledáte. To je všechno, co potřebujete vědět!“

„Takže?“ Jeanette se začala zmocňovat zuřivost.

„Jimmie Furugard je vážený a schopný voják OSN. Byl několikrát vyznamenán a…“

„Já umím taky číst,“ přerušila ho Jeanette. „Ale ten chlap je nácek a několikrát ho odsoudili za znásilnění a ublížení na zdraví. Chodil v Afghánistánu za prostitutkami a…“

Odmlčela se. Uvědomila si, že státní zástupce pro její názory stejně pochopení mít nebude. Byla velká chyba, že předtím doufala v opak.

„Už musím končit.“ Znovu ovládla svůj hlas. „Takže musíme zkrátka hledat jinde. Děkuju vám, že jste mě vyslechl. Na shledanou.“

Zavěsila, položila dlaně na desku psacího stolu a zavřela oči.

Za ta léta se už naučila, že znásilňovat, týrat, ponižovat a vraždit je možné na nespočet různých způsobů. Svírala pěsti a náhle jí došlo, že stejně tak lze mnoha způsoby mařit vyšetřování a že státní zástupce jí dokáže házet klacky pod nohy z různých nekalých důvodů.

Vstala a přešla přes chodbu do Hurtigovy kanceláře. Zrovna telefonoval a naznačil jí, aby si sedla. Rozhlédla se.

Hurtigova kancelář byla naprostým protikladem její vlastní. Na policích byly očíslované pořadače a na psacím stole úhledné hromádky složek. Dokonce i pokojové rostliny na okně vypadaly, že se jim daří dobře.

Hurtig domluvil a zavěsil.

„Co říkal von Kwist?“

„Že Furugard není náš člověk.“ Jeanette se posadila.

„Možná má pravdu.“

Jeanette neodpověděla. Hurtig odstrčil hromadu papírů a pokračoval: „Víš, že zítra přijdeme později?“

Jeanette se zazdálo, že Hurtig se tváří zahanbeně. „V klidu. Musíte jen pomoct zabavit pár počítačů s dětskou pornografií a pak se vrátíte sem.“

Hurtig se usmál.

Staré Enskede

Druhý den poté, co našli na Thorildsplanu mrtvé tělo chlapce, odešla Jeanette Kihlbergová z policejního ředitelství krátce po osmé hodině večer.

Hurtig se jí nabídl, že ji odveze domů, ale poděkovala mu a odmítla pod záminkou, že se projde směrem k Hlavnímu nádraží a odtamtud pojede do Enskede metrem.

Potřebovala být chvilku sama.

Patnáctiminutová procházka. Nemyslet na práci ani na peníze. Jen nechat myšlenky volně plynout, na chvíli úplně vypnout.

Neušla ještě ani kousek a už ji někdo vyrušil.

Když scházela po schodech na nábřeží u Kungsbron, přišla jí esemeska. Byla od jejího otce.

Ahoj, psal. Jak se máš?

Měl s ovládáním mobilního telefonu velké potíže a to, že se vůbec odhodlal kontaktovat ji pomocí esemesky, ji překvapilo. Vždycky jí totiž telefonoval. Teď napsal celé dvě věty, sice krátké, ale naprosto srozumitelné.

Neuvěřitelné, pomyslela si.

Skvěle, odepsala. Makám. Chytám padouchy.

Zasmála se té formulaci. Vymyslel ji otec, říkával to vždycky, když se vrátil domů z práce.

Když se blížila ke Klaraberskému viaduktu, už byla myšlenkami znovu u práce.

Tři generace policistů v rodině. Dědeček, tatínek a nakonec i ona. Babička a maminka byly v domácnosti.

A Ake, pomyslela si. Umělec. A muž v domácnosti.

Když se její tatínek dozvěděl, že se chystá vykročit v jeho šlépějích, musela vyslechnout všelijaké historky, jejichž smyslem bylo ji od jejího úmyslu odradit.

Narušení lidé. Feťáci a alkoholici. Bezdůvodné týrání. To, že se dříve nekopalo do někoho, kdo leží na zemi, je výmysl. Dělalo se to odjakživa a bude se to dělat i nadále.

Otec však nesnášel zejména jednu část své práce.

Byl přidělen na předměstí jižně od centra Stockholmu, poblíž byla stanice metra i příměstského vlaku, a tak byl nucen nejméně jednou za rok slézt do kolejiště a posbírat tělesné pozůstatky člověka.

Hlavu.

Paži.

Nohu.

Hrudní koš.

Pokaždé z toho byl potom úplně zničený.

Nechtěl, aby se jeho dcera musela dívat na všechno, co vídal on, a jeho poučení se dalo shrnout jednou větou.

„Dělej si, co chceš, jen se nedávej k policii.“

Nic z toho, co jí vykládal, ji však nepřimělo k tomu, aby své rozhodnutí změnila. Jeho historky ji naopak ještě více motivovaly.

První překážka, díky které by ji nemuseli na Policejní akademii přijmout, byla vada levého oka. Operace ji stála veškeré úspory a navíc si musela půl roku prakticky denně přivydělávat, aby si ji vůbec mohla dovolit.

Druhá překážka se objevila, když zjistila, že je jednoduše moc malá.

Vyřešila to konzultací u chiropraktika. Dvanáct týdnů pak pracoval na její páteři a podařilo se mu Jeanette protáhnout o dva centimetry, které jí chyběly do požadované výšky.

Cestou na přijímací pohovor si v autě lehla, protože věděla, že se páteř může zkrátit, když člověk delší dobu sedí.

Co se stane, když ztratím motivaci? uvažovala.

Začínalo léto, ale večer byl chladný a ona vešla do budovy Hlavního nádraží, místo aby se vydala k metru Vasovou ulicí.

Nesmí se to stát, usoudila, když vešla do tepla. Musím to prostě táhnout pořád dál.

Prošla autobusovým nádražím do vlakového, sjela po eskalátoru ještě níž a protlačila se davem lidí v průchodu mezi stanicemi příměstského vlaku a metra.

Když tady uviděla žebráky a překupníky, vzpomněla si na peníze.

Otevřela peněženku. Zbývaly jí dvě zmačkané stokoruny, třicet korun zaplatí za jízdenku domů. Doufala, že Ake neutratil všechny peníze, které mu dala na domácnost začátkem týdne. I kdyby Ahlund dokázal auto opravit, předpokládala, že mu bude muset pár tisíc dát.

Práce a peníze, pomyslela si.

Copak se těch starostí nikdy nezbaví?

Když si Johan šel lehnout, usadili se Ake a Jeanette v obýváku, oba si udělali čaj. Zanedlouho mělo začít play-off na mistrovství Evropy ve fotbale a ve sportovním zpravodajství se důkladně zabývali šancemi švédského národního mužstva. Jako obvykle zazněly úvahy, že se dostane minimálně do čtvrtfinále, snad i do semifinále a není vyloučeno, že by mohlo získat i zlato.

„Mimochodem, volal tvůj táta,“ prohodil Ake, pohled nespouštěl z obrazovky.

„A chtěl něco zvláštního?“

„Jako vždycky. Jak se máš, co Johan, jak mu to jde ve škole. Mě se zeptal, jestli už jsem si našel nějaký způsob obživy.“

Jeanette věděla, že její otec Akeho v lásce nemá. Při jedné příležitosti ho nazval ochmelkou. Při jiné flákačem. Povalečem. Seznam přídomků byl rozmanitý a obsažný. Došlo dokonce i k tomu, že těmito slovy jejího manžela označil v jeho přítomnosti a před celou rodinou.

Jí v takových situacích bylo Akeho líto a okamžitě se ho zastala, ale čím dál častěji se přistihovala, že jí kritika připadá oprávněná.

Tady doma se ksakru pořád nic neděje, pomyslela si.

Ake opakovaně prohlašoval, že mu vůbec nevadí být mužem v domácnosti, když ona pracuje, ale přísně vzato dělala stejně tak ženu v domácnosti i ona jemu. Nebyl by to problém, pokud by občas něco dokázal vydělat svými obrazy, ale v této oblasti se upřímně řečeno nehýbalo nic.

„Ake…“

Neslyšel ji. V televizi právě běžela reportáž o kapitánech švédského národního mužstva, která ho zcela zaujala.

„S penězi jsme na tom hodně bledě,“ řekla. „Budu muset zase zavolat tátovi, ale je mi to hrozně trapné.“

Neodpověděl.

Ignoruje ji snad?

„Ake?“ zkusila to znovu. „Posloucháš mě vůbec?“

Znovu povzdechl. „Jojo,“ odpověděl potom, ale jeho pozornost stále upoutávala televize. „Ale teď máš přece důvod mu zavolat.“

„Co tím chceš říct?“

„Bosse přece dneska volal,“ odsekl podrážděně. „Takže očekává, že mu zavoláš zpátky.“

S ním se vůbec nedá mluvit, pomyslela si Jeanette.

Cítila, jak se v ní zvedá vlna zuřivosti, chtěla se vyhnout hádce, a proto vstala z pohovky a odešla do kuchyně.

Uviděla horu špinavého nádobí. Ake a Johan si dělali palačinky, to se nedalo přehlédnout.

Ne, neumyje to nádobí. Bude tam ležet tak dlouho, dokud ho Ake neumyje. Posadila se ke stolu a vytočila číslo svých rodičů.

Tohle už je ksakru naposledy, slibovala si.

Když Jeanette dotelefonovala, vrátila se zase do obýváku, posadila se na pohovku a trpělivě čekala, až pořad skončí. Měla fotbal hodně ráda, možná ještě víc než Ake, ale tenhle druh pořadů ji nezajímal. Připadalo jí, že to jsou jen plané žvásty.

„Volala jsem tátovi,“ řekla, když se objevily závěrečné titulky. „Pošle mi na účet pět tisíc, abychom měli zbytek měsíce z čeho žít.“

Ake nepřítomně přikývl.

„Ale nechci, aby se to ještě někdy opakovalo,“ pokračovala. „A tentokrát to myslím vážně. Je ti to jasné?“

Ošil se. „Jojo, chápu to.“

Uvidíme, pomyslela si Jeanette.

Vita bergen

Sofia a její bývalý přítel Lasse získali byt komplikovanou trojsměnou. Za Sofiin malý dvoupokojový byt na Lundagatan a Lasseho třípokojový u Mosebackenu získali její současný prostorný pětipokojový byt nahoře na Asöbergetu, poblíž náměstí Nytorget a parku Vita bergen.

Vstoupila do předsíně, odložila kabát na věšák a šla dál do obýváku. Tašku s indickým jídlem odložila na stůl a vydala se do kuchyně pro příbor a sklenici vody.

Pustila televizi, posadila se na pohovku a dala se do jídla.

Jen málokdy byla tak klidná, aby se mohla zabývat jen jídlem, a snažila se vždycky mít po ruce něco, čím by se rozptýlila. Knihu, noviny, nebo jako teď televizi. Aspoň nějakou společnost.

Palivo, napadlo ji.

Tělo se musí natankovat, aby fungovalo.

Osamělé večeře ji deprimovaly, a tak rychle jedla a mezitím přepínala kanály. Dětský pořad, americká komedie, reklama a vzdělávací vysílání.

Viděla na hodinách, že za chvilku začnou zprávy, odložila ovladač a v tu chvíli jí zapípal mobil.

Esemeska od Mikaela.

Jak se máš? Mně se stýská… psal.

Polkla poslední sousto a odpověděla.

Otrávená. Musím ještě večer pracovat. Pusu.

Práce jí sloužila jako útočiště před zoufalstvím, které občas pociťovala. Už nějaký čas její zájem stále více upoutávala jistá osobnost.

Sofia si zvykla pročítat každý večer část svých poznámek. Pokaždé doufala, že ji přitom napadne něco nového, rozhodujícího.

Rozhodla se, že se hned po zprávách přesune na hodinku dvě do pracovny.

Vstala, přešla do kuchyně a vysypala zbytky jídla do koše. Z obýváku slyšela znělku zpravodajství, hlavní zprávou byl už druhý den nález těla mrtvého chlapce u Thorildsplanu.

Hlasatel říkal, že policie zveřejnila telefonní rozhovor, který přijala pohotovost včera ráno.

Sofia si pomyslela, že volající mluví, jako by byl hodně pod parou.

Vytáhla z kabelky flashdisk, zasunula ho do počítače a otevřela složku o Victorii Bergmanové.

Připadalo jí, že Victorii Bergmanové spousta částí její osobnosti schází. Během jejich rozhovorů vyšlo najevo, že Victoria ve svém dětství a dospívání prožila mnoho traumat, která potřebuje zpracovat. Mnoho sezení přešlo v dlouhé monology, které se vlastně nedaly rozhovory nazvat.

Sofia občas dokonce málem usnula, protože Victoria jednotvárně drmolila. Její monology fungovaly jako jakási autohypnóza, která způsobovala, že Sofia usínala a měla výpadky paměti, takže si všechny podrobnosti Victoriina vyprávění nedokázala zapamatovat. Když se s tím svěřila jednomu kolegovi z ordinace, navrhl jí, aby si rozhovory nahrávala, a půjčil jí za lahev dobrého vína svůj malý diktafon.

Označila kazety datem a časem, a teď už jich měla v kartotéce v práci zamčených pětadvacet. Pasáže, které jí připadaly zvláště zajímavé, si přepsala a uložila na flashdisk.

Teď Sofia otevřela složku označenou VB, která obsahovala několik textových souborů.

Dvakrát rychle klikla na jeden z nich a četla na obrazovce:

Některé dny byly lepší, jiné horší. Připadalo mi, jako by mi můj žaludek dokázal předem říct, kdy se začnou hádat.

Sofia podle svých poznámek věděla, že v rozhovoru jde o to, jak Victoria trávila v dětství prázdniny v kraji Dalarna. Rodina Bergmanova téměř každý víkend nasedla do auta a ujela dvě stě padesát kilometrů k malému domku v Dala-Flodě. Victoria vyprávěla, že o prázdninách tam pobývali bez přestávky celý měsíc.

Četla dál:

Můj žaludek se nikdy nezmýlil, takže jsem se vždycky už několik hodin předtím, než na sebe začali křičet, schovala ve své tajné klubovně. Vždycky jsem si udělala pár obložených chlebů a lahev vody se šťávou, protože jsem nikdy nevěděla předem, jak dlouho se budou hádat a kdy máma bude mít čas něco uvařit.

Jednou jsem škvírou mezi prkny viděla, jak ji honí po poli. Máma utíkala, co jí nohy stačily, ale on byl rychlejší, praštil ji do krku a srazil ji k zemi. Když se později zase objevili před domem, ona měla nad okem ošklivou ránu a on zoufale plakal.

Mamince ho bylo líto.

Osud se k němu zachoval nespravedlivě a on musel usilovně vychovávat své dvě ženy.

Kdybychom ho jen já a maminka poslouchaly a nebyly tak vzdorovité.

Sofia si udělala pár poznámek, k čemu se v rozhovorech vrátí, a pak soubor zavřela.

Namátkou otevřela další a hned poznala, že se jedná o jedno ze sezení, při nichž Victoria ztratila pojem o okolním světě.

Rozhovor začal jako obyčejně, Sofia položila otázku a Victoria odpověděla.

Po každé další otázce však byla odpověď delší a nesouvislejší. Victoria vyprávěla o jedné věci, která v ní asociovala něco docela jiného, a tak pořád dál ve stále rychlejším tempu.

Sofia vyhledala nahrávku tohoto rozhovoru, zastrčila kazetu do přehrávače, zmáčkla tlačítko Play, uvelebila se v křesle a zavřela oči.

Hlas Victorie Bergmanové.

…a tak jsem to snědla, aby už dál sakra nežvanily, a ony okamžitě ztichly, když viděly, co všechno jsem schopná udělat, jen abych mohla být jejich kamarádka. Aniž bych jim přitom musela lézt do zadku. Předstírat, že je mám ráda. Přimět je, aby si mě vážily. Přimět je, aby pochopily, že mám taky mozek a dokážu přemýšlet, i když to tak vždycky nevypadá, když chodím sama na procházky.

Sofia otevřela oči, podívala se na obal kazety a viděla, že rozhovor byl nahrán před několika měsíci. Victoria vyprávěla o svém pobytu v internátní škole v Sigtuně a o promyšlené šikaně.

Hlas mluvil dál.

Victoria změnila téma rozhovoru.

Když byl domek v koruně stromu hotový, přestalo mě to bavit, už se mi nechtělo ležet s ním uvnitř a číst si komiksy, a tak když usnul, vylezla jsem ven, došla do kůlny, přitáhla jsem dřevěnou podlážku, opřela jsem ji o vchod a přitloukla ji několika hřebíky, on se uvnitř vzbudil a ptal se, co to dělám. Jen si tam lež dál, řekla jsem a zatloukala další a další hřebíky, až byla krabička prázdná…

Hlas se odmlčel a Sofia cítila, že se jí zavírají oči.

…okénko bylo malé, takže jím ven vylézt nemohl, a jak tam tak uvnitř brečel, přinesla jsem ještě pár prken a zatloukla i to okénko. Možná ho později pustím ven, možná ne, ať si zatím potmě přemýšlí o tom, jak moc mě má rád…

Sofia vypnula přehrávač, vstala z křesla a pohlédla na hodiny.

To už jsem tu hodinu?

Ne, to není možné, pomyslela si. Asi jsem usnula.

Monument

V devět hodin se Sofia rozhodla, že udělá to, co chtěl Mikael, a půjde k němu do jeho bytu v Ölandsgatan, v domovním bloku Monument. Po cestě nezapomněla koupit něco k snídani, protože věděla, že Mikaelova lednička bude prázdná.

Když dorazila do Mikaelova bytu, usnula natažená na jeho pohovce a probudila se, až když ji políbil na čelo.

„Ahoj, miláčku. Překvapení,“ zašeptal.

Zmateně se rozhlížela a poškrábala se na místě, kde ji pošimraly jeho tvrdé černé vousy.

„Ahoj, co tu děláš? Kolik je hodin?“

„Půl jedné. Stihl jsem poslední let.“

Položil na stůl kytici rudých růží a odešel do kuchyně. Pohlédla znechuceně na květiny, vstala, přešla přes rozlehlý obývací pokoj a připojila se k němu. Otevřel ledničku a vytáhl máslo, chleba a sýr.

„Chceš taky?“ zeptal se jí. „Šálek čaje a chleba se sýrem?“

Sofia přikývla a posadila se ke kuchyňskému stolu.

„Jak ses měla celý týden?“ pokračoval Mikael. „Já příšerně! Nějaký novinář si usmyslel, že naše preparáty mají škodlivé vedlejší účinky, a noviny i televize to pořádně rozmázly. Psali o tom i tady u nás?“

Postavil na stůl dva talířky s obloženými chleby a přistoupil ke sporáku, kde už bublala voda na čaj.

„Pokud vím, tak ne. Ale je to možné.“ Pořád byla ještě rozespalá a zaskočená, že se objevil tak nečekaně.

„Já jsem dneska musela poslouchat nějakou ženskou, která si myslí, že ji zneužívají sdělovací prostředky…“

„Chápu. To není nic příjemného,“ přerušil ji a podal jí šálek horkého borůvkového čaje. „Ale určitě to utichne. Zjistili jsme, že ten novinář je zároveň i ekologický aktivista, který se účastnil nějaké protestní akce u farmy na norky. Až to vyjde najevo, tak…“ Zasmál se a přejel si rukou po krku, aby ukázal, jak to dopadne s každým, kdo se opováží vzdorovat ohromné farmaceutické firmě.

Sofii se jeho povýšenost nelíbila, ale neměla sílu začít o tom diskutovat. Na něco takového bylo příliš pozdě. Vstala, sklidila ze stolu, opláchla šálky a pak si šla do koupelny vyčistit zuby.

Mikael usnul vedle ní poprvé po více než týdnu a Sofia si uvědomila, jak moc jí navzdory všemu chyběl.

Byl vysoký a šlachovitý, i když v poslední době pár kilo přibral. Mohutný, chlupatý a hřejivý a ona zavrtala nos do jeho krku.

Připomínal jí Lasseho.

Sofii vzbudilo světlo reflektorů nějakého auta, které se mihlo po stropě. Nejdřív nevěděla, kde je, ale když se v posteli posadila, poznala Mikaelovu ložnici, podívala se na radiobudík a uvědomila si, že spala necelou hodinu.

Opatrně zavřela dveře ložnice a šla do obýváku. Měla pocit, jako by na něco zapomněla.

Otevřela okno a zapálila si cigaretu. Do místnosti vnikl vlahý závan a kouř zmizel v temnotě za ní. Kouřila a pozorovala bílou igelitovou tašku, kterou unášel po ulici vítr, až skončila v louži na protějším chodníku.

Musím s Victorií Bergmanovou začít znovu, od úplného začátku, pomyslela si. Něco jsem přehlédla.

Její kabelka stála vedle pohovky. Posadila se, vytáhla laptop a postavila ho před sebe na stůl.

Otevřela dokument, ve kterém si v bodech sestavila stručný přehled o osobnosti Victorie Bergmanové.

Narozena 1970.

Svobodná. Děti nemá.

Terapie formou rozhovoru zaměřeného na traumatické zážitky v dětství.

Dětství: jediné dítě Bengta Bergmana, komisaře v mezinárodní rozvojové organizaci atd., a Birgitty Bergmanové, ženy v domácnosti. Nejranější vzpomínkou je vůně otcova potu a léta strávená v Dalarně.

Předpuberta: Vyrostla v Grisslinge na ostrově Värmdö. Chata v Dala-Flodě v kraji Dalarna. Nesmírně nadaná. Od devíti let navštěvovala soukromou školu. Do školy začala chodit o rok dříve a na druhém stupni přeskočila jeden ročník. S rodiči hodně cestovala. Od dětství vystavena sexuálnímu násilí (otec? jiní muži?). Útržkovité vzpomínky, vypráví o nich v nesouvislých asociacích.

Mládí: Vystavuje se nesmírným rizikům, sebevražedné myšlenky (asi od 14 15 let?). Léta rané puberty popisuje jako „slabá“. I v tomto případě reprodukuje vzpomínky útržkovitě. Internátní gymnázium v Sigtuně. Opakující se sebepoškozující chování.

Sofia si uvědomila, že roky na gymnáziu znamenaly pro Victorii Bergmanovou období plné konfliktů. Když na školu nastoupila, byla o dva roky mladší než její spolužačky a emocionálně i fyzicky byla mnohem méně vyvinutá než ostatní.

Sofia věděla z vlastní zkušenosti, jak krutě se dospívající dívky dokážou chovat v šatně po hodinách tělocviku. Navíc byla ponechána úplně napospas tomu, čemu se říká „výchova spolužáky“.

Něco ale chybělo.

Dospělost: Kariérní úspěch je popisován jako „nepodstatný“. Omezený společenský život. Málo zájmů.

Ústřední témata/otázky: Trauma. Co se Victorii Bergmanové přihodilo? Vztah k otci? Útržkovité vzpomínky. Disociativní porucha?

Sofia pochopila, že musí pracovat ještě s další ústřední otázkou, a připsala novou poznámku.

„Co znamená Slabost?“ doplnila na roh dokumentu.

Cítila z Victorie Bergmanové velkou úzkost a hluboký pocit viny.

Možná časem společně proniknou pod povrch problému a rozmotají pár uzlů.

To ale zdaleka není jisté.

Hodně toho ukazovalo na to, že Victoria Bergmanová trpí disociativní poruchou, a Sofia věděla, že v devadesáti devíti procentech podobných případů je příčinou problému sexuální zneužívání nebo jiné podobné trauma. Sofia už dříve poznala mnoho lidí s traumatickými zážitky, kteří si je zdánlivě vůbec nebyli schopni vybavit. Victoria Bergmanová se několikrát zmínila o strašlivém zneužívání, ale jindy se zdálo, že se na ty zážitky vůbec nepamatuje.

Vlastně je to naprosto logická reakce, pomyslela si Sofia. Psýcha se chrání před vším, co prožívá jako děsivé, a aby mohla Victoria Bergmanová fungovat v každodenním životě, vytěsňuje dojmy z těchto událostí a vytváří si alternativní vzpomínky.

Co je ale to, co Victoria Bergmanová nazývá svou slabostí?

Je osoba, která je vystavena zneužívání, slabá?

Zavřela soubor a vypnula počítač.

Pak se Sofia zamyslela nad tím, jak se během rozhovorů chovala ona sama. Při jednom setkání dala Victorii Bergmanové jednu ze svých vlastních krabiček s antidepresivem Paroxetinem, přestože to nebylo v její kompetenci. Nejenže to bylo nezákonné, ale i neetické a neprofesionální. Ale ona si přesto odůvodnila, proč může předpisy porušit. Victorii Bergmanové však léky neuškodily. Naopak, nějakou dobu se jí dařilo mnohem lépe, a Sofia usoudila, že to, co udělala, je v pořádku. Victoria ty léky potřebovala, a o to hlavně šlo.

Kromě disociativních rysů tu byly i známky obsesivně-kompulzivního chování a Sofia si tu a tam všimla i náznaků savantského syndromu. Při jedné příležitosti se totiž Victoria vyjádřila k tomu, že Sofia kouří.

„Už jste vykouřila skoro dva balíčky,“ řekla a ukázala na popelník. „Třicet devět špačků.“

Když Sofia osaměla, špačky přirozeně spočítala a zjistila, že Victoria měla pravdu. Ale mohla to být i náhoda.

Když se tohle všechno vzalo v úvahu, bylo jasné, že Victoria Bergmanová je bezpochyby ta nejkomplikovanější osobnost, s jakou měla Sofia za deset let své soukromé praxe co do činění.

Sofia se probudila první, protáhla se a prsty prohrábla Mikaelovi vlasy a pak vousy. Všimla si, že začínají šedivět, a pro sebe se pousmála.

Na radiobudíku bylo půl sedmé. Mikael se pohnul a obrátil se k ní, položil jí paži na prsa a vzal ji za ruku.

Na dopoledne nebyl nikdo objednaný, a tak se rozhodla, že začne později.

Mikael měl skvělou náladu a vyprávěl jí, jak minulý týden kromě toho, že sháněl kompromitující údaje o tom novináři, vydělal velké peníze u jedné velké berlínské nemocnice. Očekával za to slušnou odměnu, ze které zaplatí luxusní dovolenou, kdekoli si Sofia bude přát.

Sofia se nad tím zamyslela, ale nedokázala přijít ani na jedno místo, kam by se toužila podívat.

„A co třeba New York? Zajdeš si na nákupy do všech velkých obchodních domů. Snídaně u Tiffanyho a tak dále, však víš. Už jsem se díval na pár děsně drahých hotelů na Manhattanu. Můžeme si objednat pobyt se vším všudy, i s masáží a kosmetickým ošetřením obličeje.“

New York, řekla si v duchu a při té představě se otřásla. Proč jí navrhl právě tohle? Copak něco ví? Ne, určitě je to jenom náhoda.

Byla totiž s Lassem v New Yorku ani ne měsíc předtím, než se všechno zhroutilo.

Otevřely by se tam všechny staré rány, to by pro ni bylo příliš těžké.

„Nebo bys raději chtěla jet někam do tepla? Na nějaký zájezd?“

Povšimla si, jak je dychtivý, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se jeho nadšením nakazit. Připadala si těžká jako kámen.

Náhle před sebou uviděla tvář Victorie Bergmanové.

Jak Victoria během jejich rozhovorů občas upadla do apatie, která připomínala podobný stav jako u závislých na heroinu, a že v těchto situacích neprojevovala sebemenší náznak jakékoli citové reakce. Sofia se právě nyní cítila podobně a pomyslela si, že při příští návštěvě požádá svého lékaře, aby jí zvýšil dávku Paroxetinu.

„Miláčku, nevím, co to se mnou je,“ políbila ho na ústa. „Hrozně ráda někam pojedu, ale teď mám zrovna pocit, že nezvládám vůbec nic. Možná protože toho musím tolik řešit v práci.“

„Ale to by ti přišla dovolená zrovna vhod! Nemusíme přece odjíždět na dlouho. Třeba jen na víkend nebo tak nějak.“

Převalil se, obrátil se k ní a přejel jí rukou po břiše.

„Miluju tě,“ řekl.

Sofia byla duchem někde docela jinde a neodpověděla, ale povšimla si, jak ho to popudilo, protože zničehonic odhodil přikrývku a vstal. Zůstala ležet. Reagoval tak prudce a impulzivně.

„Promiň, miláčku. Nezlob se.“

Mikael jen vzdychl, natáhl si spodky a odešel do kuchyně.

Proč se Sofia cítí provinile? Tak to prostě je, proč by měla kvůli němu mít špatné svědomí? Kdo mu dal to právo? Pocit viny je snad nejstrašnější věc ze všech lidských vynálezů, napadlo ji.

Potlačila hněv a šla za ním. Sypal zrovna kávu do kávovaru a úkosem si ji zlostně změřil. V tu chvíli ji ovládla něha. On přece nemůže za to, že je, jaký je.

Přitiskla se k němu zezadu, políbila ho na krk a nechala župan spadnout na podlahu. Dovolí mu, aby si ji vzal na kuchyňské lince, než se půjde osprchovat.

Vždyť zas o tolik nejde, pomyslela si.

Mýdlový palác

Když Sofia Zetterlundová dokončila práci a chystala se odejít domů, zazvonil telefon.

„Dobrý den, jmenuju se Rose-Marie Bjöörnová a jsem ze sociálního úřadu v Hässelby. Měla byste chvilku čas?“

Sofia se podívala na hodiny, zjistila, že už je skoro půl páté, a vlastně ani neměla chuť se s někým vybavovat, ale přesto řekla, že ano, pokud to nebude trvat moc dlouho.

„Ne, to rozhodně nebude,“ odpověděla přátelsky žena. „Jen bych se ráda ujistila, že skutečně máte zkušenosti s dětmi traumatizovanými válkou.“

Sofia si odkašlala. „Ano, je to tak,“ řekla. „Co potřebujete vědět?“

„Tady u nás v Hässelby žije jedna rodina, která má syna, a ten by si potřeboval promluvit s někým, kdo má hlubší vhled do podobných zkušeností, jaké má on. Různými oklikami jsem se dozvěděla, že vy takové zkušenosti máte, a tak mě napadlo, že vám zavolám.“

Sofia cítila, jak se jí zmocňuje únava, a ze všeho nejraději by rozhovor rychle ukončila.

„Bohužel mám na dlouho dopředu plno. Jak je starý?“

„Je mu šestnáct a jmenuje se Samuel. Samuel Bai. Je ze Sierry Leone.“

Sofia chviličku zápasila sama se sebou.

Zvláštní shoda okolností, pomyslela si. Na Sierru Leone jsem si ani nevzpomněla už spoustu let, a najednou se mi nabízejí dva případy, které s ní mají souvislost.

„Možná bych to přece jen mohla zkusit,“ řekla nakonec. „Jak rychle si se mnou potřebuje promluvit?“

Dohodly se, že chlapec přijde za týden na úvodní pohovor, sociální pracovnice slíbila, že Sofii pošle jeho materiály, a pak hovor ukončily.

Než Sofia nadobro odešla z kanceláře, přezula se do červených lodiček značky Jimmy Choo. Věděla, že rány na odřených patách jí začnou krvácet, ještě než nastoupí do výtahu.

Minulost

Nadechuje se z igelitového pytlíku naplněného kontaktním lepidlem. Nejdřív se jí zatočí hlava a pak jsou okolní zvuky náhle dvakrát hlasitější. Nakonec se Vraní dívka uvidí seshora.

Za Balstou sjede z dálnice. Celé dopoledne se obávala okamžiku, kdy zastaví u příkopu a vypne motor. Zavře oči a snaží se na nic nemyslet, on ji vezme za ruku a položí ji na to místo. Všimne si, že už je tvrdé.

„Víš dobře, že mám svoje potřeby, Victorie,“ řekne. „Na tom není nic divného. Mají to tak všichni muži a je jen přirozené, že mi pomůžeš se uvolnit, abychom mohli jet dál.“

Neodpoví, stále má oči zavřené a on ji jednou rukou pohladí po tváři a druhou si rozepne poklopec.

„No tak, pomoz mi a netvař se tak kysele. Za chvilku to bude.“

Jeho tělo páchne potem a dech zkyslým mlékem.

Dělá, co ji naučil.

Postupem času jí to šlo pořád líp, a když ji za to pochválil, byla na sebe téměř pyšná. Že něco umí a že to zvládá dobře.

Když je hotový, ona sebere papírové utěrky z přihrádky vedle řadicí páky a otře si lepkavé ruce.

„Co bys řekla na to, kdybychom se stavili v nákupním centru v Enköpingu a koupili ti něco hezkého?“ řekne on s úsměvem a láskyplně na ni pohlédne.

„To bychom mohli,“ zamumlá ona, na jeho návrhy vždycky odpovídá nezřetelně. Nikdy totiž přesně neví, co můžou obnášet.

Jsou na cestě na chatu v Dala-Flodě.

Budou tam spolu celý víkend.

Ona a on.

Nechtěla s ním jet.

U snídaně prohlásila, že se jí s ním nikam jet nechce, že radši zůstane doma. On v tu chvíli vstal od stolu, otevřel ledničku a vytáhl neotevřený karton mléka.

Postavil se za ni, karton otevřel a pomalu na ni vylil ledově studenou tekutinu. Tekla jí po hlavě, do vlasů, přes obličej až na kolena. Ne zemi se utvořila velká bílá louže.

Maminka neřekla nic, jen odvrátila hlavu a on mlčky odešel do garáže a naložil do volva zavazadla.

A ona teď projíždí letní zelení západní Dalarny a v sobě má ohromný temný neklid.

Celý víkend se jí ani nedotkne. Sice se na ni díval, když se převlékala do noční košile, ale do postele si k ní nelehl.

Když leží, nemůže usnout a poslouchá, jestli neuslyší jeho kroky, předstírá, že se proměnila v hodiny. Otočí se v posteli na břicho, to je šest hodin, pak se obrátí po směru hodinových ručiček, takže leží na levém boku, a to je devět.

Pak se otočí ještě o čtvrt hodiny, leží na zádech, a to odbíjí půlnoc.

Pak na pravý bok, to jsou tři.

Potom zase na břicho a znovu je šest.

Na levém boku je devět a na zádech půlnoc.

Kdyby se jí podařilo pomocí těchhle hodin řídit čas, zmátlo by ho to a nepřišel by k ní.

Neví, jestli to je díky tady tomu, ale drží se od ní dál.

V neděli ráno, když už se mají vrátit domů na Värmdö a on vaří kaši, mu přednese svůj nápad. Má letní prázdniny a líbilo by se jí, kdyby tu mohla ještě nějakou dobu zůstat.

On nejprve namítne, že je na to příliš malá a nemůže tu zůstat celý týden sama. Ona mu na to řekne, že už se ptala sousedky tety Elsy, jestli by mohla bydlet u ní, a že teta Elsa z toho měla hroznou radost.

Když si sedne ke kuchyňskému stolu, kaše už je úplně vystydlá. Zvedá se jí žaludek z pouhého pomyšlení na tu šedou hmotu, která jí nabobtná v ústech a do které, jako by už tak nebyla dost sladká, ještě přimíchal decilitr krupicového cukru.

Aby potlačila chuť nabobtnalých, rozvařených vystydlých ovesných vloček, napije se mléka a snaží se polknout. Jde to jen těžko, kaše se jí celou dobu vrací zpátky do úst.

Měří si ji přes stůl pohledem.

Je to kdo s koho, vyčkávají, jestli zvítězí on, nebo ona.

„No tak dobře. Jsme domluvení. Zůstaneš tady. Stejně budeš vždycky tatínkova holčička,“ řekne nakonec a prohrábne jí vlasy.

Chápe to tak, že on jí nikdy nedovolí, aby dospěla.

Navždy bude jeho.

Slíbí jí, že zajede do obchodu a nakoupí, aby jí tu nic nechybělo.

Když se vrátí zpátky, vyloží nákup u tety Elsy a pak ji odveze těch padesát metrů na chatu, aby si vzala svou malou tašku s oblečením, a když auto zastaví u branky, ona mu rychle dá pusu na neoholenou tvář a honem vyskočí ven. Všimla si, jak jeho ruce putují směrem k ní, a chce mu uniknout.

Třeba se spokojí s pusou.

„Dávej na sebe pozor,“ řekne on a zabouchne dveře auta.

Určitě aspoň dvě minuty tam jen tak sedí v autě. Ona si vezme tašku a sedne si na schůdky vedoucí k chatě. On až tehdy odvrátí pohled a auto se rozjede.

Nad dvorem poletují vlaštovky a vzadu v ohradě za červeně natřenou stodolou se pasou krávy Samce Anderse.

Vidí ho, jak vyjíždí na hlavní silnici a mizí v lese, a ví, že se za chvilku vrátí pod záminkou, že si něco zapomněl.

Ví také se stejnou neomylnou jistotou, co po ní bude chtít.

Všechno je to tak předvídatelné a bude se to opakovat ještě nejméně dvakrát, než skutečně odjede. Možná se bude muset vrátit i třikrát, než bude dostatečně klidný.

Zatne zuby a dívá se k okraji lesa, kde mezi stromy probleskuje jezero. Za tři minuty uvidí, jak se bílé volvo vrací, a zajde do kuchyně.

Tentokrát je za deset minut po všem. On se pak ztěžka posadí do auta, rozloučí se a otočí klíčkem v zapalování.

Victoria znovu vidí, jak volvo pomalu mizí mezi stromy. Zvuk motoru je stále tlumenější, ale ona tam sedí pořád dál a čeká, knedlík v krku nezmizel, nesmí se radovat předčasně. Ví, jak hrozné by pak bylo zklamání.

Ale on už se podruhé nevrátí.

Když si to Victoria uvědomí, vydá se ke studni umýt. Namáhavě vytáhne vědro ledově studené vody a roztřeseně se vydrhne dočista. Pak jde k tetě Else, naobědvá se a zahraje si s ní karty.

Teď může konečně volně dýchat.

Po jídle se rozhodne, že si zajde k jezírku a vykoupe se. Pěšinka je úzká a pokrytá jehličím. Našlapuje na ně bosýma nohama, je měkké. V lese zaslechne hlasité pípání a uvědomí si, že to jsou hladová ptáčata, která čekají, až se rodiče vrátí s potravou. Pípání se ozývá docela zblízka a ona se zastaví a hledá hnízdo.

Je ukryté v malém otvoru ve staré jedli, asi dva metry nad zemí.

Když dojde k jezírku, lehne si na záda do vody a dívá se do nebe.

Je polovina června a ovzduší je ještě dost chladné.

Studená voda ji pravidelně zalévá v rytmu s vlnkami na hladině. Nebe má barvu zakaleného mléka, je tu cítit kouř a v lese naříká potáplice.

Představuje si, že se nechá odnést vlnami do řeky, do volného, otevřeného prostoru, pryč od toho všeho. Je ospalá, ale v hloubi duše už dávno pochopila, že nikdy nedokáže usnout dostatečně tvrdě na to, aby tomu unikla. Její hlava je jako žárovka v tichém, temném domě, kterou zapomněli zhasnout. Kolem studeného elektrického světla neustále poletují noční můry a pleskají ji suchými křidélky do očí.

Jako obvykle čtyřikrát doplave od můstku k velkému kameni, který leží v jezírku padesát metrů od břehu, pak si roztáhne přikrývku na trávě kousek od pruhu bílého písku a lehne si na ni. Ryby už ožily a komáři, vodoměrky a vážky poletují nad vodou.

Zavře oči a vychutnává samotu, z níž ji nikdo nemůže vyrušit, ale pak najednou uslyší z lesa hlasy.

Po pěšince přichází muž a žena a před nimi poskakuje chlapeček s dlouhými světlými kudrnami.

Pozdraví ji a zeptají se, jestli to tady je soukromá pláž. Odpoví jim, že si není úplně jistá, ale pokud ví, může sem chodit každý. Ona se sem v každém případě chodí koupat odjakživa.

„Ty už tu bydlíš dlouho, jak slyším,“ usměje se muž.

Chlapeček se dychtivě rozběhne k vodě a žena pospíchá za ním.

„Tamhle je váš dům?“ zajímá se muž a ukáže tím směrem. Chata je vidět o kus dál mezi stromy.

„Ano. Maminka s tatínkem jsou ve Stockholmu, musí chodit do práce, a tak tu budu celý týden sama.“

Lže, protože ji zajímá, jak bude muž reagovat. Vytvořila si vlastní pohled na věc a chce si ověřit, jestli platí.

„Takže ty jsi taková samostatná holčička?“ řekne muž.

Victoria vidí, že žena je dole na pláži a pomáhá chlapečkovi se svléknout.

„Docela dost,“ odpoví a obrátí se k muži.

Ten se zatváří pobaveně.

„A kolik ti vlastně je?“

„Deset.“

Zasměje se a začne si svlékat košili.

„Deset let, a budeš tady celý týden sama. Úplně jako Pipi Dlouhá punčocha.“

Victoria si napůl lehne a prohrábne si vlasy. Pak se mu podívá přímo do očí.

„A co má být?“

K jejímu zklamání muž nevypadá nijak zaraženě. Neodpoví, jen se odvrátí a podívá se na svou rodinu.

Chlapeček právě utíká do vody a žena běží za ním, džíny má vyhrnuté nad kolena.

„Bravo, Martine!“ vykřikne muž pyšně.

Pak si sundá boty a začne si rozepínat kalhoty. Pod džínami má těsné plavky s obrázkem americké vlajky. Celé tělo má opálené a Victorii napadne, že je hezký. Ne jako tatínek, který má pupek a je pořád bledý jako stěna.

Muž si ji změří.

„Mám dojem, že jsi taková hodně samostatná holčička.“

Neodpoví, ale na okamžik v jeho očích zahlédne cosi povědomého. Něco, co se jí vůbec nelíbí.

„Tak, a jde se do vody,“ řekne muž a otočí se k ní zády.

Sejde na pláž a vyzkouší vodu. Victoria vstane a posbírá svoje věci.

„Možná se ještě uvidíme,“ zavolá na ni muž a zamává jí. „Ahoj!“

„Ahoj,“ odpoví a cítí, jak se jí náhle zmocňuje osamělost.

Když jde po lesní pěšince k chatě, snaží se odhadnout, jak dlouho bude trvat, než ji přijde navštívit.

Asi se zastaví už zítra, usoudí, a bude si chtít vypůjčit sekačku.

Pocit bezpečí je pryč.

Staré Enskede

Stockholm je prodejná děvka. Od třináctého století spočívá v brakické vodě a svádí svými ostrovy a ostrůvky, svým nevinným zevnějškem. Je krásný a zrádný zároveň a jeho dějiny jsou zbarvené krveprolitím, požáry a exkomunikacemi.

A nesplněnými sny.

Když šla Jeanette ráno pěšky ke stranici metra v Enskede Gard, ve vzduchu se vznášel chladný opar, téměř mlha, a trávníky kolem domů byly pokryté rosou.

Začátek švédského léta, pomyslela si. Dlouhé světlé noci, zeleň, rozmarné střídání tepla a chladu. V podstatě měla tohle období roku ráda, ale právě teď si díky němu připadala osamělá. Jako by všichni povinně museli krátké teplé období co nejvíce využít. Být šťastný, užívat si života a hlavně nic neprošvihnout. Jen se nějak zapomnělo na to, že s tím je spojený i stres.

Příchod léta je v tomhle městě zrádný, uvažovala.

Byla právě ranní špička a metro bylo téměř plné. Omezená doprava kvůli opravám kolejí a technická závada, která zapříčinila zpoždění. Musela stát, a tak se nacpala do rohu u dveří.

Technická závada? Předpokládala, že to znamená, že zase někdo skočil pod vlak.

Rozhlédla se kolem sebe.

Nezvykle mnoho usměvavých tváří. Pravděpodobně protože do doby dovolených zbývá jen pár týdnů.

Uvažovala, jak ji asi vnímají její kolegové v práci. Předpokládala, že jako pořádnou semetriku. Paličatou. Dominantní. Občas vzteklou.

Ona ale v podstatě není jiná než mnozí ostatní vedoucí vyšetřovatelé. Její práce vyžaduje určitý stupeň autority a rozhodnosti, a protože nese odpovědnost, někdy toho po podřízených vyžaduje až příliš. Občas jí chybí humor i trpělivost. Mají ji její spolupracovníci rádi?

Věděla, že Jens Hurtig proti ní nic nemá. A Ahlund ji respektuje. Schwarz ani tak ani onak. Pokud jde o ostatní, bylo to zřejmě tak napůl.

Jedna věc ji ale zneklidňovala.

Většina z nich jí říkala mužským jménem Janne, přestože dobře věděli, že to nemá ráda.

To ukazovalo na určitý nedostatek respektu.

Mohla by je rozdělit na dva tábory. V táboře příznivců Janne byl vedoucí postavou Schwarz a za ním dlouhá řada spolupracovníků. V táboře příznivců Jeanette byli Hurtig a Ahlund, přestože se občas přeřekli, a zbytek byli většinou nováčci, kteří její jméno viděli jen na papíře.

Proč se netěší stejnému respektu jako ostatní vyšetřovatelé? Byla o mnoho kvalifikovanější a měla vyšší kvótu vyřešených případů než většina z nich. Každý rok však při revizi svého platového výměru dostala černé na bílém, že se stále ještě nachází hluboko pod průměrným platem ve své kategorii. Deset let praxe bylo zcela zapomenuto, na vedoucí místa byli dosazováni nově najatí šéfové s vysokými platovými požadavky a povýšili vždycky někoho jiného.

Je snad jejich nedostatek respektu v podstatě sexistický a vychází zkrátka z toho, že Jeanette je žena?

Metro zastavilo ve stanici Gullmarsplan. Hodně lidí vystoupilo a ona se posadila na uvolněné místo v zadní části vagonu, který se rychle zaplnil dalšími cestujícími.

Je žena v postavení, které obvykle zaujímají muži, a říkají jí, často výsměšně, mužským jménem Janne.

Věděla, že mnozí ji považují za mužatku. U policie se zkrátka ženy do vedoucích pozic nedostávají. Nepřebírají velení, na pracovišti ani na fotbalovém hřišti. Nejsou jako ona autoritativní, paličaté ani dominantní, ať už to nazveme jakkoli.

Vlak sebou trhl, opustil stanici Gullmarsplan a vjel na most u Skanstullu.

Janne, pomyslela si. Jeden z kámošů.

Ústav patologie

Identifikace oběti postupovala pomalu. Chlapec vypadal jako cizinec. Měl vytrhané všechny zuby, a proto nemělo smysl povolávat soudního odontologa, aby ho identifikoval podle chrupu.

Na patologii v Solně sundal Ivo Andrić z police odřený a ohmataný svazek, Seznam léčivých přípravků.

Předběžný rozbor ukázal, že mrtvý chlapec z Thorildsplanu měl v těle velké množství Xylocainu adrenalinu, což je prostředek, který se používá pro lokální umrtvování, aktivní substance jsou lidokain a adrenalin. Je to jedna z nejběžnějších znecitlivujících látek, používaná zubními lékaři v celém Švédsku, a je oblíbená, protože adrenalin prodlužuje dobu umrtvení.

Zubař, pomyslel si. Proč vlastně ne? Možné je všechno. Ale proč by někdo napumpoval malého kluka umrtvovacím prostředkem?

Odpověď pravděpodobně zněla: aby ho nic nebolelo.

Ivo Andrić si vzpomněl na psí zápasy a v hlavě se mu objevila nepopsatelně strašlivá představa. Tušení čehosi, co bylo víc než pouhé zlo.

To, co si představil, mělo svůj účel.

Kronoberský blok

Třetí den po objevení těla na Kungsholmenu se stále ještě neobjevila žádná stopa, která by vyšetřování posunula kupředu, a Jeanette z toho byla zoufalá. Státní zástupce von Kwist nezměnil svůj postoj ohledně Jimmieho Furugarda a o vyhlášení pátrání se vůbec nedalo uvažovat.

Když Jeanette zatelefonovala do registru zmizelých dětí, neobjevili tam žádné, které by se podobalo mrtvému chlapci, aspoň při předběžné kontrole. Ve Švédsku pravděpodobně žijí stovky, možná i tisíce dětí bez dokladů, ale neoficiální zdroje z církví a Armády spásy udávaly, že nevědí o nikom, kdo by odpovídal popisu oběti.

Ani Městská charita na Starém Městě neposkytla žádné informace. Jen někdo z noční služby upozornil na to, že pod Centrálním mostem se obvykle zdržuje větší počet dětí.

„Ta děcka jsou neuvěřitelně plachá,“ prohlásil dobrovolník ustaraně. „Když tam přijedeme, vylezou ven, zhltnou chleba, vypijí kelímek bujónu, ale jinak se drží stranou. Dávají naprosto zřetelně najevo, že s námi nechtějí mít nic společného.“

„A nemůže s tím něco udělat sociálka?“ zeptala se Jeanette, i když odpověď už předem znala.

„O tom pochybuju. Vím, že tam byli asi před měsícem, a to ty děti všechny vzaly nohy na ramena a několik týdnů potom se tam ani neukázaly.“

Jeanette Kihlbergová poděkovala za informace a pomyslela si, že by se pod tím mostem možná dalo něco zjistit, kdyby některé z těch dětí dokázala přimět k řeči.

Operace Dotazování v okolí Pedagogické fakulty také nepřinesla žádné ovoce a náročné pátrání v uprchlických táborech bylo nyní rozšířeno na celé střední Švédsko.

Dítě, které by odpovídalo popisu chlapce, jehož mumifikované tělo našli jen pár desítek metrů od vchodu do stanice metra Thorildsplan, nikdo nepostrádal. Ahlund prozkoumal mnohahodinové záznamy bezpečnostních kamer ze stanice i prostory nedaleké Pedagogické fakulty, ale nic podezřelého neobjevil.

V půl jedenácté zavolala Ivu Andrićovi na soudní patologii v Solně.

„Řekněte, že pro mě něco máte! Jsme úplně v koncích.“

„No.“ Andrić se zhluboka nadechl. „Je to takhle. Zaprvé je tělo úplně vyschlé, v podstatě mumifikované…“

Odmlčel se a Jeanette vyčkávala, až zase promluví.

„Začnu od začátku. Jak vám to mám vysvětlit? Chcete to v odborných termínech, nebo srozumitelně?“

„Vysvětlete mi to způsobem, který považujete za nejvhodnější. Když něčemu nebudu rozumět, tak se zeptám a vy mi to objasníte.“

„Dobře. Je to tak, že pokud se mrtvé tělo nachází v suchém prostředí s vyšší teplotou a relativně rychlým prouděním vzduchu, tak poměrně brzo vyschne. Takže nedojde k rozkladu. Pokud je naprosto vyschlé jak je tomu v tomto případě , je obtížné, pokud ne přímo nemožné, uvolnit pokožku, zejména na hlavě. Pokožka obličeje seschla a v podstatě ji nijak nelze oddělit od tkání nacházejících se pod ní…“

„Promiňte, že vás přerušuju,“ řekla Jeanette netrpělivě. „Nechci, aby to vyznělo neslušně, ale mě hlavně zajímá, jak zemřel a kdy k tomu pravděpodobně došlo. Že byl vyschlý, jsem poznala dokonce i já.“

„Ovšem. Možná jsem do toho trochu zabředl. Musíte pochopit, že je téměř nemožné stanovit, kdy nastala smrt, ale můžu potvrdit, že nebyl mrtvý déle než půl roku. Proces mumifikace také nějakou dobu trvá, takže odhaduju, že zemřel někdy v době od listopadu do ledna.“

„To je ale i tak dost dlouhé období. Nebo ne? Získali jste DNA?“

„Ano, izolovali jsme DNA z těla oběti a z moči na pytli.“

„Cože? Vy chcete říct, že se někdo na pytel vymočil?“

„Ano, ale nemusel to nutně být vrah.“

„To je pravda.“

„Bude ale trvat ještě další týden, než kompletně analyzujeme informace z DNA a vytvoříme obsáhlejší profil. Není to úplně jednoduché.“

„Dobře. Napadá vás, kde mohlo být tělo přechovávané?“

„Ano. Jak jsem řekl někde v suchu.“

Na chvíli se rozhostilo ticho a Jeanette okamžik přemýšlela, než pokračovala: „To je ale v podstatě kdekoli, ne? Mohla bych ho mít klidně i doma.“

Představila si ten příšerný a naprosto absurdní výjev. Mrtvý chlapec v domě v Enskede, týden co týden vyschlejší a mumifikovanější.

„Nevím, kde bydlíte, ale bylo by to možné provést i v obyčejném bytě. Možná by to tam na začátku páchlo, ale kdybyste měla přístup k teplovzdušnému ventilátoru a umístila tělo do uzavřeného prostoru, tak by se to dalo uskutečnit, aniž by si sousedé začali stěžovat.“

„Myslíte třeba ve skříni?“

„Skříň je moc malá. V šatně, v koupelně nebo tak podobně.“

„To mi ale moc nepomůže.“ Cítila, jak v ní narůstá zoufalství.

„To je mi jasné. Ale teď vám řeknu něco, s čím byste možná mohla pracovat.“

Jeanette se rozzářila.

„Předběžná chemická analýza ukázala, že tělo je plné chemikálií.“

Konečně něco, pomyslela si.

„Jednak je to amfetamin. Našli jsme po něm stopy v žaludku a v cévách. Takže ho snědl nebo vypil, ale hodně skutečností poukazuje na to, že ho dostával i injekčně.“

„Narkoman?“ Doufala, že odpověď bude kladná, protože by se všechno nesmírně zjednodušilo, kdyby šlo o narkomana, který zemřel v nějakém feťáckém doupěti a časem úplně vyschl. Celá věc by se dala odložit a vysvětlit tím, že pachatelem byl některý z chlapcových zdrogovaných kumpánů, který se v pominutí smyslů zbavil těla tak, že ho schoval v křoví.

„Ne, to si nemyslím. Injekce pravděpodobně dostával proti své vůli. Vpichy jsou po celém těle a většina z nich do žíly vůbec nepronikla.“

„Ksakru, to je děs!“

„Taky bych řekl.“

„A jste si úplně jistý, že si ty drogy nepíchal sám?“

„Naprosto. Amfetamin není tak zajímavý, zajímavější je, že měl v těle i znecitlivující prostředek. Přesněji řečeno látku jménem Xylocain adrenalin, je to švédský vynález ze čtyřicátých let. Nejdřív ji prodávala firma Astra Zeneca jako luxusní léčivo, papež Pius XII. se díky němu zbavil škytavky a prezident Eisenhower paranoidních představ. Dnes se prostředek standardně používá pro znecitlivění, je to stejná látka, kterou vám píchnou do dásně, když u zubaře požádáte o umrtvení.“

„Ale… teď to nechápu.“

„Ten chlapec ji nemá v ústech, ale v celém těle. Myslím si, že je to velice podivné.“

„A přitom byl hodně ztýraný, že?“

„Ano, málem ho umlátili, ale díky tomu znecitlivujícímu prostředku to přežil. Po několikahodinovém utrpení mu nakonec drogy ochromily srdce a plíce. Dlouhá a nesmírně bolestivá smrt. Chudák kluk…“

Jeanette se zhoupl svět před očima.

„Ale proč?“ otázala se v naději, že jí Ivo Andrić poskytne rozumné vysvětlení.

„Pokud mi dovolíte, abych spekuloval…“

„Samozřejmě.“

„První, co mě instinktivně napadlo, byly organizované psí zápasy. Znáte to dva pitbulové se rvou, dokud jeden z nich nepodlehne. Občas něco takového proběhne v některé předměstské čtvrti.“

„To mi připadá příliš vykonstruované,“ vyhrkla Jeanette podvědomě, když si tu hrůznou situaci představila. Ale tak úplně si tím jistá nebyla. Za ta léta u policie se naučila, že se nevyplatí zavrhovat ani ty nejnepravděpodobnější scénáře. Už mnohokrát se, když pravda vyšla najevo, potvrdilo, že brutální realita překoná i ty nejbarvitější výmysly. Vzpomněla si na německého lidožrouta, který se po internetu seznámil s nějakým mužem, a ten se jím pak nechal dobrovolně pozřít.

„Ano, ale já jen spekuluju,“ pokračoval Ivo Andrić. „Další alternativa je možná věrohodnější.“

„A jaká?“

„Že ho zmlátil k nepoznání někdo, kdo nepřestal, ani když chlapec umíral. Jen ho napumpoval spoustou preparátů a pak ho bil dál.“

Jeanette si náhle na něco vzpomněla.

„Pamatujete se na toho hokejistu z Västerasu, kterého probodli nožem víc než stokrát?“

„Ne, nepamatuju. Možná se to stalo předtím, než jsem přišel do Švédska.“

„Už je to nějaký čas. Bylo to někdy v devadesátých letech. Udělal to skin zfetovaný rohypnolem. Hokejista otevřeně přiznal svou homosexualitu a ten nácek teplouše nesnášel. Skin bodal do mrtvého těla pořád dál, i když už měl dávno dostat do ruky křeč.“

„Ano, něco podobného jsem měl na mysli. Šílenec naprosto bez zábran, kterého ovládá nenávist, a taky… rohypnol, nebo možná anabolické steroidy.“

Jeanette ještě pořád nebyla úplně spokojená, ale teď už měla na čem stavět.

„Děkuju vám, Ivo. Zavolejte mi, kdyby vás ještě něco napadlo, třeba i zdánlivá hloupost.“

„Určitě. Ozvu se, kdyby ještě něco vyšlo najevo, a až dostanu přesnější chemický rozbor. Hodně štěstí.“

Jeanette zavěsila. Dostala hlad a pohlédla na hodiny. Rozhodla se, že si dopřeje dlouhý oběd v kantýně policejního ředitelství. Sedne si do boxu úplně vzadu, aby měla pokud možno co nejdéle klid. Za hodinu bude kantýna plná lidí a ona chtěla být sama.

Než se posadila s podnosem ke stolu, sebrala zapomenutý večerník. Obvykle se snažila nečíst v novinách o případech, s nimiž měla co do činění, protože předpokládala, že by články mohly ovlivnit její práci, i když spekulace novinářů byly většinou směšně vykonstruované.

Téměř okamžitě pochopila, že zdroj od policie je někdo z její blízkosti, protože části článku byly založeny na faktech, o nichž mohl vědět jen někdo, kdo měl přesný přehled o průběhu vyšetřování. Byla přesvědčená, že Hurtig to není, takže zbýval Ahlund nebo Schwarz.

„Tak tady se schováváš?“

Jeanette zvedla oči od novin.

Stál tam Hurtig a šklebil se.

„Můžu si přisednout?“ Kývl na protější židli.

„To už jsi zpátky?“ Jeanette mu pokynula, aby se posadil.

„Ano, skončili jsme asi před hodinou. V Danderydu. U nějakýho hlavouna ve stavebnictví, co měl pevnej disk plnej dětskýho porna. Hnus.“ Hurtig postavil na stůl svůj podnos a posadil se. „Manželka se z toho zhroutila a čtrnáctiletá dcera přihlížela, jak ho odvádíme.“

„Brr.“ Jeanette potřásla hlavou. „A co Ahlunda Schwarz? Už se taky vrátili?“

„Jasně, taky se potřebujou nadlábnout.“

Hurtig se pustil do jídla a Jeanette si všimla, že vypadá unaveně. Kolik hodin asi dneska spal?

Pravděpodobně jen několik.

„A jinak? Všechno v pořádku?“ zeptala se.

„Ráno mi volala máma,“ řekl, mezitím jedl dál. „Otec si něco udělal a odvezli ho do nemocnice v Gällivare.“

Jeanette odložila příbor a podívala se na něho. „Je to vážné?“

Hurtig zavrtěl hlavou. „To není moc pravděpodobný. Zřejmě se mu pravá ruka dostala pod cirkulárku a máma říkala, že většinu prstů mu zachránili. Posbírala je a nasypala do pytlíku s kostkama ledu.“

„Panebože.“

„Ale palec nemohla najít,“ zašklebil se Hurtig. „Asi ho ukradla kočka. Ale to nic, hlavně že tátovi zůstala levačka. Rád vyřezává a hraje na housle, a pro obojí je důležitější levá ruka.“

Jeanette se zamyslela nad tím, kolik toho vlastně o svém kolegovi ví, a přiznala si, že vlastně moc ne.

Hurtig vyrostl v Kvikkjokku, do školy chodil v Jokkmokku a na gymnázium v Bodenu. Pak zřejmě několik let pracoval, kde, to zapomněla, a když na univerzitě v Umea otevřeli policejní školu, přihlásil se hned do prvního ročníku. Praxi absolvoval u policie v Lulea a potom se přesunul do Stockholmu. To jsou všechno jen fakta, myslela si, nevím o něm nic osobnějšího, než že bydlí v bytě na Södermalmu. Přítelkyně? Snad.

„Ale proč až do nemocnice v Gällivare?“ řekla nahlas. „Oni přece bydlí pořád v Kvikkjokku.“

Přestal žvýkat a podíval se na ni. „Ty si myslíš, že tam mají nemocnici? Je to vesnice, kde žije asi padesát lidí.“

„Taková malá? Tak to jo. Takže tvoje maminka musela tatínka odvézt do Gällivare? To musí být hrozně daleko.“

„Do nemocnice v Gällivare je to dvě stě kilometrů, autem to trvá tak čtyři hodiny.“

„Aha,“ přikývla Jeanette a zastyděla se, že má takové mezery v zeměpise.

„Inu… není to jednoduchý. To mizerný Laponsko je velký. Děsně velký.“

Hurtig chvíli mlčel a pak pokračoval: „Myslíš, že je dobrej?“

„Kdo?“ pohlédla na něj tázavě Jeanette.

„Tátův palec,“ ušklíbl se. „Myslíš, že tý kočce chutnal? Ale na šlachovitým palci starýho Laponce zas tolik masa bejt nemůže. Co myslíš?“

Je to Sám, pomyslela si, a o tom jsem taky neměla ani tušení. Rozhodla se, že až jí příště řekne, jestli by s ním nešla na pivo, pozvání přijme. Pokud má být dobrou šéfovou a ne to jenom předstírat, tak je načase, aby své podřízené blíže poznala.

Jeanette vstala, sebrala podnos a došla pro dva šálky kávy. Přidala pár sušenek a vrátila se ke stolu. „Dozvěděl ses něco nového ohledně toho telefonátu?“

„Ano, přišla mi zpráva těsně předtím, než jsem šel sem.“

„No a?“ Jeanette usrkla horkou kávu.

Hurtig odložil příbor. „Je to tak, jak jsme si mysleli. Hovor přišel z oblasti kolem výškové budovy Dagens Nyheter. Přesněji řečeno z ulice Ralambsvägen. A co ty?“ Hurtig si vzal sušenku a namočil ji do kávy. „Co jsi dělala dopoledne?“

„Absolvovala jsem přínosný rozhovor s Ivem Andrićem. Zdá se, že ten kluk byl doslova napumpovaný chemikáliemi.“

„Cože?“ Hurtig se zatvářil nechápavě.

„Měl v sobě velké množství znecitlivujícího prostředku. Dostával injekce.“ Jeanette se zhluboka nadechla. „Nejspíš proti své vůli.“

„A sakra.“

Celé odpoledne se snažila dostihnout státního zástupce von Kwista, ale jeho sekretářka ji informovala, že státní zástupce se právě nachází v Göteborgu, kde se účastní debatního pořadu, a vrátí se až zítra.

Jeanette si našla webové stránky zmíněného televizního pořadu a dočetla se, že debata se vysílá v přímém přenosu a že tématem bude eskalace násilí na předměstích. Kennet von Kwist, který je zastáncem tvrdšího přístupu a delších trestních postihů, se mimo jiné chystá napadnout bývalého ministra spravedlnosti.

Před odchodem se Jeanette zastavila u Hurtiga a dohodli se, že se sejdou v deset večer na Hlavním nádraží. Je důležité, aby si co nejdříve promluvili s některými z těch dětí, co se schovávají pod mostem.

Staré Enskede

V půl páté byl provoz na ulici Sankt Eriksgatan naprosto chaotický.

Oprava stařičkého audi stála Jeanette osm stovek za náhradní díly a dvě lahve whiskey Jameson, ale byla přesvědčená, že se jí to vyplatilo do posledního öre. Po Ahlundově opravě auto šlapalo jako hodinky.

Turisté z venkova, nezvyklí na ruch velkoměsta, se snažili splynout se zkušenějším místním obyvatelstvem a vecpat se do omezeného prostoru. Moc se jim to nedařilo.

Dopravní síť Stockholmu byla vybudována v době, kdy tu nejezdilo tolik aut, a upřímně řečeno byla vhodná spíše pro menší město velikosti Härnösandu než pro milionovou metropoli, která se kdysi ucházela o to, aby v ní byly pořádány olympijské hry. Jeden z jízdních pruhů na Západním mostě byl navíc uzavřen, protože se tam něco opravovalo, takže celá situace byla ještě nepřehlednější a Jeanette trvalo hodinu, než dojela do Starého Enskede.

Za příznivějších podmínek to trvalo asi čtvrthodinu.

Když vešla dovnitř, srazila se s Johanem a s Akem. Chystali se na fotbal a měli na sobě stejné fotbalové dresy a k nim zeleno-bílé šály. Byli si jistí vítězstvím, napjatí a plní očekávání, ale Jeanette ze zkušenosti věděla, že se za několik hodin vrátí zklamaní a zničení. Průpovídka o tom, že tým, kterému fandí, nedokáže vyhrát, kterou hanlivě skandovali fanoušci protivníků, už jako mnohokrát předtím prokázala svou platnost.

„Dneska vyhrajeme!“ Ake ji rychle políbil na tvář a vystrčil Johana na schody. „Uvidíme se později.“

„Až se vrátíte, tak asi ještě nebudu doma.“ Jeanette poznala, že Akeho to popudilo.

„Musím zařídit něco v práci a vrátím se až po půlnoci.“

Ake pokrčil rameny, obrátil oči v sloup a vyšel ven za Johanem.

Jeanette za nimi zavřela dveře, skopla boty, vešla do obýváku a lehla si na pohovku, aby si trochu odpočinula. Za necelé tři hodiny musí znovu vyrazit a doufala, že si aspoň chvilku zdřímne.

Myšlenky se jí přemílaly v hlavě, vlály jako uvolněné nitě a věci související s vyšetřováním se mísily s každodenními starostmi. Je potřeba posekat trávník, napsat dopisy a vyslechnout podezřelé. Měla by jako matka vědět, jak je na tom její dítě. Být schopná milovat a sama pociťovat touhu.

A kromě toho všeho by ještě měla stíhat žít.

Pokud to není to, co dělá právě teď.

Žije.

Upadla do vyčerpávajícího spánku beze snů. Přerušení neustálého ruchu. Krátká pauza v celoživotním přemisťování vlastního těla.

Sisyfos, pomyslela si.

Centrální most

Dopravní ruch prořídl, a když zaparkovala auto, uviděla, že hodiny nad vchodem do Hlavního nádraží ukazují za pět minut tři čtvrtě na deset. Vystoupila z auta, zavřela dveře a zamkla je.

Hurtig stál u kiosku s občerstvením a v každé ruce držel jeden párek. Když uviděl Jeanette, téměř stydlivě se usmál. Jako by provedl něco zakázaného.

„Večeře?“ pokývla Jeanette směrem k ohromným párkům.

„Tady máš, vem si jeden.“

„Nevšiml sis, jestli tu ty děti jsou?“ Jeanette přijala nabízený dárek a ukázala k Centrálnímu mostu.

„Když jsem přijížděl, zahlédl jsem auto Městské charity. Zajdeme tam a trochu si s nimi popovídáme.“ Utřel si ubrouskem tvář, na které ulpěla trocha krevetového salátu.

Minuli parkoviště pod sjezdem na Klarastrandsleden, vlevo byl Tegelbacken a hotel Sheraton. Dva odlišné světy na ploše stěží větší než fotbalové hřiště, pomyslela si Jeanette, pak ale zahlédla skupinku osob postávajících v přítmí vedle šedých betonových sloupů.

Asi dvacet mladých lidí, někteří z nich ještě děti, stálo kolem zaparkované dodávky, která měla na boku znak Městské charity.

Když některé z dětí zahlédly nově příchozí, stáhly se a zmizely pod mostem.

Dva terénní pracovníci z Městské charity jim žádné informace poskytnout nedokázali. Děti přicházejí a odcházejí, a přestože se tam objevují skoro každý večer, jen málokteré jim o sobě něco prozradí. Střídají se tu bezejmenné tváře. Některé děti se vrátí domů, jiné odjedou jinam a nezanedbatelná část z nich zemře.

To je fakt.

Předávkování narkotiky nebo sebevražda.

Společným problémem všech těchto děti jsou peníze, či spíše jejich nedostatek, a jeden z terénních pracovníků jim vyprávěl, že jsou restaurace, kde dětem občas dovolí mýt nádobí. Za celodenní práci, dvanáct hodin, dostanou teplé jídlo a sto korun. Že většina dětí ještě k tomu poskytuje sexuální služby, Jeanette vůbec nepřekvapovalo.

Asi patnáctiletá dívka se osmělila, přistoupila k ní a zeptala se, co jsou zač. Usmála se a Jeanette si všimla, že jí chybí několik zubů.

Jeanette zaváhala, než odpověděla. Lhát o tom, proč přišli, by se nevyplatilo. Pokud si chce získat dívčinu důvěru, bude nejlepší, když jí nalije čistého vína.

„Jmenuju se Jeanette a pracuju u policie,“ začala. „Tohle je můj kolega Jens.“

Hurtig se usmál a napřáhl k dívce ruku.

„A co tu chcete?“ Dívka pohlédla Jeanette upřeně do očí a ani mrknutím nedala najevo, že si Hurtigovy napřažené ruky všimla.

Jeanette jí vyprávěla o vraždě malého chlapce a řekla, že potřebují pomoc, aby ho mohli identifikovat. Ukázala dívce obrázek, který vytvořil policejní kreslíř.

Dívka, která se jmenovala Aatifa, řekla, že se většinou pohybuje v centru města. Podle terénních pracovníků to nebylo nic neobvyklého. Měla maminku a tatínka, kteří uprchli z Eritreje a teď nemají práci. Aatifa bydlí s nimi a s šesti sourozenci v bytě v Huvudstě. Mají čtyři pokoje a kuchyň.

Aatifa ani nikdo z jejích přátel mrtvého chlapce nepoznali ani o něm nic nevěděli. Po dvou hodinách to Jeanette a Hurtig vzdali a pustili se zpátky k parkovišti.

„Malí dospělí.“ Hurtig zavrtěl hlavou a vytáhl klíče od auta. „Vždyť to jsou ksakru ještě děti. Měly by si hrát a stavět si domečky.“

Jeanette viděla, že ho to zasáhlo.

„Očividně je to tak, že zmizí, aniž by si toho kdokoli všiml.“

Projela kolem nich sanitka se zapnutým modrým majáčkem, ale s vypnutou houkačkou. U Tegelbackenu zahnula doleva a zmizela v tunelu Klara.

Zoufalá opuštěnost tohoto místa jako by se zhmotnila a Jeanette si přitáhla bundu těsněji k tělu.

Ake chrápal na pohovce a ona ho přikryla dekou. Pak odešla do ložnice, svlékla se a nahá zalezla pod peřinu. Zhasla lampičku a zůstala ležet ve tmě s otevřenýma očima.

Slyšela, jak vítr naráží do okenních tabulek a sviští v korunách stromů v zahradě a v dálce hučí dálnice.

Bylo jí smutno.

Nechtěla usnout.

Chtěla to pochopit.

Mýdlový palác

Když Sofia odjížděla z Huddinge, byla úplně vyčerpaná. Rozhovor s Tyrou Mäkelä ji připravil o poslední síly, a navíc souhlasila, že přijme dalšího pacienta, což bude pravděpodobně také vysilující. Lars Mikkelsen ji požádal, aby spolupracovala na vyšetřování nějakého pedofila, který byl obviněn ze zneužívání dcery a šíření dětské pornografie. Muž se při zatčení přiznal.

To snad ksakru nikdy neskončí, pomyslela si, když s těžkým srdcem zabočila do Huddingevägen.

Připadalo jí, jako by na svých bedrech musela nést celou tíhu zážitků Tyry Mäkelä. Vzpomínky na ponižování, ta zjizvená bytost v nitru, která se chtěla osvobodit a obnažit své vlastní zoufalství. Jizvy jsou však uzavřené uvnitř, hluboko v hrudním koši, a projevují se jen tu a tam jako pulsující bolest. Vědomí, jak moc dokáže jeden člověk ublížit druhému, se změní v krunýř, kterým nedokáže nikdo proniknout.

A ze kterého se nikdo nedostane ven.

Tíha na ní spočívala po celou cestu do kanceláře, na schůzku, kterou přislíbila sociální pracovnici z Hässelby. Na schůzku s bývalým dětským vojákem Samuelem Bai ze Sierry Leone.

Věděla, že tématem rozhovoru bude kruté násilí a strašlivé týrání.

V takových dnech oběd úplně vynechávala. Stačilo jí ticho a odpočinek. Zavřené oči a odpočinek vleže, při kterém se snažila znovu najít duševní rovnováhu.

Samuel Bai byl vysoký, svalnatý mladík, který se na začátku choval odtažitě a předstíral, že ho schůzka nezajímá. Když mu ale Sofia navrhla, aby se nebavili anglicky, ale jazykem krio, uvolnil se a hned byl sdílnější.

Sofia se za tři měsíce strávené v Sieře Leone naučila tuto západoafrickou řeč a teď si dlouze povídali o tom, jaké to je ve Freetownu, o místech, která oba znali. Jak rozhovor pokračoval, Samuelova důvěra k ní vzrůstala, protože pochopil, že Sofia dokáže porozumět jistým věcem, které prožil.

Za dvacet minut začala cítit naději, že by mohla přispět něčím pozitivním.

Samuel Bai byl často duchem nepřítomný a nedokázal se soustředit ani klidně sedět déle než půl minuty. Rovněž ji často přerušoval a podléhal citovým výlevům. Jeho stav připomínal ADHD, v němž dominovala hyperaktivita a nedostatečné sebeovládání.

Ale tak jednoduché to nebylo.

Všimla si, že tón Samuelova hlasu, jeho intonace a řeč těla se mění spolu s tématy, o nichž se bavili. Občas nečekaně přešel z jazyka krio do angličtiny, a jindy zase do varianty krio, kterou nikdy neslyšela. Spolu s řečí a držením těla se měnil i výraz jeho očí. Chvíli seděl vzpřímeně, díval se jí do očí a vykládal nahlas a zřetelně, že by si chtěl v budoucnosti otevřít v centru restauraci, a chvíli se choulil na židli, oči měl zakalené a něco si mumlal tím zvláštním dialektem.

Sofia dospěla k názoru, že u Victorie Bergmanové odhalila náznaky disociativní poruchy, ale že u Samuela Bai je v plném květu. Měla podezření, že Samuel vzhledem ke krutostem, které prožil jako malé dítě, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, z níž se vyvinula porucha identity. Projevovaly se u něj symptomy toho, že se v jeho nitru skrývá několik různých osobností, které na sebe pravděpodobně bere, aniž by si to uvědomoval.

Tento jev bývá občas nazýván mnohočetná porucha osobnosti, ale Sofia soudila, že vhodnějším pojmenováním je disociativní porucha.

Věděla, že takovéto osobnosti se léčí velmi obtížně.

Zaprvé je terapie časově velmi náročná, ať už jde o jednotlivé rozhovory nebo o celkovou dobu trvání. Sofii bylo jasné, že obvyklá doba sezení, pětačtyřicet až šedesát minut, v tomto případě nestačí. Musela by každý rozhovor se Samuelem protáhnout na devadesát minut a navrhnout sociálce, aby ho k ní posílala třikrát týdně.

Zadruhé byla terapie obtížná z toho důvodu, že rozhovory vyžadovaly maximální nasazení terapeuta.

Při úvodním rozhovoru se Samuelem Bai okamžitě rozpoznala totéž, co zažila při monolozích Victorie Bergmanové. Samuel se dokázal podobně jako Victoria sám zhypnotizovat a jeho transu podobný stav se přenášel i na Sofii.

Věděla, že by se musela vydat z posledního, aby dokázala Samuelovi pomoct.

Na rozdíl od práce na soudní psychiatrii, kde v podstatě vůbec nešlo o léčbu lidí, jimiž se zabývala, cítila, že tomuto chlapci by mohla pomoct.

Mluvili spolu více než hodinu, a když Samuel z ordinace odešel, Sofia měla dojem, že obraz jeho otřesené psýchy se začíná vyjasňovat.

Byla unavená, ale věděla, že pracovní den ještě neskončil, protože musí uzavřít případ Tyry Mäkelä a pak se ještě připravit na revizi knihy toho dětského vojáka. Příběhu o tom, co se stane, když děti dostanou moc zabíjet.

Připravila si materiály, které měla k dispozici, a pak listovala anglickou verzí knihy. Z nakladatelství jí poslali řadu otázek, doufali, že jim je na schůzce v Göteborgu zodpoví, ale ona zanedlouho pochopila, že na tyto otázky neexistuje žádná jednoznačná odpověď.

Na to byly moc složité.

Kniha už byla přeložená a ona se měla soustředit jen na technické detaily.

Kniha Samuela Bai však ještě napsaná nebyla. Ležela přímo před ní.

Kašlu na to, pomyslela si.

Požádala Ann-Britt, aby zrušila rezervaci jízdenky i hotelového pokoje v Göteborgu. Ať si nakladatelství myslí, co chce.

Někdy jsou impulzivní rozhodnutí ta nejlepší.

Než odešla z kanceláře, uzavřela případ Tyra Mäkelä a poslala vyšetřovací skupině v Huddinge e-mailem své konečné vyjádření.

Svým způsobem to byl také jen technický detail.

Dohodli se, že Tyra Mäkelä bude předána k léčení na uzavřeném psychiatrickém oddělení, přesně jak jim Sofia doporučila.

Cítila však, že se o to rozhodnutí zasloužila.

Ovlivnila je.

Monument

Po večeři sklidili Sofia a Mikael společně ze stolu a naskládali nádobí do myčky. Mikael řekl, že bude odpočívat u televize, a Sofii to připadalo jako dobrý nápad, protože potřebovala ještě něco dodělat. Odešla do jeho pracovny a posadila se k psacímu stolu. Znovu začalo pršet a ona zavřela okno a otevřela laptop.

Vytáhla z kabelky kazetu nadepsanou „Victoria Bergmanová 14“ a strčila ji do magnetofonu.

Pamatovala se, že Victoria Bergmanová byla při tomto setkání smutná, že se jí něco stalo, ale když se jí na to Sofia zeptala, Victoria jen potřásla hlavou.

Uslyšela svůj vlastní hlas.

„Můžete mluvit, o čem budete chtít. Pokud chcete, budeme mlčet.“

„Možná bychom mohly, jenomže jsem toho názoru, že právě mlčení může být velmi nepříjemné. Tak neskutečně intimní.“

Hlas Victorie Bergmanové potemněl a Sofia se opřela a zavřela oči.

Vybavila se mi vzpomínka z doby, kdy mi bylo deset let. Bylo to v Dalarně. Hledala jsem ptačí hnízdo, a když jsem objevila malý otvor v kmeni stromu, opatrně jsem se k němu přikradla. Když jsem došla až docela blízko, prudce jsem praštila rukou do kmene a pípání uvnitř utichlo. Nevím, proč jsem to udělala, ale měla jsem pocit, že je to správné. Pak jsem o několik kroků ustoupila, posadila se do borůvčí a čekala. Po chvíli přiletěl ptáček a posadil se do otvoru. Pak vlezl dovnitř a pípání znovu začalo. Vzpomínám si, že mě to rozzlobilo. Pak pták zase odletěl a já našla starý špalek, dovlekla jsem ho ke stromu a opřela o kmen. Pak jsem si vzala přiměřeně velký klacek a postavila se na špalek. Začala jsem tlouct do otvoru, šikmo dolů, a tloukla jsem tak dlouho, dokud pípání neutichlo. Potom jsem zase slezla dolů a čekala, až se vrátí ten ptáček. Chtěla jsem vidět, jak bude reagovat, až najde svá mrtvá mláďata .

Sofia cítila, jak jí vyschlo v ústech, vstala a šla do kuchyně. Nalila si sklenici vody a vypila ji.

Něco ve Victoriině vyprávění jí připadalo povědomé.

Něco jí to připomínalo.

Snad nějaký sen? Ano, pravděpodobně. Sen.

Vrátila se do pracovny. Hlas nahraný na kazetě drmolil dál, protože nevypnula magnetofon.

Hlas Victorie Bergmanové byl strašidelně chraptivý. Vyschlý.

Sofia sebou škubla, když kazeta skončila. Probrala se a začala se rozhlížet kolem sebe. Už bylo po půlnoci.

Za oknem se táhla tichá a pustá Ölandsgatan. Už nepršelo, ale ulice byla stále mokrá a leskla se ve světle pouličních lamp.

Vypnula počítač a vydala se do obýváku. Mikael už si šel lehnout a ona opatrně vklouzla vedle něj.

Dlouho nemohla usnout a myslela na Victorii Bergmanovou.

Nejpodivnější na tom bylo, že se Victoria poté, co dokončila svůj monolog, okamžitě vrátila ke svému obvyklému uměřenému já.

Sofii to připadalo, jako by přepnula na jiný kanál. Stisknutí knoflíku na dálkovém ovladači, a na obrazovce se ihned objeví jiný program.

Jiný hlas.

Je to podobné se Samuelem Bai? Různé hlasy, které se střídají? Pravděpodobně.

Pak si Sofia všimla, že Mikael nespí, a políbila ho na rameno.

„Nechtěl jsem tě budit,“ řekl. „Byla jsi tak roztomilá, jak jsi tam seděla. Dokonce jsi mluvila ze spaní.“

Kolem třetí znovu vylezla z postele, vytáhla jednu kazetu, vložila ji do magnetofonu, opřela se a nechala se pohltit tím hlasem.

Části osobnosti Victorie Bergmanové do sebe postupně zapadaly a Sofia měla dojem, že už to začíná chápat. Dokáže s ní soucítit.

Obrazy, které Victoria Bergmanová malovala pomocí svých slov, viděla stejně zřetelně jako ve filmu.

Ale Victoriin temný smutek ji děsil.

Byl příliš ohromný, než aby se dal pochopit. Propastná bolest se jí za ta léta provrtávala do masa čím dál hlouběji.

Pravděpodobně si své vzpomínky donekonečna omílala, den za dnem, a vytvořila si vlastní myšlenkový svět, v němž se střídavě utěšovala a střídavě si kladla za vinu to, co se stalo.

Sofia se otřásla při zvuku hlasu Victorie Bergmanové, který připomínal vrčení.

Občas byl šeplavý. Občas tak rozrušený, až odletovaly kapičky slin.

Sofia usnula a vzbudila se, až když Mikael zaklepal na dveře a řekl jí, že je ráno.

„Ty jsi tu seděla celou noc?“

„Skoro, dneska přijde jedna klientka a já si musela ujasnit, jak s ní budu pracovat.“

„Tak jo. Už musím běžet. Uvidíme se večer?“

„Ano. Zavolám ti.“

Mikael zavřel dveře a Sofia se rozhodla, že bude poslouchat dál. Obrátila kazetu. V pauze monologu uslyšela svůj vlastní dech. Když Victoria Bergmanová opět promluvila, z jejího hlasu zaznívala autorita.

…potil se a chtěl, abychom se objímali, i když tam bylo takové vedro a on pořád přiléval vodu na kamna. Viděla jsem pytlík mezi jeho nohama, když se naklonil dopředu a vyléval vodu z vědra, a chtělo se mi do něj strčit, aby spadl na ty rozžhavené kameny. Kameny, které nikdy nevychládaly. Rozpaloval je každou středu, ale to horko nikdy neproniklo až ke kostem. Jen jsem tam mlčky seděla, potichu jako myška, a celou dobu jsem věděla, že se na mě dívá. V očích se mu objevil ten divný výraz a začal ztěžka oddechovat, a já jsem pak mohla jít konečně do sprchy a vydrhnout se po té hře dočista. Přestože jsem věděla, že nikdy čistá nebudu. Měla jsem mu být vděčná, že mě zasvětil do tolika tajemství a že budu připravená na den, kdy se seznámím s kluky, kteří můžou být hodně nemotorní a nedočkaví, a to on nebyl, protože se na to připravoval celý život, naučila ho to babička a její brácha, a vůbec mu to neuš
kodilo, naopak, je teď silný a odolný. Stokrát uběhl Vasův běh, měl zlomená žebra a kolena se mu třásla, ale ani nepípnul, jen v Evertsbergu se pozvracel. Moje odřeniny, které se mi udělaly dole, když si se mnou dohrál na lavičce v sauně a vytáhl prsty, to nestálo ani za zmínku. Když se mnou skončil a zavřel dveře sauny, myslela jsem na pavoučici, která po páření sežere maličké samečky…

Sofia sebou trhla. Udělalo se jí špatně.

Očividně zase usnula, zdála se jí spousta ohavností, a pochopila, že je to kvůli puštěnému magnetofonu. Monotónní hlas ovládal její myšlenky a sny. Drmolení Victorie Bergmanové proniklo do jejího podvědomí.

Minulost

Křidélka mouchy se beznadějně přilepila na žvýkačku. Nepomůže ti, že sebou škubeš, myslí si Vraní dívka. Létat už nikdy nebudeš. Zítra vyjde slunce jako vždycky, ale tobě už svítit nebude.

Když se jí Martinův tatínek dotkne, instinktivně ucouvne. Stojí na štěrkové cestičce před domem tety Elsy a on právě slezl z kola.

„Martin se na tebe několikrát ptal. Chybí mu kamarádka na hraní.“

Natáhne ruku a pohladí ji po tváři. „Nechtěla by ses s námi někdy jít vykoupat? To by bylo fajn.“

Victoria odvrátí pohled. Je zvyklá, že se jí dotýkají, a ví přesně, kam to vede.

Vidí to v jeho očích, když přikývne, rozloučí se a ujíždí dál po ulici. Přesně jak se obávala, znovu se zastaví a otočí se.

„Málem jsem zapomněl, nemáte sekačku na trávu? Potřeboval bych si ji půjčit.“

Je úplně stejný jako všichni ostatní, myslí si Victoria.

„Stojí u přístřešku,“ řekne a zamává mu na rozloučenou.

Uvažuje, kdy si pro ni asi přijde.

Hrudník se jí sevře, když na to pomyslí. Ví, že se jí tehdy zase dotkne. Ví to, ale stejně se nedokáže ovládnout a dál chodí na pláž.

Určitým způsobem, kterému sama docela nerozumí, se s rodinou cítí dobře, zvláště s Martinem.

Jeho řeč ještě není rozvinutá, ale stručná a občas nesrozumitelná vyznání lásky, kterými ji zahrnuje, patří mezi ty nejhezčí věci, které jí kdy kdo pověděl. Když se zase setkají, vždycky se mu zableskne v očích, rozběhne se k ní a pevně ji obejme.

Hrají si spolu, koupou se a toulají se po lese. Martin se potácí na nejistých nožkách hrbolatým terénem, ukazuje na různé věci a Victoria mu trpělivě říká, jak se jmenují.

„Houba“, říká, „jedle“ a „svinka“, a Martin se ty neznámé zvuky pokouší napodobit.

Victoria ho učí znát les.

Nejprve si zuje boty a cítí, jak jí písek zalézá mezi prsty na nohou a opatrně ji šimrá. Pak si stáhne tričko a vnímá, jak jí slunce váhavě zahřívá kůži. Vlažné vlny jí čile šplouchají o nohy, než skočí do vody.

Leží ve vodě tak dlouho, až má kůži celou vrásčitou, a přeje si, aby se sloupala nebo odpadla, aby jí narostla úplně nová, nedotčená.

Slyší, že po pěšince přichází rodina. Martin ze sebe vydá radostný výkřik, když ji uvidí. Rozběhne se ke břehu a ona mu pospíchá naproti, aby neutíkal až do vody a nenamočil si šaty.

„Moje Pipi!“ křičí a objímá ji.

„Martine, víš přece, že jsme se rozhodli, že tu zůstaneme až do konce prázdnin,“ vloží se do toho tatínek a pohlédne na Victorii. „Takže ji dneska ještě nemusíš samým objímáním udusit.“

Victoria Martinovi objetí oplatí a náhle se v ní šíří pochopení.

Tak málo času.

„Kdybychom tu tak mohli být spolu jen my dva,“ pošeptá Martinovi do ucha.

„Jen my dva,“ opakuje.

Potřebuje ji a ona potřebuje jeho čím dál víc. Victoria si umíní, že bude otce tak dlouho přemlouvat, až jí dovolí, aby tu mohla zůstat co nejdéle.

Přetáhne si přes mokré plavky tričko a vklouzne do sandálů. Vezme Martina za ruku a odvádí ho podél břehu. Vidí, jak těsně pod zrcadlově lesklou hladinou leze po dně rak.

„Pamatuješ si, jak se jmenuje tahle kytička?“ ukazuje na kapradinu, aby odvedla Martinovu pozornost, a zároveň se natahuje po rakovi. Pevně sevře tvrdý krunýř a schová ho za zády.

„Kapradí?“ řekne Martin a tázavě na ni pohlédne.

Victoria se rozesměje a Martin se směje s ní. „Kapradí,“ opakuje.

Smějí se pořád dál a ona náhle vytáhne raka a podrží mu ho před obličejem. Vidí, jak se chlapcova tvář křiví hrůzou, Martin se hystericky rozpláče. Victoria, jako by prosila o odpuštění, hodí raka na zem a vší silou po něm dupe, až se klepeta přestanou svírat. Pak Martina obejme, ale jeho pláč je neutišitelný.

Cítí, že nad ním ztratila kontrolu, už nestačí, že je s ním prostě sama sebou. Teď je zapotřebí něco víc, ale Victoria neví co.

Ztratit kontrolu nad ním je jako ztratit kontrolu sama nad sebou.

Tehdy poprvé dostane jeho důvěra k ní trhliny. Byl přesvědčen, že mu chce ublížit, že je jednou z těch ostatních, co mu ubližují.

Přeje si, aby čas strávený s Martinem nikdy neskončil, ale ví, že v neděli přijede otec a odveze ji.

Chce zůstat tady na chatě už navždycky.

Chce být s Martinem.

Napořád.

Úplně ji zaplňuje. Dokáže u něj sedět, když spí, a dívat se na něj, pozorovat, jak jeho oči těkají pod zavřenými víčky, poslouchat, jak tiše sténá. Klidný spánek. Ukázal jí, jak vypadá, že existuje.

Sobota však neúprosně nastane.

Jsou jako obvykle dole na pláži. Martin sedí na rohu deky u nohou svých podřimujících rodičů a roztržitě si hraje se dvěma pomalovanými dřevěnými koníky, které koupili v obchodě v Gagnefu.

Nebe se stále více pokrývá mraky a odpolední slunce zpoza nich vykoukne jen občas.

Victoria ví, že okamžik, kterého se tolik děsí, se blíží mílovými kroky. Rozloučení.

„Tak, a pomalu půjdeme domů,“ řekne maminka a zvedne hlavu z manželovy paže. Vstane a začne skládat věci do piknikového košíku. Vezme Martinovi koníčky a on překvapeně pozoruje své prázdné ruce.

Tatínek vyklepe deku a složí ji.

V trávě je vidět místo, kde předtím ležela jejich těla, tam kde jsou stébla zohýbaná. Victoria si v duchu představuje, jak se tráva brzy zase zvedne k obloze, a až sem přijde příště, bude to tu vypadat, jako by ta rodina nikdy neexistovala.

„Victorie, nechceš k nám dneska přijít na večeři?“ řekne maminka. „A mohli bychom si také zahrát kroket, koupili jsme nový. Můžete hrát s Martinem proti nám.“

Victoria se zaraduje. Víc času, pomyslí si. Dostanu víc času.

Pak ji napadne, že tetu Elsu bude mrzet, když nestráví poslední večer s ní, ale tohle nemůže odmítnout. Nejde to.

Když rodina odejde po pěšince pryč, naplní Victorii pocit klidného očekávání.

Pečlivě sbalí tašku s věcmi na koupání, ale nejde rovnou domů, zůstane ještě chvíli mezi dřevěnými kůlnami u jezera a vychutnává klid a samotu.

Přejíždí rukama po ohlazených kládách a myslí na dlouhou dobu, po kterou tady leží, na všechny ruce, které se jich dotýkaly, které je ohladily, odstranily všechny výčnělky. Připadá jí, jako by jim už na ničem nezáleželo.

Chce být jako ony, stejně nedotknutelná.

Několik hodin se toulá po lese, vidí, jak se kmeny zkroutily, aby se koruny dostaly ke slunci, a jak se sklánějí ve větru, jak je obrůstá mech a napadají cizopasníci. Hluboko uvnitř v každém stromě se skrývá dokonalý kmen. Jen je potřeba ho najít, napadne ji a začne si hlasitě zpívat: „Jezdíme po světě na kole,

hrajeme si na ulicích.

Hrajeme na všechny nástroje,

dokonce i na kopcích.“

Pak vyjde z lesa na paseku.

Uprostřed neproniknutelného lesního porostu je místo, kde světlo proniká korunami stromů a dopadá na tenké borovičky a mech.

Je to jako sen.

Později stráví několik dnů hledáním téhle paseky, ale ať hledá, jak hledá, nikdy už to místo nenajde, a nakonec už ani neví, jestli vůbec někdy existovalo.

Ale teď je tady a místo je stejně nápadně skutečné jako ona sama.

Když Victoria dojde ke schůdkům na verandu tety Elsy, zmocní se jí neklid. Zklamaní lidé dokážou ublížit, i když vlastně nechtějí. To už se naučila.

Otevře dveře a slyší šoupání, jak se k ní přibližují tetiny pantofle. Když se její postava objeví v předsíni, Victoria vidí, že Elsa je trochu shrbenější a tvář má bledší než obvykle.

„Ahoj, holčičko,“ řekne Elsa, ale Victoria mlčí.

„Pojď, popovídáme si trochu,“ pokračuje Elsa a vydá se ke kuchyni.

Victoria se zuje, jde za Elsou do kuchyně a usadí se na židli proti ní. U tohohle stolu sedávají a hrají whist. Elsa se vždycky směje, když prohraje, až se lampa nad stolem rozhoupe, a pak natáhne k Victorii vrásčité ruce, uchopí její dlaně do svých a sevře je.

„Moje neporazitelná whistová královno,“ říkává. „Pověz mi, co si přeješ za odměnu, a budeš to mít.“

Odměna je vždycky studené čokoládové mléko a teplé vdolečky s máslem.

Ale teď je něco jinak.

Victoria si všímá únavy v Elsiných očích, teta má rty těsně sevřené a koutky stažené dolů.

„Moje malá Victorie,“ začne a pokouší se o úsměv.

Victoria vidí, že tetě se lesknou oči, jako by plakala.

„Vím, že dneska jsi tu naposled,“ pokračuje Elsa, „a ze všeho nejradši bych udělala slavnostní večeři a celý večer s tebou hrála karty… ale není mi moc dobře, víš?“

Victoria si oddechne úlevou a pak si všimne provinilého výrazu v Elsiných očích. Chápe ho, jako by patřil jí. Jako kdyby v sobě i Elsa tajila stejný neklid kvůli tomu, že si nechává lít na hlavu studené mléko, že ji nutí jíst tolik čočky, až se z toho pozvrací, že nedostane nic k narozeninám, protože mluvila nesprávným tónem, že ji potrestají, kdykoli něco udělá špatně.

Victoria má dojem, že z očí tety Elsy poznává, že i ona se naučila, že ať se člověk snaží sebevíc, nikdy to není dost.

„Uvařím čaj,“ řekne Victoria vesele. „A pak tě uložím do postele a budu ti předčítat, dokud neusneš.“

Elsina tvář zjihne, koutky se zvednou v úsměvu, ústa se otevřou a teta se zasměje.

„Ty jsi tak hodná,“ prohlásí a pohladí Victorii po tváři. „Ale to nebudeme mít slavnostní večeři na rozloučenou, a co budeš dělat, až usnu? Sedět tady sama potmě není žádná zábava.“

„To vůbec nevadí,“ odpoví Victoria. „Martinovi rodiče říkali, že můžu přijít k nim, uložit Martina, a taky mi dají večeři. Takže nejdřív uložím tebe, pak Martina a ještě navíc dostanu najíst.“

Elsa se zasměje a přikývne.

„Uděláme salát, můžeš ho vzít s sebou.“

Postaví se vedle sebe ke kuchyňské lince a krájejí zeleninu.

Kdykoli se Victoria přiblíží k Else, ucítí štiplavý zápach moči a to jí připomene otce.

Tvrdého otce.

Z toho pachu se jí zvedne žaludek. Dobře ví, jak chutná v puse.

Teta Elsa má pomerančový drops, Victoria si ho může brát bez ptaní. Je uložený v plechové piksle na kuchyňském stole. Otvírá pikslu vždycky, když chce zaplašit myšlenky na něj. Nikdy předem neví, kdy ji vzpomínka přepadne, a tak bonbon nerozkouše, ani když už z něj zbývá jen šupinka tenká jak žiletka. Radši snáší rozškrábané patro, než aby byla před tou vzpomínkou bezbranná.

Cucá bonbon a krájí okurku na přesně stejně silné plátky. Elsa sice listy salátu opláchla, ale stejně na sobě mají pár zrníček hlíny. Victoria nic neříká, protože ví, že Elsa už špatně vidí a takových drobností si nevšimne.

Nemá v úmyslu jí to vyčíst, ale salát jíst nebude. Nechce v sobě mít ještě víc špíny.

Uloží Elsu do postele, jak slíbila, ale v myšlenkách je u Martina.

„Jsi moc hodná holčička. Pamatuj si to,“ řekne Elsa, než Victoria zavře dveře její ložnice. Victoria sebere salát a plná očekávání se vydá k domečku, kde bydlí Martin, mísu se salátem svírá oběma rukama.

Přemýšlí o tom, jak by bylo hezké, kdyby dokázala přemluvit otce, aby tu mohla ještě pár týdnů zůstat. Vyhovovalo by to všem. A je tady ještě tolik úžasných věcí, které by mohla Martinovi ukázat.

Jediné, co narušuje idylu, je pomyšlení na Martinova tatínka. Připadá jí, že jeho pohledy jsou stále pronikavější, směje se hlasitěji, ruce jí nechává ležet na ramenou vždycky o něco déle. Ale Victoria je ochotná to snášet, jen aby ještě na pár týdnů unikla svému otci. Ze začátku to nebývá tak hrozné, říká si. Teprve když si myslí, že ji mají jistou, přestanou být tak opatrní.

Když vkročí na vjezd k domku, uslyší, že uvnitř někdo výská. Zní to jako tatínek a ona zpomalí. Dveře jsou pootevřené a z domu se ozývá šplouchání.

Victoria přistoupí ke dveřím, otevře je a přitom neúmyslně rozhoupe starý dveřní zvonek, který visí před vchodem. Zvonek několikrát tupě zacinká.

„To jsi ty, Pipi?“ zvolá tatínek z kuchyně. „Jen pojď dál.“

V předsíni to krásně voní.

Victoria vejde do kuchyně. Na podlaze stojí ve vaničce Martin. Maminka sedí v houpacím křesle vzadu u okna a plete. Je odvrácená od ostatních, ale kývne hlavou Victorii na pozdrav. Tatínek sedí svlečený do půl těla, jen v šortkách, na podlaze vedle vaničky.

Victoria ztuhne hrůzou, když uvidí, co dělá.

Martin je namydlený po celém těle a tatínek se na ni zazubí. Jednou rukou drží Martina za zadeček a druhou ho myje.

Victoria jen třeští oči.

„Stala se nám nehoda,“ vysvětluje tatínek. „Hráli jsme si s Martinem v lese a on se pokakal.“

Pečlivě chlapci omývá podbřišek. „Musím tě pořádně umýt,“ vysvětluje mu.

Victoria vidí, jak tatínek opatrně uchopil malý penis mezi palec a ukazováček. Druhou rukou jemně tře červenofialovou přední část.

Victoria ten výjev poznává. Tatínek s dítětem a maminka ve stejné místnosti, obrácená zády.

Mísa se salátem jí náhle připadá tak těžká, že jí vyklouzne z rukou. Rajčata, okurky, cibule a salátové listy explodují na podlaze. Martin se rozpláče. Maminka odloží pletení a vyskočí z houpacího křesla.

Victoria couvá ke dveřím.

Už v předsíni se dá do běhu.

Žene se dolů po schodech, zakopne a rozplácne se na štěrku, ale vzápětí se zvedne a běží dál. Uhání k vjezdu, ven brankou a dál po cestě až domů na dvůr. S pláčem rozrazí dveře chaty a vrhne se na postel.

V jejím nitru zuří bouře. Pochopila, že i Martin bude zničen, vyroste, bude z něj muž, bude jako všichni ostatní. Chtěla ho před tím ochránit, obětovat se, aby ochránila jeho. Ale přišla příliš pozdě.

Všechno to hezké je ztracené, a je to její vina.

Vtom někdo opatrně zaklepe na dveře. Venku slyší hlas Martinova tatínka. Připlazí se ke dveřím a zamkne je.

„Stalo se něco, Victorie? Proč ses tak vyděsila?“

Snaží se zvednout, ale vrzání prken by prozradilo, že je uvnitř, jen pouhých pár centimetrů od něj.

„Prosím tě, Victorie, odemkni. Slyšíme, že jsi uvnitř.“

Ona ale dveře teď otevřít nemůže. Bylo by to příliš trapné.

Místo toho se odplíží do ložnice, otevře okno vedoucí dozadu a vyleze ven. Velkým obloukem obejde přístřešek a vstoupí na štěrkovou cestu. Když ji uslyší, otočí se a vydají se k ní.

„Ty jsi tady? Mysleli jsme, že jsi uvnitř. Kam jsi běžela?“

Victoria cítí, že se neudrží a začne se smát.

Maminka a tatínek s dítětem v náručí, zabaleným do ručníku.

Vypadají tak směšně.

Tak vyděšeně.

„Začalo se mi hrozně chtít na velkou,“ lže Victoria, nechápe, kde se ta slova berou, ale zní to přijatelně.

A oni se smějí spolu s ní. Obejmou ji.

Maminka ji odnese do jejich domku a není na tom nic divného.

V jejích pažích má pocit bezpečí, jak to bývá, když je všechno zase v pořádku.

Není čeho se bát.

Nohama při každém kroku naráží do maminčiných stehen, ale mamince to nevadí. Kráčí rozhodně dál. Jako by Victoria patřila k nim.

„Přijedete zase příští léto?“ zeptá se Victoria a ucítí maminčinu tvář na své.

„Přijedeme,“ odpoví šeptem maminka. „Přijedeme za tebou každé léto.“

Toho léta zbývá Martinovi šest let života.

Nemocnice v Huddinge

Karl Lundström měl být obviněn z přechovávání dětské pornografie a sexuálního zneužívání své dcery Linnei. Když Sofia Zetterlundová odbočila k nemocnici v Huddinge, přemýšlela o tom, co ví o jeho životě.

Karlovi Lundströmovi bylo čtyřiačtyřicet let a zastával vysoké postavení ve firmě Skanska, byl odpovědný za řadu velkých švédských továrních a jiných stavebních projektů. Jeho ženě Annette bylo jednačtyřicet a dceři čtrnáct. Rodina se v posledních letech často stěhovala, žili v Umea na severu Švédska i v Malmö na jihu a nyní obývali vilu u zálivu Edsviken v Danderydu. Právě probíhala velká policejní akce, která měla zmapovat síť pedofilů, do níž Lundström možná patřil.

Pořád se stěhovali, pomyslela si Sofia, když zajížděla na parkoviště. Typický vzorec chování pedofila. Stěhuje se, aby ho neodhalili a aby se vyhnul podezření o nesrovnalostech v rodině.

Annette Lundströmová ani dcera Linnea si nechtěly připustit, co se stalo. Matka byla zoufalá a všechno popírala, dcera upadla do apatie a nepromluvila ani slovo.

Sofia zaparkovala před hlavním vchodem a vešla dovnitř. Po cestě se rozhodla, že si nejprve znovu projde všechny materiály.

Z toho, co vyšlo najevo při výslechu na policii a v úvodní fázi psychiatrického vyšetření, se dalo vyčíst, že Karl Lundström je velmi rozporuplná osobnost.

Protokoly z výslechu byly pečlivě přepsané. Mimo jiné v nich vylíčil, jak spolupracoval s ostatními muži v předpokládané síti pedofilů.

Podle Lundströma tyto osoby všude snadno najdou sobě podobné, protože dokážou rozpoznat cosi zvláštního v tom, jak se chovají k dětem. Mluvil o tom, jak je děti fyzicky přitahují, že jiní lidé si toho nevšímají, ale ostatní pedofilové to čistě instinktivně zaznamenávají. Občas, když všechno odpovídá, si dokážou beze slov navzájem potvrdit svoje sklony jen pohledem nebo řečí těla.

Na základě zběžného pozorování patřil k určitému typu mužů s pedofilními nebo efebofilními sklony, s nimiž už Sofia měla několikrát co do činění.

Jejich nejsilnější zbraní byla schopnost ponižovat, manipulovat, získávat si důvěru a vyvolávat u obětí pocit viny a podrobení. Svým způsobem šlo vždy o jistý druh vzájemné závislosti oběti a pachatele.

Ti muži neměli společný jen zájem o děti. Sdíleli i pohled na ženy. Jejich manželky byly ušlápnuté, věděly, co se děje, ale nikdy nezasáhly.

Sofia schovala dokumenty do kabelky.

„No tak dobře, aspoň to budeme mít za sebou. Máte posoudit můj duševní stav. Co chcete vědět?“

Sofia pohlédla na muže, který seděl před ní.

Karl Lundström měl řídké světlé vlasy, které mu začínaly šedivět. Oči měl unavené a trochu napuchlé a ona měla dojem, že se v jeho pohledu skrývá jakási smutná vážnost.

„Chci s vámi mluvit o vašem vztahu k dceři,“ řekla. Nemělo smysl dělat okolky.

Přejel si rukou po strništi vousů.

„Miluju Linneu, ale ona mě ne. Zneužíval jsem ji a přiznal jsem se k tomu, abych nám to všem usnadnil. Tedy rodině. Mám svou rodinu moc rád.“

Mluvil unaveně a lhostejně, takže to, co říkal, znělo nepřirozeně.

Byl zadržen po dlouhém sledování a pornografické materiály, které našli v jeho počítači, obsahovaly několik fotografií a filmových nahrávek jeho vlastní dcery. Co mu zbývalo než se přiznat?

„Jak myslíte, že jim to usnadníte?“

„Potřebují ochranu. Přede mnou i před ostatními.“

Jeho výrok byl tak zvláštní, že měla pocit, že vyžaduje návaznou otázku.

„Ochranu před ostatními? Před kým?“

„Před někým, před kým je dokážu ochránit jen já.“

Široce máchl rukou a ona ucítila, že páchne potem. Pravděpodobně se několik dní nemyl.

„Když řeknu policii, o co tu jde, dostanou Annette a Linnea utajenou identitu. Zkrátka toho vědí příliš. Někteří lidé jsou nebezpeční. Lidský život pro ně nemá žádnou cenu. Věřte mi, já to vím. Bůh se těchhle lidí nedotkl, nejsou to jeho děti.“

Pochopila, že Karl Lundström naráží na ty, co organizují dětskou prostituci. Při policejním výslechu výslovně uvedl, že Organizacija, ruská mafie, mu opakovaně vyhrožovala a že se obává o život svých blízkých. Sofia mluvila s Larsem Mikkelsenem a ten byl toho názoru, že Karl Lundström lže. Ruská mafie nepracuje takovým způsobem, jak to popisoval, a v jeho výpovědi je spousta nesrovnalostí. Kromě toho nedokázal policii poskytnout jediný hmatatelný důkaz, který by výhrůžky potvrdil.

Mikkelsen řekl, že je přesvědčen, že Karl Lundström chce pro svou ženu a dceru získat chráněnou identitu z jediného prostého důvodu aby unikly zostuzení.

Sofia měla podezření, že se Karl Lundström pokouší vykonstruovat okolnosti, které by pro něho byly polehčující. Vzít na sebe jakoby hrdinskou roli, jež by kontrastovala s tím, co se dělo doopravdy.

„Litujete toho, co jste udělal?“ Dříve nebo později mu tuto otázku musela položit.

Tvářil se nepřítomně.

„Jestli toho lituju?“ řekl po chvíli. „To je složité… Promiňte, jakže se jmenujete? Sofia?“

„Sofia Zetterlundová.“

„Ano. Sofia znamená moudrost. Pěkné jméno pro psycholožku… Promiňte. Je to takhle…“ Zhluboka se nadechl. „Já… tedy já a ti ostatní jsme si podle chuti vyměňovali děti a manželky. Myslím si, že se to nakonec dělo s Annettiným tichým souhlasem. I těch ostatních manželek… stejným způsobem, jako jsme instinktivně nacházeli jeden druhého, jsme si vybírali manželky. Scházeli jsme se v domově stínů, chápete?“

V domově stínů? pomyslela si Sofia. Pamatovala si ten výraz z protokolu z předběžného výslechu.

„Annette má jakoby vypnutý mozek,“ pokračoval, aniž by počkal, co odpoví. „Není hloupá, ale rozhodla se nevnímat to, co se jí nelíbí. Je to její sebeobrana.“

Sofia věděla, že to je poměrně běžný jev. Blízké osoby bývají často tak pasivní, že zneužívání může nerušeně pokračovat.

Odpověď Karla Lundströma však byla vyhýbavá. Ptala se ho, jestli lituje toho, co udělal.

„Nenapadlo vás nikdy, že to, co děláte, je nesprávné?“ pokusila se znovu.

Chvíli mlčel, pak znovu vzdychl a naklonil se přes stůl k ní.

„Definujte slovo ,nesprávné‘, abych pochopil, co tím myslíte. Kulturně nesprávné, sociálně nesprávné, nebo nějak jinak nesprávné?“

Teď ožil. Pohled měl jasnější a držení těla sebejistější.

„Karle, zkuste popsat, co je nesprávné podle vás, ne podle někoho jiného.“

„Ale já jsem nikdy netvrdil, že jsem udělal něco nesprávného. Jednal jsem na základě pudů, které vlastně mají všichni muži, ale potlačují je.“

Sofia pochopila, že právě zahájil řeč na svou obhajobu.

„Copak nečtete knihy?“ pokračoval. „Táhne se to jak červená nit od antiky až dodnes. Přečtěte si Archilocha… Snítku myrty blažen v ruce třímal, něžný kvítek růže v vlasech měl, můj stín dopadl na její ramena a panenské tělo vzbudilo ve starcích plamen touhy… Staří Řekové o tom psali. Alkmanova sborová lyrika oslavuje smyslnost dětí. Osamělý muž bezdětný žitím kráčí a hořce svoje děti postrádá. Marná touha stravuje jeho tělo, do domova stínů se odkrádá. Ve dvacátém století o tom psali Nabokov i Pasolini, a nebyli jediní. Přestože Pasolini psal o chlapcích.“

Sofia si znovu uvědomila, že některé formulace už zná z protokolu o předběžném výslechu.

„Co jste tím myslel, když jste řekl, že se můžete scházet v domově stínů?“ zeptala se.

Usmál se na ni.

„To je jen obrazné vyjádření. Metafora pro tajné, zakázané místo. Existuje množství poezie, psychologie, etnologie a filozofie, jimiž se člověk může utěšovat, když má potřebu být pochopen. Nejsem přece jediný, ale občas mám pocit, že jsem ve své době osamělý. Proč by mělo být to, po čem toužím, špatné?“

Sofia pochopila, že muž se s touto otázkou potýká už dlouho. Věděla, že pedofilní úchylka se nedá vyléčit. Spíš je potřeba pedofila přimět, aby pochopil, že jeho úchylka není přijatelná a že poškozuje jiné. Nepřerušila ho však, protože se chtěla dozvědět více o způsobu jeho uvažování.

„V zásadě to není nic nesprávného, není to nesprávné pro mě, a v podstatě si myslím, že to není nesprávné ani pro Linneu. Je to vykonstruovaná sociálně nebo kulturně podmíněná chyba. Ergo: není to chyba v samotném smyslu toho slova. Před dvěma tisíci lety lidé uvažovali a cítili stejně, ale to, co bylo tehdy kulturně přípustné, je nyní nepřijatelné. Zkrátka a dobře jsme se naučili, že to je chyba.“

Sofia si pomyslela, že jeho úvahy jsou provokativně iracionální.

„Takže podle vašeho názoru je možné přehodnotit zastaralou představu?“

Zatvářil se naprosto sebejistě.

„Ne. Ne, když je proti přírodě.“

Karl Lundström si založil ruce na prsou a náhle se zatvářil nepřátelsky. „Bůh je příroda…“ zahučel.

Sofia mlčela a vyčkávala, až bude pokračovat, když ale nepromluvil, rozhodla se, že rozhovor odvede jiným směrem.

Zpět k hanbě.

„Mluvíte o tom, že existují lidé, před kterými chcete ochránit svou rodinu. Přečetla jsem si protokol o vašem výslechu na policii a tam bylo, že tvrdíte, že vám vyhrožuje ruská mafie.“

Přikývl.

„Existují podle vás ještě další důvody pro to, aby Annette a Linnea dostaly chráněnou identitu?“

„Ne,“ odpověděl stručně.

Nenechala se však jeho sebejistým postojem zmást. Jeho nechuť ke spolupráci signalizovala pochybnosti, což bylo v rozporu s jeho záměrem. Tenhle muž v sobě nese hanbu, i když je pohřbená hluboko v jeho nitru.

Podnikla další pokus.

„Takže jste toho názoru, že současná společnost vaše jednání odsuzuje?“

Podrážděně přikývl.

„Myslíte si, že se vaše rodina stydí za to, co jste udělal?“

Vzdychl, ale neodpověděl.

„Řekl jste také, že jste si vědom, že jste své dceři způsobil újmu kvůli tomu, že vaše jednání je v moderním právním státu nepřijatelné…“

„Živil jsem je,“ přerušil ji. „Nikdy jim nic nechybělo, jako otec a hlava rodiny se nemám za co stydět.“

Znovu se k ní naklonil přes stůl. V jeho pohledu se opět objevila ona naléhavost a Sofia ucouvla, když ucítila jeho pach.

Nebyl to však jen pach potu. Jeho dech páchl acetonem.

„Vy se opovažujete ptát se mě na hanbu?“ pokračoval. „Teď vám něco řeknu, něco, co jsem policii zamlčel…“

Náhlý zvrat jeho nálady Sofii zneklidnil. Pach acetonu mohl být známkou nedostatečného příjmu potravy, že přestal jíst. Co když je závislý na lécích?

„Všude kolem nás jsou muži, docela obyčejní muži, možná některý z vašich kolegů, příbuzný, co já vím. Já sám jsem si nikdy žádné dítě nekoupil, ale tihle muži to dělají…“

Jeho zornice vypadaly normálně, ale měla s psychofarmaky dostatečné zkušenosti na to, aby poznala, že něco není v pořádku.

„Co tím chcete říct?“

Znovu se opřel dozadu a zdálo se, že se trochu uvolnil.

„Policie našla v mém počítači různé věci, které mě kompromitují, ale jestli chce objevit něco, co opravdu stojí za to, ať hledá na jedné chalupě v Ange. Bydlí tam člověk jménem Anders Wikström. Ať mu policie prohledá sklep.“

Lundström uhnul pohledem a Sofia zapochybovala o pravdivosti toho, co říká.

„Anders Wikström kupoval děti od jednoho člověka z Organizacije. Z Třetí brigády, nebo jak tomu říkají. Solncevskaja bratva. Ve skříni tam jsou dva videofilmy. Na prvním je čtyřletý chlapec a muž, pediatr z jižního Švédska. Jeho obličej se ve filmu neobjeví, ale na stehně má mateřské znamínko ve tvaru trojlístku, které se dá snadno identifikovat. Na druhém filmu je sedmiletá holčička, Anders, dva další muži a jedna Thajka. Stalo se to loni v létě a ze všech filmů je to ten nejstrašnější.“

Karl Lundström mělce dýchal nosem, a když mluvil, ohryzek mu poskakoval nahoru a dolů. Sofii se z pohledu na něj dělalo fyzicky špatně. Nevěděla, jestli toho ještě dokáže vyslechnout víc, a cítila, že je těžké zachovat si od jeho vyprávění profesionální odstup.

Ať se na to ale dívala jakkoli, bylo její povinností naslouchat a pokusit se ho pochopit.

„Stalo se to loni v létě?“

„Ano… Anders Wikström je ten tlusťoch. Ti druzí dva nechtěli říct, jak se jmenují, a je zřejmé, že ta Thajka se toho vůbec účastnit nechtěla. Vypila spoustu alkoholu, a když odmítala dělat, co po ní chtěli, Anders jí dal facku.“

Sofia nevěděla, co si má myslet.

„Pochopila jsem to tak, že jste ty filmy viděl,“ řekla zkusmo. „Ale jak je možné, že znáte všechny podrobnosti z natáčení?“

„Byl jsem při natáčení také,“ odpověděl.

Sofia věděla, že to, co jí teď řekl, musí sdělit policii.

„Máte s tímto typem zneužívání více zkušeností?“

Karl Lundström se zatvářil smutně. „Řeknu vám, jak to chodí,“ začal. „Právě v této chvíli je zhruba pět set tisíc lidí připojených k internetu a vyměňuje si pornografický materiál v podobě fotografií nebo filmů. Předpokladem pro to, abyste k takovému materiálu získali přístup, je vlastní příspěvek, který sami vytvoříte. Pokud máte správné kontakty, není to nic těžkého. Po internetu si můžete objednat dokonce dítě. Za sto padesát tisíc dostanete latinskoamerického kluka, kterého si vyzvednete na bezpečném místě. Ten kluk oficiálně vůbec neexistuje, takže patří vám. Doslova se nabízí, že si s ním můžete dělat, co chcete, a obvykle to samozřejmě končí tím, že zmizí. Za to musíte také zaplatit, pokud nemáte odvahu zbavit se ho sama, a to nemá skoro nikdo. Většinou to stojí ještě víc než těch sto padesát tisíc, co už jste zaplatila, snad dokonce dvojnásobek, a s tímhle druhem lidí se nesml ouvá.“

Pro Sofii to nebylo nic nového. Uvedl to i při policejním výslechu. Přesto cítila, jak se jí dělá špatně. Zvedl se jí žaludek a v krku měla náhle vyschlo.

„Chcete říct, že i vy sám jste si koupil dítě?“

Karl Lundström se odmítavě usmál. „Ne. Ale jak jsem už řekl, znám lidi, kteří to dělají. Anders Wikström si koupil děti, co byly na těch filmech, o kterých jsem vyprávěl.“

Sofia polkla. Pálilo ji v krku a ruce se jí třásly.

„Jaký jste měl pocit, když jste tomu přihlížel?“

Znovu se usmál. „Vzrušovalo mě to. Jak jinak?“

„Účastnil jste se toho?“

Uchechtl se. „Ne, jen jsem přihlížel… Bůh je mým svědkem.“

Sofia ho pozorovala. Jeho rty se stále usmívaly, ale v očích se usídlil smutný, prázdný výraz.

„Často se zmiňujete o Bohu. Povíte mi něco o své víře?“

Pokrčil rameny a tázavě nadzvedl obočí.

„O mé víře?“

„Ano.“

Další vzdech. Pak odevzdaně pokračoval: „Věřím v božskou pravdu. V Boha, který existuje mimo naši schopnost vnímání. V Boha, který byl člověku blíž za dávných časů, ale jehož hlas byl za ta staletí utlumen. Čím více byl Bůh institucionalizován pomocí lidských výmyslů, jako je církev a kněží, tím méně zbývalo z toho původního.“

„A co je to původní?“

„Gnosis. Čistota a moudrost. Věřil jsem, že Bůh byl v Linnei, když byla malá, a… myslel jsem, že jsem ho našel. Asi jsem se mýlil. Dnešní děti jsou už při porodu nečisté. Jsou otrávené už v děloze šumem okolního světa. Je to primitivní špína pozemská faleš, malichernost, nesmyslná slova a myšlenky týkající se hmotných, pomíjivých věcí…“

Na chvíli se odmlčel a Sofia přemýšlela o tom, co právě řekl.

Uvažovala, jestli by náboženské úvahy Karla Lundströma nějak dokázaly vysvětlit, proč zneužíval svou dceru, a cítila, že se bude muset přiblížit k jádru toho, o čem rozhovor pojednává.

„Kdy jste Linneu poprvé zneužil?“

Odpověď byla spontánní.

„Kdy? No… byly jí tři. Měl jsem ještě pár let počkat, ale prostě se to stalo… Došlo k tomu jakoby náhodou.“

„Povězte mi, jak jste to prožíval při téhle první příležitosti. A řekněte mi také, jak se na to díváte teď.“

„Já… já nevím. Je to pro mě těžké.“ Lundström se ošil a několikrát se pokusil promluvit. Párkrát otevřel a zavřel ústa, když polkl, ohryzek mu poskočil.

„Stalo se to, jak jsem řekl, jakoby náhodou,“ začal posléze. „Nebylo to nijak zvlášť vhodné, protože jsme zrovna bydleli v domku v centru Kristianstadu. Bylo to uprostřed města, každý si mohl všimnout, co se děje.“

Zarazil se, zdálo se, že přemýšlí.

„Koupal jsem ji na zahradě. Měla bazének a já se jí zeptal, jestli se v něm taky můžu vykoupat, řekla, že ano. Voda už byla vystydlá, a tak jsem přitáhl hadici, abych doplnil trochu teplé. Na konci byl takový ten starý kovový nástavec s kuličkou na konci. Ležel celý den na slunci a byl zahřátý a příjemný na dotek. A pak řekla, že vypadá jako penis…“

Zatvářil se rozpačitě. Sofia kývla, aby pokračoval.

„V tu chvíli jsem pochopil, že myslí na můj… nebo vlastně nevím…“

„Jak jste se tehdy cítil?“

„Zmocnila se mě jakoby závrať… v ústech jsem měl kovovou příchuť, jako krev. Je možné, že se tam dostane ze srdce? To přece pumpuje krev do celého těla.“ Odmlčel se.

„Takže jste do ní strčil ten nástavec, ale nemyslíte si, že by na tom bylo něco špatného?“ Sofii bylo zle a musela se přemáhat, aby nedala najevo svůj odpor.

Karl Lundström vypadal unaveně a neodpověděl.

Rozhodla se, že bude pokračovat. „Předtím jste řekl, že jste si myslel, že jste v Linnei našel Boha. Má to něco společného s tím, co se stalo v Kristianstadu? S vašimi úvahami o tom, co je správné a co nesprávné?“

Zavrtěl hlavou. „Vy tomu nerozumíte…“

Pak se Sofii zahleděl upřeně do očí a pomalu začal rozvíjet svou úvahu.

„Naše společnost je založená na vykonstruované morálce… Proč člověk není dokonalý, když je Božím obrazem?“

Rozhodil rukama a odpověděl si sám.

„Je tomu tak z toho důvodu, že Bibli nenapsal Bůh, ale lidé… skutečný Bůh se nachází mimo pocity toho, co je správné a co nesprávné, mimo Bibli…“

Sofii bylo jasné, že se chystá dál argumentovat kruhem o tom, co je správné a co nesprávné.

Možná mu kladla od začátku špatné otázky?

„Starozákonní Bůh je nevypočitatelný a podezíravý, protože je to ve skutečnosti člověk. O povaze člověka existuje prapůvodní pravda, kterou biblický Bůh nezná.“

Viděla na hodinách, že stanovený čas za chvilku vyprší, a nechala ho mluvit dál.

„Gnosis. Pravda a moudrost. Měla byste to vědět, protože se jmenujete Sofia. To řecky znamená moudrost. Podle gnostiků byla Sofia ženská bytost, která zapříčinila pád.“

Když Lundströma odvedli zpátky do věznice, zůstala Sofia ještě chvíli sedět v místnosti a přemýšlela. Nedokázala přestat myslet na Lundströmovu dceru Linneu. Sotva začala dospívat, ale už byla zraněna tak hluboce, že ji to poznamená na zbytek života. Co s ní bude dál? Bude i Linnea, stejně jako Tyra Mäkelä, zneužívat jiné? Kolik toho člověk dokáže snést, než se úplně zhroutí a stane se z něho netvor?

Sofia listovala v papírech a hledala údaje o dceři. Našla jen stručnou informaci o její školní docházce. Navštěvuje prvním rokem internátní školu v Sigtuně. Dobré výsledky. Zejména vyniká ve sportu. Mistryně školy v běhu na osm set metrů.

Dívka, která před většinou věcí dokáže utéct, pomyslela si Sofia.

Minulost

Dědek může být kdokoli, předtím ho nikdy neviděla. Přesto se zřejmě cítí oprávněný vyjadřovat se k jejímu oblečení. Vraní dívka si naopak myslí, že námořnické sako mu hezky padne, takže je jen správné, když mu neplivne na něj, ale do obličeje.

Na západním pahorku v Sigtuně stojí deset studentských ubytoven, které patří k internátní škole. Studenty školy byli v minulosti například král Carl XVI. Gustaf, ministerský předseda Olof Palme nebo bratranci Peter a Marcus Wallenbergovi, takže je úplně prosáklá rodokmeny a tradicemi.

Honosná žlutá hlavní budova je ze stejných důvodů přímo impregnovaná proti skandálům.

Jako první se Victoria Bergmanová naučí, že všechno, co se tu přihodí, tady také zůstane. Tento systém zná z dřívějška až moc dobře.

V podobné bublině němé hrůzy prožila celé dětství. Je ze všeho nejzřetelnější, zřetelnější než kterákoli jednotlivá příhoda.

Integrita Sigtuny neznamená ve srovnání s tím nic.

Už když vystoupí z auta, cítí osvobození, které nezažila od doby, kdy strávila o samotě týden v Dala-Flodě. Okamžitě se dokáže nadechnout. Ví, že už nebude muset naslouchat, jestli se před dveřmi ložnice neozvou kroky.

U recepce ji představili dvěma dívkám, se kterými bude v následujícím pololetí sdílet pokoj.

Jmenují se Hannah a Jessica. Jsou také ze Stockholmu a na Victorii dělají dojem, že jsou tiché a spořádané, možná dokonce nudné. Samy od sebe jí začnou vyprávět, že jejich rodiče zastávají vysoké funkce u stockholmských soudů, a naznačují, že už je předem dané, že budou kráčet v jejich šlépějích a studovat práva.

Victoria se dívá do jejich naivních modrých očí a pochopí, že pro ni nikdy nebudou představovat nebezpečí.

Jsou příliš slabé.

Vnímá je jako dvě bezduché panenky, za které stále přemýšlejí druzí a plánují jim život. Jsou jako stíny skutečných osobností. Skoro nic je nezajímá. Skoro nic se jich nedotkne.

Během prvního týdne si Victoria všimne, že pár děvčat z posledního ročníku má cosi za lubem. Zachytí pobavené pohledy, které si vyměňují nad jídelním stolem, přehnanou poslušnost a sklon neustále se nacházet v blízkosti nových žákyň. To v ní vzbuzuje podezření.

Ukáže se, že zcela oprávněné.

Bedlivým pozorováním pohledů a pohybů Victoria záhy odhalí, kdo je neformální vůdkyní skupiny. Jmenuje se Fredrika Grünewaldová a je vysoká a tmavovlasá. Victorii napadne, že protáhlý obličej v kombinaci s velkými předními zuby Fredrice dodává poněkud koňské vzezření.

Při jedné polední přestávce Victoria využije příležitosti.

Vidí, jak Fredrika odchází na záchod, a nenápadně se vydá za ní.

„Vím, jak bude vítání nováčků probíhat,“ lže překvapené Fredrice do obličeje. „V žádném případě se toho nehodlám účastnit.“ Založí si ruce na prsou a lhostejně skloní hlavu. „Chci říct ne dobrovolně.“

Fredrice Victoriina drzá přímost a sebejisté vystupování očividně imponují. Během spikleneckého rozhovoru každá vykouří jednu cigaretu a Victoria jí navrhne plán, který podle ní nastaví laťku pro všechna budoucí vítání nováčků.

Jedna věc je jistá bude z toho obrovský skandál, a Fredriku Grünewaldovou přesvědčí zejména Victoriina dramatická vize titulků na poutačích bulvárních večerníků: „SKANDÁL V KRÁLOVĚ ŠKOLE! RITUÁLNÍ PONIŽOVÁNÍ MALÝCH HOLČIČEK!“

Během následujícího týdne se ještě víc sblíží se svými spolubydlícími Hannah a Jessikou. Přiměje je k výměně důvěrností a za krátkou dobu jsou z nich kamarádky.

Když se v pátek večer sejdou na pokoji, Victorii se na rtech objeví pyšný, tajuplný úsměv a otevře svůj batoh.

„Koukejte,“ řekne.

Hannah a Jessica vytřeští oči na tři lahve ovocného vína, které se Victorii podařilo propašovat dovnitř.

„Dáte si se mnou?“

Hannah a Jessika se nejistě usmějí, vyděšeně na sebe pohlédnou a pak začnou dychtivě přikyvovat.

Victoria jim naplní velké sklenice, je přesvědčená, že nemají sebemenší tušení, kolik toho snesou.

Rychle, zvědavě sklenice vyprázdní a začnou se hlasitě bavit.

Původní chichotání brzy přejde v blábolení a únavu. Ve dvě hodiny v noci jsou lahve prázdné. Hannah už spí na podlaze a Jessica se s velkou námahou odpotácí do postele a okamžitě tam usne.

Sama Victoria vypila jen pár doušků a uléhá do postele napjatá a plná očekávání.

Je úplně svěží a čeká.

Jak bylo domluveno, ve čtyři ráno se objeví starší dívky. Hannah a Jessica se probudí a zjistí, že je nesou po chodbě a dolů po schodech přes dvůr do skladu nářadí vedle obydlí školníka, ale jsou tak omámené, že se nezmůžou na odpor.

Ve skladu se starší dívky převléknou, vezmou si na sebe krátké růžové pláště a prasečí masky. Masky jsou vyrobené z umělohmotných kelímků a růžové látky s vystřiženými otvory pro oči. Černým fixem přimalovaly smějící se ústa a otvory na rypáku jsou naznačeny dvěma tečkami.

Kelímky jsou plné alobalu nastříhaného na proužky a dívky si připevní masky na obličeje pomocí gumy. Když jsou převlečené, vytáhne jedna z dívek videokameru a druhá začne mluvit. Zvuk, který vychází z trčícího rypáku, připomíná spíš roztřesené kovové syčení než skutečná slova.

Victoria si všimne, že jedna ze starších dívek ze skladu odešla.

„Svažte je,“ zasyčí jiná.

Maskované dívky se vrhnou na Hannah, Jessiku a Victorii, přimáčknou každou na jednu židli, svážou je tlustou lepicí páskou a zavážou jim oči.

Victoria se pohodlně uvelebí a slyší, jak se dívka, která vyšla ven, zase vrací.

Ze zápachu, který s ní vstoupí, se Victorii zvedne žaludek.

Později k ránu se Victoria snaží smýt ze své kůže ten zápach, zažral se ale hluboko.

Celé to proběhlo hůř, než si dokázala představit.

Za rozbřesku pronikne do Fredričina pokoje, a když se starší dívka vzbudí, zjistí, že Victoria sedí obkročmo na ní.

„Dej mi tu videokazetu,“ zasyčí tiše, aby nevzbudila ostatní, a Fredrika se snaží bránit.

Victoria jí však pevně svírá zápěstí.

„Jdi do prdele,“ vyhrkne Fredrika, ale Victoria cítí, jaký má strach.

„Mám dojem, že jsi zapomněla, že vím, co jste zač. Já jediná vím, kdo se schovával za těma maskama. Chceš, aby se tvůj papínek dověděl, co jsi s náma dělala, co?“

Fredrika pochopí, že nemá na vybranou.

Victoria pak utíká dolů do počítačové učebny a udělá dvě kopie videonahrávky. První film hodí do poštovní schránky u autobusového nádraží, obálka bude adresovaná jí samotné do domu na Värmdö, a druhou si hodlá nechat v záloze a poslat ji do nějakých novin, kdyby si snad někdy někdo vůči ní něco dovolil.

X2000

Ivo Andrić musel už podruhé během necelých dvou týdnů spolupracovat na vyšetřování vraždy malého chlapce. Tentokrát seděl s kelímkem kávy v restauračním voze vlaku X2000, který měl přijet na Hlavní nádraží ve 13.40. Ze stockholmské policie mu volali ráno a on po poradě se svým nadřízeným přerušil dovolenou a sedl na první vlak.

Otevřel složku s fotografiemi, které mu poslali. Bylo to šest barevně vytisknutých obrázků, velmi detailních. Rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že to, na co se chystá podívat, nezahlédne nikdo nepovolaný.

První fotografie byla celkový záběr zohaveného těla na molu. Stejně jako v předchozím případě byl obětí malý chlapec a Ivo byl informován, že tělo bylo nalezeno časně ráno na ostrově Svartsjölandet starší dvojicí, která si tam šla zaběhat. Druhý snímek zachycoval zblízka chlapcova záda a Ivo konstatoval, že i v tomto případě pachatel použil velmi hrubé násilí.

Na ostatních fotografiích byly detaily a víc poznatků než z těch předchozích z nich nezískal.

Na rozdíl od chlapce, který byl nalezen na Thorildsplanu, se v tomto případě s velkou pravděpodobností vědělo, o koho jde.

Chlapec na molu se jmenoval Jurij Krylov, pocházel z Běloruska a byl pohřešován od začátku března, kdy zmizel z uprchlického tábora nedaleko Upplands Väsby. Podle údajů Úřadu pro přistěhovalce neměl žádné příbuzné ve Švédsku ani v Bělorusku.

Ivo Andrić vstal a šel si dolít do prázdného kelímku kávu, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a místo toho si koupil sklenici vína. Přes to přese všechno má dovolenou a pomyslel si, že si může dovolit trochu luxusu. Po zbytek cesty se věnoval čtení předběžné zprávy, dělal si poznámky a srovnával obě vraždy.

Téměř okamžitě pochopil, že se s velkou pravděpodobností jedná o stejného pachatele a že už spáchal dvě vraždy. Kolik malých chlapců ještě zmizí a bude nalezeno mrtvých, než tohle skončí?

Svartsjölandet

Hurtig volal hned ráno a Jeanette Kihlbergová se rozjela rovnou na Svartsjölandet, aby se ujala vyšetřování případu zavražděného běloruského chlapce. Jediná pořádná stopa, kterou tam našli, byly dva otisky podrážky, jedna patřila větší botě a jedna menší, a otisky pneumatiky automobilu. Technici z nich pořídili odlitky, ale ty k něčemu budou, až je půjde s něčím srovnat.

Asi sto metrů od místa činu si Ahlund povšiml, že totéž vozidlo se odřelo o strom, takže pokud se skutečně jednalo o auto pachatele, bylo modré.

Státní zástupce von Kwist během dopoledne rozhodl, že tělo Jurije Krylova bude podrobeno rozšířené soudní pitvě, což je ta nejpodrobnější pitva, jaká se ve Švédsku provádí, a přistupuje se k ní vždy, když se jedná o zločiny tohoto druhu.

Jeanette doufala, že tělo bude zkoumat Ivo Andrić.

Navzdory okolnostem se cítila celkem dobře, i když na ni státní zástupce vyvíjel kvůli oběma mrtvým chlapcům tlak, protože vyžadoval výsledky co nejdříve.

K vyhlášení pátrání po Jimmiem Furugardovivšak stále povolení nedal.

Zatracenej flákač, pomyslela si Jeanette. Kdyby dělal, co má, tak už jsem dávno mohla ukončit nebo naopak rozšířit vyšetřování Furugarda.

Někdo tu krade děti, které nikdo nepostrádá, a týrá je tak krutě, až zemřou. Přestože policie nechala otisknout výzvy ve všech hlavních denících a požádala veřejnost o pomoc při identifikaci chlapce z Thorildsplanu, telefonní linky, na které měli volat ti, co něco věděli, byly tiché.

Naopak pořad televize TV3 s názvem Pátráme po nich způsobil, že se k činu přihlásilo několik hluboce duševně narušených osob. Takovéhle programy občas dokázaly rozhýbat vyšetřování, které uvízlo ve slepé uličce, ale v tomhle případě to bylo jen plýtvání vzácným časem. Se všemi volajícími si totiž policisté museli promluvit, i když bylo předem jasné, že se jedná o falešnou stopu.

Všichni, co telefonovali, byli muži, kteří by už dávno, nebýt různých politických rozhodnutí, měli být hospitalizováni ve zrušené psychiatrické léčebně v Langbro a dostávat odpovídající péči. Tito muži se teď místo toho potloukali po stockholmských ulicích a krotili své démony pomocí drog a alkoholu.

Stát blahobytu, to určitě, pomyslela si a okamžitě dostala špatnou náladu.

Ústav patologie

Ivo Andrić rozepnul zip a otevřel šedý plastový vak na mrtvá těla. Do nosu ho udeřil ohavný zápach. Tělo strávilo dlouhou dobu ve vodě a tuková vrstva se proměnila ve žlukle páchnoucí, téměř kytu podobnou hmotu. Mrtvola ležela v rákosí u Svartsjölandet nejméně tři týdny a byla v pokročilém stadiu rozkladu.

Pokožka na chlapcových rukou a nohou do sebe vsákla tolik vody, že se odlupovala jako rukavice nebo ponožky. Papilární vzorec byl však zachovalý a bylo možné odebrat otisky prstů.

Těla, která leží ve vodě, zaujmou charakteristickou polohu hlava, paže a nohy visí dolů a trup plave zády vzhůru na hladině, nohy jsou v kyčlích ohnuté. Rozklad proto začíná na hlavě, v jejíchž cévách se nahromadí krev.

V chlapcových plících nebylo tolik tekutiny, aby to ukazovalo na to, že se utopil, takže byl s velkou pravděpodobností už mrtvý, když ho hodili do vody.

Po pouhých několika hodinách ve vodě začaly tělo rozežírat mouchy a Ivo Andrić viděl v chlapcových očních koutcích a kolem nosu a úst malá žlutá a žlutočervená zrníčka. Byla to muší vajíčka, z nichž se už po několika dnech vyvinou larvy či takzvaní mrtvolní červi. Jsou velmi pohybliví, zavrtávají se hluboko do měkkých tělesných tkání a živí se jimi. Po několika týdnech se zakuklí a dají vzniknout další generaci much. Ivo Andrić jednou viděl tělo úplně pokryté tlustou hemžící se vrstvou žlutobílých larev.

Běžně se také stávalo, že na tělech, která se rozloží ve vodě, jsou nalezeny známky okusování rybami. Tak tomu bylo i v tomto případě.

Chlapcovy oči byly částečně sežrané. Na čelistech a na špičce brady měl velké hematomy.

I tento chlapec měl uříznuté genitálie a Ivo Andrić si poznamenal, že k tomu došlo se stejnou precizností jako v předchozím případě.

Uchopil tělo a pokusil se ho obrátit, aby mohl prohlédnout záda. Bylo nafouklé a měkké a musel si počínat opatrně, aby ho nepoškodil víc, než je nezbytně nutné.

Na zádech uviděl dlouhé krevní podlitiny, důkaz, že i tenhle chlapec byl bičován.

Vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby se ukázalo, že i tohle tělo obsahuje velké množství Xylocainu adrenalinu, a doufal, že soudní laboratoř odebrané vzorky analyzuje co nejrychleji.

Kronoberský blok

„Na Furugarda zapomeňte!“ bylo všechno, co von Kwist řekl.

„Cože? Co tím chcete říct?“ Jeanette Kihlbergová vyskočila a postavila se k oknu. „Vždyť ten chlap je nesmírně… Teď už nerozumím vůbec ničemu.“

„Furugard má alibi a s tímhle nemá vůbec nic společného. Udělal jsem velkou chybu, že jsem vás poslechl.“

Jeanette slyšela, jak je státní zástupce rozčilený, a v duchu uviděla jeho brunátný obličej.

„Furugard je v pohodě,“ pokračoval von Kwist. „Má alibi.“

„A jaké?“

Von Kwist se odmlčel a pak pokračoval: „To, co vám teď řeknu, je tajné a zůstane to jen mezi námi dvěma. Jen vám předávám údaj. Je vám to jasné?“

„Ano, samozřejmě.“

„Švédské zahraniční jednotky v Súdánu, to je všechno, co vám můžu říct.“

„No a?“

„Furugard byl vystřídán v Afghánistánu a celé jaro sloužil v Súdánu. Je nevinný.“

Jeanette nevěděla, co na to říct.

„V Súdánu?“ dostala ze sebe jenom a cítila se naprosto bezmocná.

Zpátky na políčku jedna. Nemá žádného podezřelého a zná jméno jen jedné z obětí.

Chlapec nalezený na Svartsjölandet byl skutečně Jurij Krylov. Osiřelé dítě z Moloděčna, hodinu jízdy severozápadním směrem od Minsku. Jak a proč se dostal do Švédska, o tom se dalo jen spekulovat, a zaměstnanci běloruské ambasády nebyli nijak přehnaně ochotní.

Mumifikovaného chlapce v křoví u stanice metra Thorildsplan se stále nepodařilo identifikovat a Jeanette už kontaktovala Europol v Haagu, aby jí poslali eventuální objasňující informace. Něco takového samozřejmě nebylo možné. Evropa se jen hemží ilegálními uprchlíky, zejména dětmi, které nejsou evidovány žádným úřadem. Všude jsou děti, které se objevují a zase mizí, aniž by někdo věděl, kam se poděly. A i kdyby to někdo věděl, nikdo by nic nepodnikl.

Vždyť to jsou jenom děti.

Ivo Andrić ji ze Solny informoval, že Jurij Krylov byl s velkou pravděpodobností vykleštěn zaživa.

Přemýšlela, co by to mohlo znamenat. Ta nepředstavitelná krutost a mučení podle zkušeností ukazovaly na to, že pachatelem je muž.

Na celém případu však bylo zároveň i cosi rituálního, takže se nedalo vyloučit, že se jedná o čin provedený více než jednou osobou. Co když se jedná o pašeráky lidí?

Teď se ale musí soustředit na to nejpravděpodobnější. Osamělý násilník, kterého už podle všeho mají v rejstříku. Potíž s hledáním podle těchto kritérií spočívala v tom, že takových mužů bylo opravdu hodně.

Zírala na fascikly na psacím stole. Tisíce listů papíru pojednávající o více než stovce možných pachatelů. Rozhodla se, že ještě jednou projde horu rozsudků a protokolů z výslechů.

O tři hodiny později narazila na něco zajímavého. Vstala, vyšla na chodbu a zaklepala na zárubeň kanceláře Jense Hurtiga.

„Měl bys chvilku čas?“

Obrátil se k ní a ona se usmála jeho tázavému výrazu.

„Pojď se mnou,“ řekla.

Posadili se každý z jedné strany psacího stolu a Jeanette podala Hurtigovi složku.

Když ji otevřel, zatvářil se překvapeně.

„Karl Lundström? To je přece ten, jak jsme ho sebrali. Ten, co měl v počítači dětské porno. Co je s ním?“

„Hned ti to vysvětlím. Karl Lundström byl vyslýchán státní kriminální policií a v protokolu, který máš před sebou, popisuje, jak se to dělá, když si někdo chce koupit dítě.“

Zaujalo ho to. „Koupit si dítě?“

„Ano. A navíc o tom má Lundström podrobné informace. Uvádí přesné částky a tvrdí, že sám se nikdy podobné transakce nezúčastnil, ale zná lidi, kteří to dělají.“

Hurtig se opřel a nadechl se.

„To zní opravdu zajímavě. Nějaká jména?“

„Ne. Ale materiál o Lundströmovi ještě není kompletní. Zároveň s výslechem probíhá vyšetření soudními psychology. Možná by nám mohli říct něco víc psychologové, kteří se tam s ním o tom baví.“

Hurtig zalistoval v papírech. „Něco dalšího?“

„Ano, ještě je tam pár věcí. Karl Lundström je zastáncem kastrace pedofilů a násilníků. Ale mezi řádky se dá vyčíst, že mu to nestačí. Kastrovat by se měli všichni muži.“

Hurtig obrátil oči v sloup. „Není to přece jen trochu moc velká spekulace? V našem případě jde o malé kluky.“

„To je možné, ale jsou tu i další fakta, kvůli kterým si ho chci proklepnout,“ pokračovala Jeanette. „Je tu jeden odložený případ násilí na dětech, týrání a omezování osobní svobody. Před sedmi lety. Dívce, která ho nahlásila, bylo tehdy čtrnáct let a jmenuje se Ulrika Wendinová. Hádej, kdo ten případ odložil.“

Ušklíbl se. „Předpokládám, že státní zástupce Kennet von Kwist.“

Jeanette přikývla.

„Ulrika Wendinová je hlášená v Hammarbyhöjdenu. Navrhuju, abychom za ní co nejdřív zajeli.“

„Dobře. Co dál?“

Vyzývavě na ni pohlédl a ona neodolala a chvíli otálela, než odpověděla.

„Manželka Karla Lundströma je zubní lékařka.“

Zatvářil se nechápavě.

„Zubařka?“

„Ano, Lundströmova manželka je zubní lékařka, takže on má jinými slovy přístup k lékům. Víme, že nejméně jedna z našich obětí byla otrávena znecitlivujícím prostředkem, který používají zubní lékaři. Xylocain adrenalin. Jedna a jedna jsou dvě. Vůbec bych se nedivila, kdyby rozbor ukázal, že stopy této látky obsahuje i Krylovova krev. Zkrátka a dobře, je možné, že to spolu všechno souvisí.“

Hurtig položil složku na stůl a vstal.

„Dobrá, přesvědčila jsi mě. Lundström je pro nás zajímavý.“

„Zavolám Billingovi,“ řekla Jeanette, „a budeme doufat, že státního zástupce přesvědčí, aby nám povolil výslech.“

Hurtig se zarazil ve dveřích a otočil se.

„Je opravdu nutné do toho zatahovat von Kwista, vždyť jde jen o předběžný rozhovor?“

„Bohužel ano,“ odpověděla Jeanette, „Lundström sice bude obžalován tak jako tak, ale von Kwista aspoň informovat musíme.“

Hurtig vzdychl a odešel.

Jeanette zavolala policejnímu prezidentovi Dennisovi Billingovi, který byl k jejímu překvapení neobvykle ochotný spolupracovat a slíbil, že udělá, co bude moct, aby státního zástupce přesvědčil. Pak zavolala ještě vedoucímu vyšetřovateli na státní kriminálce Larsi Mikkelsenovi.

Vyložila mu svou záležitost, ale když vyslovila jméno Karl Lundström, Mikkelsen se zasmál.

„To nejde.“ Odmlčel se. „To není žádný vrah. Za ta léta jsem měl už co do činění se spoustou vrahů a poznám je. Tenhle chlap je duševně nemocný. Ale vrah to není.“

„To je dost dobře možné,“ opáčila Jeanette. „Ale ráda bych se dozvěděla víc o jeho kontaktech ohledně obchodu s dětmi.“

„Lundström působí dojmem, jako by toho hodně věděl o tom, jak to chodí, ale nejsem si úplně jistý, jestli z něj něco dostaneš. Jedná se o mezinárodní organizaci, a i kdyby ses obrátila na Interpol, nemůžeš čekat pomoc. Věř mi, brodím se v těchhle sračkách už dvacet let a pořád jsem to ještě nevzdal.“

„Jak si můžeš být tak jistý tím, že Lundström není vrah?“ zeptala se.

Znovu se zarazil. „Samozřejmě je možné všechno, ale kdyby ses s ním setkala, pochopila bys to. Měla by sis radši promluvit s psychology ze soudní psychiatrie. Konzultujeme to se znalkyní, jmenuje se Sofia Zetterlundová. Ale vyšetřování sotva začalo, tak návštěvu v Huddinge ještě pár dní odlož.“

Hovor skončil.

Jeanette nemá co ztratit a psycholožka by jí možná mohla říct něco nového, třeba jen nějakou maličkost. Takové věci už se staly. Vypadá to, že Jeanette má důvod té Sofii Zetterlundové zavolat.

Ale už bylo dávno po pracovní době a Jeanette se rozhodla, že telefonát odloží na později. Teď pojede domů.

Staré Enskede

Z auta zavolala Akemu a zeptala se ho, jestli je doma něco k jídlu, ale oni právě dojedli pizzu a v ledničce nic nebylo, a tak se zastavila u benzinové pumpy Statoil u Globenu a dala si dvě grilované klobásy.

Vzduch byl vlahý a ona stáhla okénko a nechala si svěžím povětřím hladit obličej. Když o něco později zaparkovala před domem a prošla zahradou, ucítila čerstvě posekanou trávu, a když zahnula za roh domu, uviděla, jak Ake sedí na balkoně a pije pivo. Posekal hrbolatou a kamenitou zahradu a byl zpocený a špinavý. Přistoupila k němu a políbila ho na neoholenou tvář.

„Ahoj, fešáku,“ řekla ze starého zvyku. „Tys to ale krásně posekal. Už to bylo opravdu potřeba! Všimla jsem si, jak sousedi čumí přes plot.“ Kývla k sousednímu domu a zatvářila se, jako by se jí chtělo zvracet. Ake se zasmál a přikývl.

„Kde je Johan?“

„Na fotbalovém hřišti s kamarády.“

Podíval se na ni, naklonil hlavu na stranu a usmál se.

„Jsi hezká, i když vypadáš unaveně.“ Objal ji kolem pasu a posadil si ji na klín. Pohladila ho po ostříhané hlavě, vyprostila se, vstala a vešla balkonovými dveřmi do kuchyně.

„Máme víno? Hrozně ráda bych si dala skleničku.“

„Na lince je otevřený karton a v ledničce je pár kousků pia. Ale budeme tu hodinu sami, co kdybychom šli dovnitř?“

Už spolu nespali několik týdnů a ona věděla, že Ake si ulevuje na záchodě, ale cítila, že je příliš unavená, a teď si chtěla jen tak sednout se sklenkou vína a vychutnat si krásný jarní večer. Obrátila se a uviděla ho, jak se k ní blíží.

„Tak jo,“ řekla bez sebemenší známky nadšení.

Slyšela se, jakým tónem to řekla, ale skutečně neměla sílu se přetvařovat.

„Tak na to kašleme, když to vidíš takhle.“

Otočila se a uviděla, že se vrátil na balkon a otevřel si další pivo.

„Promiň,“ řekla. „Ale jsem příšerně unavená a chci se jen převléknout do něčeho pohodlnějšího a odpočinout si, než se vrátí Johan. Odložíme to na potom, než půjdeme spát, ano?“

Ake odvrátil pohled a zahučel: „Jasně, jasně. To bude lepší.“

Zhluboka si povzdechla, přemohl ji pocit, že nic nezvládá.

Rozhodně přistoupilak Akemu a rozkročila se před ním.

„Ne, sakra, nebude to lepší! Chci, abys zavřel hubu, šel se mnou dovnitř a pořádně mě ošukal! Žádný pitomý kecy nebo předehra!“ Vzala ho za ruku a zvedla ho ze židle. „Na podlaze v kuchyni to bude perfektní!“

„Proč mě musíš pořád provokovat, sakra!“ Ake se vytrhl z jejího sevření a zamířil ke dveřím. „Sjedu na kole pro Johana.“

Všichni ti chlapi, pomyslela si, co si myslí, že mají právo klást požadavky a svalovat na ni vinu. Její šéfové, Ake a pak všichni ti hajzlové, které se ona od rána do noci snaží dostat do basy.

Všichni ti muži, kteří tak či onak ovlivňují její život a bez kterých by se často žilo mnohem snadněji.

Nemocnice v Huddinge

Sofia byla úplně vyčerpaná, když otec Linnei Lundströmové, pedofil Karl Lundström, opustil místnost. Přestože to popíral, pochopila, že se stydí až do morku kostí. Hanba mu probleskovala v očích, když vyprávěl o příhodě v Kristianstadu, a ukrývala se i za náboženskými úvahami a příběhy o obchodování s dětmi.

V posledním případě se jednalo o její potlačení.

Pocit viny a hanba nepatřily jemu, bylo to svědomí celého lidstva, nebo snad ruské mafie.

Byla ta vyprávění nevědomě vymyšlená?

Sofia se rozhodla, že sdělí Larsi Mikkelsenovi údaje, které vyšly najevo během rozhovoru, přestože si nemyslela, že by policie v Norrlandu nějakého Anderse Wikströma našla, a už vůbec ne videokazety ve skříni pod schody do jeho sklepa.

Vytočila číslo policie, nechala se přepojit na Mikkelsena a stručně mu sdělila, co jí Karl Lundström vyprávěl.

Ukončila hovor řečnickou otázkou.

„Copak je v jedné z největších švédských nemocnic opravdu nutné dávat pacientům sedativa?“

„Copak, Lundström byl mimo?“

„Ano, a jestli mám dělat dál svou práci, tak jen za předpokladu, že člověk, s kterým mluvím, má čistou hlavu.“

Když Sofia opustila oddělení 112 v nemocnici v Huddinge, zamyslela se nad tím, jaký postoj má zaujmout ke své práci.

S jakým typem klientů vůbec chce pracovat? Jak a kdy jim bude nejprospěšnější? A kolik za to bude muset zaplatit v podobě neklidného spánku a svírání v žaludku?

Chtěla pracovat s klienty, jako byli Samuel Bai a Victoria Bergmanová, ale u nich se ukázalo, že na ně nestačí.

V případě Victorie Bergmanové se dokonce angažovala až příliš a ztratila soudnost.

A jinak?

Vyšla na parkoviště, vytáhla klíče od auta a rychle pohlédla na nemocniční komplex.

Na jedné straně má práci tady, s muži, jako je Karl Lundström. Ke konečnému rozhodnutí nemusí dospět sama. Během vyšetření připraví vyjádření, které se v nejlepším případě předá k soudu jako doporučení.

Napadlo ji, že je to něco jako tichá pošta.

Pošeptá svoje stanovisko někomu do ucha, ten to pošeptá dalšímu a ten zas dál, až se sdělení dostane k soudci, který pronese konečné rozhodnutí s úplně odlišným obsahem, možná navíc ovlivněné nějakým vlivným porotcem.

Odemkla dveře auta a klesla na sedadlo.

Na druhé straně má práci v ordinaci, s klienty jako Carolina Glanzová, a je placená od hodiny.

Všechno je to předurčený rámec, pomyslela si, když nastartovala. O podmínkách je už předem sepsaná smlouva.

Využívejte a nechte se využívat.

Klient platí za předem domluvenou dobu, počítá s tím, že bude stoprocentně ve středu pozornosti, a využívá terapeuta, který se za úplatu zase nechá využívat klientem.

Smutná tautologie, konstatovala a vyjela z parkoviště.

Jsem jako prostitutka.

Mýdlový palác

Boxerský klub Linnea sídlil po mnoho let ve stejném domě v Sankt Paulsgatan, kde měla Sofia svou ordinaci. O původu názvu klubu existovaly různé historky. Jedna verze tvrdila, že zakladatelé cvičili na travnaté ploše vedle vily jménem Linnea, jiná, že klub byl založen ve stejný den, kdy slaví svátek Linnea. Třetí vysvětlení bylo založeno na teorii, že boxeři nesmírně obdivovali barda Everta Taubeho a že konečné rozhodnutí výboru pro volbu pojmenování bylo jednoduše založeno na osobním názoru utopeného pěvce na to, které jméno je nejkrásnější a nejpůvabnější na celém světě.

Linnea.

Když se Sofia vrátila do ordinace, měla dojem, že má úplně prázdnou hlavu. Do příchodu další klientky jí zbývala ještě hodina. Byla to žena středního věku, která už u ní byla dvakrát a jejímž hlavním problémem bylo, že má problémy.

Rozhovor měl být věnován pochopení problému, který vlastně problémem nebyl, ale problémem se stal, protože se víceméně nepozorovaně během rozhovoru v problém proměnil.

Sofia si připadala bezmocná. O co půjde tentokrát? O obraz v ženině domácnosti, který visí nakřivo, protože manžel bouchl dveřmi, když odcházel do práce? Obraz posunutý na stranu, který symbolizuje nepovedené manželství, kontrastuje s rovnými liniemi v bytě. Za to, že se žena necítí dobře, může manžel, přestože jediné, čím se celých dvacet let zabývala, bylo pojídání plněných čokoládových bonbonů, zatímco jejím dětem se nedařilo nic, do čeho se pustily.

Zapnula počítač, prošla poznámky, které si předtím udělala, a hned pochopila, že se na žádný rozhovor připravovat nemusí.

Potom přijde Samuel Bai.

Problémy skutečných lidí, pomyslela si.

Hodina.

Victoria Bergmanová.

Zapojila do počítače sluchátka.

Victoriin hlas zněl pobaveně.

Bylo to tak hrozně jednoduché, že se člověk mohl umlátit smíchy, jak se tvářili vážně, když jsem si koupila karamelu za deset öre a přitom měla bundu zevnitř nacpanou sladkostmi, které jsem potom prodávala všem, co soutěžili o to, kdo se mi odváží sáhnout na prsa nebo mezi nohy, a pak jsem se smála, když jsem se naštvala a nastříkala do zámku lepidlo, aby přišli pozdě, a ten vousatý dědek nás mlátil zákoníkem do hlavy, až nám cvakaly zuby, a nutil nás vyplivnout žvýkačku, která už stejně byla bez chuti a já jsem do ní potom přimáčkla mouchu…

Sofia se podivila, jak se hlas při asociacích mění. Jako by vzpomínky patřily několika osobám, které promlouvají skrze médium. Victoriin hlas získal uprostřed věty žalostné zabarvení.

…a já mám v zásobě žvýkaček několik a strčila jsem si do pusy další, on tam seděl, četl a pošilhával, jestli nepodvádím a nemám v ruce tahák, celý zpocený a nečitelný, a já dělala hrubky, protože jsem byla nervózní a ne hloupá jako ti ostatní blbečkové, kteří dokázali bez únavy tisíckrát driblovat míčem o zem, ale neznali žádná hlavní města ani kdy byla jaká válka, i když by to vědět měli, protože právě takoví jako oni odjakživa rozpoutávali války a nikdy nevěděli, kdy přestat, pořád napadali všechny, kteří se trochu odlišovali, měli nesprávnou značku kalhot, ošklivý sestřih nebo byli moc tlustí…

Hlas byl nyní pronikavější. Sofia si vzpomněla, že Victoria se rozzlobila.

…jako ta velká tlustá holka, co pořád jezdila kolem na tříkolce, měla divnej ksicht, celou dobu slintala, jednou jí řekli, ať si sundá šaty, ale ona to nechápala, dokud jí nestáhli kalhoty. Odjakživa si o ní mysleli, že je jen takové velké dítě, a tak je překvapilo, když uviděli, že má tělo jako dospělá, a pak mě zmlátili jen proto, že jsem nebrečela, když mě bouchli do břicha, místo toho jsem se jen zasmála a šla pryč, nežalovala jsem na ně ani si nestěžovala, byla jsem tvrdá a rozhodná…

Pak hlas utichl. Sofia slyšela svůj vlastní dech. Proč Victorii nepožádala, ať pokračuje?

Přetočila pásku o kus dopředu. Skoto tři minuty bylo ticho. Čtyři, pět, šest minut. Proč to nahrávala? Jediné, co slyšela, bylo dýchání a šustění papírů.

Po sedmi minutách Sofia uslyšela sama sebe, jak ořezává tužku. Pak Victoria ticho přerušila.

Nikdy jsem Martina neuhodila. Nikdy!

Victoria téměř křičela a Sofia musela zvuk ztlumit.

Nikdy. Já nikoho nezklamu. Jedla jsem kvůli nim hovna. Psí hovna. Já jsem kurva na sračky zvyklá! Zatracený snobky ze Sigtuny! Jedla jsem kvůli nim hovna!

Sofia si sundala sluchátka.

Věděla, že Victoria má ve vzpomínkách zmatek a že často zapomene, co řekla před pouhými několika minutami.

Jsou ale takovéhle výpadky jen pouhé mezery v paměti?

Před setkáním se Samuelem ji přepadla nervozita. Jejich rozhovor nesmí skončit ve slepé uličce, při minulých návštěvách takovou tendenci měl.

Musí se mu dostat pod kůži, než bude příliš pozdě, než jí úplně vyklouzne z rukou. Věděla, že na to, aby rozhovor někam vedl, bude potřebovat veškerou svou energii.

Samuel Bai se jako obvykle dostavil včas ve společnosti sociální pracovnice z Hässelby.

„V půl třetí?“

„Tentokrát bude asi rozhovor delší,“ řekla Sofia. „Vyzvedněte si ho ve tři.“

Sociální pracovnice zmizela směrem k výtahu. Sofia se podívala na Samuela Bai a ten hvízdl. „Nice meeting you, ma’am,“ řekl a věnoval jí oslnivý úsměv.

Sofii se ulevilo, když zjistila, která ze Samuelových osobností před ní stojí.

Tohle byl Frankly Samuel, jak ho Sofia pojmenovala ve svých poznámkách, upřímný, otevřený a příjemný Samuel, který každou větu začínal slovy: „Frankly, ma’am, I have to tell ya…“ Vždycky mluvil jakousi improvizovanou angličtinou, která Sofii připadala legrační.

Posledně se Samuel změnil v upřímného chlapce, jakmile sociální pracovnice vytáhla paty a oni si potřásli rukama.

Zajímavé, že si při setkání se mnou vybírá toho upřímného, pomyslela si a uvedla ho dál.

Frankly Samuel byl díky své upřímnosti tím nejzajímavějším z různých Samuelů, které měla dosud Sofia příležitost při rozhovorech pozorovat. Ten „normální“ Samuel, kterému říkala Samuel Common a který byl Samuelovou hlavní osobností, byl uzavřený, korektní a nijak zvlášť sdílný.

Frankly Samuel byl tou částí jeho osobnosti, která vyprávěla o strašlivých skutcích, jichž se dopustil jako dítě. Pozorovat ho byl téměř bizarní zážitek, neustále se usmíval, lichotil Sofii, že má krásné oči a hezky tvarované poprsí, a pak větu dokončil vyprávěním o tom, jak seděl v temném úkrytu na Lumley Beach nedaleko Freetownu a pečlivě uřezával uši nějaké holčičce. Pak měl ve zvyku vypuknout v nakažlivý smích, který jí připomínal fotbalistu Zlatana Ibrahimoviće. Bylo to takové radostné, hluboké ho-ho, které jako by vdechoval, a obličej se mu přitom rozzářil.

Několikrát se mu však zablesklo v očích a ona měla dojem, že hluboko uvnitř se schovává ještě další Samuel, který se dosud neukázal.

Sofia se při terapii snažila spojit jednotlivé osobnosti v jednu soudržnou bytost. Věděla však, že v takovýchto případech se nesmí postupovat příliš rychle. Klient musí mít možnost zpracovat materiál, který v sobě má.

U Victorie Bergmanové to všechno nastalo spontánně.

Když se Victoria svými drmolivými monology snažila spláchnout všechno to zlé, připomínala lidskou čističku.

U Samuela Bai to však bylo jinak.

Sofia si musí počínat opatrně, ale zároveň efektivně.

Frankly Samuel neprojevoval žádná hlubší hnutí mysli, když vyprávěl o všech hrůzách, které zažil. Sofia však měla stále silnější pocit, že mladík má v sobě ukrytou bombu.

Vybídla ho, aby se posadil, a Frankly Samuel se hadím pohybem sesunul na židli. K téhle osobnosti patřila jakási pružná, svíjivá řeč těla.

Sofia na něj pohlédla a opatrně se usmála.

„So… how do you do, Samuel?“

Klepl svými velkými stříbrnými prsteny do hrany stolu a vesele se na ni zahleděl. Pak udělal pohyb, jako by jím od jednoho ramene k druhému prošla vlna.

„Ma’am, dat has never been better… And frankly, I must tell ya…“

Frankly Samuel si rád povídal. Projevoval upřímný zájem i o Sofii, často jí kladl osobní otázky a bez okolků žádal o její názor v různých záležitostech. To bylo dobře, protože Sofia tak mohla zavést rozhovor na témata, která podle ní byla důležitá pro to, aby mohl v terapii nastat zlom.

Rozhovor trval zhruba půl hodiny, ale pak Samuel k Sofiinu zklamání změnil osobnost a stal se z něj Samuel Common. Co udělala špatně?

Mluvili právě o segregaci, byla to věc, která Frankly Samuela zajímala, a pak se jí zeptal, kde bydlí a na které stanici metra by měl vystoupit, kdyby ji chtěl navštívit. Když odpověděla, že na Södermalmu, takže musí vystoupit na stanici Skanstull nebo Medborgarplatsen, upřímný úsměv náhle pohasl a on se stáhl do sebe.

„U Monumentalu, do hajzlu…“ řekl lámanou švédštinou.

„Samueli?“

„Co je? Flusnul mi do ksichtu… pavouci na rukou. Tetování…“

Sofia věděla, o jaké události mluví. Od sociálky v Hässelby se dozvěděla, že Samuela zmlátili v průjezdu na Ölandsgatan. Slovem „Monumental“ myslel domovní blok Monument poblíž východu z metra na stanici Skanstull.

Blízko Mikaelova bytu, napadlo ji.

„Koukněte na moje tetování, mám tu R jako revolution, U jako united a F jako front. Tady!“

Stáhl si tričko a ukázal jí tetování na hrudi.

Uviděla roztřesená písmena RUF, poznala ten choulostivý symbol velmi dobře.

Přivolala Samuela Commona vzpomínka na přepadení?

Chvilku nad tou otázkou přemýšlela a on mlčky zíral do stolu.

Možná by se Frankly Samuel nedokázal vyrovnat s ponížením při přepadení, a tak všechno předal Samuelovi Commonovi, který takříkajíc zařizoval formálnější styk s policií nebo sociálkou. To proto Frankly Samuel zmizel, když přišla řeč na blok Monument.

Takhle to určitě bude, pomyslela si. Řeč je psychologickým nosičem symbolů.

Okamžitě si také uvědomila, jak Frankly Samuela přivolá zpátky.

„Omluvíš mě na okamžik, Samueli?“

„Cože?“

Usmála se na něj. „Chci ti něco ukázat. Počkej tady. Za minutku jsem zpátky.“

Vyšla z ordinace a zamířila přímo do čekárny zubaře Johanssona, která byla vpravo od jejích dveří.

Ani nezaklepala a vstoupila rovnou do zubařovy ordinace. Omluvila se překvapenému Johanssonovi, který právě vyplachoval nějaké starší paní ústní dutinu, a požádala ho, jestli by si mohla půjčit starý model motocyklu, který stál za ním na polici.

„Potřebuju ho jen asi na hodinu. Vím, že vám na něm záleží, ale dám na něj pozor.“

Svůdně se na šedesátiletého zubaře usmála. Věděla, že pro ni má slabost. Už taky asi dědkovatí, uvědomila si.

„Tihle psychologové…“ zahučel zpod roušky. Vstal a sundal malý kovový model motocyklu z police.

Byl to model starého červeně nalakovaného Harleye Davidsona. Byl zhotovený velmi pečlivě, Johansson tvrdil, že ho vyrobili ve Státech v roce 1959 z roztaveného kovu a pneumatik ze skutečného harleye.

Je naprosto dokonalý, pomyslela si Sofia.

Johansson jí podal model motocyklu a znovu jí připomněl jeho cenu. Na internetu nejméně dva tisíce, možná víc, kdyby ho prodal nějakému Japonci nebo Amíkovi.

Určitě váží aspoň kilo, pomyslela si, když vyšla ze zubařské ordinace a vrátila se k sobě. Znovu se Samuelovi omluvila a postavila model na parapet vlevo od stolu.

„Jeesus, ma’am!“ vyhrkl Samuel.

Nevěřila, že by k proměně mohlo dojít tak rychle.

Frankly Samuelovi se dychtivě rozzářily oči. Vrhl se k oknu a Sofia pobaveně pozorovala, jak začal velice opatrně motocykl převracet v rukou a přitom si pohvizdoval a nadšeně vykřikoval.

„Jeesus, beautiful…“

Už při předchozích rozhovorech si povšimla, že Frankly Samuel má jednu velikou vášeň. Opakovaně jí vykládal o motocyklovém klubu ve Freetownu, kde se často zdržoval a obdivoval dlouhé řady motorek. Když mu bylo čtrnáct, nedokázal se vyhnout pokušení, jednoho harleye ukradl a projel se na něm po dlouhých plážích za městem.

Teď se Samuel posadil na židli, motocykl držel na klíně a hladil ho, jako by to byl maličký pejsek na mazlení. Oči mu zářily a tvář se roztáhla do širokého úsměvu.

„Freedom, ma’am. Dat is freedom. Dem bikes are for me like momma-boobies are for dem little children.“

Začal jí vyprávět o své zálibě. Vlastnictví motocyklu pro něj neznamenalo jen svobodu, dělalo to i dojem na holky a získával tak přátele.

„Vyprávějte mi o nich. Your friends.“

„Which friends? Da cool sick or da cool fresh? Myself prefer da cool freshies! Frankly, I have lots of dem in Freetown… start with da cool fresh Collin…“

Sofia se mírně pousmála a nechala ho mluvit o Collinovi a dalších kamarádech, jeden byl víc cool než druhý. Po deseti patnácti minutách zjistila, že Samuel bude po zbytek času pomocí veselých historek občas obdivnými, občas posměšnými slovy s imponující podrobností líčit svoje kamarády.

Cítila, že se musí mít na pozoru. Příval slov, který ze sebe Frankly Samuel chrlil, a jeho pohyby způsobovaly, že se přestávala soustředit.

Musí se pokusit převést hovor na jiné téma.

V tu chvíli se stalo to, na co už dříve pomýšlela, ale nepočítala s tím, že se to stane právě teď.

Ukázal se jí ještě další Samuel.

Minulost

Tábor červeného kříže v Lakce sestával ze tří větších stanů přeplněných nemocnými nebo zraněnými lidmi a ze zděného domku, který sloužil jako skladiště léků a jiného vybavení. Zděný domek hlídali dva po zuby ozbrojení vojáci, protože povstalci měli na léky spadeno.

Obvázali jí koleno, protože se ukázalo, že je vykloubené. Příšerně to bolelo, když se ho lékaři pokoušeli vrátit na místo, bolest se jí však nedotýkala a ona odmítla ampuli morfinu, kterou jí nabízeli.

Byla toho názoru, že si ji nezaslouží.

Když požádala, jestli by mohla sedět na stoličce a ne ležet na kavalci, jen zavrtěli hlavou a řekli jí, že mučednictví se v Sieře Leone nenosí.

Vzápětí navzdory bolesti v noze usnula.

Když znovu otvírá oči, je tma, jen ve vstupním otvoru visí několik luceren a uprostřed nemocničního stanu hoří v kamnech.

„Jste vzhůru?“

Probudí ji hluboký mužský hlas. „Jmenuju se Marcus a pracuju pro UNICEF jako dětský lékař. Zítra vás odvezu na letiště.“

Podá jí sklenici vody a pohlédne na hodinky. „Zdá se, že tady už toho víc udělat nemůžete. Je načase vrátit se domů.“

Nakloní se dopředu, zhasne lampu a vyjde ze stanu.

Ani ne za týden bude Marcus mrtvý.

Zavražděný týmiž dětmi, kterým sem přijel pomáhat.

Malými ozbrojenými lidmi, kteří mají moc zabíjet.

Dětskými vojáky.

Silnice na letiště, které leží severně od Freetownu, vede částečně džunglí a cestuje se po ní velmi obtížně.

Marcus řídí a ona leží na zadním sedadle džípu, ovázanou nohu má zvednutou.

U Lungi uvíznou, protože silný déšť změnil lesní cestu v hliněnou kaši, a oni pochopí, že bez pomoci se dál nedostanou.

Ve chvíli, kdy se rozhodnou, že nechají auto stát a dál půjdou pěšky, uvidí světla reflektorů aut a uslyší křik a hlasitou hudbu.

Sofia okénkem vidí, že auta zastavují, ale leje jako z konve a je tma a ona nedokáže odhadnout, jak velká skupina povstalců je.

Slyší, jak jim Marcus vysvětluje, že jsou dobrovolníci a že jedou na letiště v Lungi. Opatrně se vykloní okénkem ven, aby lépe viděla.

Ví, že jejich majetek představuje cenné zboží. Dolary, benzin, dvě automatické pistole, kamery a nějaké lékařské vybavení, mimo jiné velká lahev dezinfekce s devadesátišestiprocentním obsahem alkoholu. Zároveň ale ví, že tím nejžádanějším zbožím jsou oni sami.

Vůdce skupiny vypadá tak na dvacet, ostatním je kolem dvanácti a některým maximálně šest nebo sedm. Malí chlapci jsou očividně pod vlivem omamné látky, snad amfetaminu ve směsi s nějakým halucinogenem, a chovají se, jako by se nacházeli v kolektivním transu.

Mladý vůdce povstalců se zasměje a bez varování udeří pažbou zbraně Marcuse do obličeje.

Vyvlečou ji z auta.

Je omráčená bolestí.

Vůdce jí škubne za vlasy a roztrhne jí košili, knoflíčky se uvolní. Pak se obrátí k malým chlapcům.

„Wanna touch her?“

Zasměje se znovu, skloní se nad ní a nelítostně jí stiskne jeden prs. Sofia vidí jako v mlze jeho smějící se obličej. V očích má oheň a výbuchy, ale kolem se nic neozývá. Ztratila sluch.

Je to, jako by pozorovala sama sebe zvenčí. Jako by opustila své tělo. Nic necítí, jen bolest v noze, a když se na ni soustředí, všechno je jednodušší.

Děti nám to oplácejí, pomyslí si.

Někdo jí rozřízne kalhoty. Zvrátí jí hlavu dozadu a čísi ruka ji přinutí otevřít ústa. Cítí odpornou chuť palmového vína.

Když se jí vrátí sluch, uslyší bušení do kanystrů od nafty a jak jeden chlapec pláče. Vrátila se do svého těla a mozek jí znovu funguje.

Chlapec stojí nad ní, zapíná si kalhoty a ostatní se smějí. Jeden starší kluk bouchne chlapce do zad a on vzlykne a obrátí se. Sofia vidí, že jí po stehnech stéká krev a barví jí nohavice doruda.

Myslí si, že křičí, ale jistá si není.

Znovu otevře oči až za deset minut. Vedle ní leží schoulený Marcus, na těle má ohromné rány. Je téměř v bezvědomí a ji štípou v očích slané slzy.

Zvedne hlavu a vidí, že se nad ní sklání vůdce skupiny. Uvolní opasek a rozepne zip na kalhotách.

„Piss on ya, bitch…“

Horký proud podivně nasládle páchne, a než ji zasáhne do očí, stihne si všimnout, že má červenou barvu.

Okolní svět už není trojrozměrný. Je plochý jako obraz.

Copak on močí krev? pomyslí si.

Když je hotový, stiskne jí rukama krk a zvedne ji, jako by byla loutka, a ona ucítí na holém břichu jeho vlhký úd.

Nacpe jí do úst jazyk, olizuje jí nos a oči. Má zvláštní příchuť té rudé tekutiny.

Jedl červenou řepu, pomyslí si Sofia, ale v tu chvíli ztratí vědomí a zahalí ji tma.

Otočí hlavu a uvidí přímo nad sebou slabý zdroj světla. Žárovka?

Světlo proniká špinavou látkou, která se ve větru pohybuje.

Ne, je to měsíc, a když si její oči zvyknou, vidí v přítmí i hliněné stěny. Snaží se myslet jasně.

Spolu s Marcusem ji shodili do jámy a otvor zakryli hrubou látkou. Chtějí je pohřbít zaživa?

Pochopí, že se musí vzchopit, rozhlíží se kolem sebe a situace se vyjasňuje.

Stěna z měkké hlíny se trochu naklání, snad to bude stačit, aby se mohla vyškrábat ven. K okraji to je dva tři metry. Pokusí se, ale bolest je tak silná, že se zhroutí zpátky.

Zaryje nehty do měkké hlíny a nakonec se jí podaří vstát.

Látkou proniká světlo žárovky. Ne, je to měsíc.

Vleže se plazí k látce. Opatrně ji o pár decimetrů nadzvedne, aby viděla ven.

Venku tiše mrholí a ona v měsíčním světle uvidí prostranství, na němž spí dítě. Náhle uslyší výkřik a rychle zase schová hlavu.

„Mambaa manyani… Mamani manyimi…“

Z obětí se stávají útočníci, pomyslí si.

Dospělí jim ukradli dětství a ony jim to teď oplácejí. Oběti a útočníci splývají v jedno. Tak to musí být.

Sofia vyleze z jámy, najde přikrývku přehozenou přes kámen a zabalí se do ní. Po loktech se plazí po zemi k džungli a odváží se postavit, teprve když dorazí k prvním keřům. Opírá se o větev a kulhá ze svahu dolů. Bolest a vyčerpání způsobí, že brzy zase opustí své tělo.

Pozoruje všechno zvenčí. Vidí své nohy, jak se posouvají vpřed, ale necítí je.

Noc ubíhá, neví, kde je, větvemi stromů proniká měsíční světlo, jako by putovalo svou vlastní cestou po černé obloze.

Uslyší zvuk proudící vody a usne u potůčku.

Kolik už uplynulo dní?

Neví.

Když bylo po všem, pamatovala se jen na cizí hlasy a stíny.

Po probuzení uslyšela jako první ženské hlasy.

Pak promluvil nějaký muž, tvrdil, že patří k vládní milici. Vezou ji skrze stíny stromů a ona neví kam. Další hlasy. Siluety před stanem.

Leží v posteli a hlas vedle ní říká, že Marcusovu hlavu našli v papírové krabici na schodišti radnice ve Freetownu.

Stín se nad ní skloní a vypráví, že mu oholili vlasy na temeni a vyryli mu do hlavy tři písmena. RUF.

Obývací pokoj

zalévá mihotavé světlo televize. Celou noc běžel kanál Discovery a ji vzbudil v půl šesté na gauči jednotvárný komentář hlasatele.

„Pla Kat je thajsky a znamená to plagiát, ale zároveň je to i jméno vyšlechtěné velké agresivní varianty bojové ryby, která se v Thajsku používá při velkolepých soutěžích. Dva samečkové jsou uzavřeni do menšího akvária a díky přirozenému instinktu, který je nutí hájit si svůj revír, se na sebe okamžitě vrhnou. Brutální, krvavé měření sil končí až smrtí obou ryb.“

Zasmála se, posadila se a pak šla do kuchyně zapnout kávovar.

Když čekala, až se káva uvaří, postavila se k oknu a zahleděla se na ulici.

park

a listnaté stromy, zaparkovaná auta a roztálí lidé.

Stockholm.

Södermalm.

Domov?

Ne, domov je něco docela jiného.

Je to stav. Pocit, který se jí nikdy nepodaří zažít. Nikdy v životě.

Pomaloučku, kousek po kousku, se v ní rodila myšlenka.

Když kávu vypila, sklidila po sobě a šla zpět do obývacího pokoje.

Odsunula stranou stojací lampu, odtáhla petlici a otevřela dveře skryté za knihovnou.

Viděla, že chlapec tvrdě spí.

stůl

v obývacím pokoji byl plný novin z uplynulého týdne. Čekala alespoň zmínku o zmizelém dítěti, ale spíš byla toho názoru, že se titulek objeví na poutačích bulvárních večerníků.

Dítě, které zničehonic zmizí beze stopy, to musí přece být úžasná novinka? Něco takového by zvýšilo prodeje večerníků aspoň na týden.

Aspoň takhle to bývalo.

Nenašla však nic, co by ukazovalo na to, že chlapec je pohřešován. Ani v rozhlase v pátrací relaci neříkali nic a ona začala chápat, že chlapec je ještě dokonalejší, než doufala.

Pokud ho opravdu nikdo nehledá, znamená to, že se jí bude držet, dokud dokáže splňovat jeho nejzákladnější potřeby. A to ona zvládne s přehledem.

Splní je nad jeho očekávání.

Zdokonalí jeho přání tak, aby se shodovala s jejími, a stanou se jedním tělem. Ona bude hlavou nové bytosti a on jejím svalstvem.

Teď, jak tam ležel stočený na matraci, byl jen embryo. Ale až se naučí uvažovat jako ona, bude pro ně pro oba existovat jen jediná pravda.

Až ho naučí, jaké to je, když se člověk cítí jako oběť a útočník zároveň, on ji pochopí.

On bude zvířetem a ona tím, kdo rozhodne, zda zvíře smí podlehnout svým pudům. Společně vytvoří dokonalého člověka, v němž bude svobodná vůle řízena jedním vědomím a tělesné pudy jiným.

Dá jeho prostřednictvím průchod svým pudům a on si to bude moci vychutnávat.

Ani jeden z nich nenese odpovědnost za to, co dělá ten druhý.

tělo

by se mělo skládat ze dvou bytostí, zvířete a člověka.

Oběti a útočníka.

Útočníka a oběti.

Svobodná vůle spojená s tělesným pudem.

Dva protiklady v jediném těle.

místnost

byla tmavá a ona rozsvítila žárovku na stropě. Chlapec se probral, dala mu napít. Otřela mu zpocené čelo.

Na záchodě napustila do lavoru vlažnou vodu a vrátila se. Omyla ho malým ručníčkem, mýdlem a vodou. Pak ho pečlivě osušila.

Než se vrátila do bytu, dala mu další injekci s uspávacím prostředkem a počkala, až zase upadne do bezvědomí.

Usnul s hlavou na jejích prsou.

Harvest Home

Osazenstvo restaurace tvořila jako obvykle směska místních umělců, pár nepříliš známých hudebníků nebo herců a několik náhodných turistů, kteří chtěli zažít údajně bohémskou náladu na Södermalmu.

Ve skutečnosti to byla nejměšťáčtější a etnicky nejhomogennější čtvrť v celé zemi, a navíc v téhle části města bydlelo více novinářů než kdekoli jinde ve Švédsku.

V oblasti také docházelo k mnoha zločinům, média ji ovšem vždy líčila jako moderní a intelektuální, nikoli jako nebezpečnou a plnou násilí.

Slabost, pomyslela si Victoria Bergmanová a ušklíbla se. Chodí už přes půl roku na terapii k Sofii Zetterlundové, ale k čemu se vůbec dopracovaly?

Zpočátku si myslela, že rozhovory jí něco přinášejí, mohla ventilovat své pocity a Sofia Zetterlundová dokázala dobře naslouchat.

Na začátku.

Pak ale začala mít dojem, že ona sama z toho nemá nic. Sofia Zetterlundová totiž jen seděla proti ní a vypadala, jako by spala. Když se Victoria skutečně otevřela, Sofia naproti ní jen chladně přikyvovala, občas si něco poznamenala, přendávala papíry, pohrávala si s malým diktafonem a tvářila se nepřítomně.

Vytáhla z kabelky krabičku cigaret a položila ji na stůl, nervózně zabubnovala prsty na jeho desku. Na prsou ji tížila nechuť.

Už ji svírá dlouho.

Spoustu dní, spoustu měsíců.

Let.

Příliš dlouho na to, aby se to ještě dalo vydržet.

Victoria seděla na zahrádce jedné restaurace na Bondegatan. Od doby, co se přistěhovala na Södermalm, tam často chodívala vypít si sklenici vína, občas i dvě.

Hned poprvé se tam cítila jako doma. Obsluha byla milá, ale nijak vtíravá. Nesnášela vlezlé barmany, kteří jí po několika návštěvách začali říkat křestním jménem. Cítila se díky nim jako někdo, kdo chodí příliš často do hospody, a to se neslučovalo s jejím sebeobrazem.

Victoria Bergmanová před sebou viděla ochablý, ospalý, lhostejný obličej Sofie Zetterlundové a náhle ji cosi napadlo. Vytáhla z kapsičky saka pero a seřadila před sebou na stole tři cigarety.

Na jednu napsala Sofia, na druhou SLABÁ a na třetí OSPALÁ.

Pak ještě napsala přes celou krabičku cigaret SOFIA ZZZZZZZZZZZZZZZZZ.

Zapálila si cigaretu, na níž bylo napsáno SOFIA.

Stejně je to všechno jedno, pomyslela si. S návštěvami končím. Proč bych tam měla chodit dál? Sofia Zetterlundová si říká psychoterapeutka, ale je to jen slabý člověk.

Kuchař vyšel na ulici a zapálil si doutníček. Poznal ji, přátelsky na ni kývl a ona se na něj usmála.

Restaurace byla plná jen z poloviny, přestože bylo pozdní páteční odpoledne. Pravděpodobně to bylo způsobené tím, že bylo zataženo a chladno a že zrovna probíhalo finále mistrovství Evropy ve fotbale.

Holandsko-švédská dvojice, které restaurace patřila, umístila dovnitř televizi, kde se daly zápasy sledovat, a Victoria tam náhodou byla před několika dny, když hrálo Holandsko s Francií. Prostor byl nacpaný k prasknutí všemi Holanďany žijícími ve Stockholmu.

Na stěnách visely oranžové praporky s holandským černým lvem propletené s vlajkami a girlandami ve švédských barvách.

Výzdoba tam stále ještě visela a pravděpodobně tam bude viset, dokud jedno z mužstev neprojeví slabost a ze soutěže nevypadne.

Pomyslela na Gaa. Ona a Gao slabí nejsou.

Události poslední doby měla stále v živé paměti a tělem se jí začal šířit téměř euforický pocit. Navzdory vzrušení, které stále cítila, ji však v nitru sžírala jakási nespokojenost, nelibost. Jako by potřebovala ještě něco víc.

Pochopila, že musí Gaa vystavit zkoušce, kterou on nezvládne. Pak snad Victoria dokáže znovu pocítit to, co cítila na začátku. Uvědomila si, že si chce vychutnat Gaův pohled, jeho a nikoho jiného. Jeho pohled, až si uvědomí, že ho zradila.

Věděla, že sama sebe omamuje zklamáním a že se jí daří dobře jen proto, že věří lži. Má ve své moci dvě lidské bytosti a jen ona sama rozhoduje, kterou bude hladit a kterou bít. Když mění přístup a obětí je střídavě jeden nebo druhý, začnou se oba navzájem nenávidět a udělají všechno pro to, aby se dostalo uznání jen jim.

A až se pak nesnášejí dostatečně, přiměje je, aby se chtěli zabít.

Gao je její dítě. Má za něj odpovědnost, je její všechno.

Před ním totéž cítila jen k jedinému malému chlapci. K Martinovi.

Usrkávala víno a přemýšlela o tom, jestli za to, že zmizel, může ona. Ne, pomyslela si nakonec. Není to její vina, byla tehdy ještě dítě.

Chybu udělal její vlastní otec. Zničil její důvěru k dospělým a na Martinova tatínka pak padla kolektivní vina všech mužů.

Měl mě jednoduše rád a já si jeho doteky špatně vykládala, pomyslela si Victoria.

Byla jsem popletené dítě.

Zhluboka se napila vína a zalistovala v jídelním lístku, přestože věděla, že si k jídlu nic nedá.

Bondegatan

Sofia Zetterlundová navštívila obchůdek Tjallamallan na Bondegatan v naději, že si doplní šatník nějakým pěkným kouskem, ale místo toho si odtamtud odnesla malý obrázek představující skupinu Velvet Underground, se kterou kdysi hrával Lou Reed a kterou v dospívání často poslouchala.

Překvapilo ji, že v obchodě se prodávají i umělecké předměty, předtím tomu tak nebylo. Ale neváhala ani vteřinu, byla přesvědčená, že obrázek je dobrá koupě.

Usadila se u stolku na zahrádce restaurace Harvest Homes, která odtamtud byla, co by kamenem dohodil, a obraz postavila na židli vedle sebe.

Nakupování ji neklidu nezbavilo. Možná jí pomůže víno.

Objednala si půl karafy bílého rozlévaného vína. Servírka ji poznala, usmála se, Sofia jí úsměv oplatila a zapálila si cigaretu.

Snažila se přestat kouřit, ale bylo jí čím dál jasnější, že to není možné. Nikotin jí pomáhal v přemýšlení a ona občas dokázala vykouřit deset i patnáct cigaret za sebou.

Myslela na Samuela Bai a na terapeutické sezení, které proběhlo před několika hodinami. Zachvěla se při pomyšlení na to, co vyvolala, a na to, jak sama zareagovala.

Když se rozzlobil, byl nevypočitatelný, vytvořil si kolem sebe kompaktní skořápku a naprosto se odpojil od všeho rozumového. Sofia si vzpomněla, jak se pokusila říznout přímo do hlasitého, zmatečného vědomí, dostat se dovnitř a udělat pro něj něco, čeho by se mohl zachytit. Ale nepovedlo se jí to.

Uvolnila si šátek a dotkla se bolavého krku. Měla štěstí, že to vůbec přežila.

Nevěděla, jak má v terapii Samuela Bai dál pokračovat.

Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy se objevil ten nový Samuel.

Seděl tam, v rukou držel zubařův model motocyklu a procítěně vykládal o jednom ze svých kamarádů z dětství. A pak se Sofia stala svědkem nesmírně děsivé proměny.

Věděla, že mnohočetné osobnosti dokážou velmi rychle střídat identity. Stačí jediné slovo nebo gesto a Samuel se okamžitě změní v někoho jiného.

Ve vedlejší větě, která souvisela s tím přítelem z dětství, se Samuel zmínil o něčem, co se jmenovalo Pademba Road Prison.

Už při třetím slově se jeho hlas změnil v tlumený sykot.

„Prissson…“

Vydal ze sebe vysoké zachichotání, při němž jí hrůzou ztuhla krev v žilách. Stále se široce usmíval, ale úsměv byl bezobsažný a pohled mu úplně zčernal.

Sofia típla cigaretu. Měla pocit, že se každou chvíli rozpláče.

Vzmuž se. Jsi přece silná, tohle nejsi ty.

Vzpomínky na to, co se přihodilo potom, byly jen nezřetelné.

Pamatovala si však, že Samuel vyskočil ze židle a praštil do stolu, až se plechovka s tužkami převrátila a obsah se jí vysypal do klína.

A vybavila si, co na ni zasyčel.

Nejdřív v řeči krio.

„I redi, an a de foyu. If yu ple wit faya yugo soori!“

Jsem připravený, jsem tady a vezmu si tě. Hraješ si s ohněm a budeš toho litovat.

Potom v řeči mendes.

„Mambaa manyani… Mamani manyimi…“

Znělo to jako mluva dítěte a gramatika byla prapodivná, o obsahu slov však neměla sebemenší pochybnosti. Ta slova už kdysi slyšela.

Pak jí rukama pevně stiskl krk a zvedl ji do vzduchu, jako by byla loutka.

Pak jí všechno zčernalo před očima.

Když Sofia roztřesenou rukou uchopila sklenku s vínem a zvedla ji ke rtům, zjistila, že pláče. Otřela si oči rukávem blůzy a pochopila, že si musí udělat pořádek v obrazech, které se vynořují z její paměti.

Přišla si pro něj sociální pracovnice, pomyslela si.

Pamatovala si, že s úsměvem předala Samuela jeho kurátorce ze sociálky. Jako by se nestalo nic důležitého. Ale co se dělo předtím?

Podivné na tom bylo, že si dokázala vybavit jen vůni parfému, která jí byla povědomá.

Parfému, který používala Victoria Bergmanová.

Je to šokem, pomyslela si Sofia, a možná nedostatkem kyslíku, jak se mě snažil uškrtit. Tak to určitě bude.

Věděla však, že to není celá pravda.

Dolila si do skleničky víno.

Nedokážu rozlišovat mezi jednotlivými klienty, konstatovala tvrdě a mezitím se občas napila. To je skutečný důvod, proč to nezvládám.

Samuel Bai a Victoria Bergmanová.

Stejné prudké přechody mezi identitami.

Nejenže utrpěla šok a měla odkysličený mozek, úplně také vyřadila ze hry zdravý rozum, a proto byla její jedinou vzpomínkou ze sezení se Samuelem Bai Victoria Bergmanová.

Tohle už nezvládnu, opakovala si sama pro sebe v duchu. Nestačí, že příští sezení s ním zruším, zruším to úplně. V této chvíli mu pomoct nedokážu.

Tak to bude, řekla si a okamžitě ucítila velké ulehčení díky tomu, že se rozhodla.

Člověk si musí občas přiznat svou slabost.

Z úvah ji vytrhlo zazvonění mobilu. Číslo neznala.

„Prosím?“ řekla váhavě.

„Jmenuju se Jeanette Kihlbergová a pracuju u stockholmské policie. Mluvím se Sofií Zetterlundovou?“

Neodpověděla jí zrovna dvakrát profesionálně. V duchu se proklínala a do telefonu zalhala: „Promiňte. Mám právě jednání a zapomněla jsem vypnout telefon…“

„To nevadí. Můžu vám zavolat později?“

„Ne, okamžik, jen chviličku…“

Sofia vstala a vešla do restaurace. Bylo tam skoro úplně prázdno, ale ona pro jistotu vklouzla na toalety, aby náhodný zvuk od baru nebo z kuchyně neprozradil, že na žádném jednání není. Zamkla se na záchodě.

„Tak, teď už nás nikdo nebude rušit.“

„Máte jednání i v pátek večer?“

„Ano… Je to… řekněme administrativní záležitost.“ Občas lhala úplně přirozeně a obdivovala sama sebe za to, jak je vynalézavá.

„Jde o jednoho vašeho pacienta, Karla Lundströma. Máme podezření, že by mohl být zapletený do případu, který vyšetřuju, a Lars Mikkelsen mi doporučil, abych si s vámi promluvila o vašem rozhovoru s Lundströmem. Zajímalo by mě, jestli vám náhodou neřekl něco, co by nám mohlo pomoct.“

„Samozřejmě záleží na tom, o co přesně jde. Jak jistě víte, jsem vázaná mlčenlivostí, a pokud se nepletu, potřebujete k tomu, abych se mohla vyjadřovat k probíhajícímu vyšetřování, rozhodnutí státního zástupce.“

„Už ho připravují.“

Sofia se posadila na záchodovou mísu a civěla na čmáranice na vykachlíkované stěně.

„Vyšetřuju případ dvou mrtvých chlapců, kteří byli před smrtí týráni. Předpokládám, že čtete noviny nebo se díváte na zprávy, myslím, že vám to nemohlo uniknout. Byla bych vám moc vděčná, kdybyste mi mohla sdělit něco o Lundströmovi, i kdyby vám to připadalo sebevíc nepodstatné.“

Sofii se tón ženina hlasu nelíbil. Byl nadřazený a přehnaně milý zároveň. Připadalo jí, že z ní ta osoba chce vymámit informace, které jí Sofia nemá právo sdělit.

Sofia se cítila uražená. Co si o ní ti lidé vůbec myslí?

„Jak už jsem řekla, nemůžu se vyjádřit, dokud mi nepředložíte rozhodnutí státního zástupce, a navíc u sebe materiály Karla Lundströma v této chvíli nemám.“

Vnímala zklamání v ženině hlase. „To chápu, ale kdybyste si to náhodou rozmyslela, ozvěte se. Budu vám vděčná za cokoli.“

Na dveře kabinky někdo zaklepal a Sofia řekla, že už musí končit.

Monument

Večer si Sofia a Mikael povídali u televize, on se jako obvykle nejvíc soustředil na svoje pracovní úspěchy. Věděla, že je zahleděný do sebe, ale většinou jí bylo příjemné poslouchat jeho hlas. Dnes večer však měla potřebu se svěřit s tím, čím si prošla. Urovnala si na krku šátek, chtěla se ujistit, že Mikael si nevšimne podlitin od škrcení.

„Dneska mě jeden pacient napadl.“

„Cože?“ Mikael na ni vytřeštil oči.

„Nebylo to nic vážného, dal mi jen facku, ale… rozhodla jsem se, že sezení s ním ukončím.“

Vyprávěla pak dál, jak chybně odhadla Samuelův duševní stav. Že při předchozích rozhovorech nikdy strach neměla, cítila se s ním v bezpečí. Ale že tentokrát se vyděsila. Opravdu hodně.

Mluvila o tom, jak je zklamaná, že musí terapii přerušit, protože měla dojem, že se vše vyvíjí slibně, a že se navíc se Samuelem dobře pracovalo.

„To se přece ale děje skoro pořád, ne?“ pohladil ji Mikael po paži. „Samozřejmě že nemůžeš dál pracovat s pacientem, který je nebezpečný.“

Řekla mu, že by chtěla, aby ji objal.

Později, když spočívala hlavou na Mikaelově rameni, rozeznala v přítmí ložnice těsně vedle sebe stín jeho profilu.

„Před několika týdny ses mě ptal, jestli bych chtěla jet do New Yorku. Pamatuješ se na to?“ Pohladila ho po tváři a on se obrátil k ní.

„Samozřejmě. Ale říkala jsi přece, že nechceš. Rozmyslela sis to? Jestli chceš, koupím letenky hned zítra ráno.“

Slyšela, jak dychtivě to řekl, a na okamžik zalitovala, že se o tom vůbec zmiňovala. Na druhou stranu je možná načase, aby mu všechno řekla.

„Loni jsem tam byla s Lassem a…“

„Aha, chápu. Tak pojedeme někam jinam. Do Londýna, nebo třeba do Říma. Nikdy jsem…“

„Prosím tě, nech mě domluvit,“ řekla opatrně. Proč nechápe, jak je právě tohle pro ni těžké?

„Promiň, udělala jsi mi tím hroznou radost. Cos mi chtěla říct?“

„Právě na téhle cestě jsme se s Lassem opravdu hodně sblížili. Nevím, jak to mám říct, ale bylo to, jako bychom se poprvé viděli takoví, jací jsme doopravdy. Ale pak jsem dostala strach. Ne z toho, co se dělo v tu chvíli, ale z toho, k čemu došlo potom.“

„Jsi si jistá, že bys mi právě tohle měla vyprávět?“

„Nevím. Ale to, co se stalo, pro mě bylo důležité. Chtěla jsem s ním mít dítě a…“

„Aha… a o tom mi chceš vyprávět?“ vzdychl Mikael.

Sofii to podráždilo, sklouzla z jeho ramene a natáhla se k lampičce na nočním stolku. Znovu rozsvítila a posadila se v posteli. Mikael se ušklíbl a zakryl si paží obličej.

„Chci, abys mě vyslechl,“ řekla. „Aspoň jednou jedinkrát ti chci vyprávět něco, co má nějaký význam.“

Mikael se přikryl a odvrátil se od ní.

„Chtěla jsem s ním mít dítě,“ začala. „Byli jsme spolu už deset let a nikdy z toho nic nebylo, protože nechtěl. Během té cesty se ale přihodilo pár věcí, kvůli kterým změnil názor.“

„Svítí mi to do očí, mohla bys zhasnout?“

Sofii ranil jeho nezájem, ale zhasla lampičku a přitulila se k němu zezadu.

„Chceš se mnou mít dítě, Mikaeli?“ zeptala se po chvíli.

Uchopil ji za paži a položil ji na sebe.

„Hm… teď ještě ne.“

Vzpomněla si na to, co jí vždycky říkával Lasse. Celých deset let opakoval „teď ještě ne“. Ale v New Yorku si to rozmyslel.

Byla tehdy přesvědčená, že to myslí vážně, i když po návratu domů bylo všechno jinak.

Na to, k čemu došlo pak, se jí vůbec nechtělo myslet. Jak se lidé mění a jak to občas vypadá, jako by v sobě každý člověk měl několik verzí téže osoby. Lasse jí byl blízký, vybral si ji. Zároveň ale existoval i další Lasse, který se od ní odtahoval. Vlastně je to úplně základní psychologie, pomyslela si. Na tom ale nezáleží, stejně ji to celé děsí.

„Existuje něco, čeho se bojíš, Mikaeli?“ zeptala se tiše. „Něco, co tě úplně děsí.“

Neodpověděl a ona pochopila, že usnul.

Chvíli ležela a myslela na Mikaela.

Co na něm vidí?

Je hezký.

Podobá se Lassemu.

Připadá jí zajímavý, přestože nebo právě proto, že působí tak obyčejně.

Klasické maloměstské zázemí. Vyrostl v Saltsjöbadenu s maminkou, tatínkem a mladší sestrou. V bezpečí a opečovávaný. Žádné finanční problémy. Škola, fotbal a pak se vydal v tatínkových šlépějích. Všechno předem dané.

Tatínek spáchal sebevraždu těsně předtím, než se seznámili, a Mikael o tom nechtěl nikdy mluvit. Kdykoli se na to téma pokusila zavést hovor, odešel z místnosti.

Otcova smrt byla nezahojená rána. Chápala, jak si asi byli blízcí. Maminku a sestru viděla jen jednou.

Usnula schoulená za jeho zády.

V půl čtvrté ráno se probudila, byla celá zpocená. Už třetí noc se jí zdálo o Sieře Leone a byla z toho tak vyčerpaná, že nedokázala znovu usnout. Mikael tvrdě spal vedle ní a ona opatrně vstala, aby ho nevzbudila.

Neměl rád, když kouřila v bytě, ale pustila digestoř v kuchyni, usadila se pod ní a zapálila si cigaretu.

Myslela na Sierru Leone a přemýšlela, jestli neudělala chybu, když odmítla lektorovat tu knihu.

Zkoumání událostí, které tam sama prožila, by byl asi rozumnější a opatrnější krok než setkání mezi čtyřma očima s dětským vojákem, jako byl Samuel Bai.

Sierra Leone pro ni v mnoha ohledech byla zklamáním. Namlouvala si, že tamějším dětem dokáže pomoci k lepšímu životu, ale vůbec se k nim nedokázala přiblížit. Pamatovala se na jejich obličeje bez výrazu a jejich averzi k dobrovolníkům. Brzy pochopila, že je jedna z těch druhých. Dospělá, bílá cizinka, která pravděpodobně spíš naháněla strach než pomáhala. Děti po ní házely kameny. Naprosto ztratily důvěru k dospělým. Ještě nikdy si nepřipadala tak bezmocná.

A teď ještě neuspěla se Samuelem Bai.

Zklamání, myslela si. Pokud pro ni byl pobyt v Sieře Leone zklamáním, představuje pro ni její život teď, o sedm let později, stejně velké zklamání.

Udělala si několik obložených chlebů, vypila sklenici džusu a myslela na Lasseho a Mikaela.

Lasse ji zklamal.

Ale je pro ni zklamáním i Mikael? Začalo to přece mezi nimi tak hezky.

Začínají se vzdalovat jeden druhému ještě dřív, než se k sobě dokázali přiblížit?

Mezi její prací a soukromým životem vlastně není velký rozdíl. Jednotlivé tváře jí splývají. Lasse. Samuel Bai. Mikael. Tyra Mäkelä. Karl Lundström.

Kolem ní jsou samí cizinci.

Vzdalují se od ní, mizí pryč z jejího dosahu.

Znovu se usadila u sporáku, zapálila si další cigaretu a dívala se, jak kouř mizí v digestoři. Malý diktafon ležel na stole a ona se po něm natáhla.

Už je pozdě a měla by se pokusit usnout, ale nedokázala odolat pokušení a přístroj zapnula.

…vždycky jsem se bála výšek, ale on se hrozně toužil projet na ruském kole. Jinak by k tomu nikdy nedošlo a on tenkrát mluvil skanským nářečím, byl už velký a naučil se pořádně si zavazovat tkaničky. Sakra, proč se mi na to všechno tak těžko rozpomíná? Ale byl děsně rozmazlený a celou dobu muselo být po jeho.

Sofia cítila, jak se její tělo uvolňuje.

V polospánku jí myšlenky začaly volně proudit.

Dveře

se otevřely a dovnitř přišla ta světlá žena. Byla také nahá a on poprvé uviděl ženu bez šatů. Ani jeho vlastní matka se mu takhle neukázala.

Zavřel oči.

Vklouzla vedle něho a tiše tam zůstala ležet. Čichala mu k vlasům a opatrně ho hladila po prsou. Není to jeho skutečná matka, ale vybrala si ho. Jen se na něj podívala a s úsměvem ho vzala za ruku.

Takhle ho dosud nikdy v životě nikdo nehladil a on se ještě nikdy necítil tak v bezpečí.

Ostatní o něm pochybovali. Nic necítili, jen ho trápili. Testovali jeho schopnosti.

Tahle světlá žena o něm ale nepochybuje.

Znovu zavřel oči a nechal ji, ať si s ním dělá, co chce.

matrace

byla po cvičení celá provlhlá. Několik dní strávili v posteli, střídavě cvičili a spali.

Když přesně nevěděl, co po něm žena chce, pečlivě mu předvedla, co tím myslí. Přestože to pro něj všechno bylo nové, učil se lehce a postupem času byl stále šikovnější.

Nejtěžší ze všeho bylo naučit se ovládat ten pařátovitý nástroj.

Často jím přejížděl příliš slabě a ona mu musela ukázat, jak ji má škrábat, aby škrábance začaly krvácet.

Když přitlačil příliš, zasténala, ale nepokoušela se ho potrestat a on pochopil, že čím silněji tlačí, tím lépe, i když vůbec nechápal proč.

Možná je ta žena anděl a nedokáže cítit bolest.

strop

a stěny, podlaha a matrace, plast vrzající pod jeho nohama a místnůstka se sprchou a záchodem. Všechno je jeho.

Dny trávil tím, že zvedal činky, prováděl náročné cviky na břišní svaly a celé hodiny šlapal na rotopedu, který postavila do rohu.

Na záchodě byla skříňka plná olejíčků a mastí, kterými ho žena večer co večer natírala. Některé pronikavě páchly, ale namožené svaly ho po nich přestaly bolet. Jiné nádherně voněly a kůže po nich byla pružná a jemná.

Podíval se na sebe do zrcadla, napjal svaly a usmál se.

místnost

připomínala miniaturu země, do níž přišel. Byla tichá, bezpečná a čistá.

Vzpomněl si, co jeden velký čínský filozof řekl o lidské schopnosti získávat vědomosti.

Slyším a zapomínám, vidím a vzpomínám si, dělám a chápu.

Slova jsou nadbytečná.

Stačilo, když se na ni podíval, a naučil se všechno, co chtěla, aby dělal. Pak to provedl a pochopil.

V místnosti bylo ticho.

Kdykoli se pokusil něco říct, položila mu ruku na ústa a sykla, a když s ním komunikovala, používala tiché, přesné tlumené mručení nebo znakovou řeč. Po nějaké době už se nesnažil promluvit.

Povšiml si, jak je spokojená, když se na něj dívá. Když jí položil hlavu do klína a ona ho hladila po nakrátko ostříhaných vlasech, pociťoval klid. Tichým zamručením jí dal najevo, že si to vychutnává.

Místnost byla bezpečná.

Pozoroval ji a učil se, vštěpoval si všechno, co po něm chtěla, a postupem času už neuvažoval pomocí slov a významů, ale vztahoval zkušenosti k vlastnímu tělu. Štěstí pociťoval jako hřejivý pocit v břiše a neklid jako napětí v krčních svalech.

Místnost byla čistá.

Jen konal a chápal. Pouhými pocity.

Nikdy neřekl ani slovo. Když přemýšlel, tak pomocí představ.

Stalo se z něj pouhé tělo.

Slova jsou nesmyslná. Myšlenky nesmějí žádná slova obsahovat.

Ale teď se tam objevily a on s tím nedokázal nic udělat.

Gao, pomyslel si. Jmenuju se Gao Lian.

Kronoberský blok

Když Jeanette Kihlbergová domluvila se Sofií Zetterlundovou, pocítila bezmoc. Věděla, že s rozhodnutím státního zástupce bude problém. Von Kwist jí určitě bude dělat potíže, o tom byla přesvědčená.

A ta Sofia Zetterlundová.

Jeanette se nelíbil její chlad. Působila příliš racionálně a bezcitně. Vždyť přece jde o dva mrtvé chlapce, a ona jí nechce pomoct, přestože by mohla. Proč ne? Skutečně jí jde jen o profesní hrdost a povinnost mlčenlivosti?

Připadalo jí, že všechno se zadrhlo.

Dopoledne se s Hurtigem marně snažili sehnat Ulriku Wendinovou, dívku, která před sedmi lety podala trestní oznámení na Karla Lundströma za znásilnění a ublížení na zdraví. Telefonní číslo ze Zlatých stránek už neexistovalo, a když se vypravili na adresu v Hammarbyhöjdenu, nikdo neotevřel. Jeanette doufala, že dívka najde zprávu, kterou jí nechali ve schránce, a ozve se, jakmile se vrátí domů. Ale telefon nezvonil a nezvonil.

Tenhle případ se komplikuje den ode dne víc.

Měla pocit, že potřebuje změnu. Novou výzvu.

Pokud chce dále stoupat po žebříčku policejní hierarchie, znamená to kancelářskou práci nebo administrativní záležitosti.

Ale chce skutečně něco takového?

Když si četla interní oběžník, který informoval o třítýdenním školení v technice vyslýchání dětí, někdo zaklepal na dveře.

Dovnitř vešli Hurtig a Ahlund.

„Chceme zajít na pivo. Jdeš s námi?“

Pohlédla na hodiny. Půl páté. Ake právě vaří večeři. Zapečené makarony a masové kuličky u televize. Ticho a zoufalý podtón bylo jediné, co měli v poslední době společného.

Změna, pomyslela si.

Zmačkala oběžník a hodila ho do koše. Tři týdny ve školní lavici.

„Nemůžu. Snad jindy,“ řekla a vzpomněla si, že si nedávno předsevzala, že s nimi někdy půjde.

Hurtig přikývl a usmál se. „Tak ahoj zítra. A neupracuj se k smrti.“ Zavřel za sebou dveře.

Těsně předtím, než si posbírala věci a vydala se domů, se rozhodla.

Zavolala Johanovi a během chvilky se dohodli, že zjistí, jestli by mohl přespat u Davida. Pak zamluvila dva lístky do kina na odpolední představení. Samozřejmě to není žádná ohromná změna, ale aspoň malý pokus oživit jinak tak fádní každodenní život. Nejdřív kino a pak večeře. Možná pivo.

Když telefon převzal Ake, měl podrážděný hlas.

„Co děláš?“ zeptala se.

„To, co obvykle touhle dobou. A ty?“

„Právě vyrážím domů, ale napadlo mě, že bychom se místo toho mohli sejít ve městě.“

„A máš nějaký zvláštní důvod?“

„Ne, jen jsem si říkala, že jsme spolu už dlouho nic nepodnikli.“

„Johan už jede domů a já právě…“

„Johan přespí u Davida,“ přerušila ho.

„No tak jo. A kde se sejdeme?“

„Před tržnicí. Ve čtvrt na sedm.“

Domluvili a Jeanette strčila telefon do kapsy bundy. Doufala, že Ake bude mít radost, ale působil spíš lhostejně. Na druhou stranu jde jen o návštěvu kina. Mohl aspoň trochu předstírat nadšení, pomyslela si a vypnula počítač.

Když Jeanette pospíchala kolem schodiště Medborgarhuset a minula pamětní desku Anny Lindhové, zahlédla Akeho. Vypadal zarputile a ona se zastavila a chvíli ho pozorovala. Dvacet společných let. Dvě desetiletí.

Došla až k němu.

„Zhruba sedm tisíc,“ usmála se.

„Cože?“ Ake se zatvářil nechápavě.

„Možná trochu víc. Matika mi moc nejde.“

„O čem to mluvíš?“

„Už jsme spolu zhruba sedm tisíc dní. Chápeš? Dvacet let.“

„Hm.“

Indira

Neobyčejně zdařilá studie ponižování lidí, první celovečerní film na světě natočený mobilním telefonem, nepatřil možná mezi ty nejlepší filmy, jaké Jeanette kdy viděla, ale nebyl rozhodně tak špatný, jak se o něm vyjádřil Ake.

„Měli jsme to udělat tak, jak jsem to chtěl já,“ pošeptal jí do ucha. „A jít na Indianu Jonese. Tohle byla hovadina. Zbytečně vyhozený dvě stovky.“

Jeanette jen pohodila hlavou a vstala z křesla v kinosále.

Mlčky vyšli ven, došli zpátky na Medborgarplatsen a zabočili na Götgatan.

„Máš hlad?“ obrátila se Jeanette k Akemu. „Nebo zajdeme jen někam na pivo?“

„Trochu hlad mám,“ utrousil Ake, ale nepodíval se na ni. „Co ty?“

Jeanette cítila, že začíná propadat zoufalství.

Ona vymyslela návštěvu kina, navrhla, že půjdou na pivo a na něco k snědku, a on se pořád chová odmítavě a lhostejně.

„Nevím. Nechceš radši jet domů, určitě jsi po tom, co jsi dneska všechno musel udělat, celý zničený,“ řekla jízlivě.

„Máš pravdu,“ odpověděl. „Jsem opravdu dost zničený.“

Jeanette se zastavila a chytila ho za rukáv.

„Nech toho! Jen jsem si dělala legraci. Samozřejmě že se půjdeme někam najíst. Třeba do Indiry v Bondegatan.“

„Tak jo.“ Pohlédl na ni. „Jídlo nám udělá dobře.“

Jeanette to připadalo, jako by se obětoval. Že je pro něj namáhavé strávit ještě několik hodin v její společnosti.

V indické restauraci bylo plno a museli čekat deset minut, než se uvolní stůl, což Akeho popudilo ještě víc. Když se konečně usadili ke stolu, který jim přidělili, úplně vzadu ve sklepě restaurace, byl očividně rozladěný.

Jeanette uvažovala, kdy si naposledy dali indické jídlo. Před pěti lety? A kdy spolu byli naposledy v restauraci? Snad před dvěma lety. Než se narodil Johan, v devadesátých letech, kdy se v centru objevovaly stále další indické restaurace, měli s Akem období, kdy chodili na indické jídlo nejméně jednou týdně.

Objednali si každý pivo Kingfisher a zanedlouho jim přinesli jídlo. Jeanette si objednala obyčejné palak paneer a Ake silně kořeněný pokrm z kuřete. Rychlá obsluha jako by mu zlepšila náladu. Nebo to bylo díky pivu. Už pil druhé.

„Je to dobré,“ prohlásila Jeanette mezi jednotlivými sousty. „Ale jsem zbabělá…“

„Ano, objednáváš si vždycky to samé,“ přikývl Ake.

Vždycky to samé? Jeanette věděla, že on je přinejmenším stejně předvídatelný. Vždycky si vybral to nejpálivější jídlo, vysvětlil jí, proč je dobré jíst ostré věci, a ukončil večeři tím, že se mu udělalo špatně a musel jet domů.

„Dřív sis to taky vždycky dávala,“ pokračoval. „Proč nevyzkoušíš něco nového?“

„Jak říkám, jsem zbabělá. Co tvoje jídlo, chutná ti?“

Ake se ušklíbl. „Je to hodně ostré. Chceš ochutnat?“

„Ráda.“

Jeanette si nabrala půl lžíce, což bylo víc než dost. Musela to spláchnout pivem a pak ještě vodou.

„Jak to vůbec můžeš jíst?“ zasmála se. „Vždyť je to tak ostré, že to všechny chutě přebije.“ Oči jí slzely a ona si je otřela ubrouskem.

To, co pak řekl, pro ni bylo jako déja vu.

„Zaprvé protože je to zdravé. Ostré přísady hubí bakterie v žaludku a člověk se díky tomu zpotí. To aktivuje chladicí systém těla. Proto obyvatelé tropů jedí ostrá jídla. Zadruhé tě to děsně nakopne. Mozek se zaplní endorfiny a připadáš si skoro jak sjetá.“

„A zatřetí je to děsně macho,“ doplnila Jeanette. Věděla, že Ake se ušklíbne a přikývne.

„Zdravé a macho,“ usmál se.

Pohlédla na talíř. Už měl skoro všechno snědené. Za chvilku se mu udělá zle. Říkával tomu „čilikóma“.

Oba si objednali ještě jedno pivo a Jeanette si všimla, že Ake začíná být opilý. Po ostrém jídle mu zčervenal obličej a potil se. Ale nepřestal, dokud nebyl talíř úplně prázdný.

Nezapomněl obsluze říct, že mu jídlo chutnalo, ale že mohlo být ještě ostřejší. Pak jim zopakoval to, co už o ostrém jídle předtím sdělil své ženě. Číšník souhlasně přikyvoval.

Jeanette si uvědomila, že ji Ake nudí. Několikrát se snažila změnit téma hovoru, ale zdálo se, že ho to vůbec nezajímá, a jí došlo, že on se s ní zřejmě nudí také.

Po hodině konstatovala, že se celou dobu bavili jen o jídle a že to byla jen repríza rozhovorů, které spolu vedli nejméně desetkrát před patnácti lety.

Stagnace, pomyslela si a podívala se na Akeho.

Na stole před ním stálo další pivo a už asi čtvrt hodiny psal esemesky. Zhruba po minutě se vždycky zhluboka napil a zhruba po pěti minutách pohlédl na hodinky. Telefon čas od času zavibroval.

„S kým si to píšeš?“

Zvedl hlavu. „No… to je takový nějaký umělecký projekt. Mám nový kontakt.“

Jeanette to zaujalo. Že by se konečně něco začalo dít?

„A co je to? Pověz mi o tom.“

Znovu se napil piva. „Počkej… jen to odešlu.“

Ale pak bylo dál ticho. Všimla si, že Ake bledne. Odložil telefon na stůl, položil si ruku na ústa a bylo vidět, že se mu zvedá žaludek.

„Nemáš náhodou Samarin?“ V očích měl nepřítomný výraz.

„Pálí tě žáha?“

Pokusil se o úsměv, ale nepovedlo se mu to. „Po všem tom čili potřebuju něco zásaditého.“

„Bohužel nemám,“ odsekla Jeanette. „Samarin u sebe nenosím. Ale můžeme se zeptat obsluhy, třeba by měli aspoň lžičku jedlé sody.“

Myslela to jako žert, ale on to očividně nepochopil.

„Kašli na to,“ vyrazil ze sebe. „Musím na záchod. Mohla bys zaplatit? Chci odsud pryč.“

Vyskočil a zmizel na záchodě. Jeanette věděla, že tam zůstane poměrně dlouho a že pak navrhne, aby jeli domů taxíkem. Zaplatila jídlo a čekala.

Nový umělecký projekt, uvažovala. Zajímalo by mě, co je to za kontakt.

Za dvacetminut se Ake vrátil ke stolu, oči měl plné slz a vypadal zuboženě. Aniž by si znovu sedl, sebral z opěradla židle bundu. „Už jsi zaplatila?“

„Jasně. Jak ti je?“

S obtížemi si navlékl bundu a neodpověděl.

„Zavolala jsi taxík?“

„Ne, myslela jsem, že pojedeme metrem.“

„Na to zapomeň. Musím rychle domů, mám žaludeční křeče.“

Čilikóma se tak stalo tečkou za nevydařeným večerem.

Před restaurací se Jeanette Akeho znovu zeptala na ten nový projekt. Odpověděl vyhýbavě a zahuhlal něco v tom smyslu, že z toho stejně nic nebude.

„Předtím jsi říkal, že jsi úplně vyřízený.“ Jeanette mávla na volný taxík a ten zastavil u chodníku. „Ty jsi maloval?“

Ake vzdychl. Vypadal, jako by měl každou chvíli začít zvracet. Čtyři velká piva za necelou hodinu, pomyslela si Jeanette. A k tomu to jídlo. To by ještě tak scházelo, aby to vyklopil v taxíku!

„Ne,“ řekl nakonec. Taxikář krátce zatroubil, aby jim připomněl, že taxametr už běží. „Vyhrabal jsem pár starých věcí, chci je vylepšit.“

„Ale to je báječné…“ Jeanette si vzpomněla na chvíle, kdy se Ake rozhodl, že vylepší staré obrazy. Vždycky to skončilo tím, že usoudil, že výsledek je ještě horší, případně je rovnou zničil.

Otevřela dveře taxíku. „Staré Enskede. Kolik to bude stát?“

„Používám taxametr,“ odpověděl taxikář. „Tak dvě tři stovky.“

Jeanette se posadila dopředu. Bylo jí jasné, že účet za dnešní večer bude pěkně mastný. A k čemu to je? pomyslela si, když se Ake zhroutil na zadní sedadlo.

Obrátila se k šoférovi. „Trefíte tam, viďte? Řeknu vám, kudy jet, až se budeme blížit.“

Zamračeně si ji prohlížel. „Jste mi nějaká povědomá.“

Jeanette si tváře pamatovala dobře a po několika sekundách si ho zařadila. Obličej patřil spolužákovi ze základní školy. Oči a nos byly stejné, i některé rysy kolem úst zůstaly, ale rty už neměl tak našpulené. Připadalo jí, že vidí dětský obličej, napůl schovaný v záhybech tuku a povislé kůže, a musela se zasmát.

„Proboha… Magnusi? Jsi to ty?“

Taxikář jí úsměv oplatil a přejel si dlaní přes téměř holou hlavu, jako by chtěl zakrýt stopy zubu času. Pamatovala se, že míval dlouhé vlnité vlasy. Bývaly rudohnědé, ale ten zbytek, který měl na hlavě, měl myší odstín.

„Netka?“

Přikývla. Už dlouho jí takhle nikdo neřekl.

Vypnul taxametr. „Vezmu vás domů za sto padesát. Ze starýho přátelství.“ Usmál se na ni a vyjel na ulici.

Ze starýho přátelství, pomyslela si. A přitom to byl nejzlobivější kluk ze třídy. Jednou ji dokonce praštil. Při hodině tělocviku v sedmičce. Patřil mezi ty, kterým bylo nejlepší se vyhnout. Ale Jeanette to nedělala.

Podívala se na něj a pochopila, že myslí na totéž.

„Takže…“ začal, když vjeli u Skanstullu na Ringvägen. „Co děláš?“

„Jsem u policie.“

Zasmál se a podíval se na ni. „A sakra, mám to zase zapnout?“ Dotkl se taxametru.

„Klídek.“

Zastavili na červenou u nákupního centra Ringen. Taxikář natáhl ruku dozadu a potřásl si jí s Akem, který vypadal, jako když má smrt na jazyku.

„Jste manželé?“ Otázka patřila jim oběma, ale Ake jen odvrátil hlavu a zabořil se do sedadla.

„Jo,“ odpověděla Jeanette. Naskočila zelená a auto se znovu rozjelo. „A co ty?“

„Jsem starej mládenec. Jezdím s taxíkem…“ Zahnul na Skanstullský most. „Musím říct, že se vůbec nedivím, že ses dala k policajtům.“

„Jak to?“

„To je přece jasný.“ Významně na ni pohlédl. „Už tenkrát ve škole jsi byla taková třídní policajtka. Pořád ti něco vadilo. Když na to teď myslím, tak si říkám, že jsi byla pěkně drsná.“

Drsná? Jeanette ani nedokázala spočítat, kolikrát v dětství zoufale plakala. Škola, do které chodila, se pyšnila různými trapiči, on byl jeden z nich, a i když se mezi nimi dokázala docela dobře prosadit, zabolelo ji, když si vzpomněla, co museli vydržet jiní.

„Chci tím říct,“ pokračoval taxikář, „že některý z nás se chovali fakt hnusně. Pamatuješ se na toho kluka v brejlích? A na tu nemluvnou holku?“

„To víš že jo. Jmenovali se Fredrik a Ann-Christine.“

Pamatovala se na ně velice dobře.

„Jo, přesně tak. Chovali jsem se k nim dost neurvale, ale s tebou byly pořád potíže. Celou dobu jsi po nás šla… Buď ráda, že jsi u policajtů. Tvůj táta u nich byl taky, že jo?“ Znovu se zasmál.

„Jedeš moc rychle,“ prohlásila Jeanette s kamennou tváří.

Zpomalil a úsměv mu zmizel z tváře.

„Promiň,“ řekl. „Trochu jsem se zamyslel.“

Jeanette si vzpomněla, kolikrát se musela bránit jejich útokům. Tehdy se jí posmívali a pomlouvali ji.

Ale teď ji poslechl okamžitě.

Ake strávil zbytek večera přebíháním mezi postelí a záchodem. Před půlnocí to vypadalo, že konečně usnul. Jeanette seděla v křesle v obývacím pokoji a dívala se na béčkový film o amerických policistech, kteří pronásledovali teroristy. Nudilo ji to, a tak si otevřela lahev vína.

Všechno je to tak předvídatelné, pomyslela si, částečně to patřilo filmu, ale stejně tak to byla úvaha o jejím vztahu s Akem.

Je ona sama předvídatelná?

Pravděpodobně ano.

Palak paneer.

Třídní policajtka už na druhém stupni.

Minulost

Z těch, co byli na brigádě, byla jediná holka. Patnáct kluků, kteří se pořád hecovali, a laboratoř zas tak velká nebyla, navíc pořád pršelo a nedalo se sedět venku. Měli ve zvyku hrát černého petra o to, kdo půjde s Vraní dívkou do vedlejší místnosti.

Velká travnatá plocha nedaleko starých kasáren na Polacksbackenu je plná kolotočů, kol štěstí a stánků. Je začátek srpna a Uppsalu na týden navštívil kočovný cirkus.

Chce se s Martinem projít po okolí, jeho rodiče si zatím zajedou do města na večeři.

Martin má tu nejrůžovější náladu a ona si všimne, že mu připadá zvláště zábavné, že tam může být jen s ní. Po všech těch létech, která strávili spolu, se z ní stala jeho nejlepší kamarádka, a když se chce Martin bavit o něčem důležitém, mluví o tom vždycky s ní. Když je smutný nebo když chce podniknout něco úžasného, něco zakázaného.

V druhém pololetí ho postrádala tak hluboce, že ho několikrát za týden jezdila autobusem navštěvovat do domu v Bergsbrunně.

Chyběla jí jejich společná léta, jejich hry a tajemství. Když u toho byli rodiče, nebylo to zdaleka totéž, protože je celou dobu komandovali a neměli dostatečné vědomosti ani fantazii na to, aby pochopili, co si Martin doopravdy přeje a co potřebuje.

Předpokládá, že tohle léto je poslední, které stráví společně, protože Martinovu tatínkovi nabídli lépe placenou práci na jihu ve Skane. Rodina se tam má v půlce srpna přestěhovat a maminka jí vyprávěla, že už Martinovi našli chůvu, prý velmi pečlivou a odpovědnou.

Victoria Martinovým rodičům slíbila, že se sejdou v osm hodin u ruského kola, na kterém s Martinem chtějí završit večer výhledem na Uppsalskou rovinu, jak se rozprostírá do dálky. Prý se odtamtud dá dohlédnout až domů do Bergsbrunny.

Martin se celé odpoledne neuvěřitelně těšil, až na ruském kole vyjede až docela nahoru. Ať se nacházeli kdekoli, odevšad viděli ruské kolo a jeho gondoly, které se vznášely téměř třicet metrů nad zemí.

Ona sama se však na tu jízdu netěší, protože je to nejen zakončení večera, ale možná i úplně poslední věc, kterou spolu podniknou jen oni dva.

Nic dalšího už nebude.

A ona nechce, aby u toho byli dospělí. Proto Martinovi navrhne, že na ruské kolo půjdou teď hned, a až se vrátí maminka s tatínkem, projedou se podruhé. Martin jim tak bude moct ukázat různá místa dřív, než je sami uvidí.

Martinovi to připadá jako báječný nápad, a než se postaví do fronty, koupí si každý jednu limonádu. Když už stojí skoro pod kolem a podívají se nahoru, zatočí se jim hlava. Je tak neuvěřitelně vysoké. Victoria položí Martinovi ruku kolem ramen a zeptá se ho, jestli nemá strach.

„Jen trošičku,“ odpoví, ale ona na něm vidí, že to není úplně pravda.

Prohrábne mu vlasy a pohlédne mu do očí.

„Neboj se, Martine,“ řekne, snaží se, aby to znělo přesvědčivě. „Vždyť jsem s tebou. Nic zlého se ti nemůže stát.“

Usměje se na ni a křečovitě jí sevře ruku. Usadí se v jedné z gondol. Jak nastupují další lidé a oni s gondolou postupně stoupají výš a výš, Martin jí svírá ruku stále pevněji. Když se gondola znovu zastaví a oni se chvilku vznášejí skoro úplně nahoře, zatímco lidé dole nastupují na poslední volná místa, Martin řekne, že už tu být nechce.

„Chci dolů.“

„Ale Martine,“ snaží se Victoria, „až vyjedeme docela nahoru, uvidíme až do Bergsbrunny, to přece chceš, ne?“ Ukáže na okolní krajinu, stejně jako když mu kdysi ukazovala les. „Podívej se tamhle,“ pokračuje, „tam je koupaliště a o kus dál továrna.“

Martin se ale dívat nechce.

„Prosím… nemůžeme jet zase dolů?“ naléhá, v hlase má zoufalství.

Ona to vůbec nechápe. Předtím si myslel, jaký je to báječný nápad, a nemohl se dočkat, až na ruské kolo půjdou. A teď najednou už nechce.

Posedne ji touha pořádně jím zatřást, ale neudělá to, protože si všimne, že Martin začíná natahovat.

Když se kolo zase začne otáčet, podívá se Martin na ni a otře si slzy rukávem trička. Při třetí otáčce jeho strach zmizí, jako by ho odfoukl vítr, a místo toho se v něm při pohledu na panorama, které se před nimi otvírá, probudí zvědavost.

„Jsi nejlepší na světě,“ zašeptá mu Victoria do ucha, oba se zasmějí a obejmou se.

Během jízdy vidí mnohá známá místa. Zahlédnou hřiště a pahorky ve Vilan, kde v zimě často sáňkovali. Ale ne dům Martinových rodičů v Bergbrunně, ten je zakrytý lesem v Sävje. Za budovami kasáren na Polacksbackenu je vidět řeka Fyrisan, most Kunsängsbron a čistička.

U břehu řeky je vidět mezi stromy řada hausbótů. U jednoho z mol se koupe pár dětí a jejich smích dolétá až nahoru ke gondole, ve které sedí.

„Já se chci taky vykoupat,“ řekne Martin.

Zbývá jim ještě skoro tři čtvrtě hodiny do srazu s Martinovými rodiči a k řece to není daleko. Vzduch je ale chladnější a nemají s sebou plavky. Victoria také ví, že dole se vznáší ošklivý pach, když vítr fouká ze špatné strany a přináší s sebou nasládlý odporný zápach špíny a výkalů ze vzdálené čističky.

Ale Martin si postaví hlavu. Chce se vykoupat a hotovo. A protože to pro ně pro oba není jen tak obyčejný večer, Victoria ustoupí a ani moc neprotestuje.

Znovu se jí zmocní pocit, že večer není zdaleka tak dokonalý, jak si přála. Když jízda na ruském kole skončí, Martin se nemůže dočkat, až budou u řeky.

Opustí davy lidí v zábavním parku, obejdou kasárny a vydají se po cestičce mělkou roklí k řece.

Molo, u něhož se ještě před chvílí koupaly děti, je prázdné, jen přes jeden kůl je přehozená zapomenutá osuška. Temné, prázdné hausbóty se pohupují na černé hladině řeky.

Victoria vyleze na molo, skloní se a vyzkouší vodu.

Později stále nedokáže pochopit, jak ho mohla ztratit.

Zničehonic je Martin pryč.

Volá na něho. Zoufale hledá v křoví a v rákosí u vody. Upadne a odře se do krve o ostrý kámen, ale po Martinovi není ani vidu ani slechu.

Victoria běží zpátky na molo a vidí, že voda je úplně nehybná.

Nic.

Ani vlnka.

Má pocit, jako by se ocitla v rozmazané bublině, do které nedolehne sebemenší hlásek ani pocit.

Když pochopí, že ho sama najít nedokáže, na vratkých nohou se rozběhne zpátky do zábavního parku a zoufale pobíhá mezi stany s pivem a kolotoči, až se nakonec posadí uprostřed uličky, kde chodí nejvíc lidí.

Nohy a chodidla kolemjdoucích a odporná vůně popcornu. Blikající světla všech barev.

Má pocit, že někdo Martinovi ublížil. A v tu chvíli propukne v pláč.

Když ji najdou Martinovi rodiče, už je úplně mimo sebe. Usedavě pláče a počurala se.

„Martin je pryč,“ opakuje pořád dokola. Nezřetelně slyší, jak tatínek přivolává zdravotníka, a cítí, že ji někdo zabalil do přikrývky. Kdosi ji uchopí za ramena a položí ji do stabilizované polohy na bok.

Zpočátku si kvůli Martinovi nikdo nedělá velké starosti, protože park není velký a je tu spousta lidí, kteří by ztracenému dítěti pomohli.

Ale zhruba po půlhodinovém hledání se připlíží strach. Martin tu nikde není a po další půlhodině tatínek zavolá policii. Nyní začne systematičtější prohledávání okolí.

Toho večera však Martin nalezen není. Až druhý den, když se začne pátrat v řece, najdou jeho tělo.

Usuzují, že se utopil, možná se uhodil hlavou o kámen. Podivné ovšem je, že na těle se zřejmě večer nebo v noci objevily černé podlitiny. Závěr zní, že byly zřejmě způsobeny šroubem lodního motoru.

Victorii odvezou do Akademické nemocnice a pár dní si ji tam nechají na pozorování. Prvních čtyřiadvacet hodin neřekne ani slovo a lékaři prohlásí, že utrpěla těžký šok.

Až další den ji může vyslechnout policie a ona dostane hysterický záchvat, který trvá přes dvacet minut.

Policistovi, který ji vyslýchá, řekne, že Martin zmizel po projížďce na ruském kole a že propadla panice, protože ho nemohla najít.

V noci třetího dne v nemocnici se Victoria probudí uprostřed noci. Připadá jí, že ji někdo pozoruje, a v místnosti to páchne. Když její oči přivyknou temnotě, zjistí, že tam nikdo není, ale nedokáže se zbavit pocitu, že se na ni někdo dívá. A navíc ten dusivý zápach, jako od výkalů.

Opatrně vyleze z postele, opustí svůj pokoj a vyjde na chodbu. Ta je osvětlená, ale je tam ticho.

Rozhlíží se kolem sebe a hledá zdroj svého znepokojení. A pak ho uvidí. Blikající červená žárovka. Prozření je brutální a prudce ji zasáhne do bránice.

„Vypněte to!“ zaječí. „Do prdele, nemáte právo mě filmovat!“

Ze všech stran slyší rychle se přibližující kroky. Věděla to. Tajně ji sledovali, pozorovali a zaznamenávali každý pohyb, který udělala, přesně zapsali každé slovo, které řekla.

Možná po celý její život.

Jak mohla být tak hloupá, že předtím nic netušila?

Tři ošetřovatelé z noční služby se objeví téměř zároveň.

„Co se stalo?“ zeptá se jeden a druzí dva jí sevřou paže.

„Táhněte do hajzlu!“ ječí Viktoria. „Pusťte mě a přestaňte mě nahrávat! Nic jsem neudělala!“

Ošetřovatelé ji však drží dál, a když se brání, sevřou ji ještě pevněji.

„No tak, uklidni se,“ pokusí se jeden z nich.

Victoria slyší, jak se baví za jejími zády a jak dávají hlavy dohromady. Spiknutí je tak očividné, až je to legrační.

„Přestaňte se bavit v těch pitomých kódech a nešuškejte si pořád,“ prohlásí zarytě. „Povězte mi, co se děje. A nesnažte se mě oblafnout, nic jsem neudělala, já jsem to hovínko na okno nepřilepila.“

„Ne, my víme, žes to nebyla ty,“ odpoví jeden z nich.

Pokoušejí se ji uklidnit. Lžou jí přímo do obličeje a ona nemá nikoho, koho by přivolala, kdo by jí pomohl. Je v jejich moci.

„Nechte toho!“ vykřikne, když uvidí, jak jeden z nich připravuje injekční stříkačku. „Pusťte mi ruce!“

Pak upadne do hlubokého spánku.

Odpočinek.

Ráno za ní přijde psychiatr. Zeptá se jí, jak se má.

„Co tím myslíte?“ opáčí Victoria. „Se mnou je všechno v pořádku.“

Psychiatr jí vysvětlí, že pocity viny související s Martinovou smrtí jí způsobily halucinace. Psychóza, paranoia, posttraumatický stres.

Victoria mu naslouchá, ale v jejím nitru se zvedá němý, kompaktní odpor, jako blížící se bouřka.

Kuchyň

byla zařízená jako jednoduchá pitevna. Na policích ve spíži už nestály konzervy a jiné potraviny, ale lahve s glycerinem, octanem draselným a spoustou dalších chemikálií.

Na sterilně čisté lince ležely všelijaké běžné nástroje. Byla tam sekera, pilka, všelijaké kleště, třeba kombinačky a velké štípačky.

Na ručníku ležely drobnější nástroje. Skalpel, pinzeta, jehla a nit a podlouhlý předmět zakončený hákem.

Když skončila, zabalila tělo do čistého bílého prostěradla. Sklenici s odříznutými genitáliemi postavila spolu s ostatními nádobkami do ledničky.

Trochu mu napudrovala obličej a opatrně ho nalíčila tužkou na oční linky a světlou rtěnkou.

Nakonec oholila drobné chloupky po celém těle, protože zjistila, že vlivem formalínu tělo poněkud ztuhne a kůže napuchne. Zbytky chloupků se vtáhnou dovnitř a kůže bude hladší.

Když byla hotová, chlapec vypadal téměř jako živý.

Jako by spal.

Danvikstull

Třetího chlapce našli poblíž hřiště na petanque pod Danvikstullem. Podle znalců to byl krásný příklad úspěšného nabalzamování.

Jeanette Kihlbergová měla mizernou náladu. Nejen proto, že prohrály s Gröndalem, ale protože místo domů a do sprchy odjížděla na místo činu.

Dorazila tam zpocená a pořád ještě ve sportovním dresu. Pozdravila Schwarze a Ahlunda a pak přistoupila k Hurtigovi, který stál vedle bariéry a kouřil.

„Jak jste dopadly?“ zeptal se Ahlund.

„Prohrály jsme 2:3. Jeden nezasloužený trest a jeden vlastní gól. Brankářka má natržené kolenní vazy.“

„No jo. Já to říkám pořád,“ vložil se do hovoru Schwarz a ušklíbl se. „Ženské by fotbal hrát neměly. Máte pořád problémy s koleny. Nejste na to jednoduše stavěné.“

Cítila, jak se v ní zvedá hněv, ale neměla sílu znovu se do této diskuse pouštět. Kolegové se s tímhle komentářem vytasili, kdykoli přišla řeč na to, že hraje fotbal. Připadalo jí ale podivné, že mladík jako Schwarz má takovéhle zatuchlé, zastaralé názory.

„Já na to stavěná jsem. A jak to vypadá tady? Víme, kdo to je?“

„Zatím ne,“ odpověděl Hurtig. „Ale obávám se, že tenhle případ nepříjemně připomíná ty předchozí. Kluk je nabalzamovaný a vypadá jako živý, jen trochu pobledlý. Někdo ho položil na deku tak, aby to vypadalo, že se opaluje.“

Ahlundukázal k lesu za hřištěm.

„Ještě něco?“

„Podle Andriće tu tělo klidně mohlo ležet i několik dní,“ odpověděl Hurtig. „Já sám tomu ale nevěřím. Vždyť leží na otevřeném prostranství. A mně by rozhodně připadalo aspoň trochu zvláštní, kdybych někoho uviděl, jak se v noci opaluje na dece.“

„Třeba tudy včera v noci nikdo neprošel.“

„To je možné, ale stejně…“

Jeanette Kihlbergová udělala to, co se od ní očekávalo, a pak požádala Iva Andriće, aby jí zavolal, jakmile bude mít hotový pitevní protokol. Chtěla od něho ústní vyjádření a měl jí zavolat kdykoli během dne.

Ahlundovi a Schwarzovi přikázala, aby tu počkali na předběžnou zprávu od techniků.

Dvě hodiny poté, co Jeanette dorazila na místo činu, se znovu posadila do auta, aby odjela domů, a teprve v tu chvíli ucítila namožené svaly.

Když projížděla po kruhovém objezdu v Sickle, zavolala Denisovi Billingovi.

„Ahoj, tady je Jeanette. Máš toho moc?“

Policejní prezident mluvil udýchaně. „Právě jedu domů. Jak to tam vypadalo?“

„No, další zavražděný kluk. A jak to vypadá s Lundströmem a von Kwistem?“

„Von Kwist se bohužel staví proti tomu, aby Lundströma odvezli k výslechu. Teď s tím nic víc udělat nemůžu.“

„Proč je tak zatraceně tvrdohlavý? Copak s tím Lundströmem hraje golf nebo co?“

„Dej si pozor, Jeanette. Oba dva víme, že von Kwist je nesmírně schopný…“

„Kravina!“

„Takhle to ale je. Musím končit. Promluvíme si zítra.“ Dennis Billing ukončil hovor.

Když zatočila doprava na Enskedevägen a zastavila na červenou, telefon zazvonil.

„Jeanette Kihlbergová.“

„Dobrý den… tady Ulrika. Hledala jste mě.“

Mluvila tenkým hláskem. Jeanette pochopila, že je to Ulrika Wendinová.

„Ulriko, to je báječné, že voláte.“

„Co jste potřebovala?“

„Karl Lundström,“ řekla Jeanette.

Ve sluchátku se rozhostilo ticho.

„Aha,“ řekla dívka po chvíli. „A proč?“

„Chtěla bych si s vámi promluvit o tom, co vám udělal, doufám, že mi s něčím pomůžete.“

„Do háje…“ Ulrika vzdychla. „Nevím, jestli o tom dokážu znovu mluvit.“

„Vím, že je to pro vás těžké. Ale je to v zájmu dobré věci. Tím, že mi povíte všechno, co víte, můžete pomoci ostatním. Jestli ho zavřou za to, z čeho je teď obviněný, může se vám dostat zadostiučinění.“

„A z čeho je obviněný?“

„Všechno vám řeknu zítra, pokud máte čas. Vadilo by vám, kdybych přijela k vám?“

Znovu nastalo ticho a Jeanette několik sekund poslouchala, jak dívka ztěžka oddechuje.

„Proč ne? V kolik přijedete?“

Ústav patologie

Už bylo po půlnoci, když tělo přivezli do pitevny, a Ivo Andrić pochopil, že to sám nezvládne. Podle toho, co viděl na místě činu, hned pochopil, že tohle udělal někdo se zvláštními znalostmi.

Náhodou se ukázalo, že jeden z uklízečů na patologii je Ukrajinec, který studoval medicínu v Charkově. Když uviděl tělo, prohlásil, že mu připomíná Lenina. Ivo Andrić ho požádal, aby mu to blíže vysvětlil, a uklízeč si vzpomněl, že jistý profesor Vorobjov dostal ve dvacátých letech dvacátého století za úkol nabalzamovat Leninovo tělo.

Ivo Andrić vešel do místnosti, kterou dostal k dispozici, připojil se s laptopem na internet a začal hledat.

Týden po Leninově smrti se na těle začaly objevovat známky rozkladu. Kůže zežloutla, ztmavla a objevily se na ní černé skvrny a plesnivá místa. Ten, kdo dostal za úkol pokusit se tělo uchovat, se opravdu jmenoval Vorobjov a byl profesorem na anatomickém ústavu univerzity v Charkově.

Ivo Andrić fascinovaně četl, jak si profesor a jeho spolupracovníci počínali. Nejprve vyjmuli vnitřnosti, omyli tělo kyselinou octovou a pak postříkali měkké tkáně formaldehydem. Po několika dnech usilovné práce položili Leninovo tělo do skleněné vany a zalili ho směsí vody a různých chemikálií, mimo jiné glycerinu a octanu draselného.

Ivo Andrić se vrátil do pitevny a okamžitě pochopil, že ten, kdo chlapce balzamoval, si možná přečetl Vorobjovovy poznámky. Jeho první předpoklad, že balzamovač musel mít zvláštní znalosti, byl pravděpodobně neuvážený.

V dnešní době se stačí připojit k internetu.

A protože se dalo předpokládat, že se jedná o stejného pachatele jako v předchozích případech a že dotyčný disponuje množstvím znecitlivujících prostředků, nepředstavovalo pro něho zřejmě větší problém ani opatřit si chemikálie potřebné pro balzamování.

Tomuto chlapci bylo dvanáct až patnáct let. Zranění byla podobná jako u prvních dvou. Stovky modřin, bodnutí a rány na zádech. Jak se dalo očekávat, měl i tento chlapec odříznuté genitálie. Podobně ostrým nožem a stejně precizně.

Ivo Andrić se rozhodl, že pořídí sádrový odlitek chlapcových zubů, které byly jako zázrakem netknuté, a pošle je k identifikaci na soudní odontologii.

Už bylo skoro půl třetí a on zaváhal, jestli má zavolat Jeanette Kihlbergové a říct jí, co zjistil. Přece na tom trvala. Trojnásobný vrah je stále na svobodě a zřejmě se dosavadními vraždami nespokojí.

Když vytáčel její číslo, roztřásla ho zima.

Staré Enskede

Jeanette Kihlbergová nedokázala po rozhovoru s doktorem Andrićem usnout. Akeho chrápání jí to nijak neusnadňovalo, ale s tím se dokázala vypořádat. Šťouchla do něj a on něco zamumlal a otočil se na bok.

V půl páté ráno už nevydržela dál ležet a převracet se ze strany na stranu, a tak tiše vyšla do kuchyně a postavila na kávu.

Zatímco kávovar bublal, sešla do sklepa a naplnila pračku. Namazala si pár chlebů, vzala hrnek s kávou a vyšla do zahrady.

Než se posadila, došla po štěrkové cestičce ke schránce na dopisy a vyndala noviny.

Hlavní zpráva samozřejmě pojednávala o nálezu mrtvého chlapce u Danvikstullu a Jeanette měla pocit, že ji snad pronásledují.

Na protější straně ulice u sousedovy schránky stál opuštěný dětský kočárek.

Ranní slunce svítilo skrz živý plot a oslepovalo ji a ona si zastínila oči rukou, aby viděla, co se tam děje.

Pohyb v keřích. Na ulici vyrazil mladík, zapínal si kalhoty a jí došlo, že se právě vymočil do jejího živého plotu.

Mladík došel ke kočárku, vytáhl jedny noviny a strčil je do sousedovic schránky. Pak se vydal k dalšímu domu.

Kočárek, pomyslela si Jeanette a dostala nápad.

Kronoberský blok

První, co Jeanette Kihlbergová udělala, když přišla do práce, bylo, že zavolala do firmy, která organizovala roznášku novin.

„Dobrý den, jmenuju se Jeanette Kihlbergová a volám ze stockholmské policie. Potřebovala bych údaj o tom, kdo roznášel noviny v oblasti kolem Pedagogické fakulty ráno devátého května.“

Telefonistku to znervóznilo.

„No… to by snad šlo zařídit. O co jde?“

„O vraždu.“

Zatímco Jeanette čekala, až jí zavolají zpátky, pozvala si do kanceláře Hurtiga.

„Víš, že někteří roznašeči novin používají místo přívěsu za kolem dětský kočárek?“ řekla, když vešel a posadil se proti ní.

„Ne, to jsem nevěděl. Co tím chceš říct?“ Tázavě na ni pohlédl.

„Nevzpomínáš si, že u Thorildsplanu byly nalezeny stopy kol dětského kočárku?“

„Jasně.“

„A jací lidé se pohybují časně ráno na ulici?“

Hurtig se usmál a přikývl. „Roznašeči novin.“

„Za chvilku zazvoní telefon,“ řekla Jeanette. „Vezmi to, buď tak hodný.“

Necelou minutu seděli mlčky, ale pak zazvonil telefon a Jeanette zapnula hlasitý odposlech.

„Jens Hurtig, stockholmská policie.“

Dívka z distribuční firmy se představila. „Před chvílí jsem mluvila s nějakou policistkou, která chtěla vědět, kdo měl službu devátého května v západní části Kungsholmenu.“

„Přesně tak.“

Jeanette viděla, že Hurtig se chytil.

„Jmenuje se Martin Thelin, ale už u nás nepracuje.“

„Máte nějaký telefon, na kterém bychom ho mohli zastihnout?“

„Ano, mám tu číslo na mobil.“

Hurtig si číslo poznamenal a zeptal se dívky, jestli má o roznašeči ještě nějaké další údaje.

„Mám jeho osobní údaje, chcete je?“

„Ano, děkuju.“

Hurtig si zapsal rodné číslo Martina Thelina a ukončil hovor.

„Tak co si myslíš?“ zeptala se ho Jeanette. „Máme podezřelého?“

„Buď to, nebo svědka. V dětském kočárku se mrtvola dá převézt docela dobře, že?“

Jeanette přikývla. „Nebo Martin Thelin objevil na Thorildsplanu tělo, když roznášel noviny. A zavolal na 112.“

Zavolala Ahlundovi a požádala ho, aby našel Thelina. Dala mu jeho telefonní číslo.

„A teď musíme pracovat rychle,“ prohlásila pak. „Pověz mi, které jméno je nejslibnější.“

„Karl Lundström,“ odpověděl Hurtig bez váhání.

„Hm,“ řekla Jeanette. „A proč?“

Hurtig se zatvářil pobaveně.

„Pedofil. Ví, jak se dá koupit dítě z rozvojové země. Myslí si, že kastrace vůbec není špatná věc. Prostřednictvím své manželky zubařky má přístup k znecitlivujícím látkám.“

„Souhlasím,“ řekla Jeanette. „Takže se do něj obujeme. Včera jsem dostala protokoly z předběžného výslechu Ulriky Wendinové, a proto navrhuju, abychom si v nich trochu početli, než vyrazíme k ní.“

Hammarbyhöjden

Otevřela jim malá, drobná dívka, která vypadala sotva na osmnáct.

„Dobrý den, já jsem Jeanette Kihlbergová. Tohle je můj kolega Jens Hurtig.“

Dívka uhnula pohledem, přikývla a vešla jako první do malé kuchyně.

„Chcete uvařit kafe?“ zeptala se a posadila se ke stolu. Jeanette si povšimla, že je nervózní.

„Ne, díky. Jste hodná, ale nezdržíme se dlouho.“

Jeanette se posadila proti Ulrice a Hurtig zůstal stát ve dveřích.

„Na dveřích je jméno někoho jiného,“ začala Jeanette.

„Ano, mám byt pronajatý ze třetí nebo čtvrté ruky.“

„To znám. Ve Stockholmu je to úplně beznadějné. Když člověk není milionář, tak bydlení nesežene.“ Jeanette se zasmála.

Dívka se už netvářila tak vyplašeně a pousmála se koutkem úst.

„Ulriko, půjdu rovnou k věci, abyste se nás zbavila co nejrychleji.“

Ulrika Wendinová přikývla a nervózně sevřela cíp ubrusu.

Jeanette jí stručně vysvětlila, z čeho je Karl Lundström obviněn, a dívka se trochu uvolnila, když pochopila, že tíha důkazů proti pedofilovi je tak velká, že bude velmi pravděpodobně odsouzen.

„Před sedmi lety jste na něj podala trestní oznámení kvůli znásilnění. Váš případ může být znovu prošetřen a myslím, že máte velkou naději, že vyhrajete.“

„Že vyhraju?“ Ulrika Wendinová pokrčila rameny. „Já s tím už nechci začínat…“

„Povíte mi, co se stalo?“

Dívka mlčela, civěla na ubrus a Jeanette si prohlížela její obličej.

Viděla v něm strach a zmatek.

„Nevím, čím mám začít…“

„Začněte od začátku,“ poradila jí Jeanette.

„Já a…“ pokusila se dívka. „Já a jedna kamarádka jsme odpověděly na inzerát na internetu…“ Ulrika Wendinová ztichla a pohlédla na Hurtiga.

Jeanette pochopila, že jeho přítomnost dívku ruší, a pokynutím ruky mu dala najevo, že bude nejlepší, když místnost opustí.

„Nejdřív to bylo spíš z legrace,“ pokračovala dívka, když Hurtig zmizel v předsíni. „Ale brzy jsme pochopily, že bychom si mohly vydělat peníze. Ten chlap, co tam dal ten inzerát, chtěl mít sex s dvěma holkama najednou. Nabízel nám za to pět tisíc…“

Jeanette si všimla, jak těžko se o tom dívce mluví.

„Dobře. Co se stalo pak?“

Ulrika Wendinová měla pořád sklopené oči. „Tehdy jsem byla dost odvázaná… Opily jsme se, domluvily jsme se s ním, kde se sejdeme, a on nás vyzvedl autem.“

„Karl Lundström?“

„Ano.“

„Dobře. Pokračujte.“

„Jeli jsme do nějaké hospody. Koupil nám něco k pití a moje kamarádka utekla. Nejdřív ho to naštvalo, ale já jsem mu slíbila, že s ním půjdu za poloviční cenu…“

Jeanette viděla, že se dívka stydí.

„Nevím, proč jsem to udělala…“

Nyní mluvila ještě tišeji. „Točila se mi hlava a on mě odvedl zpátky k autu. Pak už si nic nepamatuju. Vzbudila jsem se až v hotelovém pokoji.“

Jeanette věděla, že dívka byla omámena drogami.

„A pamatujete si, co to bylo za hotel?“

Ulrika Wendinová se jí poprvé podívala do očí.

„Ne.“

Dívčino vyprávění bylo zpočátku nejasné a nesouvislé, ale nyní byla přímější a věcnější. Řekla, že byla přinucena k sexu s třemi muži a že Karl Lundström to celé natáčel. Pak ji znásilnil i on.

„Jak víte, že to byl Karl Lundström?“

„Nevěděla jsem to, ale potom jsem ho náhodou viděla v novinách.“

„A pak jste na něj podala trestní oznámení?“

„Ano.“

„A dokázala jste ho identifikovat mezi jinými?“

Ulrika Wendinová vypadala unaveně. „Ano. Ale měl alibi.“

„Je možné, že byste se spletla?“

Dívce se pohrdavě zablýsklo v očích.

„To teda sakra ne. Byl to on.“

Ulrika Wendinová vzdychla a nepřítomně se zahleděla do stolu.

Jeanette přikývla. „Věřím vám.“

Kärrtorp

Když Jeanette a Hurtig odešli z bytu a zamířili na parkoviště, Hurtig poprvé od jejich příchodu otevřel ústa.

„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se.

Jeanette odemkla auto a otevřela dveře. „Že von Kwist bude nucen její případ znovu přešetřit. Všechno ostatní by byla chyba ve služebním postupu.“

„A co náš případ?“

„Jsem trochu na pochybách.“ Posadili se a Jeanette nastartovala.

„Na pochybách?“ zasmál se Hurtig.

Jeanette potřásla hlavou. „Jensi, vždyť se to stalo před sedmi lety. Byla opilá a omámená drogami. A navíc tu nevidím moc podobností se zločiny, které vyšetřujeme teď.“

Ve chvíli, kdy zpomalila před křižovatkou, jí zazvonil mobil. Kdo to ksakru zase je? pomyslela si.

Byl to Ahlund.

„Kde jste?“ zeptal se.

„V Hammarbyhöjdenu, jedeme do města,“ odpověděla Jeanette.

„Tak to rovnou otočte. Roznašeč novin Martin Thelin bydlí v Kärrtorpu.“

Bývalý roznašeč novin Martin Thelin měl téměř jistě ukrutnou kocovinu. Když jim otevřel, byl oblečený v černých teplácích a rozepnuté košili. Byl neoholený, vlasy měl rozježené a jeho dech by porazil slona.

„O co jde?“ Martin Thelin si odkašlal a Jeanette, která si pomyslela, že zřejmě bude zvracet, rychle o krok ustoupila.

„Můžeme jít dál?“ Hurtig mu strčil pod nos svůj policejní průkaz a ukázal do bytu.

„Jasně, ale nemám tu moc uklizeno.“ Martin Thelin pokrčil rameny a ustoupil, aby mohli vejít.

Jeanette zarazilo, že ho jejich návštěva nijak nepřekvapila, ale předpokládala, že věděl, že si ho dříve či později najdou.

Byt páchl zvětralým pivem a shnilými odpadky a Jeanette se snažila dýchat ústy. Thelin je uvedl do obývacího pokoje, posadil se do jediného křesla a rukou pokynul směrem k pohovce.

„Nevadilo vám, kdybych otevřela okno?“ Jeanette se rozhlédla, a když stále ještě podnapilý muž přikývl na souhlas, přistoupila k oknu a otevřela ventilaci. Pak se posadila vedle Hurtiga.

„Povězte nám, co se stalo na Thorildsplanu.“ Jeanette vytáhla poznámkový blok. „Víme, že jste tam byl.“

„Pořádně si to rozmyslete,“ upřesnil to Hurtig. „Potřebujeme, abyste nám všechno popsal co nejpodrobněji.“

Martin Thelin se začal kývat dopředu a dozadu a Jeanette pochopila, že se ve svém vypitém mozku pokouší dát dohromady střípky vzpomínek.

„No, to ráno jsem neměl čistou hlavu,“ začal, natáhl se po krabičce cigaret a jednu vyklepal ven. „Celej večer předtím jsem chlastal, až skoro do rána, a…“

„Ale přesto jste pak šel roznášet noviny?“ Jeanette si to poznamenala do zápisníku.

„Přesně tak. A když jsem byl hotovej, zašel jsem se k metru vychcat a uviděl jsem ten umělohmotnej pytel.“

Přestože byl opilý, jeho líčení bylo podrobné a bez mezer. Zašel do křoví vlevo od podchodu vedoucího k metru, vymočil se a pak objevil černý pytel na odpadky. Otevřel ho a zděsil se, když uviděl, co v něm je.

Celý zmatený vycouval na chodník, sebral kočárek, ve kterém vozil noviny, a rychle prošel parkem k Ralambsvägen.

U výškové budovy Dagens Nyheter zavolal na 112.

To je všechno.

Nic víc neviděl.

Hurtig se na muže upřeně zadíval. „Klidně bychom vás mohli sebrat, protože jste nám zatajil informace. Ale když přijdete na policejní stanici a necháte si odebrat vzorek slin, tak to necháme být.“

„Jakej vzorek slin?“

„Abychom mohli z vyšetřování místa činu vyloučit vaši DNA,“ vysvětlila mu to Jeanette. „Na pytli byla totiž vaše moč.“

Plast

zavrzal, když se ten druhý ve spánku obrátil. Chlapec spal dlouho. Gao napočítal téměř dvanáct hodin, protože věděl, že hodiny, které bylo slabě slyšet z dálky, odbíjejí jednou za hodinu.

V tu chvíli znovu zaslechl vyzvánění a napadlo ho, jestli to jsou hodiny na kostele.

Myslel ve slovech, i když to sám nechtěl.

Marie, pomyslel si. Petr. Jakub. Magdalena.

Gao Lian. Z Wu-chanu.

Zaslechl, že ten druhý se probouzí.

temnota

násobila zvuky přicházející od toho druhého chlapce. Pláč, chřestění, když trhl řetězem, sténání a žalostná slova v neznámé řeči.

Gao žádné řetězy neměl. Mohl si s tím druhým dělat, co chtěl. Třeba se ta žena vrátí, když s chlapcem něco udělá? Toužil po ní a nevěděl, proč nepřichází.

Všiml si, že ten druhý se celou dobu pohybuje po temné místnosti, jako by něco hledal. Občas něco vykřikl v té divné řeči. Znělo to jako što, što, što.

Gao chtěl, aby ten kluk zmizel. Nenáviděl ho a kvůli jeho přítomnosti se cítil osamělý.

Konečně přišla.

Byl už potmě tak dlouho, že ze světla, které vniklo dovnitř, ho rozbolely oči. Druhý chlapec vykřikl, dal se do pláče a začal kopat kolem sebe. Když pak ve světle uviděl Gaa, trochu se uklidnil a nenávistně se na něj zahleděl. Možná mu jednoduše závidí, že Gao není spoutaný řetězy?

Světlá žena vešla do místnosti a přistoupila ke Gaovi s miskou v rukou. Postavila horkou polévku na podlahu a pak ho políbila na čelo a pohladila po vlasech. Připomněl si, jak moc se mu líbí, když se ho dotýká.

Za chvíli se vrátila s další miskou, kterou dala tomu druhému. Začal hltavě jíst, ale Gao počkal, až žena zavřela dveře a znovu se setmělo. Nechtěl, aby viděla, jaký má hlad.

Vrátila se do místnosti už za hodinu. Přes rameno měla tašku a v ruce černý předmět, který připomínal velkého brouka.

strop

ozářily záblesky, když ten druhý chlapec zemřel. Gao už se necítil osamělý, mohl se volně pohybovat po místnosti a už se nemusel před tím druhým schovávat. Chodila za ním nyní častěji, a to bylo také dobré.

Jedna věc se mu ale nelíbila.

Začala ho bolet chodidla. Nehty měl dlouhé, kroutily se dospodu a dovnitř, a když chodil, píchalo ho to.

Jednou v noci, když spal, za ním přišla, aniž by si toho všiml. Když se probudil, měl ruce svázané za zády a nohy přivázané k sobě. Posadila se obkročmo na něj a on viděl stín jejích zad.

Okamžitě pochopil, co chce ta žena udělat. Něco takového s ním předtím někdo dělal jen jednou, v dětském domově u Wu-chanu, kde vyrostl. Stařec s jizvou ho několikrát honil po chodbách. Vždycky ho dohnal a pak vytáhl nůž. Držel Gaa za nohy tak pevně, až se Gao dal do pláče, a dědek pak vytáhl z malého dřevěného pouzdra nůž a usmál se bezzubým úsměvem.

Vadilo mu, že žena, kterou má tak rád, s ním zachází stejně.

Pak mu uvolnila pouta a dala mu najíst a napít. Odmítl se jídla dotknout, a když ji přestalo bavit hladit ho po čele a odešla z místnosti, dlouho ležel, nemohl usnout a myslel na to, co udělala.

V té chvíli ji nenáviděl a už tam nechtěl déle zůstávat. Proč mu ubližuje, když jí dal tak jasně najevo, že to nechce? Předtím to nikdy neudělala a on z toho neměl dobrý pocit.

O něco později k němu však přišla znovu a on si všiml, že plakala, a ucítil, že už ho nohy nebolí a že ani nekrvácejí, jako když do nich tehdy řezal ten dědek.

Tehdy na ni poprvé promluvil.

„Gao,“ řekl. „Gao Lian…“

Staré Enskede

Slunce už svítilo několik hodin a vysušilo z trávníku ranní rosu.

Jeanette Kihlbergová vyhlédla kuchyňským oknem ven a poznala, že dnes bude teplo. Bylo bezvětří a nad střechou protějšího domu se už horkem vlnil vzduch.

Roznašeč novin s kočárkem se objevil kolem sedmé.

Martin Thelin, pomyslela si. Thelinovo alibi se stejně jako u Jimmieho Furugarda dalo jen těžko zpochybnit. Když byl Furugard na tajné misi v Súdánu, roznašeč novin se nacházel na odvykacím pobytu. Šest měsíců v Hälsinglandu. Hurtig dvakrát ověřil rozvrh jeho vycházek. Martin Thelin s tím nemá nic společného.

Už bylo půl osmé a ona snídala sama v kuchyni u stolu.

Johan ještě oddechoval v posteli. Kde je Ake, neměla tušení. Včera večer vyrazil ven s nějakým kamarádem. Stále ještě se nevrátil domů, a když mu před půlhodinou zavolala, nezvedl to.

Jak může jít do hospody, když už zase nemáme peníze? přemýšlela.

Z pěti tisíc, které dostala od otce, dala dva Akemu. Pozvou mě kamarádi, tvrdil. To určitě. Věděla až moc dobře, jak se chová, když se napije. Začne rozhazovat a platí za všechny u stolu. Štědrý kamarádíček Ake. Jejich penězi. Ne, jejími penězi, které si půjčila od tatínka a které potřebovala i pro Johana.

S Akem se několik dní téměř neviděla a stále musela myslet na nepodařený večer, kdy byli v kině a na večeři.

Jak moc se odcizili…

Změna nenastala přes noc, pomalu se k nim vkradla, nedalo se přesně stanovit kdy. Před pěti lety, před dvěma lety, před půl rokem? Nedokázala to určit.

Jediné, co věděla, bylo, že jí schází blízkost, která mezi nimi kdysi byla. Přestože měli na spoustu věcí odlišný názor, stále všechno probírali, povídali si, byli zvědaví a navzájem se překvapovali. Dialog se však postupně změnil ve dva mlčenlivé monology. Hlavním tématem rozhovorů se stala práce a peníze, a ani tehdy nedokázali vést dialog, i když by to mělo být velice jednoduché.

Mrtvá komunikace.

Jí připadalo, že si pořád stěžuje, on byl podrážděný a lhostejný.

Jeanette vypila zbytek kávy a sklidila ze stolu. Pak odešla do koupelny, vyčistila si zuby a stoupla si pod sprchu.

Komunikace, myslela si. Kde ji jen najdu?

Určitě u holek z fotbalového mužstva. Ne vždycky, ale dost často na to, aby jí scházely, když byly přestávky mezi zápasy a tréninky příliš dlouhé.

S nimi komunikovat dokázala. A nejen verbálně, i fyzicky. Hra, spolupráce na hřišti, porozumění pomocí pohledů a řeči těla. Instinktivní komunikace skrze skupinový fyzický pohyb.

Když to fungovalo, bylo to fantastické. Všechno šlo náhle tak snadno. Verbální část se dostavila sama od sebe.

Deset patnáct odlišných osobností s různými názory, preferencemi a očekáváními patřilo do jediného společenství. Přirozeně si nerozuměly každá s každou, ale bylo možné spolu otevřeně mluvit téměř o čemkoliv. Smích, vtipy ani hádky nebyly zas až tak důležité.

Dvě hráčky, které dobře spolupracovaly na hřišti, se mohly spřátelit, i když byly jako osobnosti naprosto odlišné.

Ale Jeanette se s žádnou z nich mimo hřiště nestýkala. Znaly se navzájem několik let, vídaly se na oslavách, chodily do hospody na pivo. Ale žádnou z nich nikdy nepozvala k sobě domů.

Věděla, proč tomu tak je. Neměla na to jednoduše dostatek energie. Všechnu ji spotřebovala v práci a věděla, že dokud bude dělat to, co teď, nebude to jinak.

Jeanette vyšla ze sprchy, utřela se a začala se oblékat. Pohlédla na hodiny a zjistila, že už zase asi přijde pozdě.

Vyšla z koupelny, nakoukla do Johanova pokoje a zjistila, že ještě tvrdě spí. Pak se vrátila do kuchyně a napsala mu krátký vzkaz.

Dobré ráno. Dneska přijdu pozdě. Večeři máš v mrazáku. Jen si ji ohřej. Hezký den, pusu máma.

Na slunci už bylo skoro třicet stupňů a ona by mnohem raději strávila den s Johanem někde na pláži. Věděla však, že ještě potrvá dlouho, než si bude moct vzít dovolenou.

Tak dlouho, jak si myslela, to však zas netrvalo.

Kronoberský blok

Za půl hodiny už byla v kanceláři na Kungsholmenu a spolu s Hurtigem, Schwarzem a Ahlundem krátce zrekapitulovala neveselý průběh pátrání.

Dopoledne se dozvěděla, že může pokračovat v pátrání z jediného důvodu že by nevypadalo dobře, kdyby bylo tak brzy odloženo.

Bylo jasné, že o ty tři chlapce se nikdo nezajímá. Jeanette vyčetla mezi řádky, že jediným smyslem její práce je shromažďování informací, které by mohly být užitečné v případě, že by se objevil mrtvý chlapec, jehož by někdo postrádal.

Mrtvý, ztýraný švédský chlapec s příbuznými, kteří by se mohli vyjadřovat v tisku a vyčítat policii, že nedělá všechno, co je v jejích silách.

Jeanette si nemyslela, že by k tomu mohlo dojít, protože byla přesvědčená, že pachatel si své oběti nevybírá náhodně.

Krutost a způsob provedení zločinu byly ve všech třech případech téměř totožné, a proto se skoro určitě jednalo o stejného pachatele. Naprosto jistá si tím však nebyla. Občas hraje roli i náhoda a ztěžuje objektivní pohled na věc.

Odfiltrovala všechny běžné vraždy, případy, kdy žárlivý manžel uškrtí manželku, hádky v opilosti, které skončí zabitím, a podobně. Nebyly pro ni zajímavé. Obyčejní muži, kteří v afektu někoho oddělají, se jí do profilu pachatele nehodili. Tady šlo o mučení a rafinovaně uskutečňované násilí a pachatel měl navíc přístup k znecitlivujícím prostředkům i patřičné vědomosti. Oběťmi byli malí chlapci, kteří měli odříznuté genitálie. Jednalo se o naprostý protiklad normální vraždy, pokud něco takového vůbec existuje.

Někdo opatrně zaklepal na dveře a vešel Hurtig. Posadil se na židli pro návštěvy a zatvářil se odevzdaně.

„A co dál? Co budeme dělat?“ zeptal se.

„Já vlastně ani nevím,“ odpověděla, náhle měla pocit, jako by na ni přeskočila jeho bezradnost.

„Kolik máme času? Předpokládám, že náš případ nemá nejvyšší prioritu.“

„Pár týdnů, přesně mi nic neřekli, ale jestli co nejdřív někoho nenajdeme, budeme to muset odložit.“

„Tak dobře. Navrhuju, abychom si promluvili s Interpolem a pak znovu pročesali uprchlické tábory. Když ani tam nic nezjistíme, budeme znovu muset zajet k Ústřednímu mostu. Nechce se mi věřit, že by nějaké dítě jen tak zmizelo, aniž by ho kdokoli postrádal.“

„S tím souhlasím, ale tady je to vlastně právě naopak,“ řekla Jeanette a podívala se Hurtigovi do očí.

„Jak to myslíš?“

„Tyhle děti se spíš náhle objevily, nezmizely.“

Ake zavolal v půl třetí odpoledne. Nejdřív mu vůbec nerozuměla, protože byl hrozně rozrušený, ale když se trochu uklidnil, pochopila, co se stalo.

„Chápeš to? Budu mít výstavu. V neuvěřitelně proslulý galerii, a ona už prodala tři moje obrazy.“

Jaká ona? pomyslela si Jeanette.

„Jsou vystavené v centru, na Östermalmu! Sakra, já tomu vůbec nedokážu uvěřit!“

„Ake, uklidni se. Proč jsi mi o tom nic neřekl?“

Sice jí tehdy u večeře po kině naznačil, že se něco chystá, ale zároveň ji napadlo, že strávil skoro dvacet let jako muž v domácnosti. Ona ho živila, povzbuzovala a obdivovala jeho obrazy. A on je teď nabídl nějaké galerii, aniž by jí o tom cokoli řekl.

Ve sluchátku byl slyšet jeho dech, ale mlčel.

„Ake?“

Za okamžik se vzchopil. „No… já nevím. Byl to jen náhodný nápad. V Perspektivě umělce byl takový článek, přečetl jsem si ho a pak jsem se rozhodl, že tam zajdu a promluvím si s ní. Všechno, co dělám, totiž skoro úplně odpovídalo tomu, co psala v tom článku. Nejdřív jsem byl nervózní, ale celou dobu mi bylo jasné, že je to krok správným směrem. Zkrátka a dobře nastal čas.“

Tak proto včera večer nepřišel domů, pochopila Jeanette.

„Ake, mluvíš v hádankách. Za kým jsi šel?“

Vysvětlil jí, že ta žena zastupuje jednu z největších stockholmských galerií a že ji jeho díla naprosto uchvátila. Pomocí jejích kontaktů ještě před vernisáží prodal obrazy za skoro čtyřicet pět tisíc korun.

Galeristka počítá s tím, že vydělá nejméně čtyřikrát tolik, a slíbila mu, že mu uspořádá další výstavu ve své filiálce v Kodani.

„To je skoro jako v Louisianě,“ zasmál se Ake. „Ale je to jen takový malý prostor v Novém přístavu.“

Jeanette celá zjihla, ale zároveň s tím, jak se radovala, že se konečně něco děje, podvědomě cítila, že cosi není v pořádku.

Patří jeho umění skutečně jen jemu?

Už ani nedokázala spočítat noci, kdy nespali a debatovali o jeho obrazech. Většinou to skončilo tím, že se rozplakal, že nemá úspěch, a ona ho musela utěšovat a povzbuzovat, aby dál kráčel po cestě, kterou si zvolil. Věřila v něj.

Věděla, že je nadaný, i když rozhodně nebyla žádná autorita přes výtvarné umění.

„Ake, ty mě pořád překvapuješ. Ale tohle tu ještě nebylo.“

Nemohla si pomoct a rozesmála se, přestože se ho vlastně chtěla zeptat, proč před ní všechny svoje kroky tajil, proč je udělal bez ní. Mluvili o tom přece celá léta.

„Asi jsem měl strach, že z toho nic nebude,“ řekl Ake nakonec. „Vždyť jsi mě celou dobu podporovala. Vždyť jsi za mě ksakru všechno platila, abych mohl pokračovat. Jako nějaká mecenáška. Hrozně si vážím všeho, co jsi pro mě udělala.“

Jeanette nevěděla, co na to říct. Mecenáška? Tak takhle ji viděl? Jako nějaký soukromý bankomat?

„A to není všechno! Víš, kdo vystavuje v Kodani zároveň se mnou? Na stejném místě?“

Začal hláskovat „D-i-e-s-e-l F-r-a-n-k“ a přitom se hlasitě smál. „Adam Diesel-Frank! Promiň, ale už musím končit. Mám schůzku s Alexandrou, musíme dořešit pár podrobností. Uvidíme se večer!“

Takže se jmenuje Alexandra.

Ukončili hovor a Jeanette dál mlčky seděla u psacího stolu. Dvacet let nehnul ani prstem pro to, aby své práce prodal. A teď prodává všechno najednou. Panebože, vždyť několikrát odmítl schůzky, které mu sama domluvila. Toho galeristu z Göteborgu, co k nim měl přijet na návštěvu. Odmítl se s ním sejít, že to „nezvládne“. Jindy byl „nemocný“ nebo mu to připadalo celé jako nesmysl, protože si připadal „banální“.

Staré Enskede

Když Jeanette zahnula na vjezd k domu, musela prudce dupnout na brzdu, aby nenarazila do cizího auta, které bylo zaparkované před vjezdem do garáže. Registrační značka červeného sportovního auta prozrazovala identitu majitele. KOWALSKA byl totiž název galerie, kterou Ake oslovil, a Jeanette konstatovala, že vůz tedy musí patřit Alexandře Kowalské.

Otevřela dveře a vešla dovnitř.

„Ahoj!“

Nikdo neodpověděl a ona vyšla po schodech do prvního patra. Z Akeho ateliéru se ozývaly hlasy a smích, a tak zaklepala.

Uvnitř nastalo ticho a Jeanette otevřela dveře. Na podlaze bylo rozloženo několik Akeho obrazů a u stolu seděl on a světlovlasá, asi čtyřicetiletá nápadně půvabná žena. Měla na sobě tmavé přiléhavé šaty a byla jemně nalíčená. Tak tohle je ta Alexandra, pomyslela si Jeanette.

„Oslavíš to s námi?“ Ake ukázal na lahev vína, která stála na stole. „Musíš si ale přinést skleničku,“ dodal, když zjistil, že třetí nemají.

Co to znamená? pomyslela si Jeanette, když si všimla, že na stole je chléb, sýr a olivy.

Alexandra se zasmála a podívala se na ni. Jeanette se smích té ženské nelíbil. Zněl neupřímně.

„Co kdybychom se představily?“ Alexandra významně nadzvedla jedno obočí a vstala. Byla vysoká, trochu vyšší než Jeanette. Přistoupila k ní a podala jí ruku.

„Alex Kowalska,“ řekla a Jeanette podle přízvuku poznala, že to není Švédka.

„Jeanette… přinesu si skleničku.“

Alexandra, či Alex, jak si očividně ráda nechávala říkat, u nich zůstala skoro do půlnoci a pak si zavolala taxík.

Ake usnul na pohovce v obývacím pokojia Jeanette zůstala sedět sama v kuchyni se sklenicí whisky.

Netrvalo jí dlouho a pochopila, že Alex Kowalska je schopná manipulátorka. Zřejmě jí nešlo jen o Akeho obrazy. Seděla u nich celý večer a přímo před Jeanette na něj nestydatě vrhala dlouhé pohledy a zahrnovala ho lichotkami.

Jeanette několikrát naznačila takovým způsobem, aby to nebylo vyloženě urážlivé, ale aby to Alex pochopila, že je načase zvednout kotvy. Alex se však jen usmívala a požádala Akeho, aby otevřel další z lahví drahého vína, které přinesla s sebou.

Během večera Alex Akemu přislíbila další výstavu. V Krakově, odkud pocházela a kde měla cenné kontakty. Ta ženská tolik mluvila o průlomu a úspěchu, že to Jeanette vyloženě dráždilo. To, že se vyjadřovala v superlativech o Akeho obrazecha o grandiózních plánech do budoucnosti, byla jedna věc. Ale pak ty její lichotky. Alex Akeho popisovala jako jedinečně zábavného společníka a jako umělec byl v jejích očích neskutečně nadaný a strhující. Pohled v jeho očích je upřímný, pronikavý a inteligentní… a tak dále. Alexandra dokonce prohlásila, že Ake má půvabná zápěstí, a když se na ně Ake s úsměvem zahleděl, přejela mu špičkami prstů po žílách na hřbetě ruky a nazvala je „malířskými liniemi“.

Jeanette byla toho názoru, že většina věcí, které Alex za večer pronesla, je ubohá, ale Ake byl očividně všemi těmi komplimenty naprosto uchvácen.

Tahle ženská je jak zmije, pomyslela si Jeanette a už tušila, jak bude Ake zklamaný, až se jeho naděje částečně ukážou jako liché.

Zhasla v kuchyni, vyšla do obýváku a zatřásla Akem, aby přestal chrápat. Nebylo ho však možné probudit, a tak musela zalézt do postele sama.

Jeanette spala neklidně, zdály se jí děsivé sny, a když se probudila, měla náladu pod psa. Přikrývka byla celá propocená a jí se vůbec nechtělo vstávat. Ale v posteli zůstat nemohla.

To by bylo hezké, kdybych měla obyčejnou práci, pomyslela si. Práci, ve které si bez potíží můžu vzít den volna, stačí zavolat, že jsem nemocná. Práci, v níž jsem nahraditelná a kde si můžu úkoly klidně o den dva odložit.

Protáhla se, vstala a odhodila přikrývku. Ani nevěděla jak, ale najednou stála na nohou. Její tělo převzalo podvědomě rozhodování za ni. Přijmi odpovědnost, řeklo jí. Plň své povinnosti a nevzdávej se.

Osprchovala se, oblékla a sešla do kuchyně, kde už seděl u snídaně Johan. Pocit nechuti ji opustil a ona cítila, že je připravená na další pracovní den.

„Ty už jsi vzhůru? Vždyť je teprve osm.“ Nalila do kávovaru vodu.

„Nemohl jsem spát. Dneska večer máme zápas.“ Zalistoval v ranních novinách, našel sportovní stránky a začal číst.

„Je to důležitý zápas?“ Jeanette vytáhla hrnek a talíř, postavila je na stůl, otevřela ledničku a vytáhla mléko a kefír.

Johan neodpověděl.

Jeanette si přinesla konvičku s kávou, naplnila svůj hrnek, posadila se proti němu a otázku zopakovala.

„Zápas v pohárovém turnaji,“ zamručel, ale neodtrhl pohled od novin.

Jeanette znovu pocítila bezmoc. Nic neví. Nemá tušení, jak probíhá každodenní život jejího dítěte. Uvědomila si, že za celé pololetí nebyla ani jednou ve škole, jen na závěrečné slavnosti.

„S kým budete hrát a co je to za pohár?“

„Nech toho!“ Složil noviny a vstal. „Vždyť tě to stejně nezajímá.“

„No tak, Johane. Samozřejmě že mě to zajímá, ale víš, že musím hodně pracovat a…“ Zarazila se a zamyslela se. Copak mu může nabídnout jen hloupé výmluvy? Zastyděla se.

„Budeme hrát s Djurgardenem.“ Uchopil talířek a odnesl ho k dřezu. „Dneska večer je finále a táta se snad přijde podívat.“ Vyšel do předsíně.

„Tak to určitě vyhrajete,“ zavolala za ním. „Djurgarden je slabota.“

Neodpověděl, odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře.

Když už byla na odchodu, uslyšela, jak se Ake převaluje na pohovce. Vstoupila do obývacího pokoje. Právě se probral a protíral si oči. Vlasy mu trčely na všechny strany a oči měl zarudlé.

„Musím jít,“ řekla Jeanette. „A nevím, kdy přijdu. Asi dost pozdě.“

„Jojo.“ Podíval se na ni a z jeho unaveného pohledu Jeanette usoudila, že je mu zrovna teď úplně jedno, jestli přijde a kdy.

„Nezapomeň, že Johan má dneska zápas. Chce, abys tam přišel.“

„Uvidíme.“ Ake vstal. „Půjdu tam, když to stihnu, ale určitě to nevím. Mám schůzku s Alex, budeme sestavovat katalog k výstavě, a to trvá dlouho. Co kdybys tam zašla ty?“ Ironicky se usmál.

„Nech toho. Vždyť víš, že nemůžu.“ Obrátila se, šla do předsíně a dál ke vchodovým dveřím. Všude poházené boty, nanesený štěrk a ohromné chuchvalce prachu.

Neschopný, pomyslela si. Banální a zahleděný do sebe.

„Zavolám ti, jak to dopadlo.“

Otevřela dveře, vyšla na schody a zavřela za sebou dřív, než stihl odpovědět.

Kronoberský blok

Provoz směrem do centra jako obvykle vázl, ale za Gullmarsplanem se trochu zrychlil, a když zaparkovala auto, viděla, že je krátce po deváté. Rozhodla se, že zahájí pracovní den dlouhou procházkou kolem Kungsholmenu, aby si pročistila hlavu od soukromých úvah a uvolnila prostor pro pracovní záležitosti.

Když vstoupila do své kanceláře, seděl za jejím psacím stolem Hurtig a čekal na ni.

„Lepší lidi chodí o něco později,“ ušklíbl se.

„Proč tu sedíš?“ Přistoupila ke stolu a naznačila mu, aby se přesunul na židli pro návštěvy.

„Oprav mě, jestli se pletu, Jeanette,“ začal. „Ale teď na tom nejsme zrovna nejlíp, co?“

Jeanette přikývla. „Kam tím míříš?“

„Dovolil jsem si trochu nahlédnout do starých spisů o případech, kde se vyskytuje extrémní násilí…“

„Aha, chápu.“ Náhle ji posedla dychtivost, protože věděla, že Hurtig by ji neobtěžoval, kdyby nepřišel na něco zásadního.

„Úplnou náhodou jsem našel tohle.“ Podal jí hnědé papírové desky. Bylo na nich napsáno: „Bengt Bergman. Vyšetřování ukončeno.“

Jeanette desky otevřela a viděla, že obsahují asi dvacet strojem popsaných papírů.

„Nejdřív mi řekni, co o něm víš, a já si pak pročtu tohle, když to bude zajímavé.“ Jeanette desky zase zavřela.

„Ono se řekne zajímavé. Bengta Bergmana jsme za ta léta tady u nás vyslýchali sedmkrát, naposledy minulé pondělí.“

„Minulé pondělí? A proč?“

„Jistá Taťjana Achatova na něj podala trestní oznámení za znásilnění. Je to prostitutka a…“ Hurtig zmlkl a pak pokračoval: „To není důležité, kvůli tomu jsem ho podezírat nezačal, ale kvůli jeho brutalitě. A když jsem to porovnal s předchozími oznámeními na něj, vždycky šlo o totéž.“

„Týrání?“

„Ano. On totiž ty holky brutálně týral, některé sešvihal řemenem a všechny análně znásilnil nějakým předmětem. Pravděpodobně lahví.“

„Předpokládám, že nebyl za nic odsouzen, protože není v rejstříku.“

„Přesně tak. Důkazy nebyly dostatečně přesvědčivé a většina z obětí byly prostitutky. Byla to výpověď proti výpovědi, a pokud jsem to pochopil správně, jeho žena mu ve všech případech poskytla alibi.“

„Takže si myslíš, že bychom ho měli sebrat?“

Hurtig se usmál a Jeanette poznala, že to nejlepší si nechal na konec.

„Dvě z trestních oznámení se týkají sexuálního napadení nezletilé osoby. Dívky a chlapce. Sourozenců narozených v Eritreji. I zde jsou prvky týrání…“

Jeanette okamžitě sebrala desky ze stolu a začala se probírat v papírech. „Sakra, Jensi. Já jsem tak hrozně ráda, že pracujeme spolu. Hned se na to podívám… tady!“

Vytáhla tenký list papíru a přelétla ho pohledem.

„Červen 1999. Holčičce bylo dvanáct, chlapci deset. Brutální týrání, bičování, sexuální napadení, děti původem z ciziny. Případ odložen z důvodů… cože to tu je? Výpovědi děti nebyly považovány za věrohodné, protože se rozcházely. I zde poskytla alibi manželka. Najít spojitost s našimi případy asi bude těžké. Potřebujeme toho víc.“

Hurtig na to už myslel.

„Můžeme to zkusit,“ řekl. „V Bergmanových papírech jsem našel jméno jeho dcery. Třeba bychom jí mohli zkusit zavolat.“

„Teď to nechápu. Proč myslíš, že by nám mohla nějak pomoct?“

„Kdoví, třeba nebyla tak ochotná poskytnout svému otci alibi jako její matka. Je to jen pokus, ale už to několikrát vyšlo. Co ty na to?“

„Tak dobře. Ale zavoláš jí ty.“ Jeanette mu podala telefon. „Máš její číslo?“

„Samozřejmě,“ řekl Hurtig a provokativně otevřel zápisník, než číslo navolil. „Číslo na mobil, bohužel žádná adresa.“

Jeanette se zasmála. „Že jsi věděl, že s tím budu souhlasit?“

Hurtig jí úsměv oplatil a pak jen mlčky seděl a čekal.

„Dobrý den… Hledám Victorii Bergmanovou. Dovolal jsem se správně?“ Zatvářil se překvapeně. „Haló?“ Zamračil se. „Položila to,“ řekl pak.

Podívali se na sebe.

„Chvíli počkáme a pak si s ní zkusím promluvit já.“ Jeanette vstala. „Třeba se jí se ženou bude mluvit snáz. Stejně si musím udělat kafe.“

Vyšli na chodbu a zamířili ke kuchyňce.

Ve chvíli, kdy Jeanette vytahovala z automatu kelímek vřelé kávy, přihnal se Schwarz a jemu v patách Ahlund.

„Už jste to slyšeli?“ Schwarz si narovnal pouzdro s pistolí.

„Co?“ Jeanette zavrtěla hlavou.

„Na Södermalmu přepadli transport cenných předmětů. Na Folkungagatan.“

Jeanette připadalo, jako by se Schwarz usmíval. „Billing chce, abychom tam zajeli a trochu vypomohli. Asi mají málo lidí.“

„No tak jo. Když to říká, tak byste se tam měli vypravit.“ Jeanette pokrčila rameny.

Oba policisté přikývli a vyřítili se chodbou ven.

„Chip a Dale.“ Hurtig zakroutil hlavou. „Jestli mám být upřímný, tak Schwarz si určitě myslí, že je větší bžunda honit lupiče než sedět tady a pročítat starý protokoly.“

„A kdo si to nemyslí?“

Za deset minut Hurtig znovu vytočil číslo a předal sluchátko Jeanette. Pohlédla na hodiny v počítači. 10.22, poznamenala si. TFN DCERA BENGTA BERGMANA.

Po třech zazvoněních se ozvala nějaká žena.

„Bergmanová.“ Hlas byl hluboký, téměř mužský.

„Victoria Bergmanová? Dcera Bengta Bergmana?“

„Ano, to jsem já.“

„Dobrý den, jmenuju se Jeanette Kihlbergová a jsem ze stockholmské policie.“

„A s čím vám můžu pomoci?“

„Dostala jsem na vás telefon od právního zástupce vašeho otce. Napadlo ho, jestli byste při jednom soudním projednávání, které se připravuje, neposkytla svědeckou výpověď o povaze vašeho otce.“

Hurtig přikývl a pochvalně se usmál, jak Jeanette lže. „Dobrý,“ zašeptal.

V telefonu bylo chvíli ticho a pak žena odpověděla.

„Tak proto mi voláte.“

„Chápu, jestli vám to je nepříjemné, ale podle toho, co mi řekli, byste mohla o vašem otci poskytnout informace, které by mu mohly prospět. Víte přece, z čeho byl obviněn?“

Hurtig zavrtěl hlavou. „Co blbneš, sakra?“

Jeanette odmítavě mávla rukou a uslyšela, jak žena vzdychla.

„Ne, bohužel jsem s ním ani s maminkou nemluvila přes deset let a upřímně řečeno mě překvapuje, že by si mohl myslet, že bych s ním vůbec chtěla mít něco společného.“

Když Jeanette uslyšela ženinu odpověď, napadlo ji, že Hurtig měl zřejmě pravdu.

„No, to se tak úplně neshoduje s tím, co mi bylo řečeno,“ lhala dál.

„Ale s tím já vám nepomůžu. Jestli vás to zajímá, můžu vám říct, že je rozhodně vinen. Zejména pokud to souvisí s tím, co se mu kinklá v rozkroku. Cpal mi to mezi nohy, už když mi byly tři nebo čtyři.“

Ženina přímočará odpověď způsobila, že Jeanette chvíli nebyla mocna slova. Odkašlala si.

„Jestli říkáte pravdu, pak mě překvapuje, že jste na něho nikdy nepodala trestní oznámení.“

Co to ksakru znamená? pomyslela si a Hurtig zvedl palec do vzduchu a vítězně se usmál.

„To bych si radši nechala pro sebe. Nemáte nejmenší právo mi volat a vyptávat se mě na něho. Pro mě je mrtvý.“

„Chápu. Už vás nebudu obtěžovat.“

V telefonu to cvaklo a Jeanette zavěsila.

Co to bylo?

Když zatelefonovala dceři Bengta Bergmana, očekávala všechno možné, ale to, co slyšela, ji naprosto zaskočilo.

Hurtig mlčel a čekal, až něco řekne.

„Sebereme ho a necháme ho předvést,“ řekla Jeanette nakonec.

„Yes.“ Hurtig vstal. „Chceš ho vyslechnout ty? Nebo to mám udělat já?“

„Vyslechnu ho sama, ale klidně můžeš být u toho.“

Když za sebou Hurtig zavřel dveře, zazvonil telefon a Jeanette viděla, že je to její šéf.

„Kde jsi, ksakru?“ zařval Billing.

„Ve svojí kanceláři, proč?“

„Už na tebe skoro čtvrt hodiny čekáme. Zapomněla jsi, že je schůze vedení?“

Jeanette se chytila za hlavu. „Ne, kdepak. Už běžím.“

Zavěsila, rozběhla se chodbou, a když uháněla k zasedačce, pochopila, že to bude náročný den.

Staré Enskede

Když Jeanette druhý den u snídaně otevřela noviny a uviděla tu fotografii, už podruhé za krátkou dobu se zastyděla.

Na sportovní stránce ranních novin byl obrázek Johanova mužstva. Hammarby ve finále vyhrálo nad Djurgardenem 4:1 a Johan dal dva góly.

Jeanette se styděla do hloubi duše, že předchozí večer zapomněla zavolat domů a zeptat se, jak zápas dopadl, i když jí Johan předtím říkal, že to je finále a tak dále.

Porada vedení se kvůli Billingově zdržování protáhla a zbytek odpoledne se snažila sehnat Bengta Bergmana a promluvit si s prostitutkou, která na něj podala trestní oznámení. Prostitutka byla skoupá na slovo a opakovala jen to, co uvedla v trestním oznámení. Když Jeanette odjížděla z práce, bylo osm večer. Usnula před televizí, než se Johan a Ake vrátili domů, a když se po půlnoci probudila, oba už spali.

Teď už bylo na otázky pozdě. Už se to nedalo napravit a nemohla udělat vůbec nic.

Jeanette si uvědomila, že mrtvým chlapcům, jejichž vraždy řeší, věnuje více pozornosti než svému živému synovi. Zároveň s tím však nedokázala nic udělat. I když se na ni dnes zlobí a plným právem si myslí, že ho zanedbává, jednoho dne ji doufejme pochopí. Uvědomí si, že se měl docela dobře. Měl co jíst, střechu nad hlavou a rodiče, kteří byli sice zahledění sami do sebe, ale milovali ho nadevše.

Co když to ale v dospělosti takhle vidět nebude a bude si pamatovat jen to špatné?

Slyšela, jak Johan vychází ze svého pokoje a míří do koupelny a jak Ake sestupuje po schodech dolů. Jeanette vstala a přidala na stůl ještě dva talíře a dva hrnky.

„Dobré ráno,“ řekl Ake, vytáhl z lednici krabici džusu a napil se přímo z ní. „Už jsi s ním mluvila?“

Odsunul židli, posadil se a zahleděl se oknem ven. Slunce svítilo a obloha byla jasně modrá. Nad trávníkem poletovalo několik vlaštovek a Jeanette chtěla navrhnout, že se nasnídají v zahradě.

„Ne, právě vstal a je ve sprše.“

„Je kvůli nám hrozně zklamaný.“

„Kvůli nám?“ Jeanette se mu snažila pohlédnout do očí, ale on dál civěl oknem ven. „Já myslela, že se zlobí jen na mě.“

„Ne.“ Ake se otočil.

„A co jsi provedl, že se zlobí i na tebe?“

Ake prudce postavil hrnek na stůl, odstrčil židli a vyskočil.

„Že se zlobí?“ Naklonil se přes stůl. „Tak tohle si myslíš? Že se Johan na nás zlobí?“

Jeanette jeho náhlý výbuch vyvedl z míry.

„Ale…“

„Nezlobí se ani není naštvaný. Je smutný a zklamaný. Myslí si, že nám na něm nezáleží a že se celou dobu jen hádáme.“

„Ty jsi včera nebyl na tom zápase?“

„Ne, nestihl jsem to.“

„Jak nestihl?“ Jeanette si uvědomila, že se chystá svést své vlastní selhání na Akeho. Zároveň ale byla toho názoru, že je jeho starost, aby doma všechno fungovalo. Ona pracuje do úmoru, a když nevyjdou s penězi, to ona musí volat rodičům a prosit je o půjčku. Jediné, co musí dělat Ake, je občas umýt nádobí, vyprat prádlo a dohlédnout na to, aby měl Johan napsané úkoly.

„Ne, nestihl jsem to. Jednoduše nestihl.“

Jeanette viděla, že Ake je hodně rozčilený.

„Já mám taky život mimo tyhle čtyři stěny,“ pokračoval a rozhodil rukama. „Sakra, už se tu nedá dýchat! Dusím se tu.“

Jeanette cítila, že se i jí zmocňuje vztek. „Tak s tím něco udělej!“ zaječela. „Najdi si pořádnou práci, jen sedíš doma a skuhráš.“

„Proč se hádáte?“ Ve dveřích se objevil Johan. Byl oblečený, ale vlasy měl ještě mokré. Jeanette viděla, že má v očích slzy.

„Nehádáme se.“ Ake vstal a přistoupil ke kávovaru. „Jen si s maminkou povídáme.“

„Nepřipadalo mi to tak,“ namítl Johan, otočil se a chtěl odejít do svého pokoje.

„Pojď sem, Johane, a sedni si k nám,“ vzdychla těžce Jeanette a podívala se nenápadně na hodinky.

„Mně i tatínkovi je líto, že jsme včera nepřišli na zápas. Viděla jsem, že jste vyhráli. Gratuluju.“ Zvedla noviny a ukázala na obrázek.

„Ach jo,“ vzdychl Johan a posadil se ke stolu.

„Víš,“ pokračovala Jeanette, „máme toho teď oba s tatínkem moc, v práci a…“ začala mazat chleba a nedokázala najít ta správná slova. Zklamali ho a žádné omluvy pro to neexistují.

Položila chleba před Johana a ten se na něj s odporem podíval.

„Rodiče všech ostatních tam byli, a ti přece také chodí do práce.“

Jeanette pohlédla na Akeho, hledala u něj oporu, ale on stál dál u okna a díval se ven.

Bezpodmínečná láska, napadlo ji. To já bych měla takhle milovat, ale nevědomky jsem to břemeno naložila na bedra svého syna.

„Víš přece,“ pokračovala a úpěnlivě na Johana pohlédla, „že maminka musí chytat zločince, abyste ty, tvoji kamarádi i jejich rodiče mohli v noci klidně spát.“

Johan se na ni zamračil a v očích se mu objevil záblesk hněvu, který tam dosud nikdy neviděla.

„To už mi vykládáš od doby, kdy mi bylo pět!“ vykřikl a vyskočil od stolu. „Já už nejsem žádný pitomý mimino!“

Pak se za ním zabouchly dveře jeho pokoje.

Jeanette zůstala sedět u stolu, v rukou svírala hrnek kávy.

Hřál ji do prstů.

Jediná hřejivá věc v celé téhle záležitosti.

„Jak je možné, že to takhle dopadlo?“

Ake se obrátil a zamyšleně na ni pohlédl. „Já si vůbec nepamatuju, že by to někdy bylo jinak,“ řekl a probodl ji pohledem. „Jdu naplnit pračku.“

Obrátil se k ní zády a odešel.

Jeanette schovala obličej do dlaní. Pod víčky ji pálily slzy. Cítila, jak se jí propadá půda pod nohama. Všechno, co považovala za dané, se otřásá v základech. Co by si bez nich vůbec počala?

Vzchopila se a vyšla do předsíně, přehodila si bundu přes ruku a bez rozloučení odešla. Stejně ji tu nechtějí.

Posadila se do auta a rozjela se za tím, co stále ještě bylo jejím životem.

Kronoberský blok

Zatímco čekala, až bude von Kwist k zastižení, přečetla všechno, co jí přišlo pod ruku o znecitlivujících prostředcích všeobecně a zejména o Xylocainu.

V půl jedenácté se státnímu zástupci konečně dovolala.

„Proč mi nedáte pokoj?“ začal. „Pokud je mi známo, nemáte s tímhle případem nic společného. Má ho na starosti Mikkelsen. Je to tak?“

Jeanette popudil jeho nadřazený tón.

„To je sice pravda, ale pár věcí si potřebuju ověřit. Řekl při výsleších něco, co mě zaujalo.“

„A copak to je?“

„Nejdůležitější je, že tvrdí, že ví, jak se dá koupit dítě. Dítě, které nikdo nepostrádá a které lze za úplatu zase nechat beze stopy zmizet. A pak si s ním chci promluvit ještě o pár dalších věcech.“

„O jakých?“

„Ti mrtví chlapci byli vykastrovaní a těla obsahovala znecitlivující prostředek, který používají zubní lékaři. Karl Lundström zastává hodně radikální názory, pokud jde o kastraci, a jak jistě víte, jeho žena je zubní lékařka. Zkrátka a dobře, je pro moje vyšetřování zajímavý.“

„Promiňte…“ odkašlal si von Kwist. „Všechno mi to připadá dost zmatené. Nic konkrétního. A pak je tu něco, o čem nevíte.“ Zmlkl.

„A co přesně nevím?“

„Že byl při výslechu pod vlivem silných léků.“

„To přece ale není žádný důvod, aby…“

„Holčičko,“ přerušil ji, „nemáte ani tušení, jaké léky to byly.“

Ponižující nadřazenost státního zástupce způsobila, že v Jeanette vzkypěl hněv, ale věděla, že nesmí ztratit sebeovládání.

„To je pravda. O jakých lécích to mluvíme?“

Slyšela, jak listuje v papírech.

„Říká vám něco Xanor?“

Jeanette se zamyslela.

„Ne, myslím, že ne…“

„To chápu. Jinak byste totiž nemohla Lundströmovy výroky brát vážně.“

„Jak to?“

„Xanor je týž přípravek, který dostal Thomas Quick, než se přiznal v podstatě ke všem dosud neobjasněným vraždám od počátku věků. Kdybyste se ho na to zeptala, určitě by se přiznal i k vraždě Olofa Palmeho a Johna F. Kennedyho. Nebo ke genocidě ve Rwandě.“ Von Kwist se zahihňal vlastní vtipnosti.

„Takže vy říkáte, že…“

„Že nemá smysl, abyste se dál snažila,“ přerušil ji. „Nebo takhle: zakazuju vám pokračovat.“

„Jste k tomu kompetentní?“

„Samozřejmě, už jsem o tom mluvil s Billingem.“

Jeanette se celá třásla hněvem. Kdyby se státní zástupce nechoval tak arogantně, možná by se s jeho rozhodnutím smířila, ale jeho zpupnost ji jen utvrdila v rozhodnutí, že se mu postaví. Lundström mohl být prášky klidně třeba vycpaný to, co řekl, bylo tak zajímavé, že se to nesmí pominout.

Nevzdá to.

Mýdlový palác

Popelavý déšť padal na měděnou střechu Mnichovského pivovaru a klikaté blesky tu a tam ozářily hladinu Riddarfjärden.

Sofia Zetterlundová se při obědě rozhodla, že nejlepší bude, když si pročistí myšlenky procházkou po čtvrti kolem Mariatorget. Navíc cítila, že ji začíná bolet hlava.

Vzduch byl vlahý a po dopoledním dešti stoupala ze sluncem ozářeného náměstí pára.

Nalevo od bronzové sochy Tóra chytajícího ryby se shromáždilo několik starších mužů na partičku petanque a na trávě se na dekách rozvalovali lidé. Zplodiny z aut projíždějících po Hornsgatan se mísily s prachem ze štěrkových cestiček, dýchalo se kvůli nim těžce.

Zahnula za roh u 7-Eleven a vydala se ke kostelu Panny Marie.

Za dvacet minut už byla zase v ordinaci.

Hlava ji bolela stále víc, a tak šla na záchod, opláchla si obličej a pak si vzala dva prášky proti bolesti. Doufala, že to bude stačit, aby znovu sebrala síly.

Odemkla skříňku pod psacím stolem, vytáhla záznamy o Karlu Lundströmovi a znovu je pročetla, aby si osvěžila paměť.

Její vyjádření vycházelo ze skutečnosti, že z rozhovoru nevyplynulo nic takového, co by vyžadovalo péči na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Odůvodnila svůj posudek tím, že výroky Karla Lundströma byly založeny na jeho přesvědčení, a doporučila, aby byl dán do vazby.

To se však nestalo.

Všechno ukazovalo na to, že soud Karla Lundströma umístí do psychiatrické léčebny. Vzhledem k tomu, že byl během výslechu a vyšetřování v Huddinge pod vlivem Xanoru, došlo se k závěru, že jejím vyjádřením nelze podpořit rozhodnutí soudu.

Jinými slovy, prohlásili její rozhovor s ním za neplatný.

Soud před sebou viděl jen ubohého, zmateného muže, ale Sofia věděla, že to, co jí Karl Lundström řekl, nebylo výplodem halucinací způsobených léky.

Karl Lundström zastával stanovisko, že skutečnou pravdu vidí jen on sám. Byl přesvědčen, že silnější, a tudíž i on, mají právo páchat násilí na slabších jedincích. Vážil si svých vlastností, byl na ně hrdý.

Pamatovala si, co jí řekl.

Byla to jedna jediná dlouhá obhajoba.

„Nejsem toho názoru, že bych se dopustil něčeho nesprávného,“ řekl tehdy. „Chyba je v dnešní společnosti. Vaše morálka je pošpiněná. Pud je prastará věc. Slovo Boží nijak nezakazuje krvesmilstvo. Všichni muži mají stejné pudy jako já, prastarou žádost, která je spojená s pohlavím. Mluví se o tom už v Pentateuchu. Jsem tvor Boží a vykonávám poslání, jímž mě pověřil.“

Morálně-filozofické a pseudonáboženské vytáčky.

Znovu konstatovala, že Karl Lundström je přesvědčen o své vlastní velikosti, a je to proto velmi nebezpečný člověk.

Který se domnívá, že je vysoce inteligentní.

Který projevuje nápadný nedostatek empatie.

Schopnost Karla Lundströma manipulovat lidmi by pravděpodobně způsobila, že by po nějakém čase stráveném v Sätře nebo jiném nápravném zařízení dostal vycházku. Každá sekunda, kterou by strávil na svobodě, by představovala nebezpečí pro ostatní.

Rozhodla se, že zavolá kriminální komisařce Jeanette Kihlbergové.

V tomto případě je její povinností vykašlat se na legislativu.

Jeanette Kihlbergovou překvapilo, když se Sofia představila a řekla, že si s ní chce domluvit schůzku, aby jí mohla sdělit, co ví o Karlu Lundströmovi.

„Jak to, že jste si to rozmyslela?“

„Nevím, jestli to souvisí právě s tím vaším případem, ale mám dojem, že Lundström by mohl být zapletený do něčeho rozsáhlejšího. Zabýval se Mikkelsen tím, co Lundström vykládal o Andersi Wikströmovi a videonahrávkách?“

„Pokud vím, zrovna na tom pracují. Mikkelsen si myslí, že Anders Wikström je jen výplod Lundströmovy fantazie a že nic nenajdou. Vy jste ho vyšetřovala? Podle mě není normální.“

„Není, ale ne dost na to, aby se mohl vyhnout odpovědnosti za svoje skutky.“

„Ne… cože? On existuje nějaký žebříček nenormality?“

„Ano, žebříček trestů.“

„Znamená to, že když zastáváte nenormální názory, můžou vás za to potrestat?“ zaujalo to Jeanette.

„Přesně tak. Ale trest musí být přizpůsoben osobnosti pachatele a v tomto případě jsem doporučila vězení. Jsem přesvědčená, že psychiatrická léčba Lundströmovi pomoct nedokáže.“

„To si myslím taky,“ souhlasila Jeanette. „Co ale říkáte na to, že byl pod vlivem léků?“

Sofia se zasmála. „Podle toho, co jsem se dočetla, jejich množství nebylo takové, aby to mělo nějaký rozhodující vliv. Šlo o velmi malé dávky Xanoru.“

„Toho, co užíval Thomas Quick.“

„To ano. Ale ten bral drogy v docela jiném měřítku.“

„Takže si myslíte, že si s těmi léky nemám dělat hlavu.“

„Přesně tak. Podle mě má smysl vyslechnout Lundströma ohledně těch mrtvých chlapců. Když otevřete jedny dveře, průvan možná dokáže otevřít i další.“

Jeanette se zasmála.

„Průvan z otevřených dveří?“

„Ano, pokud je na tom, co tvrdí o kupování dětí, třeba jen zrnko pravdy, dozvíte se toho od něj možná víc.“

„Chápu. Děkuju vám, že jste si na mě našla čas.“

„Není zač. Kdy se sejdeme?“

„Zavolám vám zítra dopoledne a zajdeme si spolu na oběd. Vyhovuje vám to?“

„Ovšem.“

Domluvily a Sofia se podívala oknem ven.

Venku svítilo slunce.

Monument

Večer začalo pršet a všechno najednou působilo špinavějším dojmem. Sofia Zetterlundová si sbalila věci a odešla z ordinace.

Počasí sice bylo katastrofální, ale večeře s Mikaelem nebyla o moc lepší. Sofia se skutečně snažila, protože to mělo být na dlouhou dobu jejich poslední společné jídlo. Mikaela totiž požádali, aby na pár měsíců odjel pracovat do ústředí v Německu. Po plytkém rozhovoru však usnul na pohovce poté, co snědl moučník, který Sofia připravovala skoro hodinu a půl. Byl to mrkvový dort s žervé a hrozinkami, a když stála u dřezu a oplachovala skleničky za doprovodu jeho chrápání z obývacího pokoje, necítila se nijak dobře.

Ani v práci to za moc nestálo. Rozčilovali ji všichni, kdo měli na starost vyšetřování případu Lundström. Kurátoři, psychologové i soudní psychiatr. A neměla trpělivost ani se svými pacienty na klinice. Aspoň Caroliny Glanzové se na chvíli zbavila, zrušila několik schůzek a Sofia díky bulvárním večerníkům věděla, že se nyní živí účinkováním v erotických filmech.

Ani Victoria Bergmanová už k ní nechodila. To pro ni znamenalo prohru. Teď trávila dny koučováním generálních ředitelů při vedení lidí a přednášením.

Většinu toho dělala mechanicky a nemusela se na to vůbec připravovat, ale v důsledku to byla tak neuvěřitelná nuda, že se ptala sama sebe, jestli to za to vůbec stojí.

Rozhodla se, že zbytek nádobí nechá být, a místo toho se uchýlila s hrnkem kávy do pracovny a pustila počítač. Z kabelky vytáhla flashdisk a položila ho na stůl.

Victoria Bergmanová se potýkala s malou holčičkou, která byla podle všeho ona sama.

Možná sehrála rozhodující roli jedna jediná věc?

Šlo o událost, která se stala, když byla Victoria v prvním ročníku gymnázia, a ke které se stále vracela, ale o co přesně šlo, Sofia nevěděla, protože Victoria o celé věci vyprávěla téměř překotně.

Také to mohlo být něco, co se opakovalo. Něco, čemu byla vystavena dlouhou dobu, možná celé dospívání.

Byla vyvrhelem, byla slabá?

Sofia měla dojem, že Victoria slabostí pohrdá.

Nalistovala v zápisníku čistou stránku a rozhodla se, že ho bude mít při poslechu nahraných rozhovorů vždycky po ruce.

Když si přečetla, co bylo napsáno na obalu kazety, zjistila, že rozhovor probíhal zhruba před měsícem.

Victoriin chraptivý hlas:

…a pak jsem tam jednoho dne stála, ruce svázané za zády lepicí páskou, a všichni ostatní měli volné ruce a mohli si se mnou dělat úplně všechno, co chtěli, i když já to nechtěla. Nechtěla jsem plakat, když neplakali ani oni, protože to by bylo hrozně trapné, hlavně protože vážili takovou cestu, aby mohli přespat u mě a ne u svých manželek. Ty manželky si asi myslely, že je docela fajn, že nemusí platit účty, že můžou být celé dny doma a dělat to či ono a nemít ruce i nohy celé bolavé od té dřiny…

Sofia se natáhla po hrnku s kávou a zaslechla, že se Mikael probudil a chodí po obývacím pokoji.

Připadala si zmatená, unavená a otrávená.

Zvuk televize.

Fyzická únava, jako namožené svaly.

A ten nemilosrdný drmolivý hlas.

Kapky deště dopadají na okenní tabulky.

Mikael.

Neměla by to přestat poslouchat?

…chlapi chtěli ráno odjet a pak se vrátit k jídlu, které muselo vždycky být zdravé, výživné a zasytit je, i když chutnalo po moči a nebylo okořeněné…

Sofia slyšela, že se Victoria dala do pláče, a připadalo jí zvláštní, že ona sama se na tu událost vůbec nepamatuje.

Když se nikdo nedíval, mohla jsem se naklonit nad hrnce a přidat do nich věci, které by se měly spíš spláchnout. A pak jsem tam zůstala s babičkou a s dědečkem. Bylo to fajn, protože jsem se nemusela hádat s otcem, a když tam nebyl, snáze se mi usínalo, i bez vína a těch tablet, které jsem si mohla vzít, když jsem chtěla mít příjemný pocit v hlavě. Jen kdyby ztichl ten hlas, ten mlel pořád dokola a vyptával se mě, jestli se dneska odvážím…

Sofia se probudila v půl jedné, seděla stále u počítače a tělem se jí rozlil nepříjemný pocit.

Zavřela soubor a chtěla si v kuchyni nalít sklenici vody, ale pak si to rozmyslela a došla si do předsíně pro krabičku cigaret, kterou měla v kapse kabátu.

Zatímco kouřila pod digestoří, přemýšlela o tom, co Victoria vykládala.

Všechno do sebe jakoby zapadalo, a přestože se na začátku objevovaly nesrovnalosti, ve vyprávění vlastně žádné mezery nebyly. Byl to jediný dlouhý příběh. Hodina protažená na celý život jako pružná gumička.

Jak dlouho ji člověk může napínat, než praskne? pomyslela si a odložila hořící cigaretu do popelníku.

Vrátila se do pracovny a nahlédla do svých poznámek. Četla: SAUNA, PTÁČATA, HUŇATÝ PEJSEK, BABIČKA, ŠTĚRBINA, LEPICÍ PÁSKA, HLAS, KODAŇ. Slova byla napsaná její rukou, jen trochu roztřeseněji a nečitelněji.

Zajímavé, pomyslela si a odnesla si diktafon do kuchyně. Přitáhla si ke sporáku židli.

Začala pásek přetáčet zpátky a vyndala cigaretu z popelníku. Zastavila pásek v polovině a pustila diktafon. První, co uslyšela, byl její vlastní hlas.

„Kam jste jeli, když jste jezdili tak hrozně daleko?“

V duchu viděla, jak Victoria změnila polohu a upravila si sukni, která se jí pohybem vyhrnula.

„Tehdy jsem byla ještě malá, ale myslím, že jsme jezdili do městeček Dorotea a Vilhelmina v jižním Laponsku. Ale možná i dál. Poprvé jsem směla sedět na sedadle spolujezdce a připadala jsem si dospělá. Spoustu mi toho navykládal a pak mě z toho zkoušel, jestli si to pamatuju. Jednou měl dokonce na volantu encyklopedii a ptal se mě na všechna hlavní města světa. V knize bylo, že hlavní město Filipín je Quezon City, ale já řekla, že ve skutečnosti je to Manila. Jeho to rozzlobilo a vsadili jsme se o pár lyžařských bot na slalom. Když se později ukázalo, že jsem měla pravdu, dostala jsem takové použité kožené, které koupil na bleším trhu. Nikdy jsem si je neobula.“

„Jak dlouho jste bývali pryč? A jezdila s vámi maminka?“

Když nyní Sofia rozhovor poslouchala, měla dojem, že mluví příliš naléhavě. Od špačku si připálila novou cigaretu a nedopalek zamáčkla do popelníku.

Slyšela, jak se Victoria zasmála.

„Kdepak, ona s námi nebyla ani jednou.“

Asi minutu obě mlčely a pak znovu uslyšela sebe, jak Victorii připomíná, že říkala něco o nějakém hlase.

„Co je to za hlas? Slýcháte často hlasy?“

Sofia se zlobila sama na sebe, že se opakuje.

„Stávalo se to, když jsem byla malá,“ odpověděla Victoria. „Ale na začátku to byl spíš takový pronikavý zvuk, který pomalu sílil a zvyšoval se. Takové jako stoupající bzučení.“

„A slyšíte to pořád?“

„Ne, už dlouho ne. Ale když mi bylo tak šestnáct sedmnáct, tak ten jednotvárný tón přešel ve skutečný hlas.“

„A co ten hlas říkal?“

„Většinou uvažoval, jestli se dneska odvážím. Odvážíš se? Odvážíš se? Odvážíš se dneska? Občas to bylo docela náročné.“

„Co podle vás ten hlas myslel tím, že se máte odvážit?“

„Docela jednoduše se zabít! Nedokážete si vůbec představit, jak jsem s tím hlasem zápasila. Ale když jsem to udělala, tak zmlkl.“

„Chcete říct, že jste se pokusila o sebevraždu?“

„Ano, když mi bylo sedmnáct a byla jsem na výletě s několika kamarádkami. Ztratila jsem se jim myslím někde ve Francii, a když jsem se vrátila do Kodaně, byla jsem úplně na dně a pokusila jsem se oběsit v hotelovém pokoji.“

„Vy jste se chtěla oběsit?“

Když Sofia uslyšela svůj hlas, měla dojem, že zní nejistě.

„Ano… probrala jsem se na podlaze na záchodě, kolem krku jsem měla šátek. Hák ve stropě povolil a já si rozbila nos a pusu o dlaždice. Všude byla krev a ulomila jsem si kousek předního zubu.“

Otevřela ústa a ukázala Sofii, že sklovina pravého předního zubu má trochu jiný odstín než ta na levém.

„A pak ten hlas ztichl?“

„Vypadá to tak. Dokázala jsem mu, že jsem se odhodlala, a pak už asi nemělo smysl na mě dál naléhat,“ zasmála se Victoria.

Sofia slyšela, jak tam spolu mlčky sedí a tiše oddechují, určitě několik minut. Pak to zaskřípalo, jak Victoria odtáhla židli, oblékla si kabát a vyšla ven.

Sofia típla třetí cigaretu, vypnula digestoř a šla si lehnout. Byly skoro tři hodiny v noci a venku přestalo pršet.

Co udělala, že se Victoria rozhodla terapii přerušit? Jejich společné úsilí přece někam směřovalo.

Uvědomila si, že jí rozhovory s Victorií Bergmanovou chybí.

Silnice

která se vinula po Svartsjölandet, byla dlouho opuštěná, ale nakonec jednoho chlapce našla.

Stál na okraji příkopu, měl rozbité kolo.

Potřeboval odvézt.

Důvěřoval všem.

Nikdy se nenaučil rozeznávat ty, kteří se zklamali.

místnost

byla ozářená žárovkou a ona pozorovala představení z židle v rohu.

Na stěnu proti javorovým dveřím do obýváku namontovala silnou železnou smyčku, která se používala na uvazování lodí.

Chlapce svlékli, na krk mu nasadili škrticí vodítko a přivázali ho dva metry dlouhým řetězem ke smyčce.

Mohl se pohybovat na čtyřech čtverečních metrech, ale neměl možnost dosáhnout až k ní.

Na zemi vedle ní ležel kabel a na klíně měla elektrošokovou pistoli, ze které se daly v případě potřeby vystřelit dva ocelové projektily. Kdyby se šipky zapíchly do těla, během pěti sekund by proběhlo chlapcovým tělem pět tisíc voltů. Svaly v těle by se křečovitě stáhly a on by byl naprosto zneškodněn.

Naznačila Gaovi, že představení může začít.

Celé dopoledne se očišťoval a pomocí meditace hodinu po hodině pomalu omezoval svou myšlenkovou činnost. V hlavě mu nemělo zbýt ani trochu logického myšlení, které by ho odvádělo od toho, k čemu byl vycvičen.

Teď, pouhé vteřiny před začátkem představení, se chystal vymýtit poslední zbytky myšlenek.

Změní se v tělo, které má jen čtyři životně důležité potřeby.

Kyslík.

Vodu.

Potravu.

Spánek.

Nic jiného.

Je z něho stroj, pomyslela si.

plast

na podlaze zavrzal, když se chlapec připoutaný řetězem začal hýbat. Byl stále ještě zmatený a omámený po tom, co ležel v bezvědomí, a nejistě se rozhlížel. Trochu neohrabaně zatahal za řetěz, který měl kolem krku, ale už pochopil, že je nemožné se osvobodit, a proto se vyčkávavě stáhl, vstal a postavil se zády ke zdi.

Gao přecházel před bezmocným nahým chlapcem sem a tam.

Pak ho kopl do břicha. Chlapec zalapal po dechu a klesl na kolena. Gao ho znovu prudce kopl nad ucho a chlapec zakvílel a zhroutil se na podlahu.

Něco zapraskalo a z nosu se mu vyřinula krev.

Okamžitě pochopila, že boj je příliš nerovný, a uvolnila plačícímu chlapci řetězy.

žárovka

se lehce pohupovala u stropu a na zádech plazícího se chlapce se míhaly stíny. Gao vyhodnotil situaci a okamžitě pochopil, co se po něm chce. Ale druhý chlapec si myslel, že prosby a pláč ho zachrání, a vůbec si proto neuvědomil vážnost situace.

Ležel na zemi a škubal nohama jako vyděšené štěně.

Uvažovala, jestli je to proto, že vůbec poprvé pociťuje skutečnou fyzickou bolest, a nemá tudíž přístup k nezbytným instinktům umožňujícím přežití. Možná ho vychovali ve víře, že lidé jsou v zásadě dobří? Díky tomuto bludu neposkytne sám sobě smysluplnou šanci se bránit.

Gao ho zasypal kopanci a údery.

Nakonec se pokusila stav vyrovnat tím, že chlapci dala nůž, ale on ho zahodil a vyděšeně ječel.

Vstala ze židle a podala Gaovi lahev s amfetaminem. Byl zpocený, a jak zhluboka oddechoval, svaly na horní části těla se mu napínaly.

On a ona společně stvoří cosi dokonalého a úplného.

Ve stínech jsou jedním tělem.

Jen otvory a přípojky.

Krev a bolest. Elektrické impulsy.

Pomalu začala chlapce švihat přes záda kabelem, postupně zrychlovala a bila ho stále divočeji.

Chlapec silně krvácel ze zad.

Uchopila jednu injekční stříkačku, ale když mu chtěla vpíchnout do krku znecitlivující prostředek, všimla si, že už nežije.

Byl konec.

Kronoberský blok

Karl Lundström bylo v této chvíli jediné zajímavé jméno na seznamu podezřelých. Jeanette Kihlbergovou překvapilo, že se Sofia Zetterlundová ozvala, ale zároveň za to byla vděčná. Třeba z jejich setkání vyplyne něco nového, co pátrání posune dál?

Potřebovala by to. Všechno se totiž zadrhlo.

Thelin a Furugard byli už dávno odepsaní a výslech Bengta Bergmana, podezřelého z mnoha znásilnění, nic nového nepřinesl.

Jeanette byla toho názoru, že Bergman je neobyčejně nesympatický člověk. Byl citově nevypočitatelný a zároveň chladně vypočítavý. Několikrát se zmínil o své ohromné schopnosti empatie, ale zároveň prokazoval pravý opak.

Nemohla si nevšimnout podobnosti s tím, co se dočetla o Karlu Lundströmovi.

Kdykoli byl Bergman z něčeho podezřelý, jeho manželka mu vždycky poskytla alibi. Jeanette to vztekle zdůraznila von Kwistovi, když naléhala, aby ji znovu vyslechli. Zmínila se také o podobnosti s Karlem Lundströmem a jeho ženou Annette, která byla vždy na jeho straně, i když se jednalo o zneužívání jejich dcery.

Státní zástupce se jako obvykle nenechal zviklat a Jeanette si musela přiznat, že její pokus ohledně Bengta Bergmana zkrátka nevyšel.

Zkusili to, ale nic z toho nebylo.

Z krátkého telefonátu, který vedla s jeho dcerou, však pochopila, že Bengt Bergman toho má na svědomí hodně.

Když se člověk zřekne svých rodičů, nebývá to bez důvodu.

Jeanette lakonicky konstatovala, že státní zástupce s velkou pravděpodobností odloží i obvinění ze surového znásilnění prostitutky Taťjany Achatové.

Co zmůže prostitutka středních let, několikrát odsouzená za obchod s narkotiky, proti vysoce postavenému činiteli mezinárodní rozvojové organizace? Tvrzení proti tvrzení. A každý si dokázal spočítat, komu bude věřit státní zástupce von Kwist.

Ne, Taťjana Achatova nemá nejmenší šanci, pomyslela si Jeanette a odložila desky nadepsané Bengt Bergman.

Znovu ji přepadla únava a nejradši ze všeho by si vzala volno a užívala si léta a sluníčka. Ake však odjel do Krakova s Alexandrou Kowalskou a Johan byl v Dalarně s nějakými kamarády. Kdyby si teď vybrala dovolenou, cítila by se ještě osamělejší.

„Máš tu návštěvu.“ Do kanceláře nahlédl Hurtig. „Dole u vchodu sedí Ulrika Wendinová. Nechce jít nahoru, ale říká, že s tebou musí mluvit.“

Mladá žena stála venku na ulici a kouřila. Přestože bylo teplo, měla na sobě tlustou bundu s kapucí, černé džíny a těžké šněrovací boty, jakoby vojenské. Pod kapucí, kterou si přetáhla přes hlavu, měla velké černé brýle proti slunci. Jeanette k ní přistoupila.

„Chci, aby se můj případ začal znovu projednávat,“ řekla Ulrika a zamáčkla nedopalek.

„Dobře… Tak někam půjdeme a probereme to. Zvu vás na kafe.“

„Tak jo. Ale teď zrovna nemám peníze.“

„Vždyť říkám, že vás zvu. Pojďte.“

Beze slova se vydaly po Hantverkargatan, a než došly ke kavárně, Ulrika stihla vykouřit další cigaretu. Objednaly si každá kávu a chlebíček a usadily se venku na zahrádce.

Ulrika si sundala velké brýle proti slunci a Jeanette pochopila, proč si je nasadila. Na pravém oku měla černofialový otok. Modřina byla právě tak velká jako pěst a podle odstínu soudě několik dní stará.

„Co to proboha je?“ vyhrkla Jeanette. „Kdo vám to udělal?“

„To nic. Jeden známej chlápek. Jinak je hrozně fajn. Teda když není ožralej.“ Stydlivě se usmála. „To já jsem vytáhla flašku a pak jsme se pohádali, když jsem chtěla ztlumit zvuk na přehrávači.“

„Panebože, Ulriko. Vždyť za to vůbec nemůžete. Co je to za lidi, co se s nimi stýkáte? Chlápek, co vám jednu natáhne, když chcete ztlumit hudbu, aby si nestěžovali sousedi?“

Ulrika Wendinová jen pokrčila rameny a Jeanette pochopila, že její snaha nikam nevede.

„No tak dobře…“ řekla místo toho. „Pomůžu vám zařídit právní náležitosti, pokud chcete obnovit trestní oznámení na Lundströma.“ Předpokládala, že von Kwist se toho ujme jen stěží. „Proč jste se k tomu rozhodla?“

„Potom, co jsme se o tom bavily u mě doma,“ začala Ulrika, „jsem si uvědomila, že to pro mě ještě neskončilo. Chci vám říct všechno.“

„Všechno?“

„No, minule to bylo hrozně těžký. Styděla jsem se…“

Jeanette pozorovala mladou ženu a všimla si, jaká je křehká.

„Styděla? A za co?“

Ulrika se ošila. „Kromě znásilnění mi udělali ještě něco horšího.“

Jeanette ji nechtěla přerušovat, ale Ulričino mlčení naznačovalo, že čeká na doplňující otázku.

„Co jste mi neřekla?“

„Bylo to hrozně ponižující,“ řekla Ulrika nakonec. „Udělali se mnou něco, po čem jsem ztratila cit od pasu dolů, a když mě znásilňovali, tak…“ Znovu zmlkla.

Jeanette se zarazila. „Tak co?“

Ulrika zamáčkla cigaretu a okamžitě si zapálila další.

„Všechno to ze mě vyteklo. Výkaly… jako bych byla mimino.“

Jeanette viděla, že Ulrika se každou chvíli rozpláče. V očích měla nepřítomný pohled a chvěl se jí hlas.

„Bylo to jako nějakej rituál. Užívali si to. Bylo to děsně ponižující a já jsem to policajtům nikdy neřekla.“

Ulrika si osušila oči rukávem bundy a Jeanette zaplavil soucit s tou mladou ženou.

„Takže vás omámili nějakým znecitlivujícím prostředkem?“

„Jo, něco takovýho.“

Jeanette se podívala na Ulričinu modřinu. Od pravého oka se táhly téměř černé krevní podlitiny až skoro k uchu.

Nedávno ji uhodil takzvaný přítel.

Před sedmi lety ji znásilnili a ponížili čtyři muži, z nichž jeden se jmenoval Karl Lundström.

„Půjdeme ke mně do kanceláře a tam můžete učinit výpověď.“

Ulrika Wendinová přikývla.

Znecitlivující prostředek? pomyslela si Jeanette. To, že těla mrtvých chlapců obsahovala znecitlivující prostředek, byla zcela důvěrná informace. Nemůže to být náhoda.

Jeanette cítila, jak se jí rozbušilo srdce.

Mýdlový palác

Když zazvonil telefon, Sofia Zetterlundová byla ponořená v myšlenkách a leknutím málem rozlila kávu. Vzpomínala na Lasseho.

Když zvedla sluchátko a uslyšela, jak se Ann-Britt omlouvá, pořád ještě na něho myslela a uvědomila si, jak jí chybí, přestože jí tak ublížil.

„Volá vám Jeanette Kihlbergová z policie,“ sdělovala jí Ann-Britt.

„Dobře, přepojte mi ji.“

„Sofia Zetterlundová.“

„Tady Jeanette Kihlbergová. Mohla byste na oběd trochu dřív, abychom si stihly promluvit? Po cestě koupím nějaké jídlo u Číňanů a sejdeme se dole u hřiště na Zinkensdammu. Máte čínu ráda?“

Dvě otázky a presumptivní rozhodnutí jedním dechem. Jeanette Kihlbergová rozhodně slovy neplýtvá.

„Zrovna je olympiáda v Pekingu, tak jsem připravená,“ zažertovala Sofia.

Jeanette se zasmála. Rozloučily se a Sofia zavěsila.

Připadala si nesoustředěná. Hlavu měla pořád ještě plnou Lasseho.

Otevřela zásuvku u psacího stolu a vytáhla jeho fotografii.

Byl vysoký, tmavovlasý a měl jasně modré oči. Ale nejzřetelněji si pamatovala jeho ruce. Přestože pracoval v kanceláři, příroda ho vybavila mohutnými, svalnatými prackami dělníka.

Sofia byla zároveň vděčná za to, že se jí podařilo vytěsnit smutek a nahradit ho lhostejností. Stesk si nezasloužil.

Vzpomněla si, co mu řekla v hotelovém pokoji na Upper West Side, když byli v New Yorku, předtím než se všechno zhroutilo.

Dávám se ti, Lasse. Dostaneš mě celou, všechno, co jsem, a věřím ti, že se o mě postaráš.

Jak byla hloupá. Ale znovu už se jí to nestane. Už nikomu nedovolí, aby se k ní dostal tak blízko.

Sofia si oblékla sako a odešla.

Hřiště u Zinkensdammu

„Tak, a teď už znám i obličej, co patří k hlasu,“ řekla Jeanette Kihlbergová a napřáhla k ní ruku.

Usmívej se.

„Přesně tak,“ odpověděla Sofia Zetterlundová a usmála se. Policistce bylo kolem čtyřiceti a byla menší, než si ji Sofia představovala.

Jeanette se otočila a Sofia šla za ní, následovala její pružné, sebejisté kroky. Usadily se na velké, nedávno postavené betonové tribuně u zinkendammského hřiště a dívaly se na umělý trávník.

„Na oběd je to trochu nezvyklé místo,“ prohlásila Sofia.

„Tady to má tradici,“ usmála se Jeanette. „Hezčí místo aby člověk pohledal. Nebo jsme se mohly sejít na Kanalplanu.“

„Kanalplanu?“

„Ano, kdysi dávno tam hrála Nacka. Ale teď tam hraje dámský tým Hammarby. Ale to odbočuju, promiňte. Radši začneme. Spěcháte?“

„Vůbec ne. Jestli potřebujete, můžeme tu sedět celý den.“

Jeanette soustředěně okusovala kuřecí křidélko. „To je dobře, protože to možná bude chvíli trvat. Lundström je pro mě dost nepochopitelný. Navíc existuje řada nejasností ohledně toho, co vyšlo najevo.“

Sofia odložila sáček na vedlejší sedadlo.

„Našli jste toho Anderse Wikströma, Lundströmova přítele z Ange?“

„Ne, ráno jsem mluvila s Mikkelsenem. V Ange každopádně nějaký Anders Wikström bydlí. Nebo spíše Anders Efraim Wikström. Ale je mu přes osmdesát a už pět let žije v domově důchodců nedaleko Timra. O nějakém Karlu Lundströmovi v životě neslyšel a jen sotva s tím vším má něco společného.“

Sofii to, co Jeanette řekla, nepřekvapilo. Souhlasilo to s tím, co si sama celou dobu myslela. Anders Wikström je jen výplodem fantazie Karla Lundströma.

„Dobře. Zjistili jste ještě něco dalšího?“

Jeanette nacpala zbytky jídla do sáčku.

„Lundström toho má na svědomí víc. Včera u nás vypovídala jedna dívka a její výpověď může být pro vyšetřování mého případu důležitá. Víc vám teď říct nemůžu, ale souvisí to s vraždami, které vyšetřuju.“

Jeanette si zapálila cigaretu a zakašlala.

„Sakra, měla bych přestat… Nechcete taky?“

„Ráda si jednu vezmu…“

Jeanette podala Sofii zapalovač.

„Zeptali jste se jeho manželky, jestli věděla o těch filmech?“

Jeanette chvíli mlčela a pak teprve odpověděla.

„Když se jí na to Mikkelsen zeptal, poskytla mu jen zmatené vysvětlení. Že neví, že si nepamatuje, že byla pryč a tak dál. Lže, chce ho krýt. Pokud jde o to, co vyprávěl Karl Lundström, nedokážu se v tom vyznat. Ty řeči o Andersi Wikströmovi a ruské mafii. Mikkelsen si myslí, že lže, jako když tiskne.“

„Nejsem si tak úplně jistá, že Karl Lundström jen lže,“ prohlásila Sofia a potáhla z cigarety. „I kvůli tomu jsem vám zavolala.“

„Co tím myslíte?“

„Myslím si, že je to všechno mnohem komplikovanější.“

„Jak to?“

„Je možné, že občas mluví pravdu a pak převládnou fantazie. Nebo spíše bludy, sebeklamy. Udělal něco, co je silně tabuizované znásilnil vlastní dceru.“

„Chcete říct, že musí najít způsob, jak se se svou vinou vyrovnat?“

„Ano. Pohrdá sám sebou do té míry, že se cítí vinen řadou dalších násilných činů, kterých se ve skutečnosti nikdy nedopustil.“

Sofia vyfoukla několik kroužků kouře.

„Při našem rozhovoru několikrát zpochybnil, proč by to, že jsou muži přitahováni k malým holčičkám, mělo být nesprávné, a je zřejmé, že se domnívá, že tato přitažlivost je víceméně přirozená. Aby nakonec přesvědčil sám sebe, vymyslel několik událostí tak extrémních, že se nedají pominout.“

Sofia zamáčkla cigaretu. „A co Linnea?“

Jeanette se tvářila zamyšleně. „Kromě toho, co se našlo v Lundströmově počítači, objevili ve sklepě několik starých videokazet.“

„Cože u nich doma?“

„Ano, a na videokazetách našli nejen Lundströmovy otisky prstů, ale i Linnei.“

Sofia se otřásla. „Takže ona se na ty filmy dívala s ním?“

„Ano, to předpokládáme. Z analýzy vyplynulo, že to je, promiňte mi ten výraz, klasická dětská pornografie. Podle toho, co jsme zjistili, byla natočena v Brazílii koncem osmdesátých let. Nahrávky obíhaly v pedofilských kruzích dlouho a mají, znovu se omlouvám, u sběratelů kultovní statut…“

„Takže s ruskou mafií to nemá nic společného?“

„Ne, v tomto případě je ruská mafie, stejně jako Lundströmem vymyšlená postava Anders Wikström, zcela bez viny. Ovšem to, co se odehrává ve filmu, odpovídá jeho tvrzení v rozhovoru s vámi, s jedním podstatným rozdílem, totiž že filmy jsou, jak už jsem říkala, pořízené v Brazílii před dvaceti lety.“

„To zní rozumně. Jeho lži o Andersovi Wikströmovi byly tedy inspirovány skutečnou dětskou pornografií. To vysvětluje, proč byly tak promyšlené.“

„V jedné ze zásuvek Lundströmova psacího stolu jsme navíc našli pramen vlasů a kalhotky, obojí patří dceři. Můžete mi vysvětlit, co to znamená?“

„Ano, tohle chování znám. Sbírá trofeje,“ řekla Sofia. „Smyslem je získat nad obětí moc. Pomocí těchto předmětů se dokáže ve své fantazii vrátit ke znásilnění a znovu je prožít.“

Chvíli mlčely. Snad proto, že to všechno bylo tak příšerné.

Sofia myslela na Linneu Lundströmovou, na to, co asi zažila. Pak se vrátily myšlenky na Victorii Bergmanovou. Sofia uvažovala, jak se asi Linnea se svými zážitky vyrovnala. Victoria se naučila je vytěsnit. Jak to zvládala Linnea?

„Jak se Linnei vede teď?“

Jeanette rozhodila rukama a zatvářila se bezmocně.

„Mikkelsen říká, že její reakci zná od jiných dětí, s nimiž se setkal. Zlobí se, ale zároveň jsou příšerně zklamané. Nikomu nedůvěřují. Když nepláče, ječí, že otce nenávidí, ale zároveň není pochyb o tom, že se jí po něm stýská.“

Sofia si znovu vzpomněla na Victorii Bergmanovou. Dospělá žena, která je pořád dítětem.

„Chápu,“ řekla.

Jeanette se zahleděla na umělý trávník. „Máte děti?“ zeptala se a zapálila si další cigaretu.

Sofii ta otázka překvapila.

„Ne… neměla jsem příležitost. A vy?“

„Ano, kluka,“ odpověděla Jeanette. Sofia si všimla, že se zatvářila zamyšleně. „On…“ Jeanette zvážněla. „Je starý jako Linnea. V tomhle věku jsou tak děsně zranitelní, jestli mi rozumíte…“

„Já vím.“

„Mikkelsen říkal, že se na to specializujete. Na traumatizované děti…“ Jeanette rozhodila rukama a dodala: „Upřímně řečeno, dokážu jen těžko pochopit tenhle typ zločinců. Co je k tomu proboha nutí?“

Otázka byla přímočará a Sofia věděla, že Jeanette očekává stejně přímočarou odpověď, ale nejdřív nevěděla, co na to říct. Jeanettina energie a přítomnost ji zajímala a rušila zároveň.

„Na to se nedá vždycky tak jednoduše odpovědět,“ řekla po chvíli. „Ale pokud jde o vaši otázku, pár věcí týkajících se Karla Lundströma mi připadalo trochu zvláštních.“

„Které?“

„Nevím, jestli to má nějaký význam, ale často se vracel ke kastracím. Jednou se mě zeptal, jestli vím, jak se kastruje sob, a pak mi vykládal, že se mu rozdrtí varlata tak, že je někdo rozkouše. Jindy zase zašel tak daleko, že prohlásil, že všem mužům by se mělo hned po narození odříznout přirození.“

Jeanette několik vteřin mlčela.

„Všechno, o čem tu mluvíme, musí zůstat mezi námi,“ řekla pak. „Ale to, co mi říkáte, rozhodně posiluje moje podezření. Je to totiž tak, že všem třem mrtvým chlapcům, které jsme našli, někdo přirození odřízl.“

„To snad ne!“

Jeanette na Sofii vyčítavě pohlédla. „Škoda, že jste mi to neřekla, když jsme spolu mluvily poprvé.“

„Tehdy jsem neměla důvod porušit zásadu mlčenlivosti. Zkrátka a dobře jsem neviděla žádnou souvislost s vaším případem.“

Jeanette omluvně zvedla ruce.

Sofia pochopila, že Jeanette má výbušný temperament, a ke svému překvapení zjistila, že se jí to líbí.

Obličej Jeanette Kihlbergové žádné pocity neskrýval a Sofia viděla, jak vyčítavý pohled mizí a nahrazuje ho zoufalý výraz.

„Jasně. Už se k tomu nebudeme vracet. Ještě mi řeknete něco výživného?“

„Xylocain adrenalin,“ odpověděla Sofia.

Jeanette uvízl kouř v krku a rozkašlala se na celé kolo.

Sofii její prudká reakce překvapila a nejdřív nevěděla, jestli má pokračovat, ale Jeanette mezi záchvaty kašle vyhrkla: „Co mi to sakra říkáte?“

„No… Karl Lundström tvrdil, že Anders Wikström měl ve zvyku píchat obětem Xylocain adrenalin. Zrovna tenhle preparát ale neznám. Nevím, jestli se tím člověk dokáže zdrogovat.“

Jeanette zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla. „Tím se člověk zfetovat nemůže,“ prohlásila rezolutně. „Je to znecitlivující prostředek. Stejný jsme našli v tělech těch zavražděných chlapců. Xylocain adrenalin používají zubní lékaři, a Annette Lundströmová přece zubní lékařka je. Je potřeba říkat víc?“

Znovu se rozhostilo ticho.

„Tedy, musím říct, že to zní závažně,“ řekla po chvíli Sofia.

Přerušilo je zazvonění Jeanettina mobilního telefonu a Jeanette se omluvila.

Sofia neslyšela, co říká druhá strana, ale podle všeho to Jeanette rozčílilo.

„A sakra. Tak jo… a co dál?“

Jeanette vstala a začala přecházet mezi řadami sedadel na tribuně.

„Jo, chápu. Ale jak se to sakra mohlo stát?“

Znovu se posadila. „Dobře. Jedu tam…“ Pak sklapla mobilní telefon a zoufale vzdychla. „Do hajzlu.“

„Co se stalo?“

„My tu sedíme a bavíme se o něm…“

„Cože?“

Jeanette Kihlbergová se opřela a mezi šluky tiše nadávala. Její tvář byla jako otevřená kniha. Zklamání. Vztek. Odevzdanost.

Sofia nevěděla, co má říct.

„S Lundströmem už si nepromluvíme,“ zamumlala Jeanette Kihlbergová. „Oběsil se v cele. Co vy na to?“

Minulost

Sněhová bouře nad americkým východním pobřežím způsobila, že let 4592 byl přesměrován na torontské letiště, místo aby letadlo podle plánu přistálo na letišti JFK. Aby jim letecká společnost vynahradila zpoždění, byli ubytováni ve čtyřhvězdičkovém hotelu, letět dál měli druhý den ráno.

Když se po cestě umyli, rozhodli, se, že zůstanou v hotelovém pokoji a podělí se o lahev šampaňského.

„To je nádhera! Konečně chvíle klidu.“

Lasse se natáhne na postel. Sofia, která stojí ve spodním prádle před zrcadlem a maluje se, sebere vlhký ručník a hodí ho po něm.

„Pojď sem, uděláme si dítě,“ řekne Lasse najednou, obličej má stále ještě zakrytý ručníkem. „Chci s tebou mít dítě,“ opakuje a Sofia ztuhne.

„Cos to řekl?“

„Řekl jsem, že s tebou chci mít dítě.“

Sofia neví, jestli si z ní jen nedělá legraci.

„Myslíš to vážně? Opravdu?“

Občas totiž takovéhle věci říká, ale v příštím okamžiku to odvolá. V jeho hlase se však ozývá nějaký nový tón.

„Jasně, ksakru. Už ti bude za chvíli čtyřicet, mohlo by být pozdě. Pro mě ne, ale pro tebe. Mám pocit, že bychom se měli posunout dál… vždyť víš, co tím myslím.“ Sundá ručník a ona vidí, že to myslí naprosto vážně.

„Miláčku! Ty ani nevíš, jakou mám hroznou radost!“

Snad vlivem alkoholu nebo namáhavé cesty se Sofia rozpláče. Pravděpodobně je to kombinace všeho.

„Holčičko, ty pláčeš?“ Lasse vstane z postele a přistoupí k ní. „Stalo se něco?“

„Ne, ne, ne. Jsem jen neuvěřitelně šťastná. Samozřejmě že s tebou chci mít dítě. Vždycky jsem po tom toužila.“ Podívá se mu v zrcadle do očí.

„Tak to uděláme! Teď, nebo nikdy.“

Sofia přistoupí k posteli. Lasse ji obejme, políbí ji na krk a začne jí rozepínat podprsenku.

Oči mu svítí stejně jako předtím a Sofia se zachvěje.

Potom jdou do nočního klubu na Nassau Street. Je to jeden z mála podniků na téhle ulici, před kterým nestojí dlouhá řada lidí.

Klub je osvětlený jen tlumeně a sestává z mnoha různých místností, oddělených závěsy z červeného sametu. V největší z nich je malé jeviště, když přijdou, je prázdné.

Není tu nijak moc lidí a oni se usadí u baru a objednají si drink. Uplyne několik hodin, Sofia je stále opilejší, přicházejí další lidé a hudba na scéně zesílí.

Nějaký muž se ženou si sednou k baru vedle nich.

Později si nepamatuje, jak se jmenovali, ale na to, co se stalo potom, nikdy nezapomene.

Zpočátku si vyměňují jen pohledy a úsměvy. Žena pochválí Sofii nějaký detail na jejím oblečení.

Objednávají si stále další drinky a zanedlouho se všichni čtyři uchýlí na pohovku v klidnější části podniku.

Je to velká místnost.

Světlo je tlumené stejně jako hudba. Pohovka má tvar srdce.

V tu chvíli Sofia pochopí, do jakého podniku ji Lasse vzal.

To on navrhl, že půjdou do klubu. A neodvedl ji náhodou rozhodnými kroky přímo na Nassau Street?

Sofia si připadá trochu hloupě, protože jí tak dlouho trvalo, než pochopila, kde se ocitla.

Pak už jde všechno rychle a snadno.

A není to jen kvůli alkoholu. V přítomnosti dvou cizích lidí totiž mezi ní a Lassem k něčemu dojde.

Představí ji jako svou dlouholetou partnerku. Řeč jeho těla napovídá, že patří k sobě, a ona pochopí, že Lasse chce, aby se v této situaci cítila bezpečně.

V jednom okamžiku Sofia odejde od stolu na toalety, a když se vrátí, sedí ta cizí žena vedle Lasseho a místo vedle muže je prázdné. Sofia okamžitě pocítí vzrušení, posadí se tam a ve spáncích jí pulzuje krev.

Pohlédne na Lasseho a pochopí, že on ví, co se v ní odehrává, a že je mu jasné, že Sofia proti tomu nic nemá.

Dokáže si představit, že by se o něj dělila s jinou ženou. Sedí přece vedle něj a Sofia ví, že Lasse by bez jejího souhlasu nic neudělal.

Už mezi nimi neexistují žádná tajemství. Budou se pořád milovat stejně hluboce, ať se stane cokoli.

Budou mít spolu dítě.

Když se Sofia druhý den ráno probudí, strašlivě ji bolí hlava. Stačí zívnout, a už vidí před očima hvězdičky.

„Vstávej, Sofie… za hodinu letíme.“

Pohlédne na budíček na nočním stolku.

„Proboha, tři čtvrtě na šest… jak dlouho jsem spala?“

„Asi půl hodiny,“ zasměje se Lasse. „Měla ses včera vidět.“

„Včera?“

Usměje se na něj, i když je úsměv kvůli migréně poněkud bolestivý a namáhavý.

„Chceš říct před chvilkou? Pojď sem!“

Je nahá a nechá ze sebe sklouznout přikrývku. Lehne si na břicho a skrčí jednu nohu pod sebe. „Pojď sem!“

Lasse se znovu zasměje. „Ty jsi tak krásná, jak tam takhle ležíš… ale asi jsi zapomněla, že máme návštěvu.“

Sofia uslyší, jak ve sprše proudí voda. Štěrbinou ve dveřích vidí nahá těla, obrátí se a líbá ho.

„To přece nevadí.“

Počínají si správně? Ale Sofia nemá žádné výčitky svědomí a i Lasse vypadá spokojeně.

„Bude to rychlovka,“ pošeptá jí. „Letadlo na šílence nečeká.“

Bolest hlavy se změnila v příjemný pocit závrati.

Spěšně opustí hotel taxíkem, aby stihli letadlo. Muž a žena jim se smíchem mávají, ale adresy ani telefonní čísla si nevyměnili.

Během letu Sofia podřimuje, mimo jiné díky třem lahvičkám vodky, které vypili u snídaně.

Vzbudí se, když do ní Lasse opatrně šťouchne.

„Sofie? To musíš vidět. Je to skoro futuristické…“

Usnula na jeho rameni a nyní se narovná a vyhlédne okénkem ven. Za ním je New York pod sněhem, rozkládá se po obou stranách řeky Hudson, která obraz pod nimi rozřezává příčnou černou čarou. Síť ulic Bronxu a Bergenu připomíná tenké čárky na bílém papíře. Stíny mrakodrapů vypadají jako diagram.

Lasse sedí vedle ní a ona se cítí v bezpečí.

Když dorazí do hotelu na manhattanské Upper West Side, na obloze bez mráčku svítí slunce. Sofia byla v New Yorku několikrát předtím, ale už je to deset let a ona zapomněla, jak krásné to město může být.

Stojí s Lassem u okna v hotelovém pokoji, objímají se a z patnáctého patra mají fantastický výhled na Central Park pod příkrovem sněhu, který napadl v noci.

„Nelituješ toho, co se stalo včera?“ zeptá se jí Lasse a odhrne jí vlasy z čela.

Sofia se obrátí a políbí ho na ústa.

„Lasse… už dlouho jsem necítila něco takového… jsme si teď tak blízcí.“

„Chceš se s nimi sejít znovu?“

Pohlédne na něj, předstírá překvapení. „S kým?“

Zasmějí se a ona mu žertem ťukne ukazováčkem do špičky nosu.

Pak ale zvážní. „Lasse, na tom vůbec nezáleží, byla to jen jedna noc a… byla výjimečná. Měla jsem stejný pocit jako tenkrát poprvé, když jsme se poznali.“

Odmlčí se a pohladí ho po tváři. „Ale nebylo to kvůli nim. Mezi tebou a mnou k něčemu došlo. Bylo to jako dřív… ale lepší. Cítila jsem něco nového i s tebou. Teď ti důvěřuju… ne že bych ti nedůvěřovala předtím, ale teď cítím, že…“ Nenachází ta správná slova.

„Jak to?“ Lasse vypadá pobaveně a smutně zároveň.

„Dávám se ti, Lasse. Dostaneš mě celou, všechno, co jsem, a věřím ti, že se o mě postaráš.“

Pohlédne mu přímo do očí a připadá jí, že Lasse se tváří smutně.

„Já…“ zajíkne se a sevře ji v dlouhém, pevném objetí. Sofia cítí, že se jí chystá něco říct.

„Já tě taky miluju,“ řekne Lasse po chvíli, ale Sofia má dojem, že jí ve skutečnosti chtěl říct něco úplně jiného.

V zrcadle vidí okno, k němuž je Lasse otočený. Ve skle se odráží jeho tvář a ona má pocit, že pláče. Vzpomene si, co cítila před pouhými několika týdny. Připadá si jako v jiném světě. Teď s ní ale Lasse chce mít dítě a všechno se změní.

Pak Lasse sevření uvolní a opět na ni pohlédne. Ano, skutečně plakal. Ale teď se celá jeho tvář rozzáří úsměvem. „Víš, co teď uděláme?“

„Ne… co chceš dělat? Už jsi tu byl aspoň stokrát, tak by sis měl vědět rady,“ odpoví Sofia a také se zasměje.

„Nejdřív si dáme časný oběd v hotelové restauraci. Vaří tu skvěle, aspoň loni to tak bylo. Pak si pár hodin odpočineme a pak tě někam vezmu. V téhle roční době je to něco velice zvláštního.“

„V téhle roční době?“

„Není to žádný sexklub. To místo je jedinečné z jiných důvodů. Uvidíš. Je to překvapení.“

Převlečou se a sjedou výtahem do restaurace.

Když jim mají přinést moučník, podaří se Sofii Lasseho přesvědčit, aby vynechali siestu a vyrazili na místo, kde je čeká překvapení. Lasse se zatváří trochu poťouchle, omluví se a na chvíli zmizí z restaurace. Za deset minut se vrátí, nejde však k jejich stolu, ale k baru, nakloní se nad pult a podá něco muži na druhé straně. Tiše spolu chvíli mluví a Lasse se pak s úsměvem vrátí ke stolu.

Z reproduktorů se náhle ozvou tóny kytary a víření bubínku. Restaurace je téměř prázdná a Sofia pochopí, že hudba, která hraje, je určena pro ni. Píseň okamžitě pozná, ale nedokáže si vzpomenout, odkud ji zná.

Odloží lžíci a pohlédne na Lasseho, ale ten se jen dál usmívá.

„Lasse, tuhle skladbu mám hrozně ráda… jak jsi na to přišel?“

Pak si vzpomene, kde tu hudbu slyšela.

Asi před rokem. Byla v kině na nějakém asijském filmu, thajském nebo vietnamském, a v něm tuhle píseň hráli. Film jí nepřipadal nijak výjimečný, ale nemohla zapomenout na tu píseň, která se opakovala stále znovu a znovu, když se muž a žena ve filmu probudili a protahovali se, kouřili v ranním slunci nebo když spolu spali.

Když se tehdy vrátila z kina domů, už nevěděla, jak se film jmenoval, ale pamatovala se, že řekla Lassemu, že se jí líbila ta píseň. Smál se jí, když se mu ji pokoušela zazpívat, ale očividně přesně pochopil, co tím myslela.

Ale proč jí o tom nic neřekl už dřív?

Lasse mlčí a Sofia ztratí trpělivost. „Kdo to zpívá? Vždyť je to z toho filmu… ale ty jsi ho přece vůbec neviděl?“

Nakloní se k ní. „To ne, ale slyšel jsem tě tu píseň zpívat. Přiťukni si se mnou a pak ti všechno řeknu.“

Dolije skleničky a pokračuje: „Ta dívka z písničky pochází z místa, kam pojedeme. A mimochodem, to album stálo ve skříni pod přehrávačem nejmíň deset let, ale nikdy sis ho nechtěla poslechnout až do konce, když už jsi mi ho vůbec dovolila pustit. Říkávala jsi, že je moc dědkovské. Je to poslední skladba na albu.“

Přiťuknou si a Lasse dál mlčky sedí před ní. Sofia nechce nic uspěchat, zamyslí se a poslouchá text. A brzy to pochopí.

And the straightest dude I ever knew was standing right for me all the time… Oh my Coney Island baby, now. I’m a Coney Island baby, now.

Sofia vzdychne a s úsměvem se opře dozadu. „Coney Island? Pojedeme na Coney Island? Teď v zimě?“

Její představa o Coney Islandu, který leží daleko za Manhattanem, na konci Brooklynu, jsou písečné pláže a ošumělé zábavní parky z dvacátých let. V létě by se tam možná dalo jet. Ale ne koncem listopadu.

„Lasse, ty ses zbláznil.“

„Věř mi, je to tam nádherné,“ odpoví a zatváří se vážně. „Zamiluješ si to tam.“

Sofia ho pohladí po hřbetě ruky. „Pláže, kolotoče, sněhová břečka, vichřice a úplně pusto? Feťáci a toulaví psi? To by se mi mělo líbit? A co je to za pitomce, co zpívá?“

Dlouho se líbají a on jí řekne, že je to Lou Reed.

„Lou Reed? Vždyť žádnou desku s Lou Reedem nemáme…“ namítne Sofia.

Lasse se zasměje. „Copak se nepamatuješ na obal? Lou Reed v obleku, s motýlkem, obličej má napůl zakrytý černým kloboukem.“

Sofia se zasměje. „Lasse, ty si ze mě děláš legraci. Říkám ti, že žádnou takovou desku doma nemáme. Občas tu skříňku přerovnám, na rozdíl od jiných.“

Lasse to odmítá uznat. „Jsem si jistý, že tu desku máme.“

Jeho pochybnosti ji baví. „Jsem si naprosto jistá, že ji nemáme a že jsi mi ji nikdy nepouštěl. Ale to nevadí. To, co jsi právě udělal, vyvažuje tvou popletenost.“

„To, co jsem udělal?“

„No přece nechal mi zahrát tu píseň, hlupáčku.“ Znovu se zasměje. „Pamatoval sis, že se mi líbí.“

Lasse se zatváří ulehčeně a z obličeje mu zmizí nejistota.

„No tak dobře. Na zdraví!“

Znovu si přiťuknou a ona myslí na to, jak moc ho miluje.

Když mu tehdy po návštěvě kina zpívala tu písničku, nedal najevo, že by ji znal. Ale ve skutečnosti trpělivě čekal na příležitost, až jí ji bude moct pustit.

Celý rok si to schovával na vhodnou příležitost, čekal a pamatoval si to.

Je to jen drobnost, ale takovéhle drobnosti pro ni jsou velmi důležité. Zajímá se o ni, a i když to nikdy neřekne na rovinu, dává to najevo svým způsobem.

Poslední den stráví nakupováním a odpočinkem v hotelovém pokoji.

Na Coney Islandu bylo nádherně, přesně jak říkal.

Zábavní park za Brooklynem byl na zimu zavřený, ale dlouho do noci obcházeli různé útulné bary.

Pláž byla pustá, když se navečer procházeli kolem ostrova, společnost jim dělali jen mořští ptáci.

Cestou domů Sofia myslela na to, jak dlouho už neměli příležitost spolu takhle uvolněně trávit čas. Cítí, že právě znovu objevila Lasseho, který celou dobu někde existoval, ale kterého několik let ani nezahlédla.

Najednou je zase tam, Lasse, do něhož se kdysi zamilovala.

Když jsou zpět ve Stockholmu, všechno bohužel vybledne. Po pouhých několika týdnech ve Švédsku Sofia pochopí, že se může snažit, jak chce, ale že Lasse jí nic usnadňovat nebude.

Stejně náhle, jako se k ní vrátil, zase zmizí.

Sedí u snídaně a čtou noviny.

„Poslyš?“

„Hm…“ Je zabraný do čtení.

„Těhotenský test…“

Ani nezvedne hlavu od novin.

„Byl negativní.“

Teď vzhlédne. Překvapeně.

„Cože?“

„Nejsem těhotná, Lasse.“

Několik sekund mlčí. „Promiň, zapomněl jsem…“ Zahanbeně se usměje a zase se začte do novin.

Jeho popletenost už mu tolik nesluší.

„Zapomněl? Ty jsi zapomněl, o čem jsme mluvili v New Yorku?“

„Ale kdepak.“ Vypadá unaveně. „Jen jsem toho měl moc v práci. Už ani skoro nevím, co je za den.“

Šustění novin.

Zírá do nich, ale Sofia vidí, že nečte. Pohled má skelný a těká očima sem a tam. Pak vzdychne a vypadá ještě unaveněji.

Dny strávené v New Yorku se začnou podobat nejasným vzpomínkám na sen. Jeho blízkost, důvěrnost mezi nimi, dny strávené na Coney Islandu, všechno je pryč.

Sen byl nahrazen šedou, předvídatelnou každodenností, v níž se s Lassem míjejí jako stíny.

Sofia myslí na to, že si jí je naprosto jistý. Na dítě, které spolu chtěli mít, zapomněl. Sofia to nedokáže pochopit.

Cítí, že to nebude dlouho trvat a vybuchne.

„Zapomněl jsem ti něco říct,“ promluví Lasse a odloží noviny. „Volali mi z Hamburku a říkali, že se tam něco pokazilo. Potřebují mě tam, nemohl jsem to odmítnout.“

Natáhne se pro džus a nejistě na ni pohlédne, nalije nejprve jí a pak i sobě.

„Víš přece, že Němci nikdy neodpočívají. Dokonce ani na Vánoce a Nový rok.“

V tu chvíli už toho Sofia má dost.

„No to snad sakra nemyslíš vážně!“ zaječí a hodí po něm noviny. „O slunovratu jsi byl pryč. Na svatou Lucii jsi byl pryč. A teď ještě na Vánoce i na Nový rok! Takhle to dál nejde. Jsi přece ksakru šéf, tak bys snad mohl dokázat delegovat přes svátky svoji práci na ostatní!“

„Prosím tě, Sofie, uklidni se.“

Rozhodí rukama a potřese hlavou.

Sofia má dojem, že se ušklíbá. Ani když se rozzuří, nebere ji vážně.

„Není to tak jednoduché, jak si myslíš. Když se na to vykašlu, všechno se to zhroutí, Němci jsou sice pracovití, ale nesamostatní. Víš přece, že mají rádi pořádek a řád a pochodují v rovných řadách.“

Zasměje se a pokusí se k ní přiblížit. Sofia však stále zuří.

„Třeba se všechno nezhroutí jen v Německu, když se na to vykašleš a odjedeš.“

„Cože? Co tím chceš říct?“

Náhle vypadá vyděšeně. „Co jsi tím myslela, že se to zhroutí? Stalo se něco?“

Takovou reakci nečekala a poněkud se uklidní.

„Ne, nevím, co jsem tím chtěla říct, jen jsem se příšerně naštvala a byla jsem zklamaná, že budu muset zase strávit svátky sama.“

„To chápu, ale nedokážu s tím nic udělat,“ odpoví Lasse, vstane, otočí se k ní zády a začne sklízet zbytky snídaně do ledničky. Sofia má pocit, že je náhle nekonečně vzdálený.

Později, když je Lasse ve sprše, udělá Sofia něco, co dosud během desíti let, co jsou spolu, nikdy neudělala.

Jde do předsíně a vytáhne mu z kapsy saka služební telefon. Ten, co u něj má vždycky vypnutý zvuk, když nepracuje a je doma. Odblokuje ho a vyhledá odchozí hovory.

První čtyři čísla jsou německá, ale páté je stockholmské.

Další německá čísla a pak zas to stockholmské.

Sofia sjíždí níž a níž a to stejné číslo se objevuje v pravidelných intervalech. Podívá se na data a zjistí, že Lasse několikrát denně volá někomu ve Stockholmu.

Z koupelny slyší, že už se osprchoval, a strčí telefon zpět do saka.

Něco před ní tají.

Sofia cítí, že zuřivost se vrací.

Zůstane stát v předsíni a slyší, jak Lasse otáčí kohoutkem u umyvadla. Bude se holit a ona ví, že mu to zabere asi pět minut.

Znovu vytáhne telefon, najde to neznámé číslo a nechá telefon vyzvánět, přitom sleduje dveře koupelny.

Ozve se jemný ženský hlas.

„Ahoj, miláčku! Vždyť jsi říkal, že nebudeš mít čas…“

Sofia ztuhne.

„Haló… Slyšíš mě?“ Hlas zní vesele.

Sofia hovor ukončí.

Posadí se ke kuchyňskému stolu.

Za mými zády? myslí si. Za mými zády se všechno hroutí.

Lasse vychází z koupelny, kolem pasu má ručník. Usměje se na ni a jde se do ložnice obléknout. Sofia ví, že až bude hotový, postaví na kávu.

Otevře ledničku, vytáhne mléko a vylije obsah kartonu do výlevky. Pak prázdný obal zmačká a zahodí ho do koše.

Lasse přichází do kuchyně.

„Jestli chceš kafe, musíš jít koupit mléko,“ řekne Sofia. „Došlo.“

„Jak to, že došlo, vždyť jsem včera kupoval nové?“

„Prostě to tak je, nevím proč. Já mléko nepiju.“

Lasse vzdychne, otevře ledničku a zjistí, že Sofia nelže.

„Tak já ho skočím koupit a ty mezitím postav na kafe.“

Když Sofia slyší, že se dveře zabouchly, vyjde znovu do předsíně a vidí, že Lasse si vzal jen tričko, sako tam pořád visí.

Vyndá telefon a vidí, že v něm jsou dva nepřijaté hovory.

Asi volala ta neznámá žena, ale Sofia se neodvažuje si to ověřit, protože pak by záznam zmizel z displeje.

Otevře složku s textovými zprávami a najde příchozí.

Když si přečte asi třicet zpráv, které si Lasse s tou neznámou ženou poslal v posledních několika měsících, připadá jí, jako by narazila hlavou do zdi.

Kronoberský blok

Chodba vzdechů spojuje stockholmské policejní ředitelství s radnicí a vězni jsou tudy odváděni k soudnímu jednání. Průchod se kroutí podzemím a tvrdí se, že se tu odehrálo několik sebevražd.

Karl Lundström se oběsil ve vazební cele a nachází se v kómatu.

Jeanette Kihlbergová věděla, že to znamená, že možná jeho vinu už nikdy nebudou moct přesvědčivě dokázat.

Stejného večera, kdy došlo k pokusu o sebevraždu, přinesly televizní noviny zprávu o této události a několik známých rýpalů se začalo pohoršovat nad nedostatečným zabezpečením ve věznicích. I psychologové to schytali, protože nerozpoznali, že Lundström má sebevražedné sklony.

Jeanette se opřela do ošoupané kancelářské židle a zahleděla se oknem ven.

V každém případě udělala, co mohla. Teď musí zavolat Ulrice Wendinové a říct jí o novém vývoji událostí.

Dívku vůbec nepřekvapilo, když jí Jeanette vyprávěla, co se stalo, ani když jí vysvětlila, že dokud bude Karl Lundström ležet v kómatu, nemůže být o obnovení soudního projednávání ani řeči.

Ahlund a Schwarz dostali za úkol zjistit, jestli by modré volvo Karla Lundströma mohl být stejný vůz, který se odřel o strom v Svartsjölandet, ale předběžná analýza to nepotvrdila.

Barva laku neodpovídala. Byl to jiný odstín modré.

Karl Lundström, pomyslela si.

Za oknem pražilo odpolední slunce.

Když zazvonil telefon, dozvěděla se o další mrtvole.

Zhruba ve stejné chvíli, kdy si Karl Lundström v Kronoberské vazební věznici uvázal kolem krku prostěradlo, našli v půdní kóji na Södermalmu dalšího mrtvého chlapce.

Monument

Ivo Andrić nejdříve neměl mít s čtvrtým mrtvým chlapcem nic společného. Soudní lékař Rydén, který se chystal tělo prohlédnout, však potřeboval pomoc, protože jeho obvyklý asistent měl dovolenou, a když se Iva dotázali, jestli by za něj nezaskočil, souhlasil.

Chlapce našli na půdě v domovním bloku Monument u Skanstullu. Kromě jeho úplně zničeného obličeje téměř nic neukazovalo na to, že se stal obětí stejného pachatele jako ti předchozí.

Tam, kde bývaly oči, zely dva prázdné otvory a dalo se jen tušit, kde býval nos a rty. Celý obličej byl pokrytý ohromnými puchýři plnými tekutiny a na hlavě zbyly jen chomáče vlasů.

Těžké kovové půdní dveře se otevřely a vstoupila kriminální komisařka Jeanette Kihlbergová.

„Dobrý den, doktore. Doufám, že je všechno pod kontrolou,“ řekla a pak se obrátila k Ivu Andrićovi. „Vida, zase se potkáváme.“

„Spíš jen náhodou. Zastupuju kolegu na dovolené.“ Ivo Andrić se poškrábal na hlavě.

Chlapcovo zranění mohlo laikovi na první pohled připadat jako popálenina, ale protože zbytek těla byl nedotčený a na oblečení nebyly stopy popele ani sazí, museli samozřejmě dojít k jinému závěru.

„Vypadá to na kyselinu,“ řekl Ivo Andrić a Rydén přikývl na souhlas.

Na podlaze pod chlapcem i na stěnách byly páchnoucí skvrny a Rydén vytáhl tampón a namočil ho do jedné loužičky. Přičichl k němu a zatvářil se zamyšleně.

„Předběžně bych řekl, že je to kyselina solná, zřejmě hodně koncentrovaná, když uvážíme, jak reagovala při styku s obličejem. Napadá mě, jestli si pachatel byl vědom riskantnosti svého počínání. Pravděpodobnost, že poleptá i sám sebe, je poměrně vysoká.“

Ivo Andrić se pohladil po bradě. „Tahleta stěna vypadá, jako by ji omítli nedávno,“ řekl a ukázal na ni. Pak pokračoval: „Zedníci nějaký druh kyseliny používají. Oplachují jí myslím staré cihly, aby na nich držela omítka.“

„To by mohlo být,“ přikývl Rydén.

„Víme, kdo to je?“ obrátila se k nim Jeanette.

„To už si budete muset zjistit sama,“ odpověděl Rydén. „Já a Ivo zjistíme jen, jak k tomu došlo. Ne kdo to udělal a už vůbec ne proč. Ten kluk měl ale na krku hodně zvláštní náhrdelník. Vyfotili jsme ho a sundali mu ho. Sice se v etnologii vůbec nevyznám, ale řekl bych, že je africký.“

„Kdo ho našel?“ otázala se Jeanette.

„Feťák, který tu bydlí a který říkal, že si šel nahoru pro bednu cédéček, chtěl je prodat. Když ale vezmeme v potaz, že o kus dál na chodbě jsou další kóje s vypáčenými zámky, tak bych spíš řekl, že se sem vloupal a pak si všiml toho kluka, co visel ze stropu. Podle mě to musel být dost hrozný zážitek.“

Jeanette Kihlbergová přešla k Ahlundovi a Schwarzovi, kteří se bavili na druhém konci půdy.

„Chip a Dale už jsou tady?“ Ušklíbla se.

Ahlund se také zasmál a pak potvrdil, že muže, který chlapce objevil, už vezou na Kungsholmen k výslechu. Nic neukazovalo na to, že má s vraždou něco společného, ale vyloučit se to nedalo.

Během dalších hodin zajistili místo činu a spoustu předmětů nastrkali do igelitových sáčků a označili číslicemi. Chlapec visel na obyčejné prádelní šňůře a smyčka byla uvázána pomocí námořnického uzlu. Kolem krku měl chlapec typickou podlitinu ve tvaru obráceného písmene V se špičkou v místě uzlu, který pronikl téměř centimetr hluboko do kůže. Podlitina byla rudohnědá a kožovitá. Při jejím okraji zaznamenal Ivo Andrić drobné podkožní krvácení.

Na podlaze pod místem, kde tělo viselo, byla louže moči a výkalů.

„Že se nezabil sám, o tom není sebemenších pochyb.“ Rydén ukázal na to, co kdysi bývalo chlapcovým obličejem.

„Pokud to nebylo tak, že nejdřív upevnil šňůru u stropu, přehodil si smyčku kolem krku a nakonec si šplíchl do obličeje kbelík kyseliny solné. To mi ale připadá hodně přitažené za vlasy. A navíc, když se malý psychicky labilní kluk rozhodne spáchat sebevraždu, ať už sebenenormálnějším způsobem, není důvod se domnívat, že jde o trestný čin, pokud se jako v tomto případě neukáže, že sebevražda byla neproveditelná.“

„Co tím chcete říct?“ zeptala se Jeanette.

„Šňůra, na které ten kluk visel, je přinejmenším o deset centimetrů kratší, než by měla být.“

„Kratší?“

„Přesně tak. Šňůra není dostatečně dlouhá na to, aby ji dokázal připevnit ke stropu, i kdyby stál na té podpěře. Jak prosté, milý Watsone.“ Rydén ukázal ke stropu.

„Navíc byl oběšen, když ještě žil. Povolily mu svěrače, a pokud bychom hledali trochu důkladněji, zjistili bychom, že došlo i k ejakulaci.“

„Vy tvrdíte, že se udělal, když se škrtil na šňůře?“ Schwarz se obrátil k Rydénovi a Jeanette měla dojem, že se dá každou chvíli do smíchu.

„Ano. Stává se to. Ale je to tak, jak říkám. Někdo ho oběsil u stropu, pravděpodobně pomocí tamhletoho žebříku.“ Rydén ukázal na žebřík, který byl opřený o stěnu o kus dál. „Pak tam nastražil podpěru tak, aby to vypadalo, že ten kluk na ní stál, a nakonec mu chrstl do obličeje kyselinu. A proč to udělal?“

„Dobrá otázka…“

„Nejdřív mě napadlo, že chtěl znemožnit odhalení jeho identity.“ Ivo se obrátil k Jeanette. „Ale to nemáme za úkol zjišťovat. A pak ta trochu zvláštní okolnost, že šňůra byla příliš krátká. Na to byste se měli zaměřit.“

„Divné také je, že za relativně krátkou dobu vidím něco takového už podruhé.“ Rydén se zatvářil nevysvětlitelně potěšeně.

„Jak to?“

„Inu, ne poleptání kyselinou, ale příliš krátkou šňůru.“

„Cože?“ Jeanette to zaujalo.

„Byla to úplně stejná situace. Mrtvý byl muž středního věku, který podváděl svou družku a vedl dvojí život. Zarazila nás právě ta drobnost s příliš krátkou šňůrou, jinak všechno ukazovalo na sebevraždu.“

„Jinak nic nevzbudilo vaše podezření?“

„Ne, jeho družka vypověděla, že se vrátila domů z nějaké cesty a našla ho tam. To ona uvědomila policii. Pod židlí ležela hromada telefonních seznamů.“

„Takže vy jste si mysleli, že naskládal telefonní seznamy na židli a postavil se na ně, aby dosáhl ke smyčce?“

„Ano, k takovému závěru jsme došli. Jeho družka říkala, že byla v šoku a seznamy posunula, když ho sundávala dolů, a my jsme neměli důvod to zpochybňovat. Nebyly tam ani žádné další známky toho, že by tam byl ještě někdo jiný, a ona měla alibi, pokud se pamatuju. Její výpověď potvrdil hlídač na parkovišti a průvodčí ve vlaku.“

„A udělali jste mu rozbor krve?“

Jeanette ovládl naléhavý pocit, že tu je něco, čeho si nevšimla, a že to má přímo před očima. Byla tu nějaká souvislost, ale ona ji nedokázala zachytit.

„Ne, myslím, že ne. Nikdy to nebylo zapotřebí. Celé to bylo uzavřeno jako sebevražda.“

„Takže si nemyslíte, že by to jakkoli souviselo s tímhle případem?“

„To jste mě špatně pochopila, Janne,“ odvětil Rydén. „Jsou to dva naprosto odlišné případy.“

„To je možné. Ale stejně toho kluka odvezte do Solny a nechte v soudní laboratoři zkontrolovat, jestli v těle nejsou stopy znecitlivujícího prostředku.“

Rydén se zatvářil nechápavě. Ivo Andrić však okamžitě pochopil, kam Jeanette míří, a upřesnil to.

„Na patologii už máme tři mrtvoly. Tři zavražděné chlapce, kteří se zřejmě stali obětí stejného pachatele. Tenhle kluk se od nich sice v mnohém liší, protože ti tři byli ztýraní a navíc vykastrovaní. Ale také byli omámení a měli v krvi stopy narkotik, a když tohohle kluka prohlédneme, tak…“ Mávl rukou a předal slovo Jeanette.

„Já vlastně ani nevím proč. Mám jen takový pocit,“ řekla a vděčně se na Iva usmála.

Ústav patologie

V chlapcově náprsní kapse našli předvolání ze sociálky v Hässelby. Najednou věděli, jak se jmenuje. Schwarz a Ahlund hned vyrazili pro jeho rodiče a odvezli je do Solny, aby chlapce identifikovali.

Šperk, který měl kolem krku, byl rodinný klenot, který se v rodině dědil po celé generace.

Jeho identitu nebylo samozřejmě vzhledem k rozleptanému obličeji možné určit naprosto spolehlivě, ale když rodiče uviděli jeho tetování, byli si naprosto jistí, že je to jejich syn. Písmena RUF, vyrytá skleněným střepem do prsou, nepatřila ve Stockholmu mezi nejběžnější způsoby zdobení kůže, a v jedenáct hodin a dvacet dva minut byl podepsán dokument, který mrtvému chlapci vrátil jeho tvář.

Pokud šlo o kyselinu, Rydén se nemýlil. Jednalo se o devadesátipětiprocentní roztok kyseliny solné.

Rozbor krve ukázal, že chlapec dostal velkou dávku amfetaminu, než byl oběšen.

Jestli měl v těle také Xylocain adrenalin, ještě zjištěno nebylo.

Nahý chlapec ležel rozříznutý od krku až po penis na pitevním stole a Ivo Andrić si povšiml, že má vlevo na prsou několik malých skvrn. Neměl na sobě žádné vpichy, a musel proto preparáty dostat v jídle nebo pití.

Když Ivo o tři hodiny později dopsal zprávu, zavolal Jeanette Kihlbergové a stručně jí sdělil, co zjistil.

„V mnohém to připomíná ty předchozí tři kluky,“ začal. „Dosud jsme našli jen stopy amfetaminu, ale v tomhle případě je nedostal v injekci.“

„A jak?“

„Nějakým jiným způsobem. Ale našel jsem na jeho prsou dvě skvrnky.“

„Jaké skvrnky?“

„Připomíná mi to ranky od elektrošokové pistole, ale úplně jistý si tím nejsem.“

„A jste si naprosto jistý, že na těch dalších chlapcích žádné podobné skvrnky nebyly?“

„Naprosto ne, protože byli v dost hrozném stavu. Ale nechám si je znovu přivézt a ještě jednou je prohlédnu. Dám vědět.“

Domluvili.

Elektrošoková pistole, pomyslela si Jeanette Kihlbergová.

To se teda někdo pořádně rozšoupl.

Kronoberský blok

Chlapec, kterého našli oběšeného na půdě v bloku Monument, se jmenoval Samuel Bai, bylo mu šestnáct a byl pohřešován, protože utekl z domova. Sociální správa v Hässelby poskytla informace o jeho závislosti na narkotikách, o krádežích a násilnostech.

Jeho rodiče uprchli před válkou v Sieře Leone a byli několikrát vyšetřováni. Největším problémem této rodiny byl nejstarší syn Samuel, u něhož se zřetelně projevovaly symptomy válečného traumatu. Několikrát podstoupil léčení na oddělení dětské psychiatrie v ulici Maria Prästgardsgata a docházel také k soukromé psychoterapeutce jménem Sofia Zetterlundová.

Jeanette se zarazila. Zase ta Sofia. Nejdřív Lundström a teď Samuel Bai. Svět je malý, ale Stockholm ještě menší.

To je ale zvláštní, že tahle ženská je pořád do něčeho zapletená, pomyslela si. Ale třeba to tak není. U švédské policie je odborníků na sexuální násilí na dětech všehovšudy pět. Kolik psychologů se specializuje na traumatizované děti?

Tak dva, možná tři.

Zvedla sluchátko a navolila číslo Sofie Zetterlundové.

„Dobrý den, Sofie, tady je zase Jeanette Kihlbergová. Tentokrát mě zajímá Samuel Bai ze Sierry Leone. Chodil k vám. Našli jsme ho mrtvého.“

„Mrtvého?“ ¨

„Ano. Zavražděného. Mohly bychom se odpoledne sejít?“

„Můžete ke mně přijít hned. Právě jsem se chystala odejít, ale počkám na vás.“

„Tak dobře. Jsem u vás za čtvrt hodiny.“

Mýdlový palác

Jeanette musela několikrát objet náměstí Mariatorget, než našla volné parkovací místo.

Výtahem vyjela nahoru a v předpokoji ji uvítala žena, která se představila jako Ann-Britt. Byla to Sofiina sekretářka.

Jeanette jí vysvětlila, co si přeje, a když žena odešla pro Sofii, rozhlížela se po místnosti. Luxusní zařízení, originální umělecké předměty a nápadně drahý nábytek na ni působily dojmem, že tady by měl člověk pracovat, když si chce přijít na velké peníze. Ne otročit na Kungsholmenu jako ona.

Sekretářka se vrátila spolu se Sofií a ta se Jeanette zeptala, jestli jí může něco nabídnout.

„Ne, děkuju. Nechci vás zdržovat, tak radši hned začneme.“

„Vůbec mě nezdržujete,“ odvětila Sofia, „vyjdu vám vstříc, pokud to bude v mých silách. Ráda pomáhám.“

Jeanette se na Sofii podívala a instinktivně poznala, že je jí sympatická. Při předchozích rozhovorech mezi nimi byl odstup, ale teď zahlédla Jeanette už po několika minutách v Sofiině pohledu nefalšované přátelství.

„Zkusím se vyhnout freudovským přeřeknutím,“ zažertovala.

Sofia jí úsměv oplatila. „To je od vás milé.“

Jeanette úplně nechápala, co se děje, odkud se vzala ta intimní atmosféra, ale zkrátka tam byla. Vstřebávala ji a vychutnávala ten okamžik.

Usadily se každá po jedné straně psacího stolu a zvědavě na sebe hleděly.

„Co chcete vědět?“ zeptala se Sofia.

„Všechno o Samuelovi Bai… je mrtvý. Našli ho oběšeného na půdě.“

„Sebevražda?“ řekla Sofia.

„Ne, kdepak. Zavraždili ho a…“

„Vždyť jste ale říkala, že…“

„To ano. Ale oběsil ho někdo jiný. Možná je to nezdařený pokus inscenovat sebevraždu, ale… ne, pachatel se ani nepokusil zamaskovat skutečnost, že to byla vražda.“

„Teď nechápu, co tím myslíte. Buď je to sebevražda, nebo není.“ Sofia nechápavě zavrtěla hlavou a zapálila si cigaretu.

„Nebudeme zabíhat do detailů. Samuel byl zavražděn. Tak to prostě je. Možná si o tom budeme moct promluvit podrobněji při jiné příležitosti, ale teď se musím dozvědět něco o něm. Cokoli, abych si udělala představu, co byl zač.“

„Dobře. Můžete trochu upřesnit, co chcete vědět?“

Znělo to trochu zklamaně. Jeanette však neměla čas všechno podrobně vysvětlovat.

„Začněte třeba tím, proč k vám začal chodit.“

„Já vlastně nejsem dětská psycholožka, ale pracovala jsem v Sieře Leone, a proto jsme udělali výjimku.“

„To určitě nebylo nic jednoduchého,“ pravila Jeanette s pochopením. „Řekla jste udělali. Rozhodovalo o něm více lidí?“

„Ano, sociálka v Hässelby mě požádala, jestli bych s ním nemohla pracovat. Pocházel totiž ze Sierry Leone, ale to už asi víte?“

„Samozřejmě.“ Jeanette chvíli uvažovala a pak pokračovala: „Co víte o tom, co prožil tam…“

„Ve Freetownu,“ doplnila ji Sofia. „Vyprávěl mi například, že byl členem gangu zločinců a že se účastnil přepadení a vloupání. Navíc si ho čas od času najal nějaký místní mafián, aby někoho vystrašil.“ Sofia se nadechla. „Nevím, jestli to dokážete pochopit, ale v Sieře Leone vládne chaos. Polovojenské oddíly zneužívají děti k vykonávání věcí, které by žádný dospělý nikdy neudělal. Děti se nechají snadno ovlivnit a…“

Jeanette zaregistrovala, že pro Sofii je to náročné téma, ale nemohla s tím nic dělat. I když si přála, aby byla Sofia nejhoršího ušetřena, musela se dozvědět víc.

„Jak byl tehdy Samuel starý?“

„Vyprávěl, že už jako sedmiletý zabil prvního člověka. Když mu bylo deset, ztratil přehled o všech vraždách a znásilněních, kterých se dopustil. Vždycky byl pod vlivem hašiše anebo alkoholu.“

„To je ale hrůza. Kam to lidstvo spěje?“

„Ne lidstvo… jen muži. Zbytek můžete škrtnout.“

Chvíli mlčely a Jeanette přemýšlela o tom, co asi zažila během svého pobytu v Africe Sofia. Dokázala si ji tam představit jen těžko. Ty boty, a ty vlasy…

Je tak čistá.

„Nevadilo by vám, kdybych si jednu vzala?“ Jeanette ukázala na krabičku cigaret, která ležela vedle telefonu.

Sofia k ní krabičku pomalu přisunula a celou dobu přitom Jeanette upřeně hleděla do očí. Popelník postavila mezi ně doprostřed psacího stolu.

„Pro Samuela byla integrace do švédské společnosti velice těžká a od prvního dne měl velké problémy, aby se přizpůsobil.“

„A kdo by neměl?“ Pomyslela na Johana, který jednu dobu trpěl poruchou soustředění. Přestože neprožil ani zdaleka nic takového jako Samuel.

„Přesně,“ přikývla Sofia. „Ve škole nedokázal klidně sedět. Byl hlučný a rušil spolužáky. Několikrát se rozzuřil, když měl dojem, že ho ponižují nebo nechápou.“

„A víte, čím se zabýval ve volném čase? Když nebyl doma nebo ve škole? Neměla jste pocit, že se něčeho bojí?“

„Samuel byl neklidný a měl četné zkušenosti s násilím, a proto se často dostával do konfliktu s policií a úřady. A letos na jaře ho přepadli a zmlátili.“ Sofia sáhla po popelníku.

„Proč myslíte, že utekl z domova?“

„Zmizel poté, co se jeho rodiče dozvěděli, že bude od podzimu umístěn do nápravného ústavu pro mládež, myslím, že proto se rozhodl, že uteče.“ Sofia vstala. „Teď si ale musím dát kávu. Mám vám taky přinést?“

„Ano, díky.“

Sofia odešla do recepce a Jeanette uslyšela hučení kávovaru.

Myslela na to, v jaké zvláštní situaci se nachází.

Dvě naprosto samostatné a inteligentní dospělé ženy řeší vraždu násilnického, dysfunkčního mladíka.

S chlapcovým běžným životem nemají nic společného, ale přesto tu jsou.

Co se od nich očekává? Že odhalí pravdu, která neexistuje? Že pochopí něco, co pochopit nejde?

Sofia se vrátila s dvěma šálky černé kávy, z nichž se kouřilo, a postavila je na psací stůl.

„Mrzí mě, že vám nemůžu pomoct víc, ale když počkáte několik dní, projdu svoje záznamy. Mohly bychom se pak sejít znovu.“

Pozoruhodná žena, pomyslela si Jeanette. Jako by mi dokázala číst myšlenky. Bylo to fascinující a děsivé zároveň, i když Jeanette úplně nechápala proč.

„Chtěla byste? Byla bych vám hrozně vděčná,“ usmála se a cítila, že její důvěra k Sofii stále roste. „Nevykládejte si to špatně, ale mohly bychom spojit příjemné s užitečným a zajít někam na večeři.“

Jeanette překvapeně poslouchala svůj vlastní hlas. Kde vzala nápad s večeří? Takhle důvěrně se většinou nechovala. Holky z fotbalového týmu přece nepozvala k sobě ani jednou, i když už je zná tak dlouho.

Sofia neodmítla, ale naklonila se přes stůl k ní a pohlédla jí do očí. „Myslím, že je to báječný nápad. Už jsem celou věčnost neměla u večeře společnost.“ Odmlčela se a pak pokračovala dál, pořád na Jeanette upírala pohled. „Zrovna něco opravuju v kuchyni. Ale kdyby vám stačilo donesené jídlo, tak by bylo fajn, kdybyste mohla přijít ke mně.“

Jeanette přikývla. „V pátek?“

Mýdlový palác

Když Sofia doprovodila Jeanette Kihlbergovou k výtahu, vrátila se do kanceláře. Cítila se veselá, skoro šťastná a myslela na to, že opravdu pozvala Jeanette na večeři. Ale je to od ní skutečně chytré?

To, že k Jeanette něco cítí, ještě neznamená, že její city budou opětovány. Ale v každém případě se sejdou v soukromí, a co se stane dál, ukáže budoucnost.

Vytáhla kazety s nahrávkami hlasu Victorie Bergmanové, vložila jednu z nich do magnetofonu a pustila ho. Když uslyšela Victoriin hlas, vzala blok, položila si ho na klín, opřela se a zavřela oči.

…od začátku to věděla, kráva jedna blbá, i když dělala jakoby nic, je přece divné probudit se v noci sama a najít ho u mě v posteli, spodky ležely na zemi a byly na nich páchnoucí žluté skvrny.

Sofia se pokoušela obrnit proti vtíravým obrazům, které jí zprostředkovával Victoriin hlas. Musím k ní přistupovat profesionálně, pomyslela si, nesmím si to moc pustit k tělu. Ale stejně, představa otce, který se tajně plíží k dceři. Lehá si vedle ní.

Sofia si vybavila pach pohlaví, zalapala po dechu a udělalo se jí zle.

Všude ten hnus, co nejde smýt.

…a stěžovat jsem si nemohla, to bych dostala pohlavek a rozplakala bych se za zvuků Písničky na přání. Okurka na játrové paštice byla i bez mých slz dost slaná, a tak bylo lepší mlčet, pobrukovat si spolu s hudbou a odpovídat na otázky. Bylo fajn, když vybrali mě a já mohla pozdravovat sestřenici, která žije v Östersundu, Borgholmu nebo bůhvíkde. Otec tvrdil, že na světě je tolik pošahaných lidí, že by jich stačila půlka, a já jsem s tím souhlasila. Dál jsem si pobrukovala, seděla jsem tam, v puse pod tváří kousek čokolády, a on tam zase dal ruku, když se máma nedívala…

Sofia cítila, že už dál poslouchat nemůže, ale z nějakého důvodu nedokázala magnetofon vypnout.

…a skákala jsem pořád dál a pořád výš, ale nikdy dost na to, abych vyhrála cenu, kterou bych si mohla postavit do knihovny vedle fotek kluka, co se mu nechtělo jít plavat, když se rozhlížel po kraji…

Hlas byl stále naléhavější, vyšší, ale pořád stejně jednotvárný.

Frekvence a zabarvení se změnilo.

Na začátku bas.

…a chtěla jsem se mazlit, ale on už si našel nějakou jinou, která s ním pojede na dovolenou…

Pak alt.

…a bude se o něj starat, až bude muset jet až nahoru do Padjelanty…

Mezzosoprán, soprán, stále vyšší a vyšší.

…a urazí dvacet kilometrů za den, přivoní si k rozchodnici, to bylo jediné, co bylo zábavné, protože pod ní bylo něco hezkého…

Stále se zavřenýma očima hmatala po psacím stole, až našla diktafon a shodila ho na zem.

Ticho.

Otevřela oči a podívala se do bloku.

Tři slova.

PADJELANTA, ROZCHODNICE RŮŽOVÁ.

O čem to Victoria vypráví?

O urážce, kterou utrpěla, když byla bez varování vytržena ze svého života ve chvíli, kdy to nejméně čekala?

O tom, jak hledala útočiště v integritě a nedostupnosti?

Sofia cítila, jak se jí točí hlava. Chtěla všechno pochopit, ale připadalo jí, že Victoria se nachází ve stavu absolutního rozkladu. Ať se podívala kamkoli, ocitla se tváří v tvář sobě samotné, a když se snažila nalézt sebe samu, našla jen cizinku.

Sofia zavřela zápisník a začala se chystat k odchodu. Podívala se na hodiny. Bylo za pět minut tři čtvrtě na deset, prospala téměř pět hodin.

To vysvětlovalo, proč ji tak bolí hlava.

Staré Enskede

Po setkání se Sofií Zetterlundovou se Jeanette dokázala soustředit na práci jen s obtížemi. Něco ji zasáhlo, ale nedokázala přesně určit, co to bylo. Těšila se, že ji zase uvidí. Dokonce toužila po tom, aby už byl pátek.

Když odbočovala z Nynäsvägen, málem se srazila s malým červeným sportovním autem, které se přiřítilo zleva a které jí podle pravidla pravé ruky mělo dát přednost. Ve chvíli, kdy zuřivě zatroubila, uviděla, že je to Alexandra Kowalska.

Krávo blbá, pomyslela si, ale vesele jí zamávala. Alexandra jí také zamávala a omluvně zavrtěla hlavou.

Když zaparkovala na vjezdu a vešla do kuchyně, přivítal ji Ake, který právě v kuchyni smažil masové kuličky. Byl v báječné náladě.

Jeanette se usadila u prostřeného stolu.

„Chápeš to?“ začal okamžitě. „Byla tu Alex a říkala, že výstava v Kodani je instalovaná a že už jsem prodal dva obrazy. Koukej!“ Vytáhl z kapsy papír a hodil ho na stůl. Viděla, že je to šek na osmdesát tisíc švédských korun.

„A to je jenom začátek,“ zasmálse Ake, protřepal kuličky v pánvi a vyndal z ledničky dvě piva.

Jeanette mlčky přemýšlela. Tak takhle to tedy je, když se všechno od základu změní. Včera si ještě dělala starosti, jestli vyjdou s penězi do konce měsíce, a teď, o několik hodin později, tu před ní leží šek na částku ve výši více než dvou měsíčních platů.

„Co ti zase nejde pod nos?“ Ake stál před ní a podával jí otevřené pivo. „Nelíbí se ti, že vydělávám peníze tím, co jsi celou dobu považovala za moje hobby?“ Slyšela, jak zklamaně to zní.

„Ake, proč to říkáš? Vždyť moc dobře víš, že jsem vždycky věřila, že to někam dotáhneš.“ Chtěla položit ruku na jeho paži, ale on se odtáhl a vrátil se ke sporáku.

„To říkáš teď. Ale není to tak dávno, co jsi mi nadávala, že jsem nezodpovědný.“

Otočil se a usmál se na ni. Nebyl to však jeho obvyklý úsměv, ale takový nadřazený.

Pocítila, jak se v ní vaří hněv, když zaznamenala jeho samolibost. Copak tuhle cestu nepodnikli spolu? Copak nepostřehl, že celý jejich společný život se starala o to, aby měli co jíst a on barvy na paletě?

Ake k ní znovu přistoupil a objal ji.

„Promiň. Jsem pitomec,“ řekl, ale Jeanette měla dojem, že to nemyslí vážně.

„Alex říkala, že v Dagens Nyheter vyjde v neděli recenze a že se mnou chtějí udělat rozhovor do sobotní přílohy. Něco takového jsem si fakt zasloužil.“

Zvedl ruce do vzduchu, jako by vstřelil gól.

Vita bergen

„Nebloudila jste?“ řekla Sofia, když otevřela dveře.

„Kdepak,“ odpověděla Jeanette. „Byla jsem u policie ještě předtím, než vynalezli navigaci.“

Sofia se zasmála a vybídla ji, ať jde dál.

„Kuchyň je, jak jsem říkala, zatím neobyvatelná, tak musíme být v obýváku.“

Jeanette vstoupila dovnitř a ucítila zvláštní vůni, která jí dráždila čich. U ní doma byl cítit terpentýn a staré tepláky, ale tady se vznášela intenzivní, téměř chemicky čistá vůně, která se mísila se slabým odérem Sofiina parfému. Líbilo se jí to, nebo aspoň oceňovala ten rozdíl.

Už dávno nikoho nenavštívila v soukromí a poprvé po dlouhé době si připadala opravdu vítaná.

„Někteří lidé se mají,“ prohlásila, když si prohlédla rozlehlý, střídmě zařízený obývací pokoj. „Takhle si bydlet v centru, a navíc sama.“

Sofia ji vybídla, aby se posadila na pohovku, a pověsila jí kabát.

Jeanette se uvelebila a zhluboka, uvolněně vzdychla. „Někdy bych dala nevímco za to, kdybych mohla přijít domů a jen tak si sednout.“ Opřela si hlavu o opěrku a pohlédla na Sofii. „To je taková nádhera, utéct těm pohledům plným očekávání, opatrnému našlapování, plánování večeří a křečovitým rozhovorům před televizí.“

„Snad ano,“ odpověděla Sofia s významným úsměvem, „ale někdy se cítím dost osamělá.“ Vstoupila dovnitř. „Občas bych ze všeho nejradši byt prodala a přestěhovala se.“ Vytáhla z příborníku dvě sklenice, nalila do nich víno a posadila se vedle Jeanette.

„Máte velký hlad, nebo chvilku počkáme? Koupila jsem všelijaké italské pochutiny.“

„Klidně počkám.“

Podívaly se na sebe.

„A kam byste se chtěla odstěhovat?“ navázala Jeanette na předchozí rozhovor.

„To nevím. Kdybych to věděla, hned zítra bych byt prodala, ale nemám sebemenší tušení. Možná někam do ciziny.“

Sofia pozvedla skleničku a připily si.

„To zní úžasně,“ řekla Jeanette a přiťukla si se Sofií, „ale o tolik míň osamělé to zase nebude.“

Sofia se zasmála. „Nejspíš jsem uvěřila mýtu o švédské uzavřenosti a myslím si, že jakmile vkročím na kontinent, všichni tam budou automaticky srdeční a laskaví.“

Jeanette se také zasmála, ale vycítila, že výrok je zčásti míněn vážně. Chlad. Jako by ho sama neznala. „Mě by spíš lákala představa, že nerozumím tomu, co lidé říkají.“

Sofia se přestala smát. „Opravdu? Myslíte to vážně?“

„Spíš ne, ale někdy by bylo hezké použít neznalost jazyka jako výmluvu, že člověk nerozumí tomu, co ostatní říkají.“

Jeanette si uvědomila, že se možná příliš vydala všanc. Ale Sofia v sobě měla něco, co způsobovalo, že Jeanette svoje myšlenky necenzurovala jako obvykle, než se změnily ve slova a ona je vyslovila.

„Kdybyste si mohla vybrat nějaké místo na světě, kam byste se odstěhovala?“ zeptala se, aby odvedla hovor od toho, co právě řekla.

Sofia se zamyslela. „Vždycky mě lákal Amsterdam, ale v podstatě nemám tušení. Možná to zní trochu jako klišé, ale chtěla bych se stěhovat za něčím, ne pryč od něčeho, jestli mi rozumíte?“

„Že by všechno, po čem člověk touží, byla klišé?“ popíchla ji Jeanette a Sofia se zasmála.

„Tenhle pocit poznávám, a když mám být upřímná, a to by člověk být měl, tak…“

Jeanette se odmlčela a pak promluvila znovu.

„My dvě se ještě tak dobře neznáme.“ Pohlédla Sofii upřeně do očí a usrkla víno. „Dokážete zachovat tajemství?“

Okamžitě zalitovala, že se vyjádřila tak dramaticky. Jako by byly dvě puberťačky, které sedí v pokojíčku a společně se chystají poznávat svět, jako by slova byla jediná záruka, kterou člověk potřebuje, aby se cítil v bezpečí. Zrovna tak se mohla zeptat, jestli by se spolu nemohly začít kamarádit. Pořád ta stejná naivní vůle pokusit se ovládnout chaotickou skutečnost slovy, místo aby nechala rozhodnout okolnosti o tom, co bude řečeno.

Slova mají přednost před činy.

Slova místo bezpečí.

„Záleží na tom, jestli to souvisí s nějakým trestným činem. Vždyť ale víte, že jsem vázaná mlčenlivostí,“ usmála se Sofia.

Jeanette jí byla vděčná za to, jak se s tou pubertální otázkou vypořádala.

Sofia se na ni dívala, jako by ji chtěla vidět. Poslouchala ji, jako by jí chtěla porozumět.

„Jestli patříte ke křesťanským demokratům, tak byste to za trestný čin považovat mohla.“

Sofia zvrátila hlavu dozadu a propukla v smích. Krk měla dlouhý a šlachovitý, zranitelný a silný zároveň.

Jeanette se také uchichtla, posunula se k ní trochu blíž a přitáhla si kolena na pohovku. Cítila se tu jako doma. Napadlo ji, jestli je to skutečně tak jednoduché, jak si myslí, že za ta léta přišla o většinu přátel, protože stále upřednostňovala práci.

Tohle je ale něco jiného.

Něco samozřejmého.

„Už jsem za Akeho vdaná téměř dvacet let a pomalu ho začínám mít přečteného.“ Obrátila se a znovu se posadila rovně před Sofii. „Občas mě děsně štve, že už předem přesně vím, co řekne a jak bude reagovat.“

„Někteří lidé tomu říkají pocit bezpečí,“ prohlásila Sofia profesionálně zpochybňujícím tónem.

„To je samo o sobě možné. Ale tragické na tom je, že jemu se přesně tohle líbí. Ty a já, Jeanette, říkává, když se nám podaří říct náhodou ve stejné chvíli totéž. A já vždycky odpovím: To víš, že jo. Ty a já. Je to neustálý pokus najít zdůvodnění, proč žijeme spolu. Vidí podobnosti tam, kde ve skutečnosti vůbec nejsou, a povýší je na něco významného. Nebo to aspoň dělal dřív. Teď vlastně ani nevím. Někdy mě napadá, že už ho to taky přestává bavit.“

Sofia mlčela a Jeanette viděla, že přemýšlí a tváří se vážně.

„Člověku určitě dodává pocit bezpečí, když má někoho tak blízkého, ale zároveň… Je to jako žít s vlastním bráchou. Já ale vlastně tak úplně nevím, co je blízkost… nemůže to být jen čistě zeměpisná otázka. Do háje, já se vlastně znám hrozně špatně.“

Jeanette odevzdaně rozhodila rukama, i když věděla, že Sofia jí nic vyčítat nebude.

„To je v pořádku.“ Sofia se jemně usmála a Jeanette jí úsměv oplatila. „Ráda vás vyslechnu, když mi dovolíte, abych vás poslouchala jako přítelkyně.“

„Samozřejmě. Stejně bych si někoho takového, jako jste vy, nemohla dovolit. Jsem chudá policajtka. Vy si určitě říkáte aspoň tisícovku za hodinu, co?“

„Ano, bez DPH.“

Rozesmály se a Sofia dolila prázdné skleničky.

„Takže, já mám sice Akeho ráda, ale mám pocit, že už s ním nechci žít. Nebo ne, já to vím. Drží mě u něj jen můj syn Johan. Je mu třináct. Nevím, jestli by se s rozvodem dokázal vyrovnat. No, vyrovnat? Je dost velký na to, aby pochopil, že takové věci se stávají.“

„Ví Ake o tom, že máte takovéhle pocity?“

„Asi má podezření, že už našemu vztahu nedávám všechno.“

„Ale nikdy jste spolu o tom nemluvili?“

„Ne, nemluvili. Vznáší se to kolem nás jako taková nálada. Já si dělám svoje a on taky.“

Jeanette přejela špičkou prstu po okraji skleničky. „Svoje… já vlastně ani pořádně nevím, co dělá. Nemá čas na praní a na uklízení, a teď už vlastně ani na Johana.“

„Stále přítomný a zároveň stále duchem nepřítomný?“ poznamenala Sofia ironicky.

„A kromě toho si myslím, že to táhne se svou galeristkou,“ slyšela Jeanette říkat sama sebe.

Svěřuje se Sofii tak snadno, protože je psycholožka?

„Aby se člověk cítil v bezpečí, musí být viděn.“ Sofia se napila vína. „Ale právě to je zásadní nedostatek většiny mezilidských vztahů. Lidé zapomínají vidět jeden druhého, oceňovat to, co dělá ten druhý, protože jediná cesta, která stojí za námahu, je vlastní cesta. Vlastní zájmy jsou vždycky na prvním místě. Rozhodně to není divné, i když je to smutné. Já z toho viním individualismus. Stalo se z něj téměř náboženství. Vlastně je to hrozně divné, že lidé ve světě tak plném válek a utrpení pohrdají bezpečím a věrností. Člověk musí být silný, ale musí to dokázat sám, jinak je podle definice slabý. Je to neuvěřitelný paradox!“

Jeanette si všimla, že v Sofii se něco změnilo, její hlas byl nyní hlubší a tvrdší. Nedokázala tu náhlou změnu nálady tak úplně pochopit.

„Promiňte, nechtěla jsem vás rozrušit.“

„Nic se neděje, mám jen sama zkušenost s tím, že mne někdo bral jako samozřejmost.“ Sofia vstala. „Tak co, nedáme si něco k jídlu?“

„Dobře, jinak nám to víno stoupne do hlavy.“

Jeanette neklidně sledovala Sofii pohledem. Sofia vstala a odešla do kuchyně. Vrátila se s podnosem a postavila ho na stůl.

„Omlouvám se,“ řekla. „Začala jste mluvit vy. Chci jen říct, že je mi někdy tolik líto všech těch lidí, kteří nechápou, jak moc si můžou ublížit jen tím, že jsou si s někým blízcí.“

Jeanette si znovu povšimla, že Sofiin hlas je nyní hlubší a ne tak melodický. Pochopila, že se dotkla nezahojené rány.

„Myslím tím,“ pokračovala Sofia důrazně, „že pokud chce člověk zažít něco vzrušujícího, může odjet do Afriky a dělat něco užitečného, když potřebuje adrenalin a dobrodružství! Ale ne, lidé radši skákají s padákem nebo zlézají velehory, nebo podvádějí manželku nebo zklamou tu, které předtím slíbili, že ji neopustí, a ještě se smějí, když se z toho sesype.“

Sofia postavila na stůl talíře a posadila se. Obě si začaly nabírat jídlo.

Jeanette pochopila, že Sofii ranila, a chtěla to napravit, ale uvědomila si, že už zapomněla, jak se to dělá. Pokud to někdy vůbec věděla. Vzala si trochu těstovinového salátu.

„Myslím, že vím, co tím myslíte,“ začala pak opatrně. „Ale jste opravdu toho názoru, že jde prostě jen o hon za napětím? Změna sama o sobě není vždycky špatná, zažít občas volný pád přece nemusí být tak zlé.“

„To rozhodně ne, ale člověk musí hrát poctivě a snažit se nezraňovat víc, než je nezbytně nutné.“

Sofii se vrátil její normální hlas a i ona si vzala trochu salátu. Chvíli mlčky jedly. Jeanette viděla, že Sofia se uklidňuje.

„Ovšemže to není tak jednoduché,“ začala po chvíli, snažila se Sofii vyjít vstříc. „Ake je dobrý manžel, je na mě hodný a Johana zbožňuje. Ale zároveň je to nevyléčitelný romantik, který smýšlí o všech a o všem jen dobře, a pokud člověk jako policajtka něco nesmí dělat, tak je to právě tohle. Já jsem pořád podezíravá. Ake je ztělesněná finanční katastrofa a já si nemůžu pomoct a vnímám to jako výraz když ne zlého úmyslu, tak aspoň naprostého nedostatku empatie.“

Sofia oběma znovu dolila skleničky.

„Řekla jste mu, jak to vidíte? Finanční potíže jsou jedním z nejčastějších důvodů manželských neshod.“

„Samozřejmě jsme se kvůli tomu párkrát pohádali, ale je to, jako by… já nevím, občas mi připadá, jako by si vůbec nedokázal představit, čím si musím projít, když nemůžeme zaplatit složenky a já musím volat rodičům a půjčovat si od nich peníze. Jako by to všechno byla jen a jen moje starost.“

Sofia na ni vážně pohlédla.

„Mně to připadá, jako by nikdy sám nemusel převzít zodpovědnost. Jako by celý život měl někoho, kdo se o všechno staral místo něj.“

Jeanette němě přikývla. Připadalo jí, že kousky skládačky do sebe začínají zapadat.

„Už o tom nebudeme mluvit,“ řekla a položila Sofii ruku na rameno. „Sešly jsme se, abychom si promluvily o Samuelovi, viďte?“

„Na to je času dost, nemusí to být dneska večer.“

„Poslyš,“ zašeptala Jeanette. „Jsem hrozně ráda, že jsme se seznámily. Moc se mi líbíš.“

Sofia se posunula k ní a položila jí ruku na koleno. Jeanette se zatočila hlava, když se Sofii podívala do očí.

V nich bych možná mohla najít všechno to, co celý život hledám, pomyslela si.

Naklonila se k ní ještě víc a Sofia ji napodobila. Jejich rty se setkaly, jemně a důvěrně.

V tu chvíli Jeanette zaslechla, jak někde v sousedství někdo věší obraz.

Kdosi zatloukal hřebík.

Minulost

Když se člověk ohlédne na svůj život, někdy dokáže přesně určit okamžik, kdy se zrodilo nové období, i když to v té chvíli vypadalo, jako by jeden den střídal druhý jako vždycky.

Pro Sofii Zetterlundovou začalo nové období po cestě do New Yorku. Pak proležela dva týdny doma nemocná a přemýšlela o své práci i o osobním životě. Když nastaly vánoční svátky, myšlenky týkající se soukromého života začaly zabírat v jejím vědomí stále více místa.

První den po svátcích se rozhodla, že zavolá na finanční úřad, aby získala podrobnější údaje o muži, o němž se domnívala, že ví všechno.

Finančnímu úřadu stačí jen rodné číslo a pošle jí až domů všechno, co ví o Larsi Magnusi Petterssonovi.

Vlastně vůbec není důležité, že to bude pár dní trvat. Všechny údaje měla celou dobu přímo pod nosem.

Proč čekala?

Nechtěla to vidět?

Chápala to vůbec?

Ve farmaceutické firmě nejdřív vůbec nevědí, o kom mluví, když se ptá na Larse Petterssona, ale když dál naléhá, nakonec ji přepojí na obchodní oddělení.

Recepční je ochotná a udělá všechno pro to, aby Sofii pomohla. Po hodinovém hledání najde nějakého Magnuse Petterssona, ale ten u nich přestal pracovat před osmi lety a byl zaměstnaný jen krátce na německé pobočce v Hamburku.

Poslední adresa, kterou udal, je v Saltsjöbadenu.

V ulici Palnäsvägen.

Zavěsí, aniž by se rozloučila, a vytáhne lístek, kam si napsala neznámé číslo, které našla v Lasseho telefonu. Podle Zlatých stránek patří nějaké Mie Petterssonové, která bydlí na Palnäsvägen v Saltsjöbadenu. Na této adrese je zaregistrované ještě další číslo, které patří květinářství Petterssonová ve Fisksätře, a přestože už Sofia začíná chápat, že se o svého přítele dělí s jinou ženou, ještě tomu nedokáže uvěřit a myslí si, že je to všechno nějaký obrovský omyl.

To nemůže být Lasse.

Připadá si, jako by stála v chodbě plné dveří, které se před ní postupně otvírají. Během zlomku vteřiny jsou otevřené všechny, ona vidí, že chodba je dlouhá jako věčnost, a úplně na konci zahlédne pravdu.

V jediném okamžiku vidí všechno, všechno chápe a všechno je průzračné jako sklo. Už ví, proč stojí tam, kde stojí. Proč je Lasse tam, kde je. Všechno je naprosto zřejmé a zároveň jí to připadá tak naprosto neskutečné, že se stěží dokáže nadechnout.

Lasse má zkrátka a dobře plné ruce práce se dvěma rodinami. Jedna bydlí za městem v Saltsjöbadenu a druhá je ona v bytě na Södermalmu.

Samozřejmě jí to všechno mělo dojít mnohem dřív.

Jeho mozolnaté ruce, které vypovídají o fyzické práci, i když tvrdil, že pracuje v kanceláři. Velký dům vyžaduje spoustu práce, a proto ob týden tak rád vysedává na pohovce a dívá se na televizi. Týden s manželkou a týden s ní, má to zařízené opravdu dokonale.

Sžírá ji nejistota a žárlivost a uvědomuje si, že přestává uvažovat logicky. Copak jen jí nedošlo, jak to všechno souvisí?

Vybaví si rozhovor, který spolu vedli v kuchyni po návratu z New Yorku, kdy se náhle tak vyděsil. Určitě si myslel, že na něco přišla.

Všechno je okamžitě jasné.

Potřebuje pomoc, pomyslí si. Ale ne ode mě.

Někoho, jako je on, zachránit nedokáže, pokud vůbec nějaká možnost záchrany existuje.

Sofia vstane, jde do pracovny a začne hledat v zásuvkách jeho psacího stolu. Neví, co by tam mohla najít, ale mělo by tam být něco, co vnese další světlo do poznání, kdo je vlastně muž, s nímž žila.

Pokud je to tak, jak se obává, lety pozbyl ostražitosti. Bývá to přece tak? Existují dokonce osobnosti, které touží být odhaleny, a proto vědomě testují hranice do té míry, že nakonec skutečně odhaleny jsou.

Pod brožurami s logem farmaceutické společnosti najde obálku ze Södermalmské nemocnice. Vytáhne z ní dopis a přečte si ho.

Je to lékařské doporučení datované před devíti lety, ze kterého vyplývá, že Lars Magnus Pettersson se objednal na urologii na provedení vasektomie.

Nejdřív tomu nerozumí, ale pak pochopí, že se Lasse nechal sterilizovat. Před devíti lety.

Takže jí celá ta léta nemohl dát dítě, po kterém toužila. To, co říkal v New Yorku, že s ní chce mít dítě, nebyla jen lež, bylo to nemožné.

Vrstva po vrstvě se odlupuje a teď už nezbývá skoro nic, jen to, čím si může být naprosto jistá.

A co je to?

Že je Sofia, to ví.

Ale jinak?

Může důvěřovat svým vzpomínkám? Ne, ne automaticky. Vzpomínkové obrazy se mohou lety měnit a idealizovat nebo démonizovat nějakou událost. Vždyť je ksakru psycholožka.

Cítí se, jako by jí někdo ovázal hrudní koš provazem a pomalu ho stále pevněji utahoval, má dojem, že každou chvíli omdlí. Má zkušenosti s pacienty, kteří trpí panickými atakami, a ví, že právě jednu prožila.

Ať se ale na sebe dívá seberacionálněji, nedokáže se zbavit strachu.

Copak teď umřu? pomyslí si a pak jí všechno zčerná před očima.

V pátek osmadvacátého se rozjede do Fisksätry. Padá déšť se sněhem a teploměr na Hammarbyverken ukazuje teplotu těsně nad nulou.

Zaparkuje dole u přístavu jachet a pěšky se vydá do centra. Okamžitě zahlédne malé květinářství, ale zaváhá, neví, jestli se má odvážit dovnitř. Ne proto, že by se domnívala, že se má čeho bát, ale není si jistá, jak zareaguje, až se octne tváří v tvář ženě, s níž se deset let dělila o muže.

Pokud ta druhá žena o Lasseho dvojím životě nic neví, nemůže ji tím Sofia zatěžovat ani ji obviňovat. Tak co tady proboha vůbec pohledává?

Chce se dozvědět něco, co už stejně ví?

Předpokládá, že jednoduše chce spatřit tvář té neznámé ženy.

Ale když nyní stojí sama na náměstí, už si tím není tak jistá. Váhá, ale kdyby se vrátila domů, aniž by splnila, co si předsevzala, dál by ji to sžíralo.

Vstoupí do obchodu, ale ke svému zklamání zjistí, že osoba u pokladny je asi dvacetiletá dívka.

„Dobrý den, a hodně štěstí do nového roku!“ Dívka obejde pult a přistoupí k Sofii. „Máte přání?“

Sofia zaváhá a obrátí se, chce odejít, ale v tu chvíli se otevřou dveře skladu a do obchodu vejde půvabná tmavovlasá, asi padesátiletá žena. Na levém prsu má připevněnou jmenovku, je na ní napsáno Mia.

Žena je skoro tak vysoká jako Sofia a má velké tmavé oči. Sofia na ty dvě ženy, které jsou si tak nápadně podobné, nedokáže přestat civět.

Matka a dcera.

V tváři mladé ženy zároveň rozeznává zřetelné rysy Lasseho. Jeho trochu křivý nos.

Oválný obličej.

„Promiňte, ale hledáte něco?“ Mladší žena přeruší podivné ticho a Sofia se k ní obrátí.

„Chtěla bych kytici…“ Sofia polkne. „Pro svoje rodiče. Dnes mají výročí svatby.“

Žena přejde ke skleněné výloze s řezanými květinami.

„To by se vám mohla hodit takováhle kytice.“

O pět minut později vchází Sofia do kavárny vedle květinářství Petterssonová a kupuje si velký kelímek černé kávy a skořicového šneka. Posadí se na lavičku, ze které má výhled na náměstí, a usrkává kávu.

Nic není tak, jak si to představovala.

Mladá žena jí uvázala kytici a Mia se vrátila do skladu. A pak už nic. Sofia si myslí, že zaplatila, ale úplně jistá si tím není. Ale asi to udělala, protože za ní nikdo nevyběhl. Pamatuje se na zacinkání zvonečku na dveřích a pak na skřípání sněhu. Někdo posypal náměstí štěrkem.

Kelímek ji pálí do rukou a ona se probere. Moc lidí se tady nepohybuje, přestože je druhý všední den po vánočních svátcích a ona předpokládá, že ti, co si doma neužívají volna, se vydali do centra na povánoční výprodej.

Kytici položila vedle sebe na lavičku. Jsou to červené, růžové a žluté růže prostřídané liliemi a orchidejemi. Podívá se na lístek, který křečovitě svírá v ruce.

Je to účet. Takže zaplatila. Pomyslí na Lasseho, a čím víc na něj myslí, tím méně skutečný pro ni je.

Zmačká kytici a nacpe ji do odpadkového koše vedle lavičky. Káva putuje za ní, je bez chuti. Ani nezahřeje.

Cítí, že do očí se jí už zase hrnou ty zatracené slzy, a usilovně se je snaží zadržet. Schová tvář do dlaní a snaží se myslet na něco jiného než na Lasseho a Miu. Ale není to možné.

Mia, se kterou se celou tu dobu miloval. A ta dívka je Lasseho dcera. Jeho dítě. Dítě, které s ní mít nechtěl. Všechno to, co má Lasse společného s Miou, se Sofií, s tou druhou, mít společného nechce. Vidí vedle Miiny usmívající se tváře svůj protivný, rozespalý obličej.

Myslí na desku s Lou Reedem, kterou jí nechal přehrát v newyorském hotelovém baru. Uvědomí si, že deska pochopitelně stojí v jeho sbírce v Saltsjöbadenu a že ji poslouchali s Miou.

Okamžitě si vybaví další podobné situace. Popletenost, kterou dříve vnímala jako půvabný rys jeho osobnosti, je výsledkem toho, že žije dvojím životem.

Sofia cítí, jak ji chladná dřevěná lavička studí do zad. Zakloní hlavu, jako by chtěla zabránit slzám, aby jí stékaly po tvářích.

Je jí jasné, že to musí s Lassem skoncovat. A pak už nebude nic. Žádné myšlenky, žádné úvahy, nic. Ať si dělá, co chce, pro ni je mrtvý. Stačí se rozhodnout, jinak to bude pořád těžší a těžší.

Nebude vyvádět ani ječet, nebude ani žádat zadostiučinění. Jisté věci musí člověk zkrátka vyříznout ze svého života, aby sám přežil. Už to několikrát udělala.

Jednu věc je ale nutné udělat ještě předtím. I když to bude hodně bolestivé.

Musí je vidět všechny spolu. Lasseho, Miu a jejich dceru.

Ví, že je musí vidět, jinak na ně nikdy nepřestane myslet. Obraz šťastné rodiny. Bude ji navždy pronásledovat, toho si je vědoma. Ale je nucena se tomu vystavit.

Během dnů, které zbývají do silvestra, toho Sofia Zetterlundová moc nedělá. S Lassem mluvila jen jednou sotva půl minuty a s předstíranou nervozitou mu popisovala neúnosnou situaci v zaměstnání.

Na silvestra v jedenáct hodin večer si Sofia sedne do auta a rozjede se do Saltsjöbadenu. Palnäsvägen najde hned, nemusí hledat dlouho.

Zaparkuje asi sto metrů od velkého domu a vrátí se k vjezdu. Je to žlutá dvoupatrová vila s bílými lomenicemi a velkou udržovanou zahradou. Vlevo od domu vedou do stráně kamenné schůdky a na jejich konci probleskuje altánek.

Před garáží stojí Lasseho auto.

Obejde garáž a vystoupá do stráně za dům. Schová se za stromy, vidí odtud jako na dlani velké panoramatické okno a dění za ním. Line se z něj přátelská, útulná žlutá záře.

Vidí, jak Lasse vchází do obývacího pokoje s lahví šampaňského a něco volá za sebe.

Tmavovlasá kráska z květinářství vychází z kuchyně s podnosem, stojí na něm skleničky na šampaňské. Z vedlejšího pokoje přijde dcera s nějakým mladíkem, který je podobný Lassemu.

Copak má ještě syna? Dvě děti? I když jsou už dospělé.

Všichni se usadí na velké pohovce, Lasse jim nalije šampaňské a se smíchem si připijí.

Sofia tam stojí asi půl hodiny a celá ochromená sleduje to směšné představení.

Je skutečné a zároveň tak falešné.

Vzpomíná si, jak ji jednou prováděli po Čínském stínovém divadle. Jméno představení už si nepamatuje, ale nesmírně ji zasáhlo, když viděla scénu zezadu.

Vpředu byl bar nebo restaurace a za oknem moře a západ slunce. Všechno vypadalo naprosto skutečně, byl tam ošoupaný nábytek a zvukové efekty křik racků a šplouchání vln.

Když ale za chvíli vstoupila do zákulisí, všechno bylo tak ubohé. Nábytek byl stlučený z překližky a na místě ho přidržovaly lepicí páska a svorky. Všude ležely velké pletence kabelů lamp, které vytvářely iluzi západu slunce, a reproduktory na zvukové efekty.

Kontrast mezi útulnou místností na jevišti a zákulisím byl tak nápadný, že se cítila téměř ošizená.

To, čeho je svědkem nyní, je podobný výjev. Na povrchu lákavý, uvnitř falešný.

Těsně předtím, než začne odbíjet půlnoc, když vidí, jak se veselá společnost zvedá a znovu si připíjí, vytáhne mobil a navolí jeho číslo. Vidí, jak sebou Lasse trhne, a pochopí, že má v telefonu nastavené jen vibrace.

Něco řekne a odejde nahoru. Sofia vidí, jak se v jednom okně rozsvěcí světlo, a za několik sekund její telefon zazvoní.

„Ahoj, miláčku! Šťastný nový rok! Kde jsi?“ Slyší, jak se Lasse namáhá, aby to znělo uštvaně. Je přece v kanceláři v Německu a musí pracovat, přestože je Nový rok.

Než Sofia stihne něco říct, musí telefon odtáhnout od ucha, protože ji přemůže zvracení.

„Haló, co děláš? Hrozně špatně tě slyším. Můžu ti zavolat později? Je tu kolem mě dost zmatek.“

Sofia slyší, jak Lasse pouští vodu v umyvadle, aby rodinka v přízemí nerozuměla tomu, co říká.

Hráz praská a vyvalí se z ní proud ohavného zklamání. Nikdy se nesmíří s tím, že byla ta druhá.

Sofia přeruší hovor a vrátí se k autu.

Celou cestu domů propláče a déšť se sněhem, který bičuje přední sklo, se mísí s jejími slzami. Cítí na rtech hořkou příchuť řasenky.

Údaje z finančního úřadu jen potvrdí, co už dávno ví.

Vyplní několik prázdných míst.

Palnäsvägen.

Detaily. Jeho nezúčastněnost a chlad.

Květiny, které nekoupil na letišti, ale vzal v květinářství Petterssonová ve Fisksätře.

Manželka a dvě dospělé děti.

Deset let si pinkala sama se sebou, a zatímco si myslela, že Lasse hraje s ní a hází jí míč zpátky, on tam jen stál s pažemi svěšenými podél těla.

„Lasse, co kdybychom si vzali v létě měsíc dovolené a pronajali si dům v Itálii?“

„Poslouchej, Lasse, co kdybych přestala brát antikoncepci?“

„Není načase, abychom se přestěhovali kousek za město?“

„Myslela jsem…“

„Chtěla bych…“

Deset let návrhů a nápadů, při nichž obnažovala sebe i své sny. Stejný počet let plných pochybností a výmluv.

„Já nevím…“

„Mám toho v práci moc…“

„Musím jet pryč…“

„Teď se mi to nehodí, ale brzy…“

Její přání mít dítě bylo jen její. Ne jeho. Už přece dvě má a víc jich nepotřebuje. Její přání pořídit si dům bylo jen její. Ne jeho. Už přece jeden má a další nepotřebuje.

V jednom jediném nekonečném okamžiku ji o všechno připravil.

Cítí se apatická. Hodiny jezdí bezcílně dokola, a až když se rozsvítí kontrolka nádrže, vrátí se do skutečnosti. Zastaví a vypne motor.

Všechno to, co bylo před pouhými několika dny skutečné a hmatatelné, se ukázalo být iluze.

Má jen nečinně pozorovat, jak někdo rozebírá její život?

Jen pár decimetrů od ní projede s houkáním nákladní auto a ona zapne výstražná světla. Pokud má zemřít, tak na úrovni a ne ve špinavém příkopu v průmyslové zóně Västberga.

Victoria Bergmanová, její nová pacientka, by nikdy nedopustila, aby se s ní zacházelo jako s něčím, co se dá zahodit, když to člověka omrzí, pomyslí si Sofia.

Přestože se zatím viděly jen několikrát, Sofia pochopila, že Victoria v sobě má sílu, o níž ona sama může jen snít. Victoria navzdory všemu přežila a poučila se ze svých zkušeností.

Sofii náhle napadne, že by mohla Victorii zavolat. Přitom si všimne, že přehlédla zprávu od Lasseho: „Miláčku, právě letím domů. Musím s tebou mluvit.“ Zavře ji, navolí Viktoriino číslo a čeká na spojení. K jejímu zklamání je obsazeno. Pak se zasměje, když si uvědomí, co právě málem udělala. Victoria Bergmanová? Ta přece chodí na terapii k ní, ne naopak.

Pomyslí na Lasseho zprávu. Domů? Kde to vlastně je? A jaké letadlo? Přijede prostě autem ze Saltsjöbadenu, nic víc. Možná už tuší, že Sofia všechno ví. Něco ho muselo přimět, aby opustil svou skutečnou rodinu tak nahonem. Přece jen je Nový rok.

Bez varování ji znovu přepadne nevolnost a ona otevře dveře auta právě včas, aby se mohla vyzvracet do šedé sněhové břečky.

Nastartuje auto, pustí naplno topení a rozjede se do Arsty, do tunelu a dál k Mořskému Městu v Hammarby.

Zastaví u benzinové pumpy, natankuje, a když je hotová, vejde do prodejny. Prochází se mezi policemi, přemýšlí, kam se vrtnout, a proklíná sama sebe, že se izolovala do té míry, že je nyní zoufale sama.

Když stojí u pokladny, podívá se do košíku a zjistí, že do něj dala stěrače, stromeček na osvěžení vzduchu a šest balíčků máslových sušenek.

Zaplatí, vydá se k východu a tam se zastaví před stojanem s levnými čtecími brýlemi. Mechanicky si několikery vyzkouší, ty s minimem dioptrií. Nakonec najde jedny s černými obroučkami, ve kterých vypadá štíhlejší, upjatější a trochu starší. Sofia počká, až se k ní prodavač obrátí zády, a rychle si brýle strčí do kapsy. Co se to s ní děje? V životě dosud nic neukradla.

Když už zase sedí v autě, vytáhne mobil, najde poslední zprávu od Lasseho a stiskne Odpovědět.

„Dobře. Uvidíme se doma. Počkej tam na mě, jestli přijdeš dřív.“

Pak vyrazí směrem k centru a zaparkuje v garáži na ulici Olofa Palmeho. Kreditní kartou zaplatí parkovací lístek na dvacet čtyři hodin.

To bude úplně stačit.

Parkovací lístek však neumístí na přístrojovou desku pod přední sklo, ale schová ho do peněženky.

Už je půl šesté ráno, je Nový rok, a když dojde až na Hlavní nádraží, vstoupí do haly a postaví se před velkou tabuli s odjezdy vlaků. Västeras, Göteborg, Sundsvall, Uppsala a tak dále. Přistoupí k automatu na jízdenky, znovu vytáhne kreditní kartu a koupí si zpáteční lístek do Göteborgu na vlak, který odjíždí v osm hodin.

V trafice si koupí dvě krabičky cigaret a pak se posadí do kavárny a čeká na odjezd vlaku.

Göteborg? pomyslí si.

A najednou přesně ví, co udělá.

Staré Enskede

Nedělní ráno bylo zářivé a nádherné a Jeanette se probudila časně. Poprvé po dlouhé době se cítila skutečně odpočatá.

Víkend uplynul bez větších komplikací. Akeho rodiče u nich byli na návštěvě a všechno proběhlo překvapivě hladce, i když jeho matka byla toho názoru, že vepřová pečeně byla trochu sušší a že bramborový salát neměli kupovat v samoobsluze.

V podstatě si to užili. Dívali se na televizi a hráli hry.

Tchán s tchyní odjíždějí dopoledním vlakem a zbytek dne bude mít pro sebe. Ležela v posteli a uvažovala, jak volný čas stráví.

Rozhodně ne prací.

Nebude dělat nic zvláštního, chvíli si bude číst a možná půjde na dlouhou procházku.

Slyšela, jak se Ake probouzí. Ztěžka dýchal a převracel se.

„Už jsou všichni vzhůru?“ Hlas měl unavený a přetáhl si přes hlavu pokrývku.

„Myslím, že ne. Je teprve půl osmé, tak můžeme ještě chvíli zůstat v posteli. Až začne tvoje matka chodit po kuchyni, uslyšíme ji.“

Ake vstal a začal se oblékat.

Jen si běž, stejně už tu nic nezůstalo, pomyslela si a uviděla před sebou Sofiinu bledou tvář.

„Kdy jim jede vlak?“

„Před dvanáctou. Mám je odvézt na nádraží?“ řekla Jeanette, snažila se mluvit lhostejně.

„Můžeme jet spolu,“ odpověděl, očividně se snažil, aby to znělo přátelsky.

Asi o půl hodiny později sešla do kuchyně a nasnídala se s ostatními. Když dojedli a sklidili ze stolu, vzala si hrnek kávy a odešla do zahrady.

Navzdory všemu se cítila docela šťastná.

Setkání se Sofií se vyvinulo v něco docela jiného, než očekávala, a doufala, že Sofia to vnímá podobně. Líbaly se a ona poprvé v životě pocítila vůči ženě něco, co do té doby zažila jen s muži.

Je možné, že sexualita nemusí nutně souviset s pohlavím? uvažovala, připadala si zmatená. Třeba je to tak banální, že důležitá je osobnost. Jestli je to muž nebo žena, nehraje žádnou roli.

Bylo by to tak jednoduché. A zároveň tak komplikované.

Vypila kávu a vrátila se dovnitř.

Ake a jeho otec seděli u televize a dívali se na nějaký pořad o přírodě a Johan pomáhal babičce v kuchyni mýt nádobí.

Když nastal čas odjet na nádraží, odnesla Jeanette zavazadla do auta, protože nechtěla překážet, až si tchyně s tchánem budou balit zbylé věci a srdceryvně se loučit s Johanem.

Potom dojela na Hlavní nádraží a zaparkovala mezi dvěma taxíky. Společně vyndali zavazadla, po dalším uslzeném rozloučení na nástupišti návštěvě zamávali a Jeanette se okamžitě snáze dýchalo. Vzala Akeho za ruku a pomalu se vydali zpátky k autu.

Tíživé myšlenky, které ji dopoledne sužovaly, jako by odvál vítr. Navzdory všemu patří k Akemu a on k ní.

Co by jí Sofia mohla poskytnout jiného než Ake? uvažovala.

Vzrušení a zvědavost není všechno.

Musí prostě zatnout zuby.

Na zpáteční cestě zastavili u stánku a koupili si Dagens Nyheter. V novinách měla být recenze Akeho výstavy. Ze všeho nejradši by si byl koupil noviny už před snídaní, ale protože nechtěl, aby si jeho rodiče recenzi přečetli, kdyby byla odsuzující, vyčkával.

Když se vrátili domů, společně se usadili v kuchyni ke stolu a rozložili před sebou noviny. Jeanette viděla, že Ake je nervóznější než kdykoli předtím.

Zasmál se a začal přehnaně předstírat, že je mu všechno úplně jedno.

„Tady je to,“ řekl, přeložil noviny na polovinu a položil je mezi ně.

Mlčky seděli a četli, každý svým tempem. Když Jeanette pochopila, že umělec, o kterém píší, je její Ake, všechno se s ní začalo točit.

Recenzent nešetřil chválou. Podle jeho názoru byly malby Akeho Kihlberga nejdůležitější událostí, která se ve švédském výtvarném umění přihodila za posledních deset let, a věštil Akemu zářnou budoucnost. Bezpochyby se stane dalším mezinárodně proslulým švédským umělcem a malíři Ernst Billgren a Max Book působili ve srovnání s ním jako banální epigoni.

„Musím zavolat Alex.“ Ake vyskočil a utíkal do předsíně pro telefon. „A pak pojedu znovu do města. Odvezeš mě?“

Jeanette dál seděla u stolu a nevěděla, co by měla cítit.

Bylo to jako ve snu.

„Jasně,“ řekla nakonec a pochopila, že od této chvíle nebude nic tak jako dřív.

Neměla ani tušení, jakou má pravdu, i když se všechno mělo vyvinout úplně jinak, než si myslela.

Allhelgonagatan

Důvěrně známé tóny tahací harmoniky se mísily s hlasitým provozem na Dalslandsgatan. Z otevřeného okna se linula Balada o brize Blue Bird z Hullu a Sofia Zetterlundová se zastavila a chvilku poslouchala, než pokračovala dál k Mariatorget.

Několik kolemjdoucích s úsměvem pokyvovalo hlavou do rytmu a jedna žena začala zpívat smutný text o plavčíkovi, kterého přivázali k hlavnímu stěžni a pak na něj zapomněli, když se loď potápěla.

Z hudby se stalo nečekané vyrušení, které fungovalo jako katalyzátor pro navazování rozhovorů v zemi, kde nikdo s nikým nemluví bezdůvodně. Písně Everta Taubeho znají všichni, dostávají je odmalička spolu se sledi a mateřským mlékem.

Po večeru stráveném s Jeanette byla Sofia zmatená. To, co bylo od počátku míněno jako pracovní schůzka, se vyvinulo v cosi velmi soukromého. Jeanette se dotkla jejích citů a fyzicky Sofia prožila vzrušení, které dosud neznala. Díky Jeanette se cítila přitažlivá tak, jak to v ní nedokázal vzbudit ani Lasse.

Zároveň ji ale děsilo, že jediná osoba dokáže tak významně ovlivnit její pohodu a tím způsobem ji ovládnout. Mikael za dobu, kterou s ním strávila, nedokázal proniknout tak hluboko do jejího nitra, jako se to podařilo Jeanette, a Sofii se to líbilo.

Vychutnávala si to a odevzdala se jí.

Ale teď už si nebyla tak docela jistá tím, že to byl dobrý nápad.

Vztah s Jeanette by všechno ještě mnohem více zkomplikoval.

Když vyšla na Allhelgonagatan, zastavila se, vytáhla z kabelky diktafon a nasadila si sluchátka. Na obalu kazety si přečetla, že nahrávka byla pořízena před čtyřmi měsíci.

Sofia diktafon pustila a šla dál.

…a tak jsem odjela s Hannah a Jessikou trajektem do Dánska, s těma dvěma falešnýma holkama, co jsem poznala v Sigtuně, a ony se rozhodly, že pojedou na festival v Roskilde, a nechaly mě samotnou ve stanu s těma čtyřma hnusnýma Němcema, co mě nedali celou noc pokoj, ohmatávali mě, mačkali, přiráželi a sténali, zatímco já jsem z dálky slyšela Sonic Youth a Iggyho Popa a nemohla jsem se ani hnout, protože se střídali a ostatní mě drželi…

Zcela se odřízla od okolního světa a ocitla se ve stavu podobném spánku, lidi kolem sebe už neviděla ani neslyšela.

…a věděla jsem, že moje takzvané kamarádky stojí vpředu před scénou a kašlou na to, že tam ležím opilá jejich sladkým dezertním vínem a znásilňují mě, a pak se mi nechtělo jim vykládat, proč jsem smutná, a chtěla jsem co nejrychleji odjet…

Magnus Ladulasgatan. Všechno jakoby fungovalo samovolně. Timmermansgatan. Ze slov se staly obrazy, které neznala, ale přesto jí připadaly povědomé.

…a pak jsme pokračovaly do Berlína, tam jsem jim vybrala batohy a lhala, že nás okradli, když jsem spala, zatímco ony šly nakoupit další víno, jako bychom ho už tak nevypily až moc. Pořádně to rozjely, když to neviděli jejich nóbl rodiče, kteří byli doma v Danderydu a vydělávali peníze, co posílali do Německa, abychom mohly jet vlakem pořád dál a dál…

Pochopí, o čem bude Victoria vyprávět, a vzpomene si, že tuhle kazetu vlastně už předtím několikrát poslouchala. Jistě nejméně desetkrát vyslechla vyprávění o Victoriině cestě po Evropě.

Jak jen na to mohla zapomenout?

…do Řecka, a tam nás zdrželi na celnici, psi nám očuchávali batohy a nadržení dědkové v uniformách nám udělali tělesnou prohlídku, civěli nám na prsa, jako by prsa předtím nikdy neviděli, a pak si mysleli, že je vhodné používat gumové rukavice, když do nás strkali prsty. Pak ale to zlé zmizelo, když jsme se napily vodky, měly jsme okno v podstatě celou Itálii a Francii a probraly se až někde v Holandsku. Ty dvě mrchy si usmyslely, že už by to mohlo stačit a že pojedou domů, a já jsem je opustila na Gare du Nord a nabrnkla si v Amsterdamu chlápka, který měl taky nenechavé prsty, a dostal za to po hlavě květináčem. Rozhodně si zasloužil, že jsem mu šlohla peněženku, prachy mi stačily na hotelový pokoj v Kodani, tam mělo všechno skončit, umlčím ten hlas a ukážu mu, že se odvážím. Ale šátek se utrhl, spadla jsem na podlahu, vyrazila si zub…

Náhle cítí, že ji někdo uchopil za paži, a trhne sebou.

Zapotácí se a udělá krok na stranu.

Někdo jí strhne sluchátka a na okamžik se rozhostí naprosté ticho.

Přestane existovat a uklidní se.

Cítí se, jako by vyplavala na hladinu poté, co se potopila příliš hluboko, a konečně si může naplnit plíce čerstvým vzduchem.

Pak uslyší auta a křik a zmateně se rozhlíží.

„Je vám něco?“

Obrátí se, vytřeští oči na hradbu lidí na chodníku a zjistí, že stojí uprostřed Hornsgatan.

Oči, které ji pozorují a nepřátelsky si ji měří. Vedle ní auto. Řidič zuřivě troubí, hrozí jí pěstí a prudce nastartuje.

„Není vám nic?“

Slyší hlas, ale nedokáže určit, komu v davu patří.

Nedokáže se soustředit.

Rychle dojde zpět na chodník a zamíří k Mariatorget.

Vytáhne diktafon a chce vyndat kazetu a uložit ji do krabičky. Stiskne tlačítko Vysunout.

Překvapeně zírá do prázdného vnitřku přístroje.

Předtím, Borgmästargatan

Mambaa manyani… Mamani manyimi…

Sofia Zetterlundová se probudí a příšerně ji bolí hlava.

Zdálo se jí, že chodila po horách s nějakým starším mužem. Něco hledali, ale nevzpomíná si co. Muž jí ukázal malou nenápadnou květinu a řekl jí, aby ji vyhrabala. Půda byla kamenitá a rozbolely ji z toho ruce. Když nakonec celou květinu vyprostila, muž jí řekl, aby si přičichla k jejím kořenům.

Voněly jako kytice růží.

Rozchodnice růžová, pomyslela si a šla do kuchyně.

V poslední době se bolesti hlavy objevovaly jen občas a za několik hodin zase mizely, ale teď cítí, že už to tak zůstane.

Bolest hlavy se stala její součástí.

Kávovar bublá a Sofia listuje v zápisníku s poznámkami z rozhovoru s Victorií Bergmanovou.

Čte: SAUNA, PTÁČATA, HUŇATÝ PEJSEK, BABIČKA, ŠTĚRBINA, LEPICÍ PÁSKA, HLAS, KODAŇ, PADJELANTA, ROZCHODNICE RŮŽOVÁ.

Proč si zapsala právě tato slova?

Pravděpodobně protože to byly detaily, o nichž se domnívala, že jsou pro Victorii důležité.

Zapálí si cigaretu a listuje dál. Na předposlední stránce si všimne několika nových poznámek, ale jsou napsané vzhůru nohama, jako by do zápisníku začala psát z druhé strany: SPÁLIT, BIČOVAT. HLEDAT DOBRO V TĚLE…

Nejprve rukopis nepoznává. Je roztřesený, jakoby dětský a skoro nečitelný. Vytáhne z kabelky pero a zkusí slova napsat druhou rukou.

Pochopí, že je napsala ona sama, ale levičkou.

Spálit? Bičovat? Hledat dobro?

Sofii se zatočí hlava a na pozadí bolesti zaslechne slabé hučení. Uvažuje, jestli by se neměla jít projít. Třeba se jí na čerstvém vzduchu projasní myšlenky.

Hučení sílí a ona se soustředí jen s obtížemi.

Křik dětí z ulice proniká okenními tabulkami dovnitř a ona ucítí v chřípí štiplavý zápach. Je to její vlastní pot.

Vstane, chce zapnout kávovar, ale když zjistí, že už to udělala předtím, přinese si místo toho ze skříňky hrnek. Naplní ho kávou a vrátí se ke kuchyňskému stolu.

Na stole už stojí hrnky čtyři.

Jeden je prázdný, ale tři jsou naplněné až po okraj.

Cítí, jak těžko si dokáže něco zapamatovat.

Jako by opakovala sama sebe a byla uvězněna v jediném pohybu. Jak dlouho už jsem vzhůru? přemýšlí. Šla jsem si vůbec lehnout?

Zkouší se vzchopit, uvažovat, ale připadá jí, jako by se jí paměť rozdělila na dvě části.

Nejdřív minulost a to, co souvisí s Lassem a s cestou do New Yorku. Ale co se stalo poté, co se vrátili domů?

Vzpomínky ze Sierry Leone jsou stejně zřejmé jako rozhovory se Samuelem, ale co se přihodilo potom?

Na ulici něco zarachotí a Sofia začne neklidně přecházet po kuchyni sem a tam.

Druhá část paměti připomíná spíše výjevy nebo vjemy. Místa, která navštívila. Lidé, s nimiž se setkala.

Ale žádné pohledy ani obličeje. Jen krátké prostřihy. Měsíc, který připomínal žárovku, nebo to bylo naopak?

Vyjde do předsíně, oblékne si kabát a podívá se do zrcadla. Modřiny po Samuelových rukou už začínají blednout. Omotá si konec šátku kolem krku ještě jednou, aby je skryla.

Je těsně před desátou a venku panuje letní vedro, ale jí připadá, jako by se jí to vůbec netýkalo. Její pohled je obrácen do jejího nitra a ona se snaží pochopit, co se to s ní děje.

Blýská se tu myšlenkami, které nepoznává.

Formulace Victorie Bergmanové o tom, jak své tělo vystavila násilí. Její vlastní úvahy o tom, kdo rozhoduje, když fantazie jedince, jeho pudy a touhy přesáhnou hranici toho, co je společensky přijatelné, a stanou se destruktivními.

Victoriiny řeči o dobru a zlu, že zlo podobně jako rakovina přežívá a šíří se i ve zdánlivě zcela zdravém organismu. Nebo to říkal Karl Lundström?

U parku Björns Trädgard se zastaví a posadí se na lavičku. Hučení v hlavě už je ohlušující a ona neví, jestli dokáže dojít zase domů.

A pořád ten Victoriin drmolivý hlas.

Odvážíš se? Odvážíš se? Odvážíš se už dneska, ty zbabělá mrcho?

Ne, musí se vrátit domů a lehnout si. Vzít si prášek a trochu se prospat. Pravděpodobně je pouze přepracovaná a potřebuje být sama v temném bytě.

Kdy naposledy jedla? Nepamatuje si to.

Trpí podvýživou. Ano, tak to bude. Přestože vůbec nemá chuť k jídlu, musí se přimět, aby něco snědla, a pak udělat všechno pro to, aby jídlo zůstalo v žaludku. Nesmí to vyzvracet.

Když se zvedá, projede kolem ní rychle několik policejních aut se zapnutými sirénami. Následují je tři velké městské džípy s neprůhlednými okenními skly a blikajícími modrými majáčky. Sofia pochopí, že se něco stalo.

V McDonald’s na Medborgarplatsen si koupí dva pytlíky s jídlem a ze vzrušených rozhovorů ostatních zákazníků vyrozumí, že o kus dál na Folkungagatan byl přepaden vůz přepravující cennou zásilku. Někdo říká, že se střílelo, a jiný, že několik lidí bylo zraněno.

Sofia sebere jídlo a jde pryč.

Když vyjde na ulici a zamíří k domovu, nevšimne si Samuela Bai.

Ale on ji zahlédne a vydá se za ní.

Sofia projde kolem policejních zátarasů a u Östgötagatan zahne doprava, projde po Kocksgatan a pak pokračuje doleva po Asögatan.

U parčíku ji Samuel dožene a šťouchne ji do zad.

Sofia sebou trhne a otočí se.

Samuel ji rychle obejde a ona se musí otočit kolem své osy, než zjistí, kdo to je.

„Hi! Long time no seen, ma’am!“ Samuel se na ni usměje svým oslnivým úsměvem a o krok ucouvne. „Hav’em burgers enuffor me? Saw ya goin’donall for two.“

Sofia nemůže popadnout dech.

Klid, myslí si. Klid.

Rukou si podvědomě sáhne na krk.

Klid.

Poznává angličtinu Frankly Samuela a pochopí, že ji už nějakou dobu pozoroval.

Usměj se.

Usměje se, řekne, že má dost jídla pro ně pro oba, a navrhne mu, že by si ho mohli sníst u ní doma.

Samuel jí úsměv oplatí.

Strach kupodivu zmizí stejně rychle, jako se objevil.

Sofia náhle ví, co musí udělat.

Samuel vezme sáček a oba se vydají po Renstiernas gata a pak zabočí do Borgmästargatan.

Sofia postaví sáček s hamburgery na stůl v obývacím pokoji. Samuel se jí zeptá, jestli se může před jídlem trochu opláchnout ve sprše, a ona mu najde čistý ručník.

Samuel za sebou zavře dveře.

Co se to děje?

Sauna, ptáčata, štěrbina, lepicí páska, hlas, Kodaň, Padjelanta, rozchodnice růžová, spálit, bičovat.

V trubkách to šumí.

„Sofie, Sofie, klid,“ šeptá Sofia a snaží se dýchat klidně a zhluboka.

Ptáčata, štěrbina, lepicí páska.

Chvíli počká a pak se vrátí do obývacího pokoje. Z hamburgerů stoupá žluklý, připálený puch.

Spálit, bičovat.

Zmocní se jí nevolnost a ona se zhroutí na pohovku a skryje tvář v dlaních.

Sauna.

Ze sprchy se řine voda a Sofii duní v hlavě Victoriin hlas. Jako by se do ní vleptával a nahlodával její mozkovou kůru.

Je to hlas, který poslouchala celý život, ale nikdy si na něj nezvykla.

Odvážíš se, odvážíš se dneska?

Vstane, kolena se pod ní podlamují, a jde do kuchyně pro sklenici vody. Uklidni se, říká si, musíš se uklidnit.

V předsíni se setká se svým odrazem v zrcadle a konstatuje, že vypadá unaveně. Vyčerpaně až do morku kostí.

Otočí vodovodním kohoutkem, ale připadá jí, že voda nikdy nebude dostatečně studená, a vnitřním zrakem vidí, jak stoupá ze skalního podloží hluboko pod ní, kde je horko jako v pekle.

Spálí se o proud vody, jako by to byla vřelá láva, která jí žhne před očima.

Děti před táborovým ohněm.

Mambaa manyani… Mamani manyimi…

Sofia se při vzpomínce na dětský popěvek zachvěje.

Jde do předsíně, začne se přehrabovat v kabelce, hledá krabičku s Paroxetinem.

Snaží se shromáždit v ústech dostatek slin, aby dokázala tabletu spolknout. Ústa má vyschlá, ale přesto si do nich tabletu strčí. Hořkost je nesnesitelná, a když se pokusí polknout, drobná tableta jí uvízne v krku. Znovu polkne, ještě jednou a cítí, jak tableta trhaně postupuje hltanem níž.

Odvážíš se, odvážíš se dneska?

„Ne, neodvážím se,“ zašeptá a zhroutí se u stěny v předsíni. „Mám hrozný strach.“

Schoulí se do klubíčka a čeká, až prášek zabere. Snaží se sama sebe ukolébat.

Sauna, ptáčata, huňatý pejsek.

Upne se na představu pejska, na klid. Huňatý pejsek, huňatý pejsek, opakuje si dokola, aby hlas ztichl a ona znovu získala kontrolu nad vlastními myšlenkami.

Najednou zazvoní mobilní telefon, ale jí připadá, jako by ten zvuk přicházel z jiného světa.

Ze světa, do kterého už nemá přístup.

Namáhavě se zvedne a chce přijmout hovor, který jí náhoda přihrála právě ve chvíli, kdy se jí všechno vymyká z rukou. Telefonní hovor je cesta zpátky, pojítko mezi ní a skutečností.

Jestli dokáže hovor přijmout, dokáže i přistát a najít cestu zpátky. Ví, že to tak je, a tohle přesvědčení jí dává sílu telefon uchopit.

„Haló,“ zašeptá a znovu se zhroutí na zem. Zvládla to. Podařilo se jí zachytit záchranného lana.

„Haló? Kdo je to?“

„To jsem já,“ odpoví Sofia Zetterlundová a má dojem, že už je zpátky. Že je v bezpečí.

„Dobrý den… Hledám Victorii Bergmanovou. Jste to vy?“

Sofia ukončí hovor a rozesměje se.

Mambaa manyani… Mamani manyimi…

Náhle poznává Victoriin hlas, vstává a rozhlíží se.

Copak si myslíš, že nevím, co máš za lubem, ty zbabělá mrcho?

Sofia jde za zvukem do obývacího pokoje, ale nikdo tam není.

Dostane neovladatelnou chuť na cigaretu a natáhne ruku po krabičce. Chvíli v ní hledá a nakonec jednu vytáhne, třesoucí se rukou ji vloží do úst, škrtne zapalovačem a zhluboka potáhne. Čeká, až se Victoria projeví.

Slyší Samuela v koupelně.

Co že dneska nekouříš pod digestoří?

Sofia sebou trhne. Jak může proboha Victoria vědět, že to má ve zvyku? Jak dlouho už tu vůbec je? Ne, snaží se uklidnit sama sebe. To není možné.

Co se to vlastně děje v tvojí kuchyni?

„Victorie, co tím myslíš?“ Sofia se s námahou snaží vzít na sebe roli profesionálky. Ať se děje co se děje, nesmí dát najevo, že má strach, musí zachovat klid a mít vše pod kontrolou.

Dveře koupelny se otevřou.

„Talkin’ to yaself?“

Sofia se obrátí a uvidí, že Samuel stojí ve dveřích nahý. Odkapává z něj voda a on ji pozoruje. Usměje se.

„Who you talking to?“ Rozhlédne se po místnosti. „Nobody here.“ Samuel udělá několik kroků směrem do předsíně a postaví se ke vchodu. „Who’s there?“

„Forget about her,“ řekne Sofia. „We’re playing hide and seek.“ Uchopí Samuela za paži.

Samuel se zatváří překvapeně a dotkne se rukou jejího obličeje.

„What’s happened to ya’ face, ma’am? Look strange…“

„Obleč se a rychle to sněz, než to vystydne.“ Otevře zásuvku prádelníku a podá mu ještě jeden ručník. Samuel se do něho zabalí a vrátí se do koupelny.

Sofia za ním zavře dveře, vytáhne z kabelky krabičku Pentobarbitalu a obsah vysype do kelímku s Coca-Colou.

To ho chceš taky zavřít?

„Prosím tě, Victorie,“ žadoní Sofia. „Nevím, o čem mluvíš. Co tím myslíš?“

Vězníš tady v bytě malého kluka. V místnosti za knihovnou.

Sofia nic nechápe a neklid v ní stále vzrůstá.

Pak si vzpomene na slova písničky, kterou poprvé slyšela, když ležela svázaná v džungli.

Mambaa manyani… Mamani manyimi…

Ty strašáku, šukáš s dětmi… Ty špinavá píčo…

Ty hnusná, tlustá kurvo. Nepomohlo ti, když ses řezala do rukou žiletkami?

Sofia si vzpomene, jak seděla za domkem tety Elsy a řezala se do paží.

Schovávala krvavé rány pod tričkem s dlouhými rukávy.

Teď si místo toho kupuješ o číslo menší boty. Jen proto, aby sis připomněla bolest.

Sofia pohlédne na svoje chodidla. Na patách má hluboké rány od toho, jak celá léta mučila sama sebe. Na pažích vybledlé jizvy po žiletkách, střepech a nožích.

Náhle se otevře druhá část její paměti a to, co předtím byly jen rozmazané výjevy, se změní v celé sekvence.

Minulost se změní v přítomnost a všechno do sebe zapadne.

Otcovy ruce a matčiny vyčítavé pohledy. Martin na ruském kole, molo dole u řeky a pak hanba, že ho nedokázala uhlídat. Akademická nemocnice v Uppsale, léky a terapie.

Vzpomínky ze Sigtuny a maskované dívky v kruhu kolem ní.

Ponížení.

Mladíci, kteří ji znásilnili v Roskilde, a pak útěk do Kodaně a nepovedený pokus o sebevraždu.

Sierra Leone a děti, které nevěděly, co nenávidí.

Díra ve tmě, měkká hlína pod nohama a měsíc prosvítající skrz látku.

Přístřešek v Sigtuně, podlaha z udusané hlíny a žárovka prosvítající pod šátkem, kterým měla zavázané oči.

Tentýž obraz.

Sofia se ponořila do Victoriina nitra a občas zahlédla něco, co se sama Victoria snažila celý život zapomenout. A teď Victoria obchází po jejím domově, po její soukromé sféře. Je všude a nikde zároveň.

Celé hodiny jsi vysedávala u diktafonu a mluvila a mluvila a mluvila. Není divu, že tě Lasse opustil. Už asi nemohl vydržet, jak jsi pořád přemílala svoje mizerné dětství. To ty jsi chtěla do toho sexklubu v New Yorku, ty jsi navrhla skupinový sex. Ještě že s tebou nechtěl mít dítě.

Sofia se snaží protestovat, ale nedokáže ze sebe vypravit ani hlásku. Vždyť se nechal sterilizovat, napadne ji.

Vždyť jsi zvrhlá. Pokusila ses mu ukrást jeho dítě. Mikael je Lasseho syn! Copak jsi na to zapomněla?

Hlas je tak pronikavý, že Sofia ucouvne a zhroutí se na pohovku. Má dojem, že jí co nevidět prasknou bubínky.

Mikael? Syn Lasseho? To přece není možné…

Jsi krkavčí matka!

Obraz šťastné rodiny na silvestra v domě v Saltsjöbadenu. Sofia vidí, jak si Lasse přiťukává s Mikaelem.

Nejdřív jsi zabila Lasseho a pak jsi sbalila Mikaela. Copak se na to nepamatuješ? Telefonní seznamy jsi hodila na podlahu, aby to vypadalo jako sebevražda. Šňůra byla totiž moc krátká, viď?

Sofia jakoby z dálky slyší, že Samuel přichází z koupelny, a rozmazaně vidí, že si sedá na pohovku. Otvírá sáček s hamburgery a pouští se do jídla. Sofia tam jen tiše sedí a pozoruje ho.

Samuel hltavě vypije Coca-Colu.

„Who ya talking to, lady?“ Zavrtí hlavou.

Sofia vstane a vyjde do předsíně. „Eat and shut up,“ zasyčí na něj, ale nedokáže určit, jestli Samuel její hlas vnímá, protože mladík vůbec nereaguje.

Sofia vidí svou tvář v zrcadle nad stolkem v předsíni. Cítí se, jako by měla polovinu obličeje ochrnutou. Sama sebe nepoznává. Vypadá hrozně staře.

„Co to ksakru je?“ zamumlá na svůj odraz v zrcadle, postoupí k němu o krok blíž a usměje se, položí si prst na ústa a přejede jím po předním zubu, který si vylomila, když se před dvaceti lety pokusila oběsit v kodaňském hotelovém pokoji.

Mimesis.

Vztah mezi tím, co vidí, a tím, čím je, se nedá zpochybnit.

Už si na všechno vzpomíná.

V tu chvíli znovu zazvoní mobilní telefon.

Pohlédne na displej.

10.22.

„Bergmanová,“ řekne.

„Victoria Bergmanová? Dcera Bengta Bergmana?“

Sofia nahlédne do obývacího pokoje. Uspávací prostředek už srazil Samuela na pohovku. Je v bezvědomí a oči se mu pod víčky pomalu pohybují.

„Ano, to jsem já.“

Bengt Bergman je můj otec, pomyslí si Sofia Zetterlundová.

Jsem Victoria, Sofia i všechno ostatní.

Hlas, který jí připadá povědomý, se jí vyptává na jejího otce a ona mechanicky odpovídá na otázky, ale když hovor ukončí, okamžitě zapomene všechno, co řekla.

Křečovitě svírá mobil a pozoruje Samuela. Má toho tolik na svědomí, ale zároveň je zcela bez viny, pomyslí si, přejde ke knihovně a uvolní petlici, která ji drží na místě. Když otevře dveře z javorového dřeva, ven se vyvalí zatuchlý páchnoucí vzduch.

Gao sedí v rohu a objímá si kolena rukama. Mžourá ke světlu, které vniká dovnitř dveřním otvorem. Všechno je pod kontrolou. Vyjde zase ven a přisune knihovnu zpátky.

Začne se svlékat. Rychle se osprchuje, pak se zabalí do velké červené osušky a prudkým průvanem několik minut větrá byt. Zapálí tyčinku kadidla, naleje si skleničku vína a posadí se na pohovku vedle Samuela. Mladík hluboce, pravidelně oddechuje a ona ho opatrně hladí po hlavě.

Nemůže za nic ze všech těch zvěrstev, jichž se dopustil jako dětský voják v Sieře Leone, myslí si Sofia. Je oběť, protože nemá ani tušení, co způsobil.

Jeho úmysly byly čisté, neposkvrněné pocity, jako je msta nebo závist.

Stejnými pocity, které poháněly ji.

Slunce se sklání k obzoru, za oknem se šeří a místnost se utápí v temném šedavém světle. Samuel se pohne, zívne a posadí se. Podívá se na ni a usměje se svým zářivým úsměvem. Sofia trochu uvolní osušku a přisune se k němu blíž. Jeho pohled putuje vzhůru po jejích lýtkách a pod osušku.

Teď se můžeš svobodně rozhodnout, myslí si Sofia. Buď se necháš vést svými pudy, nebo je potlačíš.

Vybereš si sám.

Oplatí mu úsměv.

„Co to je?“ řekne a ukáže na jeho náhrdelník. „Odkud to máš?“

Samuel se rozzáří, sundá si šperk a podrží jí ho před očima.

„Evidence of big stuff.“

Sofia předstírá, že to na ni udělalo dojem, a když se nakloní dopředu a prohlíží si náhrdelník, všimne si, že mladík se jí dívá na prsa. „Tak co jsi udělal, že sis vysloužil něco tak krásného?“

Zase se opře a vyhrne si osušku ještě trochu víc, aby viděl, že na sobě nemá kalhotky. Samuel polkne a posune se kousek k ní.

„Killed a monkey.“

Zasměje se a položí jí ruku na nahé stehno.

Protože se dívá jinam, nevšimne si, že Sofie vytahuje kladivo, které měla celou dobu schované pod polštářem.

Páchá člověk zlo, když nedokáže pociťovat vinu? pomyslí si a vší silou Samuela uhodí kladivem do pravého oka.

Nebo jsou pocity viny předpokladem pro páchání zla?

Kronoberský blok

Sofia Zetterlundová ukončí hovor a přemýšlí o tom, co se stalo.

Jeanette říkala, že s ní musí mluvit. Naléhavě jí vyprávěla, že se vynořila nová fakta v případu Samuel Bai.

O čem s ní Jeanette musí mluvit? Dozvěděla se snad něco?

Zmocní se jí neklid.

Je zahnaná do kouta.

Co když ji někdo se Samuelem viděl?

Sofia vchází do obývacího pokoje a vidí, že knihovna je na místě. Uvnitř už je jen Gao, a ten nepředstavuje problém.

Vrátí se do předsíně, zkontroluje si make-up a pak vezme kabelku a vyjde na ulici. Folkungagatan, čtyři bloky a je u metra. Procházka je příliš krátká, než aby si stihla všechno promyslet.

Aby se rozmyslela.

Na Viktoriin hlas si už zvykla, ale na bolest hlavy, která jí buší do čela, pořád ještě ne.

Čím víc se blíží k policejnímu ředitelství, tím víc v ní narůstá nejistota. Připadá jí však, jako by ji Victoria postrkovala dopředu. Říkala jí, co má dělat.

Vždycky zvedni jednu nohu. Polož ji před druhou. Opakuj ten pohyb. Přechod. Zastav se. Podívej se doleva, doprava a pak zase doleva.

Sofia Zetterlundová se ohlásí v recepci policejního ředitelství a po zběžné bezpečnostní kontrole ji pustí dál k výtahům.

Otevři dveře. Pokračuj rovně dál.

Pár minut čeká a pak jí přijde v ústrety rozzářená Jeanette.

„To je dobře, že jsi přišla tak rychle,“ řekne, když se ocitnou o samotě ve výtahu. Pohladí Sofii po rameni. „Pořád jsem na tebe myslela a byla jsem hrozně ráda, že jsem měla důvod ti zavolat.“

Sofia znejistí. Neví, jak má reagovat.

V hlavě slyší dva hlasy, které bojují o její pozornost. Jeden jí říká, aby Jeanette objala a řekla jí, kdo ve skutečnosti je. Vzdej to, radí jí hlas. Skonči to. Setkání s Jeanette považuj za znamení.

Ne, ne! Ještě ne. Nedá se jí věřit. Je jako všichni ostatní a zklame tě, jakmile projevíš slabost.

„Bylo to hrozně…“ Jeanette na Sofii pohlédne. „Tlačí na nás ze všech stran a celá ta záležitost se Samuelem je pořád podivnější. Ale to necháme na potom. Chceš kafe?“

Vezmou si z nápojového automatu každá kelímek, projdou dlouhou chodbou a nakonec dojdou až k těm správným dveřím.

„Tak tady je moje doupě,“ řekne Jeanette.

Místnost je těsná, plná pořadačů a hromad papíru. Na nástěnce je fotografie muže a chlapce a na úzkém parapetu se choulí uschlá květina. Sofia pochopí, že na obrázku je Ake a Johan.

„O čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ Sofia má sucho v ústech a slyší, že její hlas je chraptivější a temnější než obvykle.

Jeanette se nakloní nad psací stůl. „Dostali jsem výsledky testu DNA a už víme s jistotou, že ten chlapec z půdy je Samuel.“

Pak zvedne ze stolu list papíru.

„Vzpomínáš si, jak Samuel vyprávěl, že ho přepadli a ztloukli? Asi před rokem.“

Upřeně Sofii pozoruje. Něco hledá.

Vzpomeň si na podrobnosti, Sofie.

Sofia se zamyslí. „Ano, říkal mi, že byl přepaden nedaleko Ölandsgatan…“

„U domovního bloku Monument,“ doplní Jeanette. „Zmlátili ho u bloku Monument. Na stejném místě, kde byl nalezen oběšený.“

„Opravdu? To je možné. Ale teď si vzpomínám, že říkal něco o tom, že ten, kdo ho přepadl, měl na pažích vytetované hady.“

„Ne hady. Pavučiny.“ Jeanette zahodí prázdný kelímek do koše. „Byl to takový pubertální nácek, v těchhle kruzích jsou vytetované pavučiny na pažích něco extra. Zřejmě to znamená, že dotyčný někoho zavraždil, o čemž ovšem silně pochybuju. Ale to sem nepatří.“

Jeanette vstane a otevře okno.

Je slyšet, jak si v Kronoberském parku hrají děti.

Sofia v duchu vidí, jak Gao nemilosrdně zbil Samuela, který byl už tak ztýraný, že se nemohl bránit. Potácel se a jen se neohrabaně pokoušel odvrátit Gaovy kopance a rány.

Sofia vyhlédne oknem ven a myslí na Samuela, jak ztratil tolik krve z vyraženého oka, že nakonec omdlel. Určitě pochopil, že ho čeká smrt.

Ve chvíli, kdy ztratí vědomí, se to divoké zvíře, které měl před sebou, na něj vrhne a roztrhá ho na kusy. Už něco takového zažil v Sieře Leone a věděl, že to je hra kočky s myší, jejíž konec je předem daný.

Telefon na psacím stole zazvoní a Jeanette se omluví a zvedne ho.

„Ano, zrovna je u mě, přijdeme co nejdřív.“

Zavěsí a zkoumavě na Sofii pohlédne.

„Ten kluk s vytetovanými pavučinami se jmenuje Petter Christoffersson a zrovna ho tu máme. Zadrželi ho pro napadení a on si vzal do hlavy, že se vykoupí tím, že nám něco prozradí. Asi viděl moc béčkových amerických filmů a myslí si, že u nás to funguje podobně.“

Sofia cítí, jak se jí točí hlava a zalévá ji pot.

„Napadlo mě, že bys mohla jít se mnou a poslechnout si ho. Tvrdí, že ví něco o Samuelovi. Údajně ho viděl den předtím, než ho našli mrtvého. Před McDonald’s na Medborgarplatsen ve společnosti nějaké ženy. Zřejmě ví, kdo ta žena je, a…“ Jeanette zmlkla. „Víc ti říkat nemusím.“

Sofia myslí na to, jak snadno Gao zlikvidoval tělo chlapce, kterého sebrali na silnici na Ekerö. Ve stejné chvíli, kdy byla Jeanette u ní na návštěvě, Gao rozbil jeho lebku kladivem na kousíčky. Úlomky kostí později vyhodili do koše spolu se zbytky grilovaného kuřete.

Lži. Vymýšlej si. Jdi do útoku.

„Já vlastně nevím, jestli by to bylo vhodné. Nejsem si jistá, jestli je to vůbec dovoleno… Ale půjdu s tebou.“

Sofia si všimne, jak Jeanette bedlivě zkoumá její reakci. Jako by ji zkoušela.

„Máš pravdu. Není to dovoleno. Ale mohla by sis sednout do vedlejší místnosti a přihlížet. Poslechnout si, co řekne.“

Vstanou a vyjdou na chodbu.

Místnost určená pro výslechy leží o patro níž a Jeanette Sofii posadí do sousední místnosti. Oknem je vidět vedle, sedí tam rozvalený Petter Christoffersson, očividně uvolněný. Sofia pohlédne na jeho tetování a náhle si vzpomene.

Je to on.

Když ho viděla naposledy, měl na sobě tričko, na kterém byly na prsou vyobrazené dvě švédské vlajky. Přivezl jí materiál na přestavbu místnosti, kterou si vybudovala za knihovnou. Polystyren, prkna, hřebíky, lepidlo, plachty a stříbrnou lepicí pásku.

Jak je možné, že došlo k tak děsivé shodě okolností? Sofia cítí, jak jí po zádech stéká pot.

„Zrcadlo,“ ukáže Jeanette na okno. „Ty ho vidíš, ale on tebe ne.“

Sofia sáhne do kapsy kabátu, najde papírový kapesník a otře si do něj zpocené ruce. Není jí dobře.

Boty ji tlačí a v krku jí narůstá knedlík.

„Není ti nic?“ Jeanette se na ni podívá.

„Najednou se mi udělalo zle. Asi budu zvracet.“

Jeanette se zatváří ustaraně. „Chceš jít zpátky do kanceláře?“

Sofia přikývne.

„Asi to nebyl moc dobrý nápad. Vrátím se za půl hodiny.“

Sofia se vrací chodbou.

Zvládla to.

Když je zpátky v kanceláři, přistoupí ke knihovně na stěně a téměř okamžitě najde tlustou složku označenou THORILDSPLAN OBĚŤ NEZNÁMÁ. Chvíli hledá a pak najde i ty ostatní: SVARTSJÖLANDET JURIJ KRYLOV a DANVIKSTULL OBĚŤ NEZNÁMÁ.

Obrátí se a pohlédne na neuklizený psací stůl. Vedle telefonu leží hromádka cédéček, a když si je prohlédne, zjistí, že to jsou nahrané výslechy.

Roztržitě se jimi probírá, ani pořádně nečte, co je napsané na obalech, ale když dojde k poslednímu cédéčku, náhle ztuhne.

Nejprve si myslí, že nadpis přečetla špatně, ale když se vrátí o několik cédéček zpátky, najde jedno nadepsané BENGT BERGMAN.

Rychle začne hledat krabičku s prázdnými cédéčky, která tu jistě někde je, a najde ji až nahoře v knihovně vedle sklenice s gumičkami a svorkami.

Obejde psací stůl, posadí se před počítač, zasune dovnitř obě cédéčka, originální i prázdné, a když se na obrazovce objeví otázka Copy CD?, klikne na Yes.

Sekundy pomalu ubíhají a ona myslí na to, jak společně s Gaem odvezla Samuelovo tělo do domu, kde bydlí Mikael, v domovním bloku Monument.

Jak ho vynesli na půdu a jak společně pověsili tělo ke stropu.

Za necelé dvě minuty počítač vyplivne obě cédéčka a ona vrátí originál tam, kde ho našla. Kopii schová do kabelky.

Pak se posadí a vezme do ruky časopis.

To Gao objevil kyselinu a to on vylil celý kanystr Samuelovi do tváře.

Jeanette se vrátí asi za deset minut a najde Sofii, jak si čte ve starém čísle Švédského policisty.

„Je tam něco zajímavého?“ zeptá se a vypadá zamyšleně.

Sofii připadá, jako by ji Jeanette pozorovala ve světle nových poznatků, a znovu ji ovládne nejistota.

„Myslím, že aspoň křížovka,“ odpoví, „ale nemohla jsem ji najít, a tak jsem si prohlížela obrázky. Co ten muž potetovaný pavučinami? Dozvěděla ses něco zajímavého?“

Jeanette se stále tváří nejistě.

„Jak dlouho už bydlíš v Borgmästargatan?“ řekne najednou a Sofia sebou trhne.

„Nechápu, co tím myslíš.“

„Chci vědět, jak dlouho už máš byt v Borgmästargatan na Södermalmu.“

Sofia pocítí nepříjemné ohrožení.

„Od pětadevadesátého… Bydlím tam už třináct let. Hrozně to utíká.“

„Všimla sis za tu dobu, co tam bydlíš, něčeho zvláštního? Zejména v posledním půlroce?“

Začíná to připomínat výslech, jako by Sofia byla z něčeho podezřelá.

„Jak zvláštního?“ Sofia polkne. „Vždyť je to ve Stockholmu, na Södermalmu a všichni ti opilci, rvačky, podivíni, co si povídají sami se sebou, rozbitá auta a tak podobně, to k tomu patří…“

„Zmizelí kluci…“

„To taky. A mrtví kluci na půdě. Musíš to ale trochu upřesnit, jestli ti mám říct něco podstatného.“

Sofia cítí, jak v ní začíná převládat Victoria. Lži přicházejí úplně samovolně, vůbec nad nimi nemusí přemýšlet. Celé to připomíná divadelní představení a ona umí svou roli nazpaměť.

„Petter Christoffersson byl totiž v zimě na praxi v Sickle ve stavebninách Fredells. Tvrdí, že si vzpomíná, jak těsně po Novém roce vezl do nějakého bytu na Södermalmu izolaci. Nepamatuje si přesně, kde to bylo, jen že to bylo někde v oblasti, které se dnes všeobecně říká Sofo, jižně od Folkungagatan. Je si ale naprosto jistý, že žena, která od něj přebírala stavební materiál, byla tatáž osoba, v jejíž společnosti viděl Samuela den předtím, než ho našli zavražděného.“

Sofia si odkašle.

„Můžeš se spolehnout na to, že mluví pravdu, že se jen nesnaží upoutat na sebe pozornost? Říkala jsi přece, že se pokouší smlouvat?“

Jeanette si založí ruce na prsou a začne se houpat na židli. Pořád hledí Sofii do očí.

„Přesně tohle mě taky napadlo. Ale jeho vyprávění je přesvědčivé. Díky jistým podrobnostem je věrohodné.“

Nakloní se k Sofii a ztiší hlas.

„Popis je samozřejmě hodně nepřesný. Ta žena prý byla světlovlasá, spíš vyšší a modrooká. Říkal, že mu připadala hezká, dokonce nadprůměrně hezká. Ale to se hodí na spoustu žen. Klidně bys to mohla být třeba i ty.“

Usměj se.

Sofia se zasměje a zatváří se tak, aby bylo jasné, jak hloupé jí tohle tvrzení připadá.

„Vidím, že ti pořád ještě není úplně dobře,“ řekne Jeanette. „Bude nejlepší, když se vrátíš domů.“

„Já… asi máš pravdu.“

„Odpočiň si. Mohla bych se za tebou stavit po práci.“

„A chceš?“

„Rozhodně. Běž domů a lehni si. Koupím víno. Nemáš nic proti tomu?“

Jeanette pohladí Sofii po tváři.

Vita bergen

Metrem od radnice na Hlavní nádraží, přestoupit na zelenou trasu směrem na Medborgarplatsen. Pak stejnou cestou, kudy šla před několika hodinami, ale opačným směrem. Folkungagatan, čtyři bloky a už je doma. Sto dvanáct schodů.

Když přijde domů, okamžitě nastartuje laptop a zasune do něj zkopírované cédéčko.

„První výslech Bengta Bergmana. Je třináct hodin dvanáct minut. Výslech vede Jeanette Kihlbergová, přítomen je Jens Hurtig. Pane Bergmane, jste podezřelý z více trestných činů, ale při tomto výslechu se zaměříme zejména na znásilnění a ublížení na zdraví, za které vám hrozí nejméně dva roky vězení. Začneme?“

„Hm…“

„Chtěla bych vás požádat, abyste nadále mluvil zřetelně a do mikrofonu. Pokud jenom přikyvujete, z nahrávky to není zřejmé. Chtěli bychom, abyste se vyjadřoval co nejsrozumitelněji. Dobře. Tak začneme.“

Chvíli je ticho a Sofie slyší, že někdo se napil a pak postavil sklenici na stůl.

„Jak se cítíte, pane Bergmane?“

„Nejdřív by mě zajímalo, jaké máte vůbec vzdělání?“

Okamžitě pozná hlas svého otce.

„Co vás opravňuje k tomu, abyste mi kladla takové otázky? Já jsem studoval osm let na univerzitě, získal jsem titul bakaláře humanitních věd a navíc jsem se hodně zabýval psychologií soukromě. Znáte Alici Millerovou?“

Jakmile Sofia uslyší jeho hlas, trhne sebou, podvědomě ucouvne a zvedne ruce na obranu.

I když je už dospělá, její tělo je jím tak poznamenané, že reaguje instinktivně. Hladina adrenalinu v krvi jí prudce stoupne a tělo se připravuje k útěku.

„Pane Bergmane, měl byste si uvědomit, že tenhle výslech vedu já, ne vy. Je vám to jasné?“

„Já vlastně ani nevím…“

Jeanette Kihlbergová ho okamžitě přeruší. „Ptala jsem se vás, jestli vám to je jasné?“

„Ano.“

Sofia pochopí, že jeho vzdorovitost pramení z toho, že je stále ještě zvyklý všechno řídit a že se v roli zločince necítí dobře.

„Ptala jsem se, jak se cítíte.“

„Co byste řekla? Jak byste se cítila vy, kdyby vás neprávem nařkli ze spousty ohavností?“

„Pravděpodobně bych si myslela, že je to hrozné, a udělala bych, co je v mé moci, abych se pokusila všechno uvést na pravou míru. Cítíte to také tak? Že nám chcete říct, proč jste byl zadržen.“

„Jak už jistě víte, policie mě zastavila jižně od Stockholmu, když jsem jel domů do Grisslinge. Je to na Värmdö, bydlíme tam. Zastavil jsem té ženě, stála u silnice a byla celá zkrvavená, a vzal ji do auta. Měl jsem v úmyslu jediné pomoct jí a odvézt ji do Jižní nemocnice, aby ji mohli přiměřeně ošetřit. To přece není trestné?“

Jeho hlas, způsob, jakým vyslovoval slova, nadřazenost, odmlky a předstíraný klid způsobily, že se znovu cítila jako desetiletá.

„Takže vy tvrdíte, že jste nevinný a že jste nezpůsobil poškozené Taťjaně Achatově zranění, která jsou popsána v dokumentu, který jste si přečetl?“

„To je naprosto absurdní!“

„Chcete si přečíst, co tam je napsáno?“

„Mně se jakékoli násilí hnusí. Nedívám se na televizi, jen na zprávy, a kdybych se přece jen někdy podíval na nějaký film nebo se vypravil do kina, pak jen na kvalitní produkci. Zkrátka a dobře se nechci poskvrnit zlem, které je všude kolem nás v této…“

Pocit, že znovu kráčí po pěšince pokryté jehličím k jezeru. Jak se už v šesti letech naučila, jak se ho má dotýkat, aby na ni byl hodný, a pak si vzpomene na sladkou chuť karamel od tety Elsy. Ledová voda ze studně a pichlavý kartáč na kůži.

Jeanette Kihlbergová ho znovu přeruší. „Přečtete si to, nebo to mám udělat já?“

„Ano, dal bych přednost tomu, kdybyste to přečetla vy, jak už jsem říkal, nechci…“

„Lékař, který Taťjanu Achatovu vyšetřoval, uvedl, že se dostavila do Jižní nemocnice minulou neděli, asi v devatenáct hodin, a našel na ní tato zranění: Rozsáhlé praskliny v konečníku…“

Je to, jako by byla řeč o ní, a ona si vzpomene na tu bolest.

Jak to bolelo, přestože tvrdil, že je to příjemné.

Jak zmatená byla, když pochopila, že to, co s ním dělá, je špatné.

Sofia už nedokáže dál poslouchat a zastaví nahrávku.

Jeho ohavné skutky ho nepochybně dostihly, pomyslí si. Ale nebude potrestán za to, čeho se dopustil vůči mně. To není spravedlivé. Byla jsem nucena přežít i se svými jizvami, zatímco on se posunul dál a nerušeně pokračuje v tom, co dělá.

Sofia si lehne na zem a civí do stropu. Chce jediné spát. Ale jak by mohla?

Jmenuje se Victoria Bergmanová a on pořád ještě existuje.

Bengt Bergman. Její otec. Stále ještě žije.

Necelých dvacet minut cesty od ní.

Když se obejmou, Sofia pozná, že Jeanette se nedávno osprchovala a voní jiným parfémem než předtím. Jdou do obýváku a Jeanette postaví na stolek víno v krabici.

„Posaď se. Přinesu skleničky. Asi si chceš dát víno, ne?“

„Ráda. Tenhle týden byl naprosto děsný.“

Vezmi karafu. Naplň ji vínem. Nalij ho do skleničky.

Sofia jim nalije trochu vína.

Vyhodnoť situaci. Zeptej se jí na něco osobního.

Sofia si všimne, že Jeanette má slzy v očích, a pochopí, že to není jen únavou.

„A jak se jinak máš? Jsi nějaká smutná.“

Oční kontakt. Dej jí najevo soucit. Trochu se pousměj.

Pohlédne Jeanette do očí a chápavě se usměje.

Jeanette sklopí oči a pozoruje desku stolu. „Ten kretén Ake,“ vyhrkne najednou. „Myslím, že se zamiloval do té galeristky. Jak jsem mohla být tak pitomá?“

Vezmi ji za ruku. Pohlaď ji.

Sofia vezme Jeanette za ruku. Cítí, že je napjatá, ale Jeanette se rychle uvolní a stisk opětuje.

„Upřímně řečeno nevím, jestli mi na tom ještě vůbec záleží. Mám ho plné zuby.“ Jeanette se odmlčí a nadechne se. „Co je to tu cítit?“

Sofia si vzpomene na sklenice v kuchyni a na Gaa za knihovnou a najednou si uvědomí, že v bytě štiplavě páchnou chemikálie.

„Rozbil se mi odpad. Sousedé předělávají záchod.“

Jeanette se zatváří nevěřícně, ale vysvětlení ji zřejmě uspokojí.

Odveď hovor jinam.

„Dozvěděli jste se od Lundströma něco dalšího? Nebo je pořád v kómatu?“

„Ano, je. Ale to stejně na věci nic nemění. Státní zástupce se zasekl na těch lécích a všem ostatním… Vždyť víš.“

„A ověřili jste to, o čem mluvil ten tetovaný mladík?“

„Myslíš Petter Christoffersson? Ne, tam jsme nic dalšího zatím nezjistili. Vůbec nevím, čemu mám věřit. Upřímně řečeno ho ze všeho nejvíc zajímala moje prsa.“ Nakažlivě se zasměje.

Sofia pocítí ulehčení.

„A jaký jsi z něho měla dojem?“

„Jako obvykle. Zakomplexovaný, nejistý, posedlý sexem,“ začne Jeanette. „Pravděpodobně s násilnickými sklony, v každém případě když se jedná o něco, co je pro něj důležité. A tím myslím všechno, co se neslučuje s jeho přáními nebo co zpochybňuje jeho ideologii. Rozhodně není hloupý, ale jeho inteligence je destruktivní a mám dojem, že i sebezničující.“

„Mluvíš jako psycholožka.“ Sofia se napije vína. „Musím přiznat, že jsem zvědavá na tvou diagnózu toho mladíka…“

Jeanette chvíli mlčí a potom s hranou vážností pokračuje: „Dejme tomu, že Petter Christoffersson musí interpretovat nějakou situaci, řekněme… nevěru. Dejme tomu, že jeho přítelkyně třeba přespala u nějakého kamaráda. On to vnímá tak, že ho zradila, a vždycky si vybere možnost, kterou považuje za nejvíc negativní pro sebe i všechny zúčastněné…“

„I když ona tam přespala sama na pohovce,“ přeruší ji Sofia.

„A…“ dodá Jeanette, „přenocování u kamaráda se pro něj rovná sex s kamarádem, ve všech polohách, které si jeho mozek dokáže vymyslet…“

Jeanette utichne a nechá Sofii úvahu dokončit.

„A pak si představí, jak se o něm bavili, jaký je pitomec, že sedí doma a nemá o ničem ani tušení.“

Rozesmějí se, a když se Jeanette natáhne na pohovce, všimne si Sofia, že na světlém potahu je červenohnědá skvrna. Rychle sebere polštář a hodí ho po Jeanette, ta ho zachytí, položí ho vedle sebe, a tak nevědomky zakryje skvrnu od Samuelovy krve.

„Mluvíš, jako bys byla moje kolegyně. Víš jistě, že nemáš vystudovanou psychologii?“ Sofia se nakloní k Jeanette a položí ruku na její, druhou zvedne k ústům skleničku s vínem.

Jeanette se zatváří téměř zahanbeně.

„A co si myslíš o té ženě, kterou prý viděl?“

„Myslím, že viděl Samuela s nějakou světlovlasou krásnou ženou. Dokonce si prý prohlížel její zadek. Je mladý a nemyslí na nic jiného než na sex. Zaregistruje, civí, zaregistruje, civí, pak si všelicos představuje a nakonec jde onanovat.“Jeanette se zasměje. „Ale nemyslím si, že je to tatáž žena, které přivezl tu izolaci.“

Předstírej zájem.

„A proč ne?“

„Tohle je týpek, co se ženské dívá jenom na prsa nebo na zadek. Všechny jsou pro něj stejné.“

„Překvapuje mě ale, že netvrdil, že ta žena s ním flirtovala nebo něco podobného. To by se spíš blížilo jeho pravdě, nebo interpretaci situace, pokud mi rozumíš. Bylo by to snad i věrohodnější.“

Jeanette zavrtí hlavou a znovu se zasměje. „Protože nelže, je jeho výpověď méně věrohodná? Pokud je tohle psychologie, tak už chápu, proč se jí zabýváš. Každý den tě čeká překvapení…“ Dopije zbytek vína a nalije si třetí skleničku.

Chvíli mlčí a pozorují se. Sofii se líbí Jeanettiny oči. Pohled je upřený a zvídavý. Inteligence patrná na první pohled. Ale je tam ještě něco jiného. Odvaha, pevný charakter? Těžko říct.

Sofia si uvědomí, že Jeanette ji stále více fascinuje. Během desíti minut vyčetla z jejích očí všechny její pocity a vlastnosti. Smích. Sebedůvěra. Inteligence. Smutek. Zklamání. Pochybnosti. Zoufalství.

V jiné době, na jiném místě… pomyslí si.

Nesmí dopustit, aby Jeanette poznala její temnou stránku.

Když budou spolu, musí ji potlačit. Jeanette se s Victorií Bergmanovou nesmí nikdy setkat.

Sofia a Victoria jsou však spojeny jako siamská dvojčata, a proto jsou na sobě závislé.

Sdílejí srdce a krev, která koluje jejich těly, je jedna a táž. Ale zatímco Victoria pohrdá její slabostí, ona Victorii obdivuje pro její sílu. A ví, že se jedná o obdiv toho, kdo je v područí, k silnějšímu.

Vzpomněla si, jak se uzavřela do sebe, když ji popichovali. Jak hezky dojedla a nechala se od něho osahávat.

Přizpůsobila se, a to by Victoria nikdy nedokázala.

Victoria se ukryla hluboko v jejím nitru.

Victoria dlouho vyčkávala, měla času dost. Čekala na okamžik, kdy ji Sofia bude muset osvobodit, aby sama nezahynula.

Kdyby hledala jen sama v sobě, možná by tu sílu našla. Ale ona se místo toho pokoušela vymazat Victorii ze své paměti. Victoria se téměř čtyřicet let snažila Sofii upozornit, že navrch má ona, a Sofia jí dokonce občas naslouchala.

Jako když umlčela toho ukňouraného kluka u řeky.

Jako když si to vyřídila s Lassem.

Sofia cítí, jak bolest hlavy ustupuje, jak se její svědomí natahuje jako gumička, je napjaté a každou chvíli praskne. Cítí, že chce Jeanette všechno říct. Vyprávět jí, jak ji zneužíval její vlastní otec. Vyprávět o nocích, kdy se neodvažovala usnout, protože se bála, že k ní přijde. O dnech ve škole, kdy nemohla udržet oči otevřené.

Chce Jeanette vyprávět, jaké to je, když se člověk nacpe jídlem a pak všechno vyzvrací. Když se raduje z bolesti, kterou si způsobí žiletkou.

Chce se jí se vším svěřit.

Ale pak se náhle vrátí Victoriin hlas.

„Promiň, už jsem toho vypila moc, musím si odskočit.“

Sofia vstane a cítí, jak jí alkohol stoupá do hlavy, zachichotá se a opře se o Jeanette, která odpoví tím, že položí svou ruku na její.

„Sofie…“ Jeanette se na ni podívá. „Jsem tak hrozně ráda, že jsem tě poznala. Jsi to nejlepší, co jsem zažila za… ani nedokážu říct, za jak dlouhou dobu.“

Sofia vstane, zaražená tím vyznáním.

„Co s námi bude, když už nebude potřeba, abychom se scházely? Tedy pracovně.“

Usměj se. Odpověz podle pravdy.

Sofia se usměje. „Já myslím, že bychom se měly scházet dál.“

Jeanette pokračuje: „V tom případě by ses měla seznámit s Johanem. Bude se ti líbit.“

Sofia ztuhne. S Johanem?

Úplně zapomněla, že v Jeanettině životě jsou i jiní lidé.

„Kolik mu je, třináct?“ řekne.

„Ano. Na podzim jde do sedmé třídy.“

Letos by Martinovi bylo třicet.

Kdyby jeho rodiče úplně náhodou nedali inzerát, že hledají letní byt v Dala-Flodě.

Kdyby se nechtěl projet na ruském kole.

Kdyby mu voda nepřipadala moc studená.

Kdyby do ní nespadl.

Sofia myslí na to, jak Martin zmizel po projížďce na ruském kole.

Pohlédne Jeanette do očí a přitom jí v hlavě zní Victoriin hlas.

Co kdybychom někdy o víkendu vzaly Johana do zábavního parku?

Sofia vyčkává, jak Jeanette zareaguje.

„To by bylo bezva. Skvělý nápad!“ řekne Jeanette a usměje se. „Určitě si ho zamiluješ.“

Vita bergen

Jeanette si zapálí cigaretu. Kdo je vlastně Sofia Zetterlundová? Cítí, že si jsou blízké, ale zároveň je tak neuchopitelná. Někdy mezi nimi panuje naprostá důvěra, ale pak se náhle změní v někoho jiného.

Možná právě proto ji tak přitahuje. Protože ji překvapuje, protože je tak nepředvídatelná.

Dokonce i její hlas občas mění výšku.

Když za sebou Sofia zavře dveře koupelny, Jeanette vstane z pohovky a přistoupí ke knihovně. Člověk je to, co čte, pomyslí si. Sice je to klišé, ale je zvědavá a s velkým zájmem si prohlíží hřbety knih.

Množství tlustých svazků o psychologii, psychoanalytické diagnostice a o kognitivním vývoji dítěte. Spousta filozofie, sociologie, životopisů a beletrie. Vzdechy z hlubin, 120 dnů Sodomy a Neúspěšní: Zrada amerického muže vedle politických románů Jana Guilloua a detektivní trilogie Stiega Larssona.

Úplně vlevo na jedné polici stojí kniha, jejíž titul ji zaujme. Došel jsem daleko. Vzpomínky dětského vojáka. Když knihu sundá z police, všimne si, že na vnější straně je malá petlice. To je zvláštní, že má takhle zabezpečenou knihovnu, napadne ji, ale vtom už Sofia vchází do místnosti.

„Copak je ta knihovna tak těžká, že ji musíš mít připevněnou ke stěně?“ Jeanette se dotkne petlice a usměje se na Sofii.

„Ano, jednou spadla, když sousedi připevňovali na stěnu obraz.“ Sofia se zasměje. „Je to jen taková pojistka.“

Jeanette si ji měří pohledem. Zdá se jí, že smích je neupřímný.

„Takže máš ráda Stiega Larssona?“ řekne nakonec.

„Myslíš Stiga, nebo Stiega? Toho zlého, nebo toho hodného?“

Jeanette se zasměje a ukáže jí obálku. Nový rok od Stiga Larssona. „Předpokládám, že toho zlého. A vidím, že máš dvě různá vydání SCUM Manifesto od Valerie Solanas.“

„Ano, to jsem ještě byla mladá a rozhněvaná. Teď mi ta kniha připadá už jen nesmírně zábavná. Tomu, co jsem tehdy brala smrtelně vážně, se teď směju.“

Jeanette postaví knihu zpátky. „SCUM. The Society of Cutting Up Men. Já nejsem tak zasvěcená, i když jsem to četla. Taky jsem byla mladá, ještě v pubertě. Proč ti připadá tak zábavná?“

„Protože je radikální, a všechno radikální má i zábavný rozměr. Je to hanopis na muže, který je, pokud jde o všechny špatné vlastnosti mužů, tak důsledný, že muži nakonec působí dojmem naprosto směšných bytostí, až se tomu prostě musím smát. Poprvé jsem to četla v deseti letech, a tehdy jsem věřila všemu. Doslova. Teď se směju jak detailům, tak knize jako celku, a to je lepší.“

Jeanette vyprázdní skleničku. „Tobě bylo deset? Mě můj romantický táta donutil přečíst Pána prstenů, když mi bylo devět nebo deset. Jak tě vůbec vychovávali, když jsi četla takovéhle knihy ještě jako dítě?“

„Sehnala jsem si ji sama.“

Sofia chvíli mlčí a zhluboka dýchá.

Jeanette vidí, že se jí to dotklo, a ptá se jí, co se stalo.

„To kvůli té knize, co jsi měla v ruce, když jsem vešla,“ odpoví Sofia. „Hodně mě zasáhla.“

„Myslíš tuhle?“ Jeanette vytáhne knihu o dětském vojákovi a pohlédne na obálku. Je na ní malý chlapec se zbraní přes rameno.

„Ano. Samuel Bai byl totiž dětský voják v Sieře Leone. Autor knihy se jmenuje podobně, Ishmael Beah. Požádali mě, abych ji zlektorovala, ale bohužel jsem na to byla příliš zbabělá.“

Jeanette přelétne pohledem text na zadní straně obálky.

„Čti nahlas,“ požádá ji Sofia. „To, co je podtržené na straně dvě stě sedmdesát šest.“

Jeanette stránku nalistuje a začne číst.

Byl jednou jeden lovec a ten se vydal do džungle zastřelit opici. Když se k ní přiblížil na dostřel, schoval se za strom, pozvedl zbraň a zamířil. Právě když chtěl stisknout spoušť, opice řekla: „Jestli mě zastřelíš, zemře tvoje matka, jestli mě necháš žít, zemře tvůj otec.“ Pak se usadila, žrala dál a spokojeně se drbala. Co byste dělali, kdybyste byli ten lovec?

Jeanette se podívá na Sofii a odloží knihu.

„Já bych ji nezastřelila,“ řekne Sofia.

Grisslinge

Sofia Zetterlundová jede metrem ze Skanstullu na Gullmarsplan, kde už předchozí den zaparkovala svoje auto, protože nechce, aby ho zaznamenaly kamery, které ve všední den mezi půl sedmou ráno a půl sedmou večer kontrolují auta, která vjíždějí do centra Stockholmu a vyjíždějí z něho.

Les v Arstě barví výhled ze Skanstullského mostu do temně zelených odstínů, dole v přístavu jachet panuje horečný ruch a zahradní restaurace ve Skanskvarnen je už plně obsazená.

Sofia už několik měsíců nemá chuť k jídlu, a tak nedokáže rozlišovat mezi různými druhy bolesti. Fyzická nevolnost, která ji nutí několikrát denně zvracet, se spojila s duševním utrpením. Těsné boty se jí zařezávají do pat. Všechno, co bolí, splynulo v jeden celek a během léta temnota, která se rozprostírá v jejím nitru, ještě zčernala.

Stále obtížněji se raduje z věcí, které jí dříve připadaly zajímavé, a to, co ji kdysi bavilo, jí nyní leze na nervy.

Ať se myje sebečastěji, má pocit, že je pořád cítit potem a že jí nohy začnou páchnout jen pár hodin poté, co se osprchovala. Pečlivě pozoruje svoje okolí, aby zjistila, jestli ostatní dávají najevo, že si všimli jejích tělesných pachů. Když nereagují, předpokládá, že je jediná, komu to vadí.

Všechny tablety Paroxetinu jsou pryč a ona není schopná někam zajít a nechat si předepsat nové.

Už nedokáže ani používat diktafon.

Po každém sezení je ještě vyčerpanější a trvá několik hodin, než se zase dá dohromady.

Na začátku jí bylo příjemné mít někoho, kdo jí naslouchá, ale nakonec už neměla co říct.

Žádnou analýzu nepotřebuje. Ty časy jsou pryč.

Musí začít jednat.

Sofia vytáhne klíče od auta, otevře dveře a posadí se za volant. Váhavě uchopí řadicí páku a zařadí volnoběh. Je jí to nepříjemné a začne se jí točit hlava. Vzpomínka na roli toaletního papíru vedle páky a na jeho dech je stále zřetelnější. Bylo jí deset let, když po cestě do Dala-Flody odbočil těsně před Bälstou z dálnice.

Cítí v dlani chladnou kůži řadicí páky. Vroubkovaný povrch ji šimrá na čarách života a ona páku pevně sevře.

Rozhodla se.

Už nemá sebemenších pochyb.

Všechno je jasné.

Odhodlaně zařadí jedničku, prudce nastartuje a rozjede se po Hammarbyvägen směrem k silnici na Värmdö. Když projíždí kolem Orminge, začne mrholit a vzduch je vlhký a chladný. Každé nadechnutí se jí zadrhává v hrdle.

Už zase nemůže dýchat.

Čekání skončilo, myslí si a dál ujíždí soumrakem.

Pouliční osvětlení jí ukazuje cestu.

Vnitřek auta se pomalu zahřívá, ale ona je stejně promrzlá až do morku kostí a teplo na ní ulpívá jak propocená blána. Dovnitř však nepronikne.

Nedostane se do ledově chladného odhodlání.

Nic ji neobměkčí. Je nabroušená jako ostří nože.

Za čtvrt hodiny přijede k supermarketu Willys v Gustavsbergu, vjede dovnitř a zaparkuje na parkovišti pro zákazníky. Tady jsou vzpomínky čisté. Tohle místo tehdy neexistovalo. Projede jí náhlé pochopení, že na jednom místě se všechno může radikálně změnit a jinde jako by se zastavil čas. Její život jako by se zastavil v čase.

Dříve tady byl lesík, kde prý obcházeli hnusní dědkové a opilci. Cizí lidé jí ale nikdy nic neudělali. Jen ti nejbližší jí hodně ublížili.

V lese se vždycky cítila v bezpečí.

Vzpomene si na paseku u chaty. Tu, kterou pak už nikdy nenašla. Třpyt slunečního světla v listí, odstíny bílého mechu, který pokrýval všechno tvrdé a ostré.

Na zadním sedadle má starou sportovní bundu, která je jí příliš velká. Rozhlédne se, oblékne si ji a zamkne auto. Už předtím se rozhodla, že poslední kus ujde pěšky.

Tenhle úsek vyžaduje, aby zmobilizovala veškeré síly.

Vyžaduje zamyšlení, a ze zamyšlení může povstat smíření, ale pro Sofii Zetterlundovou znamenala cesta z Gullmarsplanu na Värmdö jen posílení její rozhodnosti, a ona nemá v úmyslu se krotit. Zavrhla sebemenší pomyšlení na smířlivost.

Rozhodla se.

Teď je řada na ní, aby jednala.

Každý kámen na ulici je lemován vzpomínkami a všechno, co vidí, jí připomíná život, před kterým uprchla.

Ví, že to, co se chystá udělat, je neodčinitelné. Teď se všechno rozhodne. Žádné potom neexistuje.

Dospěla do bodu, kdy bude dokončen pohyb, který on započal. Žádná jiná možnost nikdy neexistovala.

Co člověk zaseje, to sklidí, pomyslí si.

Natáhne si na hlavu kapuci a pustíse po Skärgardsvägen směrem ke Grisslinge. Když míjí koupaliště, vidí tam jachty vytažené na zimu z vody.

Vzpomene si, jak ležela ve veslici na jezírku v Dala-Flodě to léto, kdy se seznámila s Martinem.

Projíždějí kolem ní autobusy z města a ona vidí, jak zastavují na zastávce asi padesát metrů před ní. Zabočí doleva, vyjde na kopec a u pizzerie znovu zahne doleva.

Protože nechce, aby ji někdo viděl, spěchá k vjezdu. Pronásleduje ji klapání jejích dětských dřeváčků a rozléhá se mezi domy.

Myslí na to, kolikrát běžela po ulici tam a zase zpátky, v dobách, kdy si měla hrát.

Dítě, kterým kdysi bývala, jí chce zabránit v tom, co musí udělat. Chce existovat pořád dál.

Ale to dítě se musí vymazat.

Její rodný dům je dvoupatrová funkcionalistická vila. Připadá jí menší než tehdy, ale tyčí se k nebi stále stejně hrozivě. Dům na ni shlíži okny se zataženými závěsy a opečovávané květiny se vinou podél tabulek, jako by odsud ze všeho nejraději zmizely.

Před domem stojí zaparkované bílé volvo a ona pochopí, že jsou doma.

Vlevo zahlédne jeřáb, který rodiče zasadili v den, kdy se narodila. Od té doby, kdy ho viděla naposled, vyrostl. Když jí bylo sedm, pokusila se ho podpálit, ale nechtěl hořet.

Vysoký plot, který otec vybudoval, aby k nim bylo od sousedů vidět co nejméně, jí poskytne dokonalý úkryt a ona se tiše plíží podél stěny domu, vyleze na balkon a nakoukne okénkem do suterénu.

Nemýlila se. Jejich zvyklosti jsou stále stejně směšně pravidelné a oni jsou jako každý středeční večer v sauně.

Za okénkem vidí jejich oblečení, pečlivě složené na lavičce. Zvedne se jí žaludek při pomyšlení na pach jeho kalhot, zvuk rozepínaného poklopce, nápor pachu zkyslého potu, když kalhoty spadnou na zem.

Opatrně otevře nezamčené vchodové dveře a vklouzne do haly. První, co ucítí, je vtíravá vůně mátového čaje. Páchne to tu nemocí, pomyslí si. Nemocí, která se už vsákla do zdí. Chvíli zaváhá, ale pak si zuje tenisky a ucítí svůj vlastní pach. Je cítit strachem a hněvem.

Její boty zase stojí vedle těch jeho.

Na okamžik ji přemůže pocit, že všechno je jako předtím. Že se vrátila po normálním dni ve škole domů a že pořád ještě patří do tohoto života.

Setřese ze sebe ten pocit, než se jí dostane pod kůži.

Tenhle svět není můj, opakuje si.

Rozhodli jsme se.

Vplíží se do obývacího pokoje a rozhlédne se kolem sebe. Všechno je jako vždycky. Všechno stojí tam, kde to stálo vždycky.

Velká místnost je zařízená s jednoduchostí, kterou vždycky vnímala jako nudně fádní, a vzpomene si, jak si nechtěla vodit domů kamarádky, protože se za to styděla.

Na bílých stěnách visí několik obrazů s lidovými motivy, mimo jiné reprodukce od Carla Larssona, na kterou byli rodiče z nějakého důvodu vždycky pyšní. Visí tam dál ve vší své povrchnosti.

Prohlédla všechny jejich lži a bludy.

Nábytek v jídelně vydražil za velké peníze na aukci v Bodarna. Vyžadoval důkladnou opravu a nějaký čalouník z Falunu vyměnil odřené potahy za nové, téměř totožné s původními. Všechno bylo napovrch dokonalé, ale teď už zub času poznamenal i to nové čalounění.

Vznáší se tu slabý pach prohnilého, stagnujícího života.

Na stole stojí petrolejka a křišťálová cukřenka. Přejede po misce prstem a zanechá otisk na lepkavé vrstvě z mastnoty ze smažení a prachu, která tu všechno pokrývá.

V rohu stojí červeně natřený kolovrátek, se kterým si hrávala, a na zdi nad ním visí pár starých hudebních nástrojů. Housle, mandolína a citera.

Otec nesnáší změny a chce, aby všechno bylo tak, jak je zvyklý. Vadí mu, když matka přestavuje nábytek.

Je to, jako kdyby v určitém okamžiku usoudil, že všechno je dokonalé, a pak se zastavil čas.

Žil v iluzi, že dokonalost je setrvalý stav, který se nemusí udržovat.

On ten rozklad nevnímá, myslí si Sofia, ošumělost, která prostoupila jeho život a kterou ona nyní vnímá zřetelně.

Špína.

Zatuchlina.

U schodů do prvního patra visí její zarámované stipendium. Zakrývá prázdné místo po africké masce, která tam kdysi visela a která zmizela navždy.

Tiše vyjde nahoru, zahne doleva a otevře dveře svého bývalého pokoje.

Nemůže se nadechnout.

Pokoj vypadá stejně jako v den, kdy ho ve vzteku opustila a věřila, že už se nikdy nevrátí. Postel je ustlaná a nedotčená. Stojí tu i psací stůl a židle. Uschlá květina na okně. Další zamrzlý okamžik, napadne ji.

Konzervovali vzpomínku na ni, zavřeli dveře do života, který jí patřil, a nikdy je už neotevřeli.

Otevře dveře šatníku, kde stále ještě visí její oblečení. Na hřebíku docela vzadu je klíč, který nepoužila už dvacet let. Na podlaze stojí červeně natřená truhlička zdobená obrázky tykví, kterou dostala od tety Elsy to léto, kdy poznala Martina.

Přejede prsty po vzoru na víku, snaží se obrnit, než truhličku otevře. Neví, co najde uvnitř.

Anebo to vlastně ví naprosto přesně, ale neví, co to s ní udělá.

V truhličce je obálka, album fotografií a odřený huňatý pejsek. Na obálce leží videokazeta, kterou kdysi poslala sama sobě.

Pohledem sklouzne k psací podložce, na kterou kdysi nakreslila spoustu různých srdíček a napsala všelijaká jména. Objede prstem vyrytá písmena a snaží se vybavit si tváře, které ta jména symbolizují. Na žádnou z nich se nepamatuje.

Jediné jméno, které pro ni něco znamená, patří Martinovi.

Jí bylo deset a jemu tři, když se onoho týdne na chatě poznali.

Pamatuje se, jak si ji prohlížel svýma očima, a že to byly ty nejotevřenější oči, jaké kdy viděla. Nebylo v nich nic z toho druhého. Žádná hanba, žádná vina.

Žádné zlo.

Když poprvé vložil svou ruku do její, udělal to, aniž by chtěl něco víc. Jen se chtěl dotknout její ruky.

Sofia položí ruku na Martinovo jméno na psací podložce a cítí, jak jí smutek tryská z prsou jako míza. Měla ho v rukou, splnil každé její přání. Byl tak plný lásky. Tak plný důvěry.

Vidí v duchu sebe samotnou.

Bylo jí deset let.

Vidí se vedle Martinova tatínka. Hrozba, kterou pro ni v jejích myšlenkách představoval. Jak se s ním snažila hrát hru, kterou tak dobře ovládala. Jak pořád čekala na ten okamžik, na chvíli, kdy ji chytí a vezme si ji. Jak chtěla chránit Martina před těmi dospělými pažemi, před tím dospělým tělem.

Usměje se své vzpomínce a naivní představě, že všichni muži jsou stejní. Kdyby neviděla, jak Martinův tatínek sahá na svého syna, všechno by bylo jinak. Ten okamžik však definitivně potvrdil, že všichni muži jsou naprosto bez zábran a všeho schopní.

Ale v jeho případě se mýlila.

Když nad tím teď uvažuje, chápe to.

Martinův tatínek byl jako kterýkoli jiný tatínek. Myl svého syna. Nic víc.

Vina, pomyslí si.

To Bengt a ti ostatní muži způsobili, že i Martinův tatínek byl vinen. Desetiletá Victoria v něm viděla kolektivní vinu všech mužů. V jeho očích a ve způsobu, jakým se jí dotýkal.

Byl to muž, a to stačilo.

Dál se to rozebírat nemuselo.

Všechno jsou následky jejích vlastních úvah.

Sofia znovu přejede rukou po psacím stole a vzpomene si na všechny ty hodiny, kdy tu Victoria seděla a psala úkoly. Na všechen ten čas, který cílevědomě věnovala studiu, protože to byl způsob, jak se odtud dostat pryč. Sedávala tu a poslouchala, jestli se na schodech neozvou kroky, tady ji bolelo břicho, když slyšela, jak se dole hádají.

Přečte si nápis na videokazetě, kterou drží v ruce.

Sigtuna 84.

Venku na Skärgardsvägen rychle projede auto a ona upustí videokazetu na podlahu. Zvuk jí připadá ohlušující a ona ztuhne, ale nic neukazuje na to, že by ji dole v sauně slyšeli.

Ještě je ticho a ji napadne, že možná všechno skončilo, když zmizela z jejich života.

Třeba byla kořenem všeho zla ona?

Třeba je to tak, že se nemá čeho držet, nemůže slepě spoléhat na nějaký rozvrh. Navzdory nejistotě nedokáže odolat, musí se na ten film podívat ještě jednou. Musí všechno znovu prožít.

Osvobození, pomyslí si.

Posadí se na postel, strčí kazetu do přehrávače a pustí televizi.

Sofia si pamatuje, že Victoria zažila pocit, že má naprostou kontrolu nad pocity i jednáním všech zúčastněných, něco podobného, co cítí režisér nebo autor, když několika prostými řádky změní osud některé z postav.

Zašumí to, film se rozběhne a ona ztlumí zvuk. Obraz je ostrý, objeví se místnost osvětlená jedinou holou žárovkou.

Vidí, jak před řadou prasečích masek klečí tři dívky.

Vlevo je ona sama, Victoria, a slabě se usmívá.

Je slyšet hučení staré videokamery.

„Svažte je!“ zasyčí někdo a rozesměje se.

Třem dívkám svážou ruce stříbrnou lepicí páskou a zavážou jim oči. Jedna z maskovaných dívek přinese kbelík s vodou.

„Ticho! Natáčíme!“ řekne dívka s kamerou. „Vítejte v Sigtunském humanistickém vzdělávacím ústavu!“ pokračuje a druhá dívka třem klečícím vylije obsah kbelíku na hlavu. Hannah se rozkašle, Jessica vyjekne, ale Sofia vidí, že ona sama klečí úplně tiše.

Předstoupí další dívka, nasadí si studentskou čapku a ukloní se, mávne rukou směrem ke kameře a pak se otočí k dívkám na podlaze. Sofia fascinovaně přihlíží, jak se Jessica začíná kývat dopředu a dozadu.

„Jsem mluvčí studentské rady!“

Všechny ostatní vypuknou v hlasitý smích a Sofia se nakloní k televizi a ztiší ji ještě víc. Dívka řeční dál.

„Abyste se mohly stát řádnými členkami, musíte sníst dar na přivítanou od ctihodného ředitele naší školy.“ Smích sílí a Sofia zaznamená, že to zní křečovitě. Jako by se dívky smály z donucení a ne protože se skutečně baví. Jako by je k tomu donutila Fredrika Grünewaldová.

Kamera se přiblíží a nyní je vidět jen Jessica, Hannah a Victoria, jak sedí na podlaze.

Grisslinge

Sofia Zetterlundová beze slova sedí před mihotající se televizní obrazovkou a cítí, jak v ní kypí hněv. Předtím se dohodly, že jim dají sníst čokoládový pudink, ale Fredrika Grünewaldová jim naservírovala skutečné psí výkaly, aby zpečetila svou nadvládu nad mladšími dívkami.

Když se Sofia vidí na filmu, ovládne ji pýcha. Navzdory všemu se vzepřela, zvítězila, protože vydržela i ten poslední šok.

Sehrála svou roli až do úplného konce.

Na sračky je zvyklá.

Pak vyndá kazetu a uloží ji zpátky do truhličky. V trubkách to šumí a dole ve sklepě se spustí bojler. Ze sauny je slyšet jeho rozčilený hlas a matčiny pokusy ho uklidnit.

Sofia má náhle pocit, že vzduch v místnosti je zatuchlý, a opatrně otevře okno. Vyhlédne do temné večerní zahrady. Na stromě pod ní stále visí její houpačka. Vzpomíná si, že kdysi bývala červená, ale barva už je úplně oprýskaná. Jen suché šedohnědé vločky.

Svět fasád, pomyslí si a rozhlédne se po pokoji. Na stěně vidí svoje vlastní fotografie z doby, kdy chodila do deváté třídy. Zářivě se usmívá a pohled je plný života. Nic neprozrazuje, co se v ní ve skutečnosti odehrává.

Naučila se tu hru hrát.

Sofia cítí, že se co nevidět rozpláče. Ne proto, že by něčeho litovala, ale protože si náhle vzpomene na Hannah a Jessiku, které byly postižené díky Victoriině hře, ale nikdy nepřišly na to, že to byl od počátku její nápad.

Vznikl z toho pokus o zjištění viny. Žert, který se vyvinul v něco smrtelně vážného.

Vzala na sebe před Hannah a Jessikou roli oběti, ale ve skutečnosti byla pravým opakem.

Podvedla je.

Tři roky s nimi sdílela hanbu.

Tři roky držely pospolu jen díky myšlence na pomstu.

Nenáviděla Fredriku Grünewaldovou a všechny ty ostatní bezejmenné snobské holky z Danderydu a Stocksundu, které si za peníze svých rodičů mohly kupovat to nejkrásnější a nejdražší značkové oblečení. Které si myslely, že jsou něco lepšího už jen kvůli svým neobvyklým příjmením.

O čtyři roky starší.

O čtyři roky dospělejší než ona.

Kdo v sobě ale dnes má nejvíce úzkosti? Copak na všechno zapomněly, vytěsnily to?

Sofia se posadí na měkký bledě modrý koberec a zvrátí hlavu dozadu. Zvedne oči ke stropu a konstatuje, že praskliny v omítce jsou pořád stejné. Všimne si ale také, že za dobu, co tu nebyla, přibyly ještě další.

Přemýšlí, u koho zůstala smlouva, kterou sepsaly a stvrdily vlastní krví.

U Hannah? U Jessiky? U ní samé?

Tři roky byly spolu a pak ztratily kontakt.

Naposledy je viděla ve vlaku na Gare du Nord v Paříži.

Vytáhne odřené album s fotografiemi a otevře ho na první straně. Na obrázcích se nepoznává. Je na nich jen dítě, ne ona, a když se snaží vzpomenout si na sebe, když byla malá, necítí nic.

Tohle nejsem já, a ani to není ta pětiletá či osmiletá. Já to být nemůžu, protože já necítím jako ona a nemyslím jako ona.

Všechny jsou mrtvé.

Vzpomíná si, jak osmiletá, která se právě naučila hodiny, ležela v posteli a dělala, že je sama hodinami.

Ale ošálit čas se jí nikdy nepodařilo. Místo toho ji čas uchvátil pod paží a unesl ji někam pryč.

V albu, které má před sebou, stárne s každým otočením listu. Střídají se tu roční období a narozeninové dorty.

Za obrázky ze Sigtuny nalepila síťovou jízdenku a vstupenku na festival v Roskilde. Na druhé straně jsou v řadě tři rozmazané fotografie Hannah, Jessica a ona sama. Dlouze hledí na fotografie a tu a tam se zaposlouchá, jestli se ze sklepa něco neozývá, ale zdá se, že otec se uklidnil.

Byly jako tři mušketýři, i když se k ní nakonec druhé dvě obrátily zády a ukázalo se, že jsou v podstatě stejné jako ty ostatní. Sice se na začátku o všechno dělily a společně řešily nastalé problémy, ale když šlo později do tuhého, tak se Hannah a Jessica ukázaly jako zrádkyně. Povrchní třtiny ohýbající se ve větru, které nechápaly, co je opravdu důležité. Když bylo načase dát najevo, jaký má člověk charakter, zachovaly se jako malé holčičky a s pláčem utekly za maminkou.

Myslívala si, že jsou neobyčejně hloupé. Teď ale hledí na jejich fotografie a pochopí, že byly jen nenarušené. Myslely si o lidech jen dobré. Důvěřovaly jí. To bylo všechno.

Sofia sebou trhne, protože ze sklepa se znovu ozve křik a rány. Dveře sauny se otevřou a ona poprvé po letech uslyší jeho hlas. „Ne že bych si myslel, že bys někdy mohla být úplně čistá, ale tohle tě aspoň zbaví toho zápachu!“

Předpokládá, že jako obvykle chytil matku nemilosrdně za vlasy a vyvlekl ji ze sauny. Opaří ji, nebo ji přinutí, aby dlouhé minuty stála v ledové vodě?

Sofia zavře oči a uvažuje, co udělá, pokud se rodiče rozhodnou ze sauny odejít. Pohlédne na hodiny. Ne, otec má své zvyky, takže matku bude týrat ještě aspoň půl hodiny.

Co matka asi říká kolegyním v práci? Kolikrát si člověk může rozrazit obočí o kuchyňskou skříňku a kolikrát uklouzne ve vaně? Neměla by chodit trochu opatrněji po schodech, když z nich za poslední půlrok spadla čtyřikrát? Lidem to musí být divné.

Otec na Victorii vztáhl ruku jen v jednom případě, chtěl ji uhodit, ale když ho praštila do hlavy kastrolem, stáhl se zpátky jako žralok, sebejistý, dokud nenarazí na silnějšího protivníka.

Sám stvořil někoho, kdo je silnější než on sám, a pak si ještě několik měsíců stěžoval, že ho bolí hlava.

Matka mu rány nikdy neoplácela, jen plakala a později si zalezla k Victorii, aby ji dcera utěšovala. Victoria se vždycky snažila, seč mohla, a byla vzhůru, dokud matka neusnula.

Po jedné hádce matka odjela autem pryč a několik dní bydlela v hotelu. Otec nevěděl, kam se poděla, a byl neklidný. Victoria ho musela utěšovat a on jí vzlykal na prsou.

V těchto dnech nešla do školy, ale jezdila několik hodin na kole po okolí, a když přišel ze školy lístek, že má neomluvené hodiny, rodiče ho bez řečí podepsali. Všechny ty hádky měly nakonec i svoje výhody.

Sofia se při té vzpomínce usměje. Pocit, že má navrch, že ví o jejich tajemství.

Victoria skrývala jejich slabosti hluboko ve svém nitru. Oba věděli, že by je kdykoli mohla použít proti nim. Nikdy to neudělala. Rozhodla se, že pro ni budou méně než vzduch. Ten, koho si nikdo nevšímá, nemá možnost se bránit.

Posadí se na postel, uchopí černého pejska z pravé králičí kůže a zaboří do něj nos. Je cítit prachem a plesnivinou. Malá žlutá skleněná očka na ni zírají a ona na ně zírá také.

Jako malá měla ve zvyku pejska tisknout k sobě a upřeně mu hledět do očí. Po chvíli se jí v nich otevřel malý svět, většinou pláž, a ona tu miniaturní zemi zkoumala, dokud neusnula.

Ale teď neusne.

Tahle návštěva ji navždy osvobodí.

Spálí za sebou všechny mosty.

Znovu k sobě pejska přitiskne. Tehdy jí připadalo, že jí nikdo nemůže nic udělat, když v sobě všechno potlačí a bude hrát jejich hru, bude se je snažit přechytračit. Jako by si myslela, že člověk vítězí, protože zničil jiné.

Tuhle logiku používala, když otec dostal záchvat.

„Tati, tati, tati,“ mumlá si pro sebe, snaží se zbavit pojem obsahu.

Otec si sedí dole v sauně a nikdo se neodvážil ho opustit. Jen Victoria. Jediné, co se mu jí podařilo vštípit, je touha utéct. Nikdy ji nenaučil, aby chtěla zůstat.

Především útěk, myslí si Sofia. Pud sebezáchovy jde ruku v ruce s destruktivitou.

Vzpomínky na ni zaútočí zevnitř. Štípají ji v krku. Všechno ji bolí. Na takový příliv emocí není připravená, na to, že výjevy z doby, na niž dvacet let nemyslela, před ní vyvstanou tak zřetelně. Pochopí, že tehdy toho měla pociťovat mnohem víc, než kolik toho cítila, ale ona jen s lhostejným smíchem kráčela od události k události. Od ponížení k ponížení.

Slyší, jak ten smích tehdy zněl. Jeho zvuk sílí, až je úplně ohlušující. Kolébá se ve svém dívčím pokojíčku ze strany na stranu. Tiše si sama pro sebe pobrukuje. Připadá jí, jako by hlas v její hlavě prosakoval sevřenými rty. Zvuk píchlé duše na kole.

Přitiskne si ruce na uši, aby utišila zvuk šílenství, o němž si myslela, že je štěstí.

Ten člověk dole v sauně zničil všechno, co mohlo být, svými zvrhlými sadistickými sklony a ukňouranou sebelítostí.

Sofia vytáhne z truhličky obálku. Je nadepsaná písmenem M a obsahuje dopis a fotografii.

Dopis je datován devátého července 1982. Martin ho očividně stvořil s něčí pomocí, ale své jméno napsal sám a píše jí, že svítí sluníčko, že je teplo a že se skoro každý den chodí koupat. Pak nakreslil květinu a něco, co připomíná malého pejska.

Pod tím je napsáno RAUK A LUŠTĚNICE.

Na zadní straně fotografie si přečte, že obrázek byl pořízen v Ekeviken na ostrově Farö v létě 1982. Je na něm pětiletý Martin pod jabloní. V náručí drží bílého králíka, který vypadá, jako by ze všeho nejradši odhopkoval pryč. Usmívá se, mžourá proti slunci a hlavu má nakloněnou na stranu.

Tkaničky u bot má rozvázané a tváří se šťastně. Sofia lehce přejede prstem po Martinově obličeji a myslí na ty tkaničky, které se nikdy nenaučil pořádně zavazovat, a proto pořád zakopával. Vzpomíná na jeho smích, kvůli kterému ho pořád musela objímat.

Ztrácí se ve fotografii, v jeho očích, v jeho pokožce. Pořád ještě si vzpomíná, jak jeho pleť voněla po dnu stráveném na slunci, po večerním koupání i ráno, když měl na tváři ještě pořád viditelný otisk polštáře. Myslí na poslední hodiny, které strávili společně.

Ze všech těch pocitů se jí udělá špatně. Vstane z postele a vyplíží se do haly a na malý záchod pro návštěvy, který rodiče nikdy nepoužívají. Opatrně otočí kohoutkem a slyší, jak to v trubce zabublá. Do umyvadla se vyřine rezavě hnědá voda a ona udělá z dlaní misku a pije. Vlažná voda má železitou příchuť, ale nevolnost ustoupí. Ve skříňce nad umyvadlem najde skleničku na čištění zubů, vypláchne ji, natočí do ní trochu zakalené vody a vrátí se do svého pokoje.

Znovu se posadí na pelest a zavře oči.

Obejme se rukama, objímá sebe samotnou.

Vzpomínky jsou stále méně zřetelné a ona cítí, jak se nevolnost vrací. Natáhne se po sklenici s nahnědlou vodou a zhluboka se napije.

V trubkách podél postele zabublá voda. Sofia vyskočí, při prudkém pohybu upustí sklenici a ta spadne na zem a rozbije se.

Proboha, pomyslí si. Proboha.

Pak uslyší na schodech kroky.

Kroky, jejichž tíhu poznává.

Srdce se jí rozbuší tak prudce, že skoro nemůže dýchat.

Nebyla jsem to já, pomyslí si. Byls to ty.

Slyší ho, jak šramotí v kuchyni a pouští vodu. Pak kohoutek zavře a jeho kroky zase utichnou na schodech ke sklepu.

Sofia už nedokáže dál vzpomínat a touží všechno skončit. Už zbývá jen sejít za nimi a udělat to, proč přišla.

Vyjde z pokoje a zamíří ke schodům, ale před kuchyňskými dveřmi se zarazí. Vejde do kuchyně a rozhlédne se.

Něco je jinak.

Tam, kde býval dříve prázdný prostor pod kuchyňskou linkou, stojí teď nová lesklá myčka. Kolikrát tam sedávala za závěsem a poslouchala, jak se dospělí baví?

Něco dalšího tam pořád ještě je, přesně jak tušila.

Přistoupí k ledničce a pohlédne na výstřižek z Nových uppsalských novin, který za těch třicet let důkladně zežloutl.

TRAGICKÁ NEHODA: DEVÍTILETÝ CHLAPEC NALEZEN MRTVÝ V ŘECE FYRISAN

Sofia se dívá na výstřižek. Celá léta si ho denně četla a zná ho nazpaměť. Náhle ji zachvátí úzkost, jiná, než jakou v ní výstřižek vždy vzbuzoval.

Úzkost se nepodobá smutku, ale něčemu jinému.

Tak jako předtím ji upokojí, když si přečte, jak se devítiletý Martin za nevysvětlených okolností utopil ve Fyrisan. Že policie nikoho nepodezřívá, ale považuje to za tragickou nehodu.

Cítí, jak se jí tělem šíří klid a pocity viny pomalu mizí.

Byla to nehoda.

Nic jiného.

Minulost

Když dojdou na molo, sáhne rukou do vody.

„Není zas tak studená,“ lže.

Ale on za ní nechce jít.

„Divně to tady smrdí,“ řekne. „A je mi zima.“

Ona si jen povzdychne. Přece jen sem vážili cestu, a stejně se od začátku chtěl jít koupat on.

„Půjdeme zpátky? Smrdí to tu a mně je zima.“

Rozčiluje ji jeho nerozhodnost. Nejdřív chtěl na ruské kolo, pak zas ne. Pak se chtěl jít koupat, a teď se zas nechce koupat.

„Tak si zacpi nos, když ti to tu smrdí. Podívej se na mě, uvidíš, že to není studené!“

Rozhlédne se, aby se ujistila, že tam nikdo není. Jediní lidé, kteří by ji možná mohli zahlédnout, sedí nahoře na ruském kole, ale to se zrovna nehýbá a je prázdné.

Stáhne si pletený svetr a tričko a posadí se na molo. Pak si svleče i kalhoty a ponožky a jen v kalhotkách si lehne na záda. Po zádech jí přelétne studený závan větru a jí naskočí husí kůže.

„Vidíš přece, že není taková zima. Pojď sem, prosím!“

Opatrně se k ní přiblíží a ona se otočí na bok a zaváže mu boty.

„Vždyť máme bundy, nebude nám zima. Navíc je voda teplejší než vzduch.“

Natáhne se a sundá ze sloupu zapomenutý ručník. „Koukej, můžeme se dokonce utřít. Vůbec není mokrý, můžeš si ho vzít první.“

Od mostu Kungsängsbron nedaleko čističky se najednou ozve pronikavé zahoukání. Martin sebou vyděšeně trhne. Victoria se zasměje, protože ví, že je to jen signál, že most se za chvíli zvedne, aby mohly proplouvat lodi. Po prvním zahoukání následuje řada dalších v kratších odstupech a u mola je taková tma, že se na stromech nad nimi odráží rytmické červené blikání. Most však vidět není.

„Neboj se. To se jen otvírá most, aby mohly lodě projet.“

Martin se tváří vystrašeně.

Když si Victoria všimne, že se pořád třese zimou, přitáhne ho k sobě a pevně ho obejme. Jeho vlasy ji zašimrají v nose a ona se zasměje.

„Nemusíš se koupat, jestli se bojíš…“

Když varovný signál u mostu utichne, ozve se mechanické skřípání a pak duté praskání. Zvedací most se otvírá a za chvilku kolem nich propluje dřevěná loďka s rozsvícenými lucernami a za ní větší sportovní jachta se zastřešenou kabinou.

Oba dál leží v objetí na molu a kolem proplouvají lodi. Victoria myslí na prázdno, které nastane, až přijde podzim a on už nebude s ní. Neměla by se na všechno vykašlat a také se odstěhovat do Skane? Ne, to by nešlo.

„Jsi můj chlapeček.“

Martin chvíli tiše leží a tulí se k ní.

„Na co myslíš?“ zeptá se ho.

Pohlédne na ni a Victoria vidí, že se usmívá.

„Hrozně se těším, až se odstěhujeme do Skane,“ řekne.

Victoria ztuhne.

„Můj bratranec bydlí v Helsingborgu a budeme si skoro každý den spolu hrát. Má dlouhatánskou autodráhu a dá mi jedno autíčko. Možná to bude Pontijak Fajrberd.“

Victoria cítí, že její tělo se jakoby uvolňuje a přestává ji poslouchat. On se chce odstěhovat do Skane.

Zkusí vstát, ale nejde to. Myslí na jeho rodiče. Na ty… On k nim ale nepatří. Vůbec ne!

Hlavou jí prolétají tisíce myšlenek. Myslí na jejich věčné řeči o stěhování, na to, že jí ho vezmou a že i ona sama zmizí z jeho života.

„A až bude zase léto, pojedeme na dovolenou do ciziny. Moje nová chůva pojede s námi. Poletíme letadlem.“

Victoria chce promluvit, ale nedokáže ze sebe vypravit ani slovo. Něco takového by přece Martin nemohl říct, myslí si.

Podívá se na něj. Leží vedle ní a zasněně hledí k obloze.

Na obličeji má stín, který tvarem připomíná ptačí křídlo.

Victoria chce vstát, ale někdo jako by jí svíral železnou pěstí hrudník a paže.

Co si počnu? uvažuje s hrůzou. Chce zapomenout, co jí řekl, a odvést ho s sebou pryč.

K sobě domů.

Pak se něco stane.

Zatočí se jí hlava a ona cítí, že bude zvracet.

Pak jí připadá, že jí přímo do ucha kráká vrána.

Zděšeně vzhlédne a uvidí těsně vedle sebe jeho rozesmátý obličej.

Ale ne, to není on, jsou to oči jeho tatínka a jeho hnusné vlhké pysky se jí vysmívají. A teď už jí vrána vnikla do hlavy a mává jí před očima černými křídly. Všechny svaly v těle se jí napnou a ona se celá vyděšená začne bránit.

Vraní dívka ho chytne za vlasy tak pevně, až mu jich vytrhne celé chomáče.

Uhodí ho.

Do hlavy, do tváře, do těla. Z uší a nosu se mu řine krev a ona vidí v jeho očích nejprve zděšení, ale pak ještě něco jiného.

Hluboko uvnitř vůbec nechápe, co se děje.

Vraní dívka tluče stále dál, a když se Martin už nehýbe, přestane.

Rozpláče se a skloní se nad ním. Martin ze sebe nevydá ani hlásku, jen tam leží a oči má vytřeštěné. Není v nich žádný výraz, ale pak se pohnou a on zamrká. Prudce oddechuje a sípá.

Victorii se točí hlava a tělo má ztěžklé.

Jako v mlze vstane, sleze z mola a na břehu řeky najde velký kámen. Když se s ním k němu vrací, má mžitky před očima.

Když mu hodí kámen na hlavu, ozve se zvuk, jako když někdo šlápne na jablko.

„To nejsem já,“ řekne Victoria. A pak strčí jeho tělo do vody.

„Teď poplaveš…“

Grisslinge

Sofia Zetterlundová sundá novinový výstřižek, opatrně ho složí a strčí si ho do kapsy.

To jsem nebyla já, myslí si.

Ty jsi to byla.

Otevře ledničku a konstatuje, že je jako vždycky plná mléka. Všechno je jako obvykle, všechno je, jak má být. Ví, že otec vypije dva litry mléka denně. Mléko je čisté.

Vzpomene si, jak na ni vylil celou krabici, když s ním nechtěla jet na chatu. Mléko jí z hlavy stékalo po celém těle a na podlahu. Nakonec s ním jela a poprvé se setkala s Martinem.

Spíš mi měly z očí téct potoky slz, pomyslí si a ledničku zavře.

Vtom uslyší zabzučení, nevychází však z ledničky, ale z její kapsy.

Telefon. Nechá ho zvonit.

Ví, že rodiče brzy vyjdou ze sauny a že si musí pospíšit, pokud chce všechno stihnout, ale přesto vyjde tiše zpátky do svého pokoje. Musí se ujistit, že v něm není nic, co by si chtěla nechat. Nic, co by mohla postrádat.

Tulák, napadne ji a rozhodne se, že zachrání pejska z králičí kůže.

Nijak jí neublížil, naopak ji dlouhá léta utěšoval a naslouchal jejím myšlenkám.

Ne, nemůže ho tu nechat.

Sebere pejska z postele. Chvilku uvažuje, jestli si nevezme i album s fotografiemi, ale ne, to musí být zničeno. Na fotografiích je Victoria, ne ona. Od této chvíle bude jen a jen Sofia, i když bude po zbytek života nucena sdílet svůj život s někým jiným.

Než po špičkách sejde dolů po schodech, nahlédne do ložnice rodičů. Podobně jako v obýváku to tu vypadá jako vždycky. I hnědý květovaný přehoz na posteli je tentýž, i když je odřenější a vybledlejší, než si ho pamatuje. V hale se zastaví a zaposlouchá se. Podle útržků rozhovoru v sauně usoudí, že se právě usmiřují. Znovu se podívá na hodiny a pochopí, že tentokrát jsou uvnitř výjimečně dlouho.

Vrátí se do obývacího pokoje a zaslechne ze sklepa rámus. Někdo vychází ze sauny.

Každý pobyt v sauně měl neměnný scénář, který se držel dané předlohy.

Ve fázi jedna panovalo ticho, hrdlo měla stažené, a i když věděla, že přijde fáze dvě, nikdy nepřestala doufat, že tentokrát nastane výjimka a že se budou saunovat jako normální lidé. Když se začal ošívat a přejíždět si rukou po prořídlých vlasech, znamenalo to přechod k dalšímu jednání a zároveň pokyn matce. Za ta léta se naučila vykládat a chápat signály, které ji vybízely, aby je nechala o samotě.

„Teď už je tu na mě moc horko,“ říkávala. „Půjdu nahoru a postavím vodu na čaj.“

Ale teď už ta tlustá kráva neuteče.

Podle toho, co bylo slyšet ze sauny, Sofia pochopí, že ve fázi dvě nyní převládá násilí, na rozdíl od toho, jak se věci měly, když tam s ním osaměla ona.

Tehdy mu trvalo zhruba dvacet minut, než se dostal do fáze tři. To byla ta nejsložitější část, plakal a chtěl, aby mu odpustila, a když si nepočínala dost obratně, tak se mohlo stát, že musela projít fází dvě ještě jednou.

Než se vydá za nimi dolů, naposledy se rozhlédne. Od této chvíle už budou existovat jen vzpomínky, nebude se moct vrátit k ničemu hmatatelnému, co by potvrzovalo, co si pamatuje.

V obývacím pokoji sundá ze stěny obraz a položí ho na zem. Opatrně na něj šlápne jednou nohou a sklo praskne. Pak vytáhne litografii z polámaného rámu. Pomalu ji trhá na kusy a přitom se naposledy dívá na motiv.

Interiér domu v Dalarně.

V popředí stojí ona sama, nahá, ve vysokých černých jezdeckých botách, které jí sahají až ke kolenům. Za zády schovává špinavé prostěradlo. V pozadí sedí na zemi Martin a nejeví o ni žádný zájem.

Teď však vidí jen usmívající se holčičku a roztomilé batole, které si roztržitě hraje s krabičkou nebo s kostkou. Jezdecké boty, které si jednou musela navléknout, když ji zneužíval, jsou dvě obyčejné punčochy a prostěradlo poskvrněné její krví a jeho tělesnými tekutinami je jen čistá noční košile.

Obraz je od Carla Larssona.

Jen ona ví, že idyla je lživá.

Všichni ostatní vidí jen působivý obraz, nic jiného.

Carla Larssona nesnáší.

Schází po schodech do sklepa, ze zvyku překračuje ty, které by mohly zaskřípat, a pak vejde do sousedící dílny.

Otec vybudoval ve sklepě místnost obloženou dřevem a na podlaze s kobercem ode zdi ke zdi. V sousedním pokoji postavil pingpongový stůl, profesionální, značky Stiga, se silnějšíma nohama, než mají stoly pro amatéry. Jednu dobu spolu hráli téměř každý den, ale když začala být lepší než on, přestalo ho to bavit. Jeden zápas skončil tím, že otec podváděl a ji to tolik rozčililo, že po něm hodila raketu. Zasáhla ho do ruky tak nešťastně, že mu zlomila palec. Potom už spolu nikdy stolní tenis nehráli.

Sofia vezme dostatečně dlouhé prkno a pak vejde do sprchy vedle sauny. Teď už je slyší úplně zřetelně. Mluví jen on.

„Každým rokem jsi sádelnatější. Koukej se zabalit do ručníku.“

Sofia ví, že matka ho poslechne bez protestů. Plakat přestala už dávno. Smířila se s tím, že život se nevyvine vždycky tak, jak by si člověk přál.

Žádný smutek.

Jen lhostejnost.

„Kdyby mi tě nebylo tak líto, požádal bych tě, abys odsud odešla. A nemyslím tím jen ze sauny, ale pryč. Úplně. Ale ty bys to sama nezvládla. Že ne?“

Matka mlčí. Jako mlčela vždycky.

Sofia okamžik váhá. Neměl by zemřít jen on?

Ne. Matka musí zaplatit za své mlčení a ústupky. Bez těchhle vlastností by otec nemohl dál dělat to, co dělal. Její mlčení pro to bylo předpokladem.

Ten, kdo mlčí, souhlasí.

„Tak už ksakru něco řekni!“

Jsou oba tak zaujatí sami sebou, že neslyší, jak Sofia zapřela prknem kliku sauny a druhý konec opřela o protější stěnu.

Pak vytáhla zapalovač.

Kronoberský blok

Zazvoní telefon a Jeanette vidí, že je to Dennis Billing.

„Ahoj, Jeanette,“ začne a ona díky jeho úlisnému tónu okamžitě pojme podezření.

„To je mi překvapení,“ odpoví jedovatě, nedokáže si to odpustit a dodá: „Čemu vděčím za tu nesmírnou čest?“

„Nech toho,“ zavrčí Billing. „Nehodí se to k tobě.“

Falešná fasáda popraská a Jeanette se hned cítí jistější.

„Už dva měsíce čtu tvoje zprávy, pořád nechápu, co tím myslíš, a teď tohle.“ Policejní prezident zmlkne.

„Tohle?“ opakuje Jeanette a předstírá, že nic netuší.

„Ano, to úžasné shrnutí strašlivých událostí ohledně mrtvých…“

Odmlčí se.

„Ty myslíš tu mou poslední zprávu o tom, na co jsem přišla při vyšetřování vražd těch chlapců?“

„Přesně tak.“ Dennis Billing si odkašle. „Odvedla jsi vynikající práci a já jsem rád, že je po všem. Napiš si žádost o dovolenou a příští týden se už budeš moct opalovat na pláži.“

„Nechápu…“

„Co nechápeš? Všechno ukazuje na to, že pachatelem je Karl Lundström. Pořád leží v kómatu, a i kdyby se probral, nebudeme ho moct obvinit. Podle lékařů je jeho mozek nenávratně poškozen. Až se probere, bude mít inteligenci zeleniny. Pokud jde o oběti, tak dvě z nich se nepodařilo identifikovat a jsou to… co mám ještě říct?“ Zamyslí se, hledá správný výraz.

„Co třeba děti?“ navrhne Jeanette a cítí, že se v ní zvedá vztek, který už dlouho nedokáže ovládat.

„To ano, ale kdyby tu nebyly ilegálně, tak…“

„Tak by to byla úplně jiná situace,“ dořekne Jeanette a pak pokračuje: „To byste na ten případ vyčlenili padesát vyšetřovatelů, ne jako

dosud. Teď se tím zabývám já a Hurtig a trochu nám pomáhají Ahlund a Schwarz. Tak jsi to myslel?“

„No tak, Janne, uklidni se. Na co narážíš?“

„Nenarážím na nic, ale pochopila jsem, že mi voláš, abys mi sdělil, že případ je odložen. A co uděláme se Samuelem Bai? Snad i von Kwist přece musí pochopit, že Lundström ho oddělat nemohl.“

Billing se zhluboka nadechne. „Vždyť ani nemáte podezřelé!“ zakvílí do telefonu. „V celém případu se neobjevily žádné stopy, které by kamkoli vedly. Klidně se může jednat o organizované obchodování s lidmi, a jak si myslíš, že bychom něco takového dokázali vyřešit?“

„Chápu,“ vzdychne Jeanette. „Takže ty navrhuješ, abychom dali dohromady všechno, co máme, a poslali to von Kwistovi?“

„Přesně tak,“ odpoví Billing.

Jeanette pokračuje: „A von Kwist si ty papíry přečte a případ odloží, protože nemáme ani jednoho podezřelého.“

„Naprosto správně. Vidíš, že to jde, když chceš.“ Policejní prezident se zasměje. „A pak si ty i Jens vezmete dovolenou. Všichni budou spokojení. Takže domluveno? Zítra před obědem budu mít na stole záznam o průběhu vyšetřování a tvou žádost o dovolenou?“

„Domluveno,“ řekne Jeanette a zavěsí.

Rozhodne se, že nejlepší bude sdělit nové pokyny Hurtigovi, a vydá se do jeho kanceláře.

„Právě jsem se dozvěděla, že máme vyšetřování ukončit.“

Hurtig se zatváří nejprve překvapeně, ale pak se nakloní k ní a rozhodí rukama. Tváří se spíše zklamaně. „To je přece nesmysl.“

Jeanette ztěžka dosedne na židli a zaplaví ji nesmírná únava. Připadá jí, jako by se její tělo roztékalo po židli.

„Opravdu?“ řekne pak. Cítí, že nedokáže hrát roli ďáblova advokáta, ale ví, že coby nadřízená musí být na jedné lodi se svým šéfem.

„Vždyť už se dlouho nic nestalo. Nemáme jedinou stopu. Opravdu je docela dobře možné, že se jedná o pašování lidí, přesně jak říká Billing, a to pak už není naše parketa.“

Hurtig vrtí hlavou.

„A co Karl Lundström?“

„Vždyť je v kómatu, ten nám sotva pomůže.“

„Ty jsi tak špatná lhářka, Janne! Samozřejmě že tenhle pedofil…“

„Prostě to tak je. Já s tím nic nenadělám.“

Hurtig obrátí oči v sloup. „Vrah se pohybuje na svobodě a my máme ruce svázané od pitomců, kteří na zákony úplně kašlou. Jen proto, že jde o kluky, které nikdo nepostrádá. Ať jdou do hajzlu! A co ten Bergman? Nezkusíme si přece jen promluvit s jeho dcerou? Mohla by nám leccos říct.“

„Ne, Jensi. To je vyloučené, a ty to víš. Uděláme nejlíp, když toho necháme. V každém případě prozatím.“

Říká mu Jensi, jen když ji rozčiluje. Ale hned zjihne, když si všimne, jak je zklamaný. Přece jen na těchhle případech pracovali spolu a on se o ně zajímal stejně intenzivně jako ona.

A teď má jet domů a usnout na pohovce.

„Tak já jdu,“ řekne. „Musím si vybrat volno.“

„Jasně.“ Hurtig se odvrátí.

Staré Enskede

Všechny pohyby dělá samovolně, protože už je prováděla tisíckrát předtím.

Mine stadion Globen.

Na kruhovém objezdu u pekárny doprava. Enskedevägen.

Svůj mozek vůbec nepotřebuje.

Všechno probíhá automaticky, a když Jeanette Kihlbergová zahne ke vjezdu, už potřetí v krátké době málem narazí do červeného sportovního auta, které patří Alexandře Kowalské. Podobně jako poprvé je auto zaparkované nakřivo před garáží a Jeanette musí dupnout na brzdu.

„Do prdele!“ zařve hlasitě a pás se jí zařízne do ramene. Vztekle vycouvá a zaparkuje u plotu, vystoupí a prudce přibouchne dveře.

Letní večer v Enskede je cítit připáleným masem, a když vystoupí z auta, zalije ji odér ze stovek grilů. Nasládlý dusivý zápach se šíří po okolí, vniká do zahrady a Jeanette napadne, že to je známka rodinného štěstí a společenství. Grilování vyžaduje společnost, není to nic, co by člověk dělal sám.

Křehké ticho je narušeno hlasy od sousedů, smíchem a vzrušeným voláním od fotbalového hřiště. Jeanette si vzpomene na Sofii a uvažuje, co asi dělá.

Vyjde po schůdcích k domu. Když je chce otevřít, někdo stiskne kliku zevnitř a ona musí uskočit, aby ji nesrazily dveře.

„Měj se, fešáku!“ Alexandra Kowalska stojí zády k ní ve dveřích a mává Akemu, který stojí v předsíni a usmívá se.

Úsměv mu ale zmizí ze rtů, když uvidí Jeanette.

Alexandra se otočí. „To je náhoda,“ usměje se bezstarostně. „Jsem právě na odchodu.“

Hnusná mrcho, pomyslí si Jeanette a beze slova vejde dovnitř.

Zavře dveře a sundá si bundu. Tak fešáku?

Vejde do kuchyně, Ake stojí u okna a mává. Nejistě se po ní podívá a ona mrskne taškou na stůl.

„Sedni si,“ řekne tvrdě a otevře ledničku. „Fešáku?“ pokračuje a ušklíbne se. „Tak to mi pěkně vysvětlíš. Co se tu děje?“ Jeanette se snaží nezvyšovat hlas, ale cítí, jak v ní vibruje zuřivost.

„Co tím chceš říct? Co ti mám vysvětlovat?“

Jeanette se rozhodne, že půjde rovnou k věci. Nenechá se zmást psím pohledem, který Ake vždycky nasadí v podobných situacích.

„Řekni mi, proč jsi včera nepřišel domů a ani ses neozval.“ Podívá se na něj. Psí pohled už je tu, přesně jak čekala.

Ake se pokusí usmát, ale nepovede se mu to. „Já… vlastně my. Byli jsme v restauraci. V Operním sklípku. Moc jsme toho vypili…“

„A dál?“

„Přespal jsem ve městě a Alexandra mě pak odvezla domů.“ Ake odvrátí hlavu a zahledí se oknem ven.

„Proč se tváříš tak zahanbeně? Spíte spolu?“

Nechá na sebe s odpovědí nějak dlouho čekat, napadne ji.

Ake se opře lokty o stůl, schová obličej v dlaních a pak tupě zírá před sebe.

„Já jsem do ní asi zamilovaný…“

A je to, pomyslí si Jeanette a vzdychne. „Sakra, Ake…“

Beze slova vstane, sebere kabelku a vyjde do předsíně. Otevře vchodové dveře a zamíří ven. Projde kolem vjezdu do garáže na ulici, posadí se do auta, vytáhne telefon a navolí číslo Sofie Zetterlundové. Musí si s někým promluvit.

Sofia to nezvedá.

Jeanette dojede teprve na Nynäsvägen, když volá Ake a říká jí, že vezme na víkend Johana s sebou k rodičům. Že bude nejlepší, když budou kvůli nastalé situaci každý zvlášť. Že si všechno musí promyslet.

Jeanette pochopí, že je to jen záminka.

Mlčení je dobrá zbraň, napadne ji, když vjíždí na kruhový objezd u Gullmarsplanu.

Zdržování.

Život, který pro ni ještě před několika měsíci znamenal všechno, je pryč, jako by ho odfoukl vítr. Teď ani neví, co ji čeká v příštích několika dnech.

Pustí autorádio, aby na to nemusela myslet.

Už teď se bojí, že se bude muset v domě probouzet sama.

Mořské Město v Hammarby

Sofia Zetterlundová se cestou domů z Grisslinge zastaví u benzinové pumpy v Mořském Městě Hammarby a převleče se. Zavře se na záchodě a nacpe drahé, ale teď ohořelé oblečení do odpadkového koše. Zahihňá se, když pomyslí na to, že stálo přes čtyři tisíce korun. Vrátí se do prodejny a koupí si velký kus kozího sýra, dva balíčky sušenek, plechovku černých oliv a krabičku jahod.

Ve chvíli, kdy platí u pokladny, jí v kapse znovu zavibruje telefon. Tentokrát ho vytáhne a podívá se, kdo jí volá.

Vibrování ztichne, když si bere drobné. Tři nepřijaté hovory, čte na displeji a loučí se s prodavačem. Vidí, že ji shání Jeanette Kihlbergová, a strčí telefon zase do kapsy.

Později, pomyslí si.

Cestou k východu uvidí stojan s čtecími brýlemi. Okamžitě si všimne jedněch, které jsou naprosto stejné jako ty, které ukradla na Nový rok před více než půlrokem, a zastaví se.

Tehdy dojela na Hlavní nádraží a koupila si jízdenku na vlak do Göteborgu. Zpáteční. Vlak v osm hodin odjel přesně podle jízdního řádu a ona v něm seděla v prázdném restauračním vozu nad šálkem kávy.

Hned jak se vlak rozjel, vešel průvodčí a chtěl jí zkontrolovat jízdenku. Předložila mu ji a zároveň druhou rukou záměrně převrhla na stůl šálek s horkou kávou. Vyjekla a průvodčí běžel pro něco, čím by kávu utřel.

Sofia se při té vzpomínce usměje a sundá brýle ze stojanu. Nasadí si je a prohlíží se v zrcadle.

Průvodčí jí přinesl papírové ubrousky na utření a ona nezapomněla vypnout hruď, když se k němu nakláněla a ptala se, jestli jsou skvrny ještě vidět. Doufala, že si ji zapamatuje, kdyby bylo později náhodou potřeba ověřit její alibi.

Ale nemusela policii ukazovat ani procvaknutou jízdenku, kterou zaplatila svou kreditní kartou. Historku jí spolkli bez sebemenšího podezření.

Když vlak zastavil ve stanici Södertälje Jih, rychle vklouzla na záchod, stáhla si vlasy do uzlu a nasadila si ukradené brýle.

Než vystoupila z vlaku, obrátila si černý kabát naruby, a náhle byla oblečená ve světle hnědém. Posadila se na lavičku, zapálila si cigaretu a čekala na příměstský vlak, který ji odveze zpátky do Stockholmu a k Lassemu.

Nemám, co bych víc řekla, pomyslí si a vrátí brýle zpátky na stojan.

Žádné vysvětlení nebylo dostačující.

Podvedl ji.

Zneuctil ji.

Ponížil ji.

V jejím novém životě pro něj zkrátka a dobře není místo. Kdyby ho jen opustila a řekla mu, ať táhne ke všem čertům, neuspokojilo by ji to. Pořád by někde existoval. Možná společně se svou právoplatnou manželkou, nebo sám či s další ženou. To ale nebylo nijak důležité. Podstatné by bylo, že stále ještě existuje.

Sofia vyjde z prodejny, dojde k autu, a až teď si všimne, že její vlasy jsou cítit kouřem. Až se vrátí domů, vykoupe se.

Otevře dveře auta a myslí na to, jak našla Lasseho rozvaleného na pohovce v obývacím pokoji. Podle téměř prázdné lahve whisky poznala, že je pravděpodobně dost opilý.

To, že muž, který po deset let vedl dvojí život a byl odhalen, spáchá v opilosti sebevraždu, není nic překvapivého.

Něco takového se dá čekat.

Nastartuje motor. Začne tiše příst a ona zařadí jedničku a vyjede z pumpy.

Hlasitě chrápal otevřenými ústy a ona se musela krotit, aby nepodlehla pokušení, nevzbudila ho a všechno mu nevyčetla.

Místo toho došla po špičkách do koupelny a uvolnila pásek Lasseho vínového županu. Ukradl ho v newyorském hotelu.

Ujíždí směrem k centru.

Silnice číslo dvě stě dvacet dva vedoucí na západ. Světlo pouličního osvětlení se míhá přes okenní skla.

Lasse ležel na boku s obličejem obráceným k opěradlu, krk měl odhalený. Bylo důležité, aby se uzel utáhl na tom jediném správném místě a nevznikl pod ním víc než jeden otisk. Uvázala na něm škrticí smyčku a opatrně mu ji přetáhla přes hlavu.

Když umístila uzel na přesně určené místo a zbývalo jen zatáhnout, zaváhala.

Přemýšlela a zvažovala riziko, ale nepřišla na nic, co by ji mohlo prozradit.

Až bude po všem, vrátí se na Hlavní nádraží, vyčká, až přijede odpolední vlak z Göteborgu, a pak si vyzvedne na podzemním parkovišti auto. Už na něm asi bude lístek s pokutou, ale až hlídači uvidí její platný parkovací lístek, stornují ho. Zároveň potvrdí, ne-li dokážou její tvrzení, že celý den strávila ve vlaku do Göteborgu a zase zpátky.

Zahne doprava a zamíří dolů kolem Hammarbybackenu, vjede na Starý Skanstullský most a pak do tunelu pod hotelem Clarion.

Disciplína je důležitá, myslí si. Musím se mít na pozoru a nejednat impulzivně, jinak by mě mohli odhalit.

Hlídači na parkovišti, vlaková jízdenka a průvodčí, který ji viděl v restauračním voze to všechno by mělo být dostačující pro to, aby ji vyškrtli ze seznamu podezřelých z činu, který bude nakonec stejně považován za sebevraždu. Telefonní seznamy na podlaze pod židlí byly jen poslední detail dokonalé sebevraždy.

Vjede do Renstiernas gata, mine Skanegatan a Bondegatan a zahne doprava do Asögatan.

Pevně sevřela pásek županu a vší silou zatáhla. Lasse se začal dusit, ale byl opilý a jeho mozek nevyslal ty správné podněty.

Už se nikdy neprobudil a ona ho pověsila na hák u stropu určený pro lampu. Postavila pod něj židli, a když zjistila, že mu nohy visí příliš vysoko, vyplnila prázdný prostor starými telefonními seznamy, které pak shodila na zem. Sebevražda, to je nad slunce jasnější.

Skanstull

Jeanette Kihlbergová je těsně před Johanneshovským mostem a vidí, že velké kulaté hodiny na Skanstullu ukazují za deset minut půl desáté. Rozhodne se, že znovu zavolá Sofii.

Navolí číslo a přitiskne si telefon k uchu, přitom slyší sirény zásahového vozidla. V zrcátku zahlédne tři hasičské vozy, které se k ní rychle blíží, a zpomalí.

Telefon vyzvání, ale Sofia hovor nepřijímá.

Kolem projíždí první hasičský vůz. Pořád nic.

Vezmi to, prosím, žadoní v duchu Jeanette. Musím se s tebou vidět.

Když projede i poslední hasičský vůz a auta se zase rozjedou normální rychlostí, telefon zazvoní podesáté a Jeanette hovor ukončí.

Přeje si, aby mohla být někde jinde, aby žila jiný život, a vzpomene si na dokumentární film, který kdysi viděla. Pojednával o muži, který toho všeho jednoho dne už měl plné zuby.

Místo aby jako obvykle odjel na kole do svého zaměstnání v Královské nemocnici v Kodani, otočil se a dojel až do jižní Francie. Manželku i děti nechal v Dánsku a začal nový život jako kovář v horském městečku. Když ho dostihli reportéři, prohlásil, že se svým bývalým životem nechce mít nic společného. Požádal všechny, ať táhnou do hajzlu.

Jeanette by mohla udělat totéž. Nechat všechno na starosti Akemu.

Jedinou komplikací je Johan, ale ten by za ní mohl přijet později. Pas nosí Jeanette vždycky v kabelce, vlastně jí v útěku nic nebrání. Nějakým zvláštním způsobem ji opouští úzkost, jako by vědomí, že není k ničemu připoutaná, způsobovalo, že už jí ani nepřipadá tak nutné se osvobodit.

Hudbu z rádia přeruší dopravní zpravodajství, které vyzývá obyvatele Grisslinge, aby zavřeli okna, ve čtvrti začala hořet vila.

Jeanette jede bezcílně dál.

Volný pád.

Vita bergen

Sofia Zetterlundová přijde do pustého a prázdného bytu. Po Gaovi není ani stopy, a když vejde do místnosti ukryté za knihovnou, zjistí, že uklidil a všechno vyčistil. Je to tu sice ještě trochu cítit močí, ale spíš saponátem.

Hrubá přikrývka je úhledně složená na matraci.

Injekční stříkačky leží na stolku vedle lahvičky s Xylocainem a ji napadne, proč je asi její kolega z ordinace, zubař Johansson, nikdy nepostrádal. Náhoda jí znovu hrála na ruku.

Rozčilí ji Gaovo svéhlavé chování, že něco udělal, aniž by mu to přikázala. Co se to děje?

Cítí, jak se v ní zvedá nekontrolovaný strach. Celá situace je pro ni nová. Náhle se dějí věci, které nedokáže ovlivnit, do pohybu se dalo něco, nad čím nemá moc.

Nechápe proč, ale náhle začne hystericky ječet. Po tvářích se jí řinou slzy a ona ječí stále dál. Tolik toho musí ven, a všechno najednou. Buší do stěn, až necítí obě ruce.

Záchvat trvá téměř půl hodiny, a když se zase uklidní, hlavně proto, že je fyzicky vyčerpaná, schoulí se na měkké podlaze do klubíčka.

V nose ji zašimrá zápach kouře.

Sní o jizvách, které má na těle.

O ranách, které se zahojily a zbyly po nich světlejší pruhy.

O dechu, z něhož se jí zvedal žaludek a kvůli kterému se teď nedokáže s nikým líbat.

Jedná se o zkušenosti, které jsou pro její paměť důležité. Věci se dějí, jsou pochopeny a stanou se z nich vzpomínky, ale tento proces časem zanikne a z myšlenek vznikne celek. Z několika událostí se stane jediná. Má dojem, že celý její život připomíná velký chuchvalec, v němž se ze všeho znásilňování a týrání stala jediná událost, která se postupně změnila ve zkušenost a posléze v poznání.

Neexistuje žádné předtím, a proto ani žádné potom.

Co v ní bývalo, co už neexistuje?

Co to bylo, co kdysi viděla, ale teď už ne? Hledala nové možnosti, jak rozvinout svou osobnost. Ne alternativu ani doplnění, ale novou bytost. Bezvýhradné přijetí.

Řízne do tenké blány, která ji dělí od šílenství. Mnou nic nezačalo, myslí si. Ve mně nic nezačalo. Jsem mrtvý plod, který co nevidět začne hnít.

Můj život sestává z dlouhé řady okamžiků, z jednoho po druhém jako ve výčtu, každý je jedinečný, ohraničená fakta vedle sebe.

Vnímání cizosti a pochopení sebe sama.

Stockholm

Gao Lian z Wu-chanu kráčí poprvé za dobu, kterou strávil ve své nové vlasti, po Stockholmu. Opustí byt v Borgmästargatan, sejde po kamenných schodech v Klippgatan, které vedou vzhůru ke kostelu svaté Sofie. Přejde Folkungagatan a vyjde po schodech ke špitálu Ersta.

Ve Fjällgatan se posadí na lavičku a zahledí se na Stockholm. Pod ním kotví velké trajekty a dál v kotvišti se pohupují malé plachetnice. Vlevo vidí Staré Město a zámek.

Vlaštovky křičí a míhají se vzduchem, loví hmyz. Jsou to stejní ptáci, kteří hnízdili pod střechou doma ve Wu-chanu.

Vzduch je také stejný, i když tenhle je čistší.

Vydá se směrem ke Slussenu, přejde most a dojde na Staré Město. Zvědavě naslouchá neznámé řeči a připadá mu, že to zní, jako by lidé kolem něj věty prozpěvovali. Nová řeč je přátelská, jako stvořená pro krásnou poezii, a jeho napadne, jak to zní, když se tihle lidé rozzlobí.

Několik hodin bloudí spletí uliček a průchodů, postupně se zorientuje a může jít tam, kam chce. Když se snese soumrak, má už v hlavě vrytou přehlednou mapu malého města, které leží mezi mosty. Sem se vrátí, tady najde útočiště, až prozkoumá i další jeho části.

Vydá se k domovu po Götgatan, dojde až ke křižovatce se Skanegatan, zabočí doleva a pustí se rovnou k bytu.

Světlou ženu najde v té měkké, temné místnosti. Leží natažená na podlaze, a když se jí Gao podívá do očí, zjistí, že je někde daleko. Skloní se k ní, políbí jí chodidla a pak se svlékne.

Než si lehne vedle ní, pečlivě a opatrně složí oblek tak, jak mu to mnohokrát ukazovala. Zavře oči a čeká, až mu anděl dá příkazy.

Vita bergen

Sofia Zetterlundová má pořád ještě mokré vlasy, když zazvoní telefon.

„Victoria Bergmanová?“ řekne neznámý hlas.

„S kým mluvím?“ řekne Sofia s předstíranou podezíravostí, přestože moc dobře ví, že dříve či později si ji najdou.

„Volám z policejní služebny na Värmdö a hledám Victorii Bergmanovou. Jste to vy?“

„Ano, to jsem já. Co potřebujete?“ Mluví poděšeně, asi tak, jak podle ní reagují lidé, když jim volají pozdě večer z policie.

„Jste dcera Bengta a Birgitty Bergmanových z Grisslinge?“

„Ano, jsem… Stalo se něco? O co jde?“ Řekne to rozčileně a na pár sekund dokonce pocítí skutečný neklid. Jako by vyklouzla ze sebe samotné a opravdu nevěděla, co se přihodilo.

„Jmenuju se Göran Andersson a už jsem se pokoušel vás sehnat, ale nenašel jsem žádnou adresu.“

„To je zvláštní. Stalo se něco?“

„Bohužel mi připadla smutná povinnost sdělit vám, že vaši rodiče s velkou pravděpodobností zahynuli. Jejich dům dnes večer podlehl požáru a předpokládáme, že těla, která jsme našli, patří jim.“

„Ale…“ koktá Victoria.

„Moc se omlouvám, že vám to sděluju takhle, ale jste hlášená u rodičů a já jsem sehnal vaše telefonní číslo od jejich právního zástupce…“

„Jak to myslíte, zahynuli?“ zvýší Victoria hlas. „Vždyť jsem s nimi mluvila teprve před několika hodinami a tatínek mi říkal, že se právě chystají do sauny.“

„Ano, to je pravda. Našli jsme vaše rodiče v sauně. Podle toho, co jsme zjistili, vznikl požár ve sklepě, podle názoru odborníka se vznítilo topné těleso. Z nějakého důvodu se jim nepodařilo dostat ven. Možná se zasekl zámek, ale to jsou jen dohady. Příčinu ukáže až podrobnější zkoumání. V každém případě je to hrozné neštěstí.“

Neštěstí, pomyslí si. Pokud si myslí, že šlo o nešťastnou náhodu, asi nepřišli na to prkno. Měla pravdu, když odhadovala, že stačí shořet, než někdo stihne požár uhasit.

„Nepotřebujete si s někým promluvit? Dám vám číslo na krizovou linku, můžete tam zavolat.“

„Ne, to není třeba,“ odpoví. „Jsem sama psycholožka a mám potřebné kontakty. Ale děkuju vám za účast.“

„Tak dobře… Zavolám vám zítra, to už budeme vědět víc. Dejte si kapku něčeho ostřejšího a zavolejte nějaké kamarádce. Opravdu mě moc mrzí, že jsem vás musel informovat tímhle způsobem.“

„Děkuju vám,“ odpoví Sofia Zetterlundová a ukončí hovor.

Konečně, pomyslí si. Chodidla ji bolí. Ale cítí, že žije.

Teď už nezbývá nic.

Konečně dohlédne na konec.

Kronoberský blok

Když Jeanette zavře domovní dveře, slyší, jak na parapet dopadají první kapky deště. Obloha se zatáhla a v dálce se ozývá hřmění. Posadí se do auta, opustí prázdný dům ve Starém Enskede a nad šedočerným Stockholmem se rozpoutá první podzimní bouřka.

Ake zařídil všechno, co bylo potřebné k rozvodu, a ona listiny dnes dopoledne bez jediného slova podepsala, přestože jí připadalo jako ironie, že je najednou tak činorodý.

Když dojede na policejní ředitelství, uklidí si na psacím stole, zalije květiny, a než odejde, zastaví se ještě za Jensem Hurtigem, aby mu popřála příjemnou dovolenou.

„Vidělas tohle?“ ptá se a podává jí papír.

„Co je to?“

„Zmizel nějaký kluk. Linus Alenius, je mu patnáct. Ztratil se na Ekerö. Jeho kolo našli pohozené v příkopu. Chápeš?“

„Ekerö. Svartsjölandet. Chápu. Ale Linus Alenius?“ Začte se do zprávy a rychle zjistí, že se jedná o docela obyčejného švédského kluka.

Tady něco není v pořádku, pomyslí si. Tohle neodpovídá vzorci.

„Pořád je jenom nezvěstný,“ pokračuje Hurtig, „takže nás se to asi netýká.“

„Přesně tak. A navíc máme dovolenou,“ dodá Jeanette a papír odloží. „Kam pojedeš?“

„Pozítří jedu nočním vlakem do Älvsbynu a odtamtud autobusem do Jokkmokku, máma mě tam vyzvedne. Dám si pohov a budu rybařit. Možná pomůžu tátovi s něčím na baráku.“

„Jak se mu daří po té nehodě s cirkulárkou?“ zeptá se Jeanette a zastydí se, že ji to nenapadlo dřív.

„No, smyčec udrží, i když mu hraní na housle moc nejde, ale smutné je, že máma mu musí zavazovat boty.“ Hurtig se nejdřív tváří vážně, ale pak se mu na tváři objeví úsměv. „A co ty? Všechno v klidu?“

„Moc ne. Jdeme s Johanem a Sofií do zábavního parku. Víš přece, že se bojím výšek, ale myslela jsem si, že by bylo fajn, kdyby se Sofia seznámila s Johanem, a ona navrhla zábavní park Gröna Lund, tak to budu muset nějak vydržet.“

Hurtigův úsměv se změní v úšklebek. „Běžte na Berušku nebo do Domu smíchu.“

Jeanette se zasměje a přátelsky ho šťouchne do břicha.

„Tak ahoj za pár týdnů,“ řekne, nemá sebemenší tušení, že se uvidí už za sedmdesát dva hodin.

V té době bude její syn pohřešovaný už skoro celý den a celou noc.

Vita bergen

Sofia Zetterlundová se probudí spolu s Victorií Bergmanovou a cítí se úplná.

Dva dny proležela s Gaem v posteli a mluvila s Victorií.

Sofia jí vyprávěla o všem, co se přihodilo od chvíle, kdy se před dvaceti lety rozešly.

Victoria většinou mlčela.

Společně si poslechly všechny nahrávky, několikrát po sobě, a Victoria pokaždé usnula. Bylo to opačně než předtím.

Až nyní, o osmačtyřicet hodin později, je Sofia připravená na střet se skutečností. Jde do kuchyně, naplní kávovar, vezme laptop, položí ho na stůl a pustí ho.

Vytáhne hrnek na kávu a posadí se k počítači. Jakmile ji zpravili o smrti rodičů, našla si stránky pohřebního ústavu Fonus a zjistila si, jak uložit jejich pozůstatky do země bez zbytečných komplikací. Mělo k tomu dojít v pátek odpoledne na Lesním hřbitově.

Pak projde nepřijaté hovory a zjistí, že Jeanette jí několikrát volala. Na chvíli pocítí výčitky svědomí. Vzpomene si, že jí slíbila, že půjde s ní a s Johanem do zábavního parku, a okamžitě jí zavolá.

„Kde jsi ksakru byla?“ ptá se Jeanette znepokojeně.

„Nebylo mi moc dobře a nebyla jsem schopná brát telefon. Tak jak to bude s Gröna Lundem?“ ptá se Sofia.

„Máš ještě pořád v pátek čas?“

Sofia pomyslí na pohřeb na Lesním hřbitově.

„Rozhodně ano,“ řekne. „Kde se sejdeme?“

„Ve čtyři u trajektu na Djurgarden?“

„Budu tam!“

Pak zavolá právnímu zástupci, který má na starosti pozůstalost. Jmenuje se Viggo Dürer a je to starý rodinný přítel. V dětství ho několikrát viděla, ale skoro se na něj nepamatuje. Old Spice a Eau de Vie.

Dej si na něj pozor.

Viggo Dürer jí sdělí, že jako jediná dědička zdědí všechno.

„Všechno?“ řekne Sofia překvapeně. „Vždyť dům shořel.“

Právní zástupce jí vysvětlí, že kromě pojistné částky, která činí téměř čtyři miliony korun, měli její rodiče úspory ve výši devět set tisíc korun a portfolio akcií, které při prodeji vynese zhruba pět milionů.

Sofia mu dá za úkol, aby co nejrychleji směnil akcie za hotovost a peníze uložil na její osobní účet. Viggo Dürer se ji pokusí přesvědčit, aby to nedělala, ale ona si stojí na svém a on na to nakonec přistoupí.

Když si Sofia všechno spočítá, zjistí, že bude mít brzy k dispozici deset milionů korun. Je z ní nesmírně bohatá žena.

Staré Enskede

Jeanette ukončí hovor a zaraduje se. Sofia byla jen trochu nemocná a nebyla s to přijímat hovory. Dělala si starosti zbytečně.

Díky plánované návštěvě v Gröna Lundu má konečně něco, čím Johana překvapí, a přitom se ještě uvidí se Sofií.

Teď, když konečně nastoupila na dovolenou, bude pár dní jen tak odpočívat a pak se zamyslí nad tím, jak to bude dál. Dům je pro ni samotnou moc velký a domluvila se s Johanem, že Akemu navrhnou, že dům prodají. Vzpomene si na Sofiin velký byt na Södermalmu a zadoufá, že sežene něco podobného. Jen aby Johanovi nevadilo, že se přestěhují do centra.

Její úvahy přeruší zvonek u dveří a ona jde otevřít.

Venku stojí policista v uniformě, kterého ještě nikdy neviděla.

„Dobrý den, jmenuju se Göran,“ řekne a napřáhne k ní ruku. „Jste Jeanette Kihlbergová?“

„Göran?“ opakuje Jeanette. „A jak dál?“

„Andersson,“ řekne policista. „Sloužím na Värmdö.“

„A co potřebujete?“

„No, je to takhle…“ Zaváhá. „Pracuju na Värmdö a před několika dny tam vypukl mohutný požár. Zahynuli při něm dva lidé, nejdřív to vypadalo jako nešťastná náhoda. Byli zrovna v sauně a…“

„A…?“

„Manželé, kteří uhořeli, se jmenovali Bengt a Birgitta Bergmanovi. Sice to nejdřív vypadalo jako nešťastná náhoda, ale pak se ukázalo, že je to složitější.“

Jeanette se omluví a pozve ho dál.

„Sedneme si do kuchyně. Chcete kafe?“

„Ne, musím zase jít.“

„A proč jste vlastně přišel?“ Jeanette vejde do kuchyně a posadí se ke stolu. Policista ji následuje.

Posadí se naproti ní a pokračuje: „Prověřil jsem si je a zjistil jsem, že jste vyslýchala Bengta Bergmana kvůli podezření ze znásilnění.“

Jeanette přikývla. „To je pravda. Ale nic jsme z něj nedostali. Osvobodili ho.“

„Ano… a teď už je mrtvý. Když jsem zavolal jeho dceři a sdělil jí, co se stalo, reagovala… jak bych to řekl?“

„Zvláštně?“ Jeanette si vzpomene na svůj vlastní rozhovor s Victorií Bergmanovou.

„To ne. Spíš lhostejně.“

„Nezlobte se, Görane,“ Jeanette začne ztrácet trpělivost. „Proč jste za mnou vůbec přišel?“

Göran Andersson se k ní nakloní přes stůl a usměje se.

„Ona totiž neexistuje.“

„Kdo neexistuje?“ Jeanette se zmocní nepříjemný pocit.

„Na té dceři bylo něco, co vzbudilo mou zvědavost, a tak jsem si ji důkladně proklepl.“

„A co jste zjistil?“

„Nic. Nula. Žádné záznamy, žádný bankovní účet. Nada. Victoria Bergmanová po sobě za posledních dvacet let nezanechala jedinou stopu.“

Kaple Svatého kříže

Pořádná podzimní vichřice by asi pro uložení ostatků Bengta a Birgitty Bergmanových tvořila vhodnější pozadí, ale dnes svítí slunce a Stockholm se předvádí ze své nejlepší stránky.

Koruny stromů v Koleraparken hrají všemi možnými odstíny barev, od jemně zlatohnědé až po temně fialovou, a nejkrásnější jsou tmavě zelené javorové listy.

Zabočí z Nynäsvägen doleva na Sockenvägen, pokračuje rovně, projede pod mostem kolem stanice metra a květinářství, ujede ještě pár set metrů a nakonec zahne doprava na Kapellslingan a zaparkuje u Lesního hřbitova.

Stojí tu už asi deset aut, ale ona ví, že žádné z nich nepatří účastníkům obřadu. Přítomna bude jen ona.

Vypne motor, otevře dveře a vystoupí. Vzduch je chladný a svěží a ona se několikrát zhluboka nadechne.

Pěšinka dlážděná kameny se vine mezi vysokými stromy k budovám krematoria a obřadní síně. Projde kolem starší dvojice, která sedí na lavičce a tiše rozmlouvá. Vpravo od kaple stojí velký kříž a vrhá na trávník ponurý černý stín.

Kněze vidí už z dálky.

Tváří se vážně a má skloněnou hlavu.

Na zemi před ním stojí urna dostatečně velká pro popel dvou lidí.

Temně rudé višňové dřevo. Na webových stránkách pohřebního ústavu tvrdili, že je to rychle se rozkládající materiál.

Něco přes tisíc korun.

Pět set korun na osobu.

Budou tu jen oni dva. Ona a kněz. Tak se rozhodla.

Žádné úmrtní oznámení, žádný pohřební proslov. Vkusné rozloučení bez slz a nezvladatelných emocí. Žádná povrchní řeč o smíření ani neohrabané pokusy vydávat zemřelé za někoho, kým nikdy nebyli.

Žádné vzpomínky, které by jim propůjčovaly ctnosti, které nikdy neměli, a ani žádné vzpomínky, v jejichž světle by působili dojmem andělů.

Žádné zbožšťování se konat nebude.

Sofia pozdraví a kněz jí vysvětlí, co se bude dít.

Protože odmítla pohřební bohoslužbu, pronese před uložením urny jen ty nejběžnější věty.

Odevzdání zemřelých do rukou Stvořitele a modlitba za to, aby se Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání naplnily v člověku, jehož Bůh stvořil podle obrazu svého, už proběhlo před kremací, aniž by Sofia byla přítomna.

Prach jsi a v prach se obrátíš.

Pán Ježíš Kristus tě vzkřísí v Soudný den.

Za méně než deset minut bude po všem.

Procházejí spolu kolem jezírka mezi stromy, které rostou po celém hřbitově.

Kněz, malý, vychrtlý muž těžko odhadnutelného věku, nese urnu. Hubené tělo sice prozrazuje pomalost stárnoucího člověka, ale v pohledu se odráží zvědavost malého chlapce.

Nemluví spolu a ona jen stěží dokáže odtrhnout pohled od urny. Jsou v ní ostatky jejích rodičů.

Spálené kosti byly po kremaci shrabány do nádoby, ve které vychladly. Nehořlavé části, například Bengtův umělý kyčelní kloub, byly odstraněny a zbytek rozemleli na prášek v mlýnku na kosti.

Když její otec zemřel, paradoxně pro ni opět ožil. Otevřely se dveře, jako by někdo vystřihl díru do vzduchu. Vznáší se před ní, otevřené dokořán, a nabízejí osvobození.

Otisk, napadne ji. Jaký otisk po sobě zanechali? Vzpomene si na jednu příhodu, dosud zasutou v čase.

Byly jí čtyři a Bengt betonoval podlahu v jedné místnosti ve sklepě. Pokušení otisknout ruku do hladkého tuhnoucího betonu bylo silnější než hrůza za trest, který ji jistě nemine. Otisk malé ručky tam zůstal až do požáru. Nejspíš tam je pořád i pod zbytky shořelého domu.

Ale co zůstalo z něj?

Všechno fyzické, co po sobě zanechal, je buď zničené, nebo odstraněné, odváté větrem. Může se to prodat v dražbě. Brzy se z toho stanou anonymní předměty v majetku nějakého naprosto neznámého člověka. Věci bez příběhu.

Jeho otisk v jejím nitru ho však přežil v podobě hanby a viny.

Viny, kterou nikdy nedokáže odčinit, ať se snaží sebevíc.

Poroste v ní pořád dál a dál.

Co jsem o něm vlastně věděla? napadne ji.

Co se skrývalo v hlubinách jeho duše a o čem snil? Po čem toužil?

Sžírala ho neustálá nespokojenost, pomyslí si Sofia. I když mu bylo sebevětší teplo, neustále se třásl zimou, a ať jedl sebevíc, v břiše mu neustále kručelo hladem.

Kněz se zastaví, postaví urnu na zem a skloní hlavu jako v modlitbě. Před náhrobním kamenem z červené vangské žuly leží kus zelené látky s otvorem uprostřed.

Sedm tisíc korun.

Snaží se knězi pohlédnout do očí, a když konečně zvedne hlavu, podívá se na ni a přikývne.

Sofia udělá několik kroků, obejde látku, skloní se a oběma rukama uchopí šňůru, která je připevněná k červené urně. První, co si uvědomí, je tíha urny, a šňůra se jí zařízne do dlaní.

Opatrně kráčí k černému otvoru, zastaví se a spustí pomalu urnu dolů. Po krátkém zaváhání pustí šňůru. Nechá ji spadnout a ona se svine na víku urny.

Dlaně ji svědí, a když je rozevře, uvidí na každé jasně rudou skvrnu.

Stigmata, pomyslí si.

Volný pád

Nejoblíbenější atrakcí zábavního parku Gröna Lund je přestavěná vyhlídková věž, sto metrů vysoká, která je vidět téměř z celého Stockholmu. Lidé jsou pomalu vytaženi do výše osmdesáti metrů, tam chvíli zůstanou viset a pak se náhle zřítí k zemi rychlostí skoro sto osmdesáti kilometrů v hodině. Cesta dolů trvá dvě a půl sekundy a při brždění jsou cestující vystaveni zrychlení odpovídajícímu téměř tři a půl g.

Při dopadu tedy lidské tělo váží více než třikrát tolik co normálně.

Horší to je s váhou při pádu dolů.

Člověk, který se pohybuje rychlostí sto kilometrů za hodinu, váží přes dvanáct tun.

Sofia se zasměje. „Víš, že Volný pád loni v létě zavřeli?“

„Opravdu? A proč?“ Jeanette sevře Johanovu paži a posunou se ve frontě o několik kroků. Z představy, že Sofia a Johan budou za chvíli viset tam nahoře, se jí dělá mdlo.

„V jednom zábavním parku v Americe na tom někomu drát uřízl chodidla. Zavřeli to tu, protože museli provést bezpečnostní kontrolu.“

„Fuj… nech toho. Proč mi to vykládáš zrovna teď, když už za chvíli pojedete nahoru?“

Johan se zasměje a šťouchne ji do boku.

Jeanette se na něj usměje. Už dlouho ho neviděla takhle veselého.

Za posledních několik hodin už Sofia a Johan zvládli Koště, Sépii, Extrém a Katapult. Navíc dostali každý svou fotografii, jak s ječením ujíždějí na Létajícím koberci.

Jeanette stála celou dobu dole a se sevřeným žaludkem je napjatě pozorovala.

Už jsou na řadě a ona ustoupí stranou.

Johan trochu zaváhá, ale Sofia vystoupí na plošinu a on ji s nejistým úsměvem následuje.

Pořadatel dohlíží na to, aby byli všichni zajištěni bezpečnostním rámem.

Pak se všechno přihodí ráz na ráz.

Sedadla začnou stoupat a Sofia a Johan jí nervózně mávají.

Ve chvíli, kdy si Jeanette všimne, že se jejich pozornost upřela na výhled na město, uslyší těsně za sebou zvuk tříštícího se skla.

Rvou se tam tři muži.

Jeanette trvá dvanáct minut, než je od sebe odtrhne.

Sedm set dvacet sekund.

A pak je po všem.

Popcorn, pot a aceton.

Sofia je z těch pachů zmatená. Nedokáže rozlišit, které jsou skutečné a které si jen představuje, a když míjí autodráhu, elektřina ve vzduchu ji dusí.

Domnělá vůně spálené gumy se mísí se skutečným nasládle vtíravým zápachem z pánských záchodků.

Už se stmívá, ale večer je vlahý a nebe bez mraků. Asfalt je stále vlhký po náhlé přeháňce a blikající barevné žárovičky, které se zrcadlí v loužích, bodají do očí. Náhle se ozve výkřik z horské dráhy a ona sebou trhne a o krok ucouvne. Někdo do ní zezadu šťouchne a ona slyší, jak nadává: „Co to tu sakra vyvádíš?“

Zastaví se a zavře oči. Snaží se roztřídit dojmy z hlasů v hlavě.

A co bude dál? Sedneš si a rozbrečíš se?

Co jsi udělala s Johanem?

Sofia otevře oči a zjistí, že je sama.

„…on se výšek nebál, ale když spustili ten ochranný rám, začalo pršet, a jak tam seděli, cítila, že se třese hrůzou, a když začali stoupat, řekl, že si to rozmyslel a že chce dolů…“

Někdo ji uhodí do obličeje. Tvář ji pálí a ona cítí, že je vlhká a slaná. Do zad ji tlačí tvrdý štěrk.

„Co to s ní je?“

„Zavolejte záchranku!“

„O čem to mluví?“

„Je tu někde lékař?“

„…pak se rozplakal, dostal strach, ona se ho nejdřív snažila uklidnit, ale stoupali stále výš a výš, viděli celou Uppsalu a lodě na Fyrisan, a když mu je ukázala, přestal kňourat a řekl, že je to Stockholm a že na vodě plují trajekty na Djurgarden…“

„Mám dojem, že říká, že je z Uppsaly.“

„…a když jsme byli úplně nahoře, začalo se blýskat a hřmít, a pak všechno ztichlo a lidi dole byli jako tečky, šlo by je rozmačkat mezi prsty jako malé mušky…“

„Mám dojem, že omdlévá.“

„…a v tu chvíli nám vyletěl žaludek až do krku a všechno se řítilo proti nám, je to přesně tak, jak to má být…“

„Pusťte mě k ní!“

Poznává ten hlas, ale nedokáže ho zařadit.

„Ustupte, já ji znám.“

Chladná dlaň na rozpáleném čele. Vůně, kterou poznává.

„Sofie, co se stalo? Kde je Johan?“

Victoria Bergmanová zavře oči a vzpomene si.

Advertisements